Kaito mi někam utekl, takže jsem se do ložnice vracel sám. Od nějaké bety jsem během toho vyfasoval nové oblečení, a tak jsem se do něj převlékl ještě před tím, než jsem se dostal ke dveřím našeho pokoje. Dostal jsem bledě modrou halenu s límečkem, krémové kraťasy s kšandami a černé boty na přezku. Vypadal jsem docela...jinak.

Yuku jsem slyšel hulákat už z chodby, když jsem se blížil ložnici: "To si děláš snad srandu, ne?! Co si ten hajzl o sobě sakra myslí?! Jenom proto, že se narodil jinde!"

Opatrně jsem vešel dovnitř. Yuka pochodovala sem a tam a rozčileně pohazovala rukama. "Co to jako mělo znamenat?! Co za bastarda by udělalo něco takovýho?!"

"Yuko, uklidni se," zaslechl jsem Akiho slabý hlas, než dokráčel za dívkou a jemně ji chytil za ramena, aby se zastavila. "Ayato je alfa stejně jako Yukio. A je starší než on," zamumlal jaksi pokořeně.

Udělal jsem pár kroků blíž, ale šel jsem tak, aby si toho nikdo nevšiml. Z této vzdálenosti jsem už zaslechl, jak Yuka tiše vzlyká. "Dej mi pokoj...pse..." zamumlala, ale její slova nenesla žádnou nevraživost či urážku. "Kaita měl nechat na pokoji. Vůbec si ho neměl všímat..." pokračovala a marně se snažila potlačit pláč.

Aki kolem ní omotal své paže, takže to až vypadalo, že kolem ní dělá ochrannou zeď. "Třeba si vymýšlí. Víš moc dobře, že je to parchant. Jen tě chce vytočit."

Přestože mezi nimi nebyl zas až tak velký výškový rozdíl, Yuka se k němu schoulila, jako by se u něj chtěla schovat, a nechala se konejšit. Vypadala teď neskutečně zranitelně. Jako nějaká nádherná, poněkud poničená květina. Dnes ráno by mě ani omylem nenapadlo, že bych ji mohl spatřit takhle. "Stalo se něco?" zeptal jsem se, když jsem vylezl ze svého úkrytu. Z nějakého důvodu to vyznělo tak, jako bych o ničem nevěděl, byť jsem již něčemu byl svědkem.

Aki otočil hlavu mým směrem. "Jde o Kaita," řekl jednoduše.

"Kvůli jednomu zasranýmu namyšlenýmu kreténovi!" zavrčela Yuka náhle a prudce se od Akiho odtáhla. Sice jí z očí ještě tekly zbytky slz, opět v ní vzplál ten hněv, který už znám.

"Nejde o Yukia," upozornil mě Aki rychle, abych nedělal ukvapené závěry.

"Já vím," podíval jsem se na něj, "jde o Ayata. Už jsem měl tu čest."

Yuka si velmi pohrdlivě odfrkla a dala do toho všechnu nenávist, kterou k Ayatovi chová. "Ten sráč..."

"Ayato Yuce vyhrožoval, že...ublíží jejímu bratrovi," dodal Aki, abych se neztratil.

"To už taky vím, něco jsem viděl," přiznal jsem. "Byl jsem u toho." 

Yuka na mě vyvalila oči. "Tys tam byl?!" zeptala se. Ani Aki už nevypadal tak vyrovnaně a klidně.

"Stál jsem mezi ním a Kaitem," přikývl jsem.

"Takže..." začala zase Yuka, ovšem její hlasivky poněkud selhávaly, "takže to myslel vážně," řekla tiše a s hrůzou v očích se podívala na Akiho, který stál vedle ní. "Chce ho." 

Světlovlasý mladík pobledl, i když jeho pleť připomínala křídu i za normálních okolností. "Hele, třeba jen-" zastavil se uprostřed věty.

Najednou se totiž pomalu otevřely dveře a za nimi se zjevila červená hlava s dlouhými copy. Všichni jsme na Naomi zvědavě hleděli, ale ona nebyla schopna ani zvednout hlavu. "Aki..."

"Ano?" ozval se chlapec hlasem opět jemným jako samet. "Co se děje, Naomi?"

Naomi se snažila něco říct, ale něco jí vždy sebralo slova z úst. Její tváře vypadaly jak dvě zralá rajčata.

"...Yukio?" dovtípil se Aki jako první. Nechápavě jsem se na něj zahleděl.

Naomi pomalu přikývla.

"Teď hned?"

Znovu kývla.

Aki na chvíli zavřel oči a otráveně si povzdychl. "Tak já se půjdu umýt..."

Když jsem si uvědomil, co Naomi chtěla, jako by mi někdo vrazil pravým hákem do obličeje. "Počkej, to jako jen...jen tak?!" vyhrkl jsem. Brada mi klesla. 

Aki mi věnoval letmý úsměv a pokrčil rameny. "Přejte mi štěstí," uchechtl se, ale nezaslechl jsem ani trošku veselí. Stál jsem jak tvrdý Y a čuměl jak pablb. Nenapadlo by mě, že to tu chodí až tak...Aki dokonce vypadal tak smířeně s tím, co ho čeká, jako by si už zvykl. Jako by to bylo takhle normální...

Páneček si přeje, páneček dostane....

Aki se odebral z pokoje a odvedl s sebou i zrzku. 

V hrudi se mi opět usadila pálivá bolest. Pocit, jako by mi někdo odebíral něco, co mi náleželo. Jako by mi něco bral...

Dal bych všechno za to, abych s Yukiem vůbec nemusel být, ale i tak mi vadilo, když o mě nestál. 

"Takashi," volala mě Yuka, "ty jsi opravdu byl s Kaitem, když s ním Ayato mluvil?"

Její otázka mě naprosto vylovila z pochmurných myšlenek, které se dostavily a chtěly se mi zakotvit v hlavě. Otočil jsem se na ni. "Jo. Stál jsem mezi nimi, protože jsem se bál, že mu Ayato něco udělá," řekl jsem pravdivě.

Yuka se kousla do spodního rtu a sklopila hlavu. "Dík," řekla tichounce, sotva slyšitelně.

Zamračil jsem se na ni. "Yuko, jak to vlastně všechno je?" optal jsem se nehápavě. "Proč si Ayato vybral zrovna vás? A proč proboha nic neřekneš?" zeptal jsem se prostě, přestože mé myšlenky stále směřovaly jinam.

Podívala se na mě tak vylekaně, jako když dítěti řeknete, že existují duchové. "Jako komu?"

"Yukiovi přece. Kaito mi něco pověděl. Jak tě Ayato obtěžuje..." mluvil jsem podivně vzdáleným tónem, který zaskočil i mě. Musel jsem zatřást hlavou, abych se začal plně soustředit. "Vždyť na vás nemá co sahat, když už máte obojek, ne? Tak...tak proč? Proč jsi to Yukiovi ještě neřekla?"

Yuka opět sklopila hlavu. "Nic by se tím nezměnilo. Yukiovi jsme já a Kaito úplně ukradení. Bylo by mu jedno i kdyby nás Ayato třeba zabil..."

"To nemůže být pravda," zavrtěl jsem hlavou. "Patříte přece k němu, ne?"

Yuka ze sebe vydala hlasitý a ostrý smích. "Myslíš?!" probodla mě pohledem. "Jak bys to ty mohl vědět? Nemáš ani tušení o tom, co se tu dělo, než jsi přišel!"

"Proto chci, abys mi to vysvětlila," naléhal jsem. "Řekni mi, co ti Ayato dělá."

Yuka sevřela ruce v pěst. "Co je tobě do toho," zavrčela.

"Jde mi o Kaita, jestli se tobě tak protivím. Ten kluk je hodný a má o tebe strach, tak mi pověz, co se děje, ať vám můžu nějak pomoct..."

Yuka se na mě podívala skrz řasy. "Mně už nepomůžeš, Takashi," pronesla zlomeně. Jako by z ní najednou vyprchala všechna ta bojovnost, kterou jsem poznal před pár hodinami. "Bylo mi čtrnáct, když jsem Ayata poznala," začala s příběhem. "Když to všecko začlo. Dokonce mi na první pohled přišel fakt...hezký. Připomínal mi letní bouřku, která se sem vždycky přižene, ale hned zase zmizí tak, jako to dělával on. Byl krásný," posteskla si a její oči se zalily slzami. "On jako jediný se na mě usmíval, kdykoliv mě uviděl. Bylo mi s ním dobře. Dokonce jsem myslela i na to, že s ním uteču," polkla, jako by se jí stáhlo hrdlo. "Byla jsem mladá a blbá a zamilovala jsem se do něj," pokrčila rameny. "Jenže pak..." odmlčela se a zhluboka se nadechla. 

Nespěchal jsem na ni. Musela znovu prožít tu bolest, kterou jí tehdy způsobil. "Pak mě jednoho dne vytáhl tady za Yukiův dům, do takového altánku, kterej už tam ani není...Byla jsem nadšená, že budeme sami, ale vypadal...jinak. Neusmíval se. Bolelo to, když mě držel za ruku. Když jsme se dostali do toho altánku, tak..." ukončila, protože moc dobře věděla, že to pochopím.

Svraštil jsem obočí. "Yuko, to je mi moc líto..."

"Bolelo to. Ještě jsem ani nehárala," koukla na mě a slzy jí vytryskly z očí. "Yukio nebyl můj první," zavrtěla hlavou zahanbeně.

Neměl jsem, co na to říct. Tahle holka se dle všeho poprvé zamilovala asi do toho nejhoršího možného člověka..."Yuko, já vím, že to, co Ayato dělá, je naprostý humus, ale nezmění se to, pokud o tom neřekneš Yukiovi."

Yuka se zarazila. "J-Já vím...já to vím, ale..." plakala. "Co můžu dělat?!"

"Jen mu to řekni!" zvýšil jsem hlas, ne nutně proto, abych na ni ječel. Šlo mi o to, aby má slova dostala patřičné váhy.

"Nemůžu!" zaječela na mě.

"Proč ne?!"

"Yukio nás dostal, nevybral si nás!!!" zapištěla těsně před tím, než její kolena vypověděla službu a ona se svezla k zemi. "On...on nás dostal...Jen dostal," plakala, "Nejsme pro něj nic...Jenom přítěž, kterou mu naši rodiče hodili..." Slzy jí kapaly na pěsti, které držela sevřené tak silně, až jí zbělely klouby.

Všechny myšlenky, které jsem měl, se rázem vypařily. Nezbyla ani jediná. Akorát mé pocity se změnily; právě převládala lítost a smutek. "Promiň, Yuko...nevěděl jsem..." dostal jsem ze sebe. Klekl jsem si před ni a objal ji tak silně, jak jsem jen dovedl.

Je rozdíl mezi tím, když si alfa svou omegu vybere a když ji dostane. Omegy, které jim byly darovány nebo nabídnuty, jsou většinou ti na úplném konci zájmu. Yuka a Kaito tedy v Yukiových očích měli menší váhu, než všichni ostatní.

Přesně takhle bych skončil i já. Taky jsem byl předhozen. 

Pohladil jsem Yuku po vlasech. "Něco s tím uděláme, neboj," konejšil jsem ji. "Kaitovi neublíží, to ti slibuju," řekl jsem tichým, ale pevným hlasem.

"Jak to chceš udělat, ty pitomče," zasmála se mezi vzlyky. "Vždyť ty jsi tady úplně čerstvé maso. Ještě ani neháráš," připomněla mi, ale neslyšel jsem, že by byla výhradně proti mému tvrzení.

"Něco už vymyslím," zamumlal jsem. Moje jistota pomalu vyprchávala a mně došlo, že nemám ani nejmenší tušení, co bych mohl proti Ayatovi udělat. Jsem jen bezvýznamná omega.

Yuka naposled popotáhla, otřela si slzy do rukávu a rychle se zvedla na nohy. "Dík, že sis vyposlechl mý kňourání," řekla.

Vyšvihl jsem se na nohy a zahleděl se na ni. Oči měla opuchlé z pláče, na zarudlých tvářích ještě byly vidět cestičky slz. "Nebylo to kňourání," zavrtěl jsem hlavou.

Yuka se ostře zasmála. "Asi možná nebudeš taková svině, jak jsem si myslela," přejela po mně pohledem.

"Díky," zasmál jsem se i já.

"No, jo," zakončila, kousla se do rtu a rychle se rozešla ke dveřím, jako by jí snad dělalo i potíže jen naproti mě stát. "Půjdu najít Kaita," oznámila, než se skoro rozběhla ven. Slyšel jsem jen, jak za ní dveře křáply.

Otočil jsem se za ní, ale naprosto zbytečně. "No, dobře," povzdychl jsem si.

Sedl jsem si na jednu z postelí, která vypadala volně, a lokty se opřel o kolena.

Pomalu přestávám chápat, o co tu jde. Nevím, kdo je dobrý a kdo zlý, protože z těch zlých se nakonec vyhrabali hodní a z těch hodných, které mám znát z dětství, se stali...já nevím.

Yukio je opravdu alfa...celý život si bude dělat, co se mu zachce, bude spát, s kým chce. Přesně tak, jako si bude vybírat společníky na každou noc...

Na posteli jsem se posunul o kousek dál a položil se na záda.

Chtě nechtě, prostě ho potřebuju. Potřebuju, aby o mně aspoň věděl. 

Marně jsem se snažil si vzpomenout, jaké to bylo, když jsme byli malí. Nepamatuju si ani, že bychom se někdy potkali, protože takhle modré oči bych přece nemohl jen tak zapomenout.

Víčka mi ztěžkla, když jsem si lehl, a tak jsem se jednoduše nechal klesnout. Vybavil se mi Yukiův obličej těsně před tím, než mě políbil. Ten chladný polibek na uvítanou.

Po zádech mi přeběhl mráz.

Ještě nikdy jsem se nikoho tak nebál, jak Yukia. Z něj jsem se doslova klepal strachy, přestože je celkem vyloučeno, že by mi něco udělal.

I když jsem věděl, že mi nic udělat nemůže, bál jsem se ho. Strašně moc. Ale víc než o sebe jsem se bál o jeho ostatní omegy. Ty jsou na tom mnohem hůř. 

Netrvalo dlouho a já usnul. Byl to neklidný spánek bez jakéhokoli snu. Jen takové chabé přecházení mezi podřimováním a plnohodnotným usnutím. Otevřít oči a zvednout hlavu mě však přinutilo až cvaknutí dveří, když někdo vešel do místnosti. Když jsem pozorněji zamžoural do tmy, zjistil jsem, že je to Aki.

"Ah, promiň," omlouval se mi už ode dveří. "Nevěděl jsem, že spíš," letmo se usmál a došoural se ke své posteli. Doslova se na ni vyvrátil a něco mi říkalo, že snad upadl do kómatu ještě před tím, než se jeho tělo dotklo peřiny.

Koukal jsem na něj. Byl umytý. Vlasy měl ještě mokré a mně se do nosu dostala slabá vůně mýdla.

Vyšvihl jsem se na nohy a potichu se vykradl z naší ložnice. Vím, že teď asi není úplně vhodná chvíle ptát se Yukia na nějaké otázky a něco po něm vůbec chtít, ale kdy jindy bych to mohl udělat.

Zaplul jsem do koupelny, kde se ještě vznášel obláček páry z toho, jak se Aki sprchoval, a rychle se opláchl studenou vodou, abych se zbavil spánkové malátnosti. 

Mohl jsem pak jen odhadovat, kde má Yukio pokoj, a tak jsem asi třikrát vlezl do špatné místnosti. Pak jsem však zaklepal na tmavé, opět dřevěné dveře a ozval se jeho poněkud nevrlý hlas. "Co je?" zeptal se.

Opatrně jsem vešel. Dveře jsem pomalu zavřel a beze slova civěl na podlahu.

"No to se podívejme," uchechtl se, "jaká to vzácná návštěva. Nečekal jsem, že se tu objevíš tak brzo," řekl chladně, s jakousi škodolibostí v hlase. "Ale už u mě byl Aki," dodal a já si byl jistý, že pokrčil rameny, přestože jsem to neviděl. Touto větou chtěl odmítnout mé nemravné návrhy, na které jsem já ani nepomyslel.

Jeho slova mě bolí, jako by mě opakovaně bodal. "Já vím, že s tebou byl," oznámil jsem tichým, ale pevným hlasem. "Přišel jsem z jiného důvodu."

Yukio udělal pár kroků ke mně. Nezvedl jsem hlavu, nepodíval jsem se na něj. Viděl jsem jen jeho bosé nohy a lýtka v nohavicích nějakých černých tepláků. "A ten je?" zeptal se.

Zamotala se mi hlava a udělalo nevolno od žaludku, jako by mě praštil pěstí. "Já...já jsem si s tebou přišel o něčem promluvit," přiznal jsem stydlivě. "A taky tě o něco poprosit."

"Aha, heh," vydal ze sebe, než se otočil na patě a zmizel z mého zorného pole úplně. "Tak nějak jsem čekal, že přijdeš škemrat o milost," zasmál se. "No, co po mně teda chceš?"

Spolkl jsem knedlík, který se mi utvořil v krku a konečně se na něj podíval. Právě stál u své hezky ustlané postele se sklenicí nějakého drahého alkoholu v ruce a zvědavě se na mě díval. Protože bylo v pokoji šero, jeho obnažená svalnatá hruď jako by v té tmě zářila a dávala mu až nadlidský zjev. Jeho jasné oči mě stále propalovaly skrz naskrz.

Teď jsem si ale nemohl dovolit ztrácet čas obdivováním jeho vzhledu. "Přišel jsem ti říct o...tvém bratrovi," zamumlal jsem.

"O Hirokim? Co je s ním?" nechápal Yukio a veškerý obsah sklenice do sebe kopl.

Rukama jsem si sevřel rukávy své nové košile a modlil se, ať mě aspoň vyslechne. "Ne, o Hirokiho nejde. To Ayato..."

Yukio si povzdychl. "Co ten zas udělal?" zeptal se popuzeně a nalil si další sklenku.

"On...on..." nevěděl jsem, jak to podat, a tak jsem se zakoktal jak puberťačka předávající milostný dopis. Odkašlal jsem si a začal znovu: "Už nějakou dobu ubližuje Yuce. Zneužívá ji...a teď chce i jejího bratra," vyhrkl jsem hlasitěji, než jsem čekal a naléhavě se na Yukia podíval. "Musíš s tím něco udělat, Yukio," oslovil jsem ho troufale.

Yukio mi věnoval překvapený, ale zároveň velmi znepokojený pohled. "Myslel jsem, že jdeš kvůli sobě," zahuhlal. "Hm. Jak dlouho to trvá?"

Opět jsem polkl, aby mi povolilo hrdlo a já mohl mluvit. "To nevím; říkala jen, že poprvé to bylo, když jí bylo čtrnáct," řekl jsem naprosto pravdivě. "Bála se ti to říct."

"Tsk," mlaskl Yukio. "Hajzl jeden," zasmál se. Nebyl naštvaný ani trošku.

"Musíš s tím něco udělat. Musíš to zarazit," naléhal jsem, ale mé prvotní nadšení pro dobrou věc pomalu vyprchávalo. Dle všeho nebyl překvapen a neměl tendence mě dál poslouchat. 

Yukio se na mě zahleděl s nakloněnou hlavou, jako to udělal v mé přítomnosti už několikrát. "A proč bych to měl dělat?" zeptal se ostrým hlasem a jeho oči dravce potemněly.

Jeho otázka mě zarazila. Upřímně jsem čekal, že si nenechá líbit, že mu někdo leze do jeho harému, ale Yuka měla asi pravdu. Nevybral si je. "Oni...oni oba dva trpí...Yuka má o Kaita strach a Kaito zase o ni..." mumlal jsem.

"A co mi zrovna ty nabízíš za to, že s tím něco udělám?" pokračoval, ovšem tón jeho hlasu se změnil. Teď zněl...vyzývavě. Zajímalo ho, co mu řeknu.

Další otázka, co mě vyvedla z míry, i když jsem s ní měl počítat. "Já..já nevím...Co budeš ch-chtít..." zamumlal jsem s nevolí.  

Yukio se ke mně zase o kousek přiblížil, takže stál pár centimetrů ode mě. Viděl jsem, jak se jeho hrudník pomalu zvedá a zase klesá. Nalil do sebe alkohol a prázdnou sklenici pak položil na stolek vedle láhve. "Tak si jdi lehnout na postel," poručil mi stroze.