Vytřeštil jsem na něj oči. "A-Ale..já jsem ještě nikdy...neháral..." špitl jsem.

Yuka předtím taky ne, napadlo mě.

Pokud jsem doteď byl nervózní, tak teď jsem byl vyděšený k smrti.

"To nevadí," pokrčil rameny a probodl mě pohledem. "To ničemu nebrání."

Proti své vůli jsem se otřásl, ale musel jsem se pohnout. Moje tělo se bránilo vším, čím to jen šlo a já se jen pomalinku přesunul k jeho posteli, která byla hezky ustlaná a čistá.

Dává si záležet, aby po sobě uklidil...

Vylezl jsem na okraj postele a už s naprostou nechutí a zhnusením se posunoval dál.

Před chvílí tady měl Akiho a teď sem cpe mě?!

Položil jsem se na záda a své prsty zaryl do peřin. Prožíval jsem tolik různých emocí, až se mi z toho zamotala hlava. Nevím však, jestli kterákoli z nich byla kladná. Moc rychle se měnily a zůstávala mi po nich chuť popela na jazyku a trny v hrudi.

"Převlíkl ses," zamumlal Yukio poněkud spokojeně.

"Kaito...mi říkal, že budeš rád, tak.." huhňal jsem a potají doufal, že se nade mnou aspoň za tenhle malý akt slituje.

"Hm," zamručel, než si sedl vedle mě.

Pevně jsem sevřel víčka a očekával nevyhnutelné. "Slib mi, že s tím něco uděláš," řekl jsem skoro šeptem, protože mi vypověděly hlasivky.

Yukio se mi doslova vysmál do obličeje. Ten zvuk byl melodický a zároveň příšerně lhostejný. "Rozkazy tady neuděluješ."

Po těch slovech jsem nohy instinktivně skrčil v kolenou, kdybych musel začít kopat. Nehty jsem zarýval do peřin, div jsem je nepotrhal a hryzal se do rtu, jako by mi to mohlo pomoci překonat tuhle noční můru.

Po zádech mi tekl ledový pot a přestože jsem byl propocený, ruce zůstávaly studené. Konečky prstů jsem přestal cítit, jak mě brněly.

Yukio mě pohladil po tváři. Tedy, spíš se jen hřbetem ruky otřel o mé líčko, ale už jen to pro mě bylo dost, abych se zachvěl. Jeho kůže byla překvapivě teplá.

Pokračoval a tentokráte mě už prsty pohladil po čelisti přes bradu, až si nakonec palcem našel cestu na mé rty, které mě donutil lehce pootevřít, když se jich dotkl. Z toho místa se mi do celého těla dostalo svrbění podobné statické elektřině a já začínal vnímat, jak mé rty znecitlivují. Není to tak, že by mi jen jeho dotek byl nějak zvlášť nepříjemný - upřímně jsem čekal, že to bude mnohem horší.

Byl něžný a jaksi opatrný, jako by sahal na nějaký vzácný artefakt. Naskočila mi z toho husí kůže a i na šíji se mi zježily chloupky.

Ale i tak jsem měl neskutečně špatný pocit.

Yukio svou rukou sjel na můj krk, který trochu sevřel. Nijak to nebolelo, neškrtil mě. Jen mě prostě...držel. Svou rukou však tlačil na můj obojek, který se mi vmáčkl do kůže. Palcem mě zároveň pohladil na uchu a já se musel kousnout o něco víc, až jsem cítil železitou pachuť krve.

Naklonil se ke mně a já ucítil jeho horký dech na své tváři. Chvíli čekal, jako bych mu snad měl dát svolení.

Alfa ale přece o svolení nikdy nežádá.

Oči jsem měl stále zavřené, když mě políbil. První to byly jen takové ty dětské pusinky, kterými zasypával celý můj obličej, ale když se opět dostal k mým rtům, rukou mě chytl za bradu a donutil mě otevřít pusu. Ještě nikdy jsem se takhle s nikým nelíbal, takže jsem si nebyl jistý co vlastně dělat. Yukio se také prvně zdráhal, jako by čekal na správný moment. Nemůžu však ani v nejmenším tvrdit, že působil tak nejistě jak já. On moc dobře věděl, co dělá. Horkými rty začal objímat ty mé a postupně přidával na intenzitě. Neskutečně dobře věděl, co dělá.

A bylo to i poznat, když se rozhodl zapojit jazyk. Líbal mě zkušeně a naprosto sebejistě. Dělával to často, takže bylo vyloučeno, že by to neuměl...

Zamručel jsem a svraštil obočí, ale nemohl jsem ho odstrčit. Za prvé - s lehkostí by mě přetlačil, za druhé...je tohle moje jediná šance, jak si jej aspoň trošku naklonit k na svou stranu. A hlavně jsem za ním přišel sám, takže to musím vydržet.

Yukio za mnou přelezl na postel, takže se mi jedním kolenem vklínil mezi nohy. Nemůžu říct, že bych z toho byl nějak nadšený, ale nedalo by se ani tvrdit, že mi to přišlo obzvlášť odporné. Cítil jsem se zvláštně. Nepřišlo mi reálné, že někdo jako on stojí o mé rty.

Náš polibek se začal prohlubovat, ale já se ani tak neodvážil zapojit. Vedl jen Yukio a já se přizpůsoboval. Zatímco se o mě otíral holým břichem, svým jazykem zkoumal má ústa a já měl pocit, že už to takhle dál nevydržím. Věděl jsem, že to nemám šanci vydržet.

Jeho pohyby však byly něžné a opatrné, což jsem opravdu nečekal. Zacházel se mnou s překvapivou jemností, jako by mě mohl rozbít, kdyby něco udělal špatně.

Netušil jsem, jestli se takhle chová ke všem a ptát se ho na to ani nebudu, ale...jestli ano, tak to máme opravdu štěstí. Jestli se takhle chová i ke svému harému, tak to jsem moc rád. Aspoň něco jim nebude připomínat, že žijí v zajetí jak psi v útulku, které si někdo sem tam přijde pohladit a pomazlit se s nimi.

Pomalu jsem zvedl ruku a položil ji Yukiovi na rameno. Chtě nechtě jsem mu zaryl nehty do kůže, až z toho zavrčel jak nějaké zvíře.

Jeho doteky na mém obličeji a těle mi na kůži nechávaly pálivou stopu, jako by po mně jezdil kopřivou. Začínalo mi být horko a docházel mi kyslík. Nemohl jsem se pořádně nadechnout, přestože jsem už dávno začal dýchat ústy do jeho polibku.

Věděl jsem, že to, co dělám, mi nemůže být za žádných okolností přínosné. Akorát mu tak jednoho dne podlehnu jako zamilovaný blázen. Ale dělám to pro ostatní, takže i kdybych měl skončit jako jeho osobní sexuální pomůcka, bude to za něco stát. Jenže...na mou útěchu, tak nějak se domnívám, že se do Yukia nikdy nezamiluju, i když to vlastně mělo být to první, co bych tu měl udělat. Nepůjde to. Není to možné. Porodím mu děti a možná spolu jednoho dne začneme vycházet, pokud se nebudeme moc vídat, ale nic hlubšího k němu nikdy cítit nebudu.

Hlavně ani nemůžu. Nemůžu, poněvadž by mě pak kousek po kousku ubíjelo to, že mě on nemiluje.

Přesto to však bylo poprvé, co jsem s někým takhle byl, a už jsem nemohl dál. Pálivý pocit na hrudi se jen rozležel a já teď cítil, jak mi z něj brní celé tělo.

Otevřel jsem oči a odtrhl ho od sebe.

"Co je?" zeptal se rozzlobeně, než si všiml, co se děje.

Obličej jsem si zakryl předloktím, aby na mě neviděl, a nechal své slzy, aby mi volně stékaly po spáncích. Snažil jsem se nevzlykat, ale nedařilo se mi to, a tak jsem propukl v pláč.

"Když jsi bránil Kaita, byl jsi statečný," poznamenal klidněji. "To se mě bojíš až tak?" zeptal se na své poměry velmi ustaraně, i když nedovedl zakrýt to ublížení ve svém hlase.

Zavrtěl jsem hlavou, protože jsem nebyl schopen zformulovat své myšlenky. Ano, bál jsem se ho, ale slzy mi tekly z jiného důvodu.

"Co se teda stalo?" zeptal se na poněkud ztrápeně a násilím mi ruku od tváře odtáhl, aby na mě viděl.

Stočil jsem hlavu na stranu. "Před chvílí jsi tady v té posteli byl s Akim...úplně stejně jsi ho líbal...a teď...." mumlal jsem. Už jen z pomyšlení na to, že je veškerá láska jen iluze, se mi chtělo brečet. Slzy ze mě tekly jak slané vodopády a já se cítil jak malé dítě.

Yukio se nade mnou zvedl na loktech a jeho výraz se změnil. Jeho obličej ovládl hněv, i když se snažil to neprojevovat. Jeho azurové oči byly temné a právě připomínaly dvě horská jezera halená noční temnotou, která jen slabě osvětluje měsíc.

"V téhle posteli se mnou ještě nikdy nikdo nebyl," řekl rozčileně a uraženě zároveň. Jeho slova nebyla obalena sladkými sliby a přihlouplými přísahami. Řekl to vztekle, takže to nemohlo být nic jiného než pravda.

Vyvalil jsem na něj oči, jenže když jsem je tak náhle otevřel, tak se z nich vylily poslední zbytky slz. "Cože?" zeptal jsem se přihlouple a vytáhl se na lokty.

"Tady jsi první," zavrčel vztekle, než se zvedl následně se posadil na paty. Shora se na mě díval těma krásnýma očima, jejichž jiskra značně pohasla. "Vážně jako čekáš, že když alfa dostane příkaz, tak zkrotne?" uchechtl se a přimhouřil oči. "Máme spolu uzavřít sňatek. Já se nemusím vůbec ohlížet na to, co se ti líbí a nelíbí. Pokud si to vyloženě přeješ, nemusíme se vůbec stýkat. Jestli ti bude milejší žít někde sám a vychovávat mi děti, tak prosím. Nebudu tě nutit být u mě," zvedl ruce v lhostejném gestu, než se pak pleskl do stehen, "Ale nečekej ode mě, že tě budu vodit za ručičku a v noci si s tebou povídat o plánech do budoucna," zavrčel nanovo.

Čelist mi spadla až ke krku a všecka krev v mém těle se mi zastavila na místě. I mým červeným krvinkám očividně spadla čelist. Nemohl jsem se ani pořádně nadechnout, jak jsem byl v šoku.

On je tak strašně...chladný. Tak krutý a zlý.

"Zmiz," řekl náhle, než se ze mě odkulil a sedl si na okraj postele, "dám si na Ayata pozor, tak padej."

Stále jsem seděl jak přimrazený, protože jsem doposud nebyl schopen zpracovat, co se právě odehrálo.

"Vypadni už," zamumlal.

"Eh, Yukio..-" začal jsem a do očí mi z jeho odmítavého chování zase vhrkly slzy.

"JDI PRYČ!" křikl.

Hrklo ve mně, když tak učinil. Doslova jsem na posteli poposkočil a musel se posunout dál, jak jsem se lekl. Yukio byl jak šelma, kterou někdo vyrušil při odpolední siestě.

Seskočil jsem z postele a rychle se přemístil ke dveřím. Popadl jsem za kliku a ještě než se vydal na cestu, jsem se na Yukia otočil. Viděl jsem jeho holá záda, jeho napnuté svaly. Hlavu měl svěšenou a lokty se opíral o kolena, jako by snad byl vyčerpaný. Znechuceně jsem zavrtěl hlavou, než jsem proklouzl ven a tiše se vyplížil z jeho ložnice.

Doslova jsem běžel. Utíkal jsem dál od těch zpropadených dveří.

Možná jsem na omegu moc troufalý. Možná je to mnou. Je dost pravděpodobné, že si tohle chování zasluhuji. Ale i tak ho nenávidím. Už teď ho tak strašně...nesnáším.

V místnosti pro omegy panovala naprostá tma a ticho. Sem tam se ozvalo chrápání či zavrzání postele, jak se někdo z přítomných točil, ale jinak tu bylo mrtvo. Popošel jsem k posteli, která mi byla přidělena, a posadil se.

Nerozuměl jsem tomu, proč znovu brečím jak nějaké dítě. Všechno, co Yukio řekl, jsem už dávno věděl a sám si to přeju. Akorát to zabolelo trochu víc, když to řekl nahlas. Viděl to stejně.

"Kdes byl?" zaslechl jsem šepot za svými zády.

Jedna z přítomných ještě nespala. Naomi ležela na boku na své posteli a rukou si podpírala svou zrzavou hlavu. Copky si už rozpustila, takže se jí kolem obličeje vlnily rezavé lokny. Vypadala teď mnohem starší.

Rychle jsem si otřel obličej. "To je snad jedno," věnoval jsem jí úsměv, čímž jsem jí chtěl naznačit, že nemám zrovna náladu na rozhovory.

"Nemůžu spát," řekla najednou. "Pojď se se mnou projít."

Jelikož jsem opravdu nečekal, že by mi něco takového mohla navrhnout právě ona, chvíli jsem nechápal. Pak mi ale došlo, na co se doopravdy zeptala a já pochopil, že si chce promluvit v soukromí. "Já teď na to-" chtěl jsem se vymluvit.

"Já vím, že ne. Pojď." Než jsem stihl cokoliv dodat, Naomi už postávala u dveří ložnice a nedočkavě svírala kliku.

Zvedl jsem se na nohy a pokorně ji následoval až do obývacího pokoje, kde její bosé nohy ťapaly po dlaždicové podlaze. "Zavedu tě za svým kamarádem," oznámila nezaujatě. Na chvíli jsem se zarazil a přemýšlel, koho má na mysli. Když pak ale vylezla na zahradu, bylo mi jasné, že to asi nebude další z Yukiova služebnictva. Vedla mě dál do alfovy zahrady, dokud jsme se nedostali k jakési kůlně. V kotci u ní poskakoval obrovitý pes, jehož srst byla stejně tmavá jako noční obloha, zato jeho bílé zuby zářily jako velmi ostré nože.

Naomi přicupitala ke kotci, a přestože zvíře vrčelo a nedůvěřivě se krčilo, dívenka dvířka bez obav otevřela a chlupáče vřele objala. "Ahoj, miláčku můj," klekla si do hlíny, aniž by si vyhrnula svou noční košili, a zvířeti věnovala pusu na čumák. "Neboj se, mimiško, tohle je tvůj nový kamarád," říkala něžně, jako by ten pes chápal vše, co mu povídá.

"Natáhni k němu obě ruce dlaněma nahoru," poručila mi najednou, až jsem poskočil. Se mnou nemluvila ani z desetiny tak hezky, jako s tou obludou.

"Cože?!" vyjekl jsem. "Chceš, aby mi amputoval obě paže?!"

Naomi pohladila vrčící zvíře po hlavě, jako by ho ujišťovala, že nejsem nějaká škodná. "Jestli nechceš, aby tě zabil na potkání, musíš mu ukázat, že mu nejdeš ublížit," poučila mě Naomi a zvedla se na nohy. Zvíře se mezitím postavilo před ni ve snaze ji přede mnou ochránit.

Udělal jsem, co mi řekla, a s napřaženýma rukama udělal jen váhavý krok v před.

"Stůj a dovol mu tě očichat," řekla Naomi klidně. Bylo vidět, že její klidný tón zapůsobil i na psa, který už nebyl tak ve střehu.

Vyvalil jsem oči. Při pohledu na tu bestii, která byla Naomi skoro po pas, jsem si byl jist, že se už nikdy nebudu muset zabývat nějakým Yukiem, když mě tohle zvíře hned tady sežere.

Pes ke mně nedůvěřivě přikročil a svůj čumák mi přiložil do dlaní, první do pravé, potom do levé. Párkrát mě celého obešel a různě očichal, ale potom se zase vrátil na místo vedle Naomi, vedle níž si sedl a zvesela vrtěl ocasem.

"Co...co to je za psa?"

"To je Tesák. Je to náš tříletý rottweiler, který extrémně nesnáší cizí lidi. S Kaitem jsme ho našli jako štěňátko v krabici u lesa, kde ho někdo nechal. Byl nemocný a vyhladovělý. Ještě potřeboval mámu, ale byl tam sám, a tak..." Naomi se odmlčela, jako by nebyla schopna nalézt další slova, a ke zvířeti si znovu klekla. Teď byli zhruba stejně velcí. "Snažili jsme se ho s Kaitem zachránit. Dělali jsme všechno, co jsme mohli, aby na to Yukio nepřišel, protože jsme si byli jistí, že ho prostě zabije.

Jednoho dne, když jsem šla Tesáka zkontrolovat do sklepa, kam jsme ho schovali pod starou deku, jsem tam viděla Yukia, jak dřepí nad tou krabicí. Bála jsem se," přiznala Naomi a podívala se na mě. "Myslela jsem si, že Yukio bude zuřit, když přijde na to, že jsme tam to štěně dotáhli zrovna my. Ale Yukio Tesáka zabalil do deky a vzal do náručí. Měla jsem za to, že už je po všem a Yukio to skončil, ale...Tesák jenom kňučel, když mu Yukio u tlamičky držel dětskou lahvičku se sušeným mlíkem a krmil ho."

Naomi zavrtěla hlavou a několikrát zamrkala, aby zahnala slzy. "Když Tesák vypil celou lahev, Yukio se otočil a řekl mi, že jede k veterináři, ať jedu s ním..."

Pes se hlavou otřel o Naomi a olízl jí tvář. "Yukio mu tehdy zachránil život," řekla Naomi a nechala se olizovat.

Svraštil jsem obočí. "Proč mi tohle všechno povídáš, Naomi?" zeptal jsem se zmateně.

"Protože chcu," začala poněkud vážněji, "abys věděl, že Yukio je hodný. I on ví, co to je slitování. Je to dobrý člověk. I když si možná myslíš, že se ti tou svatbou zhroutí život, pro některý z nás je Yukio to nejlepší, co se nám kdy mohlo stát. Je to fakt moc hodnej kluk a já nechci, aby z povinnosti byl s někým, kdo si ho neváží," zavrčela podobně jako před chvílí Tesák.

Je celkem paradoxní, o čem se mnou Naomi teď mluví, vzhledem k tomu, co se stalo před necelou půlhodinou u Yukia v ložnici.

"Můžu se tě na něco zeptat, Naomi?" řekl jsem opatrně.

Bez sebemenšího zaváhání přikývla.

"Proč jsi tak přesvědčená o tom, že je Yukio dobrý člověk?" naklonil jsem hlavu na stranu. Nějak jsem její logice nerozuměl. Mně se Yukio jevil jako naprostý opak čehokoliv dobrého.

"Tys mě sakra neposlouchal?" zamračila se. "Yukio by nikdy nikomu neublížil. Možná vypadá, že nesnáší celý svět, ale...ne, počkej, on ho fakt nesnáší. Tak nic, to je jedno. Chtěla jsem říct, že se z velké části jen tváří, že je nad věcí. Mnohdy je prostě...normální kluk," pronesla ztrápeně. "Umí mít strach a umí se radovat. A hlavně - umí milovat," dodala přesvědčeně.

Uchechtl jsem se. "Už jsi někdy viděla, že by někoho miloval?"

"Nic nevíš. Tebe bude milovat, debile jeden debilní!" vykřikla a zastyděla se. "Na všech tady mu záleží, ale ty budeš jedinej člověk v jeho životě, kterej má možnost se k němu dostat blíž. Ty musíš dokázat všem, že všecko, co ten kluk dělá, je jen maska," pokračovala rozčileně. "Jenom ty to můžeš udělat, páč nikoho jinýho k sobě nepustí, jasné? A jestli to posereš, tak k sobě pak nepustí ani tebe."

Už se stalo, mladá dámo, napadlo mě. Já nejsem ten, kdo toho bude schopen. Nezvládnu to. A hlavně osobně dost pochybuji, že Yukio jakoukoli masku nosí. "Naomi," oslovil jsem dívku. "Miluješ Yukia?" zeptal jsem se přímo.

Naomi vyvalila oči a její obličej chytil barvu jejích vlasů. "Ano," odpověděla upřímně. "Ale to není taková ta vobyčejná láska. Yukio pro mě vždycky něco víc jak pro tebe. I když jednoho krásnýho dne budete mít dvacátý výročí a hordu děcek na krku a romanci jak z pohádek, já v něm vždycky uvidím něco víc, než bys ty kdy moh. Zachránil mě z ulice. Tomu by se nikdy nemohla vyrovnat láska mezi partnerama. To nemáš ani šanci pochopit," pokrčila rameny. Její slova nenesla žádný vztek nebo závist; myslela to smrtelně vážně. Poutu, které ji váže k Yukiovi, nikdy neporozumím. 

Vzdychl jsem a přikývl. Už i ona mě porazila. Možná, kdyby si mě Yukio taky takhle vybral z ulice a dovedl domů, viděl bych ho stejně. Teď je to ale jinak. Náš příběh není tak kouzelný.

Naomi zamručela. "Ale je sexy jak sviňa, to se musí nechat."