Dny byly překvapivě klidné. Až podezřele klidné. Všechno se zdálo být v pořádku.

Na první pohled se mohlo zdát, že je vše tak, jak má být. 

Yukio zrovna pracoval ve své kanceláři, když jsem se plížil ven. Vzduch byl studený a ještě ke všemu foukal vítr, ale i tak mi bylo příjemně. Mohl jsem volně dýchat.

Atmosféra v tom domě byla čím dál tím dusivější, čím blíž byl odjezd Yukiova bratra. Všem bylo jasné, jak moc se změní životy zúčastněných, ale nikdo o tom nechtěl mluvit.

Proč sypat sůl do rány, která stále krvácela.

Hlasitě jsem si povzdychl a před obličejem se mi zformoval obláček. Brzy bude mrazivo. Už teď přes den slunce svítilo spíš na okrasu, než aby opravdu hřálo.

Zapnul jsem telefon a rychle našel Natsuovo číslo.

Ano, přesně proto jsem potřeboval vědět, kde se Yukio nachází. Kdyby mě slyšel, že s tím klukem mluvím, tak pukne vzteky. Ale bez obav, stejně mu o tom řeknu. Jen...ne teď.

"Prosím?" ozval se veselý hlas z druhého konce.

Přišlo mi to jako věčnost, co jsem slyšel jeho hlas.

"Ahoj Natsu, tady...Takashi," řekl jsem tiše.

"Jé!" vykřikl alfa najednou. Úplně před sebou vidím ten jeho mladistvý obličej, jak se rozzařuje veselím. "Ahoj," pozdravil mě.

"Promiň, že jsem se ti tak dlouho neozval a neodpověděl ti. Měli jsme tu...moc práce."

"S tím si nic nedělej," konejšil mě. "Slyšel jsem o tom, co se u vás děje," zahuhlal o něco tišeji, jako by o tu svou radost náhle přišel. "Yukia sice nemám rád, ale tohle bych mu nepřál," řekl přesvědčeně.

Zamručel jsem na souhlas. "Bylo to dost zlé, ale už se to postupně lepší. Yukio má strašnou smůlu," připustil jsem.

"A co ty?" zeptal se Natsu náhle, čímž změnil téma.

"Huh?" dostalo se ze mě.

"Jaký je k tobě?" upřesnil opatrně, jako by se bál, že mi to ublíží.

"Je...to úplně nový člověk," zahuhlal jsem podle pravdy. "Nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu, ale...já jsem s ním šťastný."

Natsu si odkašlal. "No, přiznám se, že jsem doufal, že mi voláš, že odtamtud chceš vypadnout a já tě mohl ukrást, ale...tohle je taky dobrý," zasmál se, až v telefonu zapraskalo.

"Ne, fakt je na mě hodný," usmál jsem se nad jeho nápadem.

"No, dobře, budu ti věřit. Ale i tak. Kdyby se jen náznakem něco pokazilo, tak mi okamžitě zavolej, jasné?"

"Jsem v pořádku," řekl jsem. "Vážně. A nemůžu ho opustit. Tím tuplem teď."

Natsu si povzdychl. "Pravda. To by nebylo úplně dobrý." Na chvíli se odmlčel, jako by se zamyslel, a pak zase spustil: "Ono to ode mě bylo taky celkem nezodpovědný po tobě chtít jen tak všechno zahodit. Byl jsem celkem hňup," zachechtal se.

"To není pravda!" zarazil jsem ho okamžitě. "Já...já jsem byl rád," přiznal jsem.

Natsu se pořád tiše smál. "Já jsem zase rád, že se teď máš dobře. I když si nejsem jistej, jak dlouho to vydrží, když jsi zrovna s ním."

Usmál jsem se pro sebe. "Hele, s Yukiem jsme překvapivě naprosto v klidu. I když jsme měli pár...konfliktů," odkašlal jsem si. "Ale to je naprosto normální. Nemůže být každý den krásně a slunečno, ne?" zasmál jsem se.

"Tak s tím kreténem budeš mít skoro permanentní bouřku, na to se připrav," smál se Natsu.

"Já mám bouřky ale rád," přiznal jsem a cítil, jak se mi do tváře vkrádá teplo.

Slyšel jsem, jak si mladý alfa odevzdaně povzdychl. "Ach jo. Spojení alfy a omegy občas nedává smysl."

Zamručel jsem na souhlas. "To máš pravdu," zamumlal jsem. "Promiň, Natsu," řekl jsem a tím se konečně dostal k důvodu svého telefonátu.

"Za co se mi omlouváš?" nechápal.

"Měl jsem se ti ozvat dřív. Nebylo ode mě hezké, že jsem tě nechal čekat. Mrzí mě to."

"I to, že ses mi neozval, byla odpověď," řekl Natsu. Zněl klidně, ale měl jsem za to, že klidný nebyl. "Nic se neděje. Já jsem tak nějak čekal, že to tak aji dopadne. Ale furt jsem nedostal žádný svatební oznámení!"

Nahlas jsem se rozesmál. "Ještě jsme ani žádná neposílali," chechtal jsem se.

"Koupil ti ten vůl aspoň hezký prsten?"

Po té otázce jsem instinktivně sklopil pohled ke své levé ruce. "Jo. Dokonce i velikost trefil," ztišil jsem hlas. Kamínek se slabě třpytil ve světle měsíce.

"Tak to se divím. Ani sobě není schopen koupit košili, aby neměl krátké rukávy."

Opět jsem vyprskl smíchy. "To není pravda," bránil jsem svého snoubence.

"Schválně ho někdy vem do obchodu a chvilku ho pozoruj. Prej je to pohled pro bohy," vysmíval se Natsu.

Pořád jsem se ještě chechtal, když si Natsu naposledy zamručel. "Škoda, že jsem s tebou neměl šanci. Ale jsem rád, že jsi v cajku."

Kousl jsem se do rtu. "Díky, Natsu," řekl jsem polohlasně. "Za všechno." 

"Není za co. Ale už bys měl jít, protože nechci, aby na mě tvůj miláček uspořádal hon, protože s tebou mluvím moc dlouho."

"On neví ani to, že ti volám," přiznal jsem.

"No super," rozkřikl se náhle, hlas mu přeskočil, "tak to se můžu rovnou zapsat jako dárce orgánů, protože mi zpřeláme vaz," žertoval Natsu.

"Yukio je jak beránek," zamumlal jsem do telefonu.

Natsu se mi vysmál. "To ti opravdu nevěřím ani omylem," odporoval.

Ještě pořád jsem se slabě smál, když se se mnou naposledy rozloučil. "Měj se hezky, Takashi," řekl.

Po mém "ty taky" byl hovor přerušen a v přístroji začalo pípat.

Sevřel jsem telefon pevněji a zahnal pochmurné myšlenky, které se mi málem vkradly do mozku. Jak říkal můj alfa - na žádné "kdyby" není prostor.

Naposledy jsem se zhluboka nadechl a na patě se otočil. Začínalo být velmi chladno.

"S kým jsi mluvil?" ptal se mě Yukio, sotva jsem vlezl dovnitř.

"Ty jsi mi nějaký zvědavý," usmál jsem se na něj, než jsem se loudavě dostal až k němu. Můj alfa automaticky napřahoval paže, aby mě mohl obejmout.

"Jasně že jo," ohradil se. "Co když plánuješ nějaké nekalosti?"

Několikrát jsem na něj zamrkal se zdvihnutým obočím. "Snad bys nežárlil," zeptal jsem se ho, když se kole mě omotal jak chobotnice, které chybí fyzický kontakt. 

Yukio vyprskl smíchy. "To si piš, že žárlím. Kurevsky," přikývl několikrát, jako by chtěl, abych mu opravdu věřil.

Zadusil jsem v sobě smích a prohlédl si jeho zvědavý výraz. "Volal jsem Natsuovi," vyhrkl jsem.

Přísahám, že se Yukiovy panenky dvakrát protočily a on zfialověl. "Prosím?!" rozkřikl se, sotva se probral z šoku.

Zatřásl jsem s ním, aby se vzpamatoval. "Vždyť já jsem doteďka nebyl ani schopen ho opravdu odmítnout!" připomněl jsem. 

"Odmítnout co?!" vytřeštil na mě můj snoubenec oči. 

"Když tu tehdy byl a řekl mi, ať tě opustím," vysvětlil jsem. 

Jako by se můj mozek sám pozastavil nad myšlenkami, které v minulosti vytvořil. Tehdy jsem chtěl odjet. Chtěl jsem Yukia opustit. Teď mi to přišlo přímo nereálné. Bylo to tak mimo, že jsem té větě ani nepřikládal žádný význam. 

Alfa ze sebe rychle vyrazil všechen vzduch, co měl v hrudníku a svěsil ramena. "To ti řekl?" 

"V podstatě," odskočil jsem pohledem. "Ale teď je mu jasné, že tě opouštět nehodlám," dodal jsem rychle a čapl alfu za tváře a nasměroval si jeho obličej k sobě. "Ani na to nemysli." 

Yukio suše polkl. "Nebude jednodušší, když ho prostě zabiju?" zeptal se zcela vážně, i když mi věnoval líbezný úsměv. 

"Přestaň," stoupl jsem si na špičky a čelem ho ťukl do toho jeho. "Jen jsem se mu omluvil, že jsem se neozval dřív," oznámil jsem s klidem. "To je všechno." 

"Kdyby bylo na mně, tak se mu neozveš už nikdy," zahuhlal. Své modré oči sklopil k zemi, jako by se na mě nechtěl ani podívat.

"A taky jsem ho musel ubezpečit," ignoroval jsem jeho nevrlou poznámku, "že se ke mně chováš hezky. Nevěří ti." 

Yukio najednou zpozorněl. "Že co?" 

Pokrčil jsem rameny a o kousek se od něj oddálil. "Měl jisté pochybnosti...po tom, cos předvedl u vás doma." 

"Co jsem předvedl?!" 

Hlavu jsem naklonil na stranu a s nicneříkajícím úsměvem na rtech se na něj zaculil. 

"Pokud si to dobře pamatuju, tak to on tě držel namáčknutýho ke zdi, když jsi začal hárat!" bránil se Yukio. 

"Protože jsem háral poprvé," bránil jsem mladší alfu. "Kdyby tam se mnou nebyl on, tak tam ležím ještě teď!" 

"No, tak to asi těžko," zamračil se Yukio. "Šel jsem hned za tebou." 

"To ti tak věřím," šťouchl jsem ho ukazováčkem do hrudi. 

"Máš ty vůbec tucha, jak moc mě tvoje feromony rozjebaly?" rozčiloval se Yukio. "Úplně do sraček!" 

"Natsua očividně taky," otočil jsem konverzaci zpět k jejímu hlavnímu bodu. "Jenom se neovládl. A pokud vím, tak za to jsi ho už praštil." 

Yukio se opět nadechoval k nějakému argumentu, ale zadržel se, protože věděl, že by to nemělo smysl. Sklopil hlavu a tiše zamumlal: "Neviděl jsem dost jeho krve, takže to nestačilo." 

"Ten kluk ti vůbec nic neudělal," pronesl jsem odevzdaně.

Yukio ke mně zvedl oči a nechápavě nakrčil nos. Potom zvedl levou ruku s vystrčeným malíčkem, prst si strčil do ucha, několikrát rukou zatřásl a pak malík opět vysunul ven. "Ještě jednou, prosím?" 

Nevím, jestli by se přesně tohle dalo popsat jako hádka, ale jestli to byla hádka, tak má dost podivné reakce. "Neudělal nic tak hrozného, že bys z něj na potkání měl vymlátit duši." 

Alfa si odkašlal. "Dobře," začal vztekle, "takže on je - zaprvé - malá pička; zadruhé - několikrát se tě pokusil svést; zatřetí - jeho bratr je jeho bratr; začtvrté - má tu drzost s tebou po tom všem mluvit," skončil s výčtem. "To jsou všechno popravy hodné přestupky, nemyslíš?! Jak jako 'nic hrozného neudělal'?!" soptil můj alfa. 

"Jestli na něj opravdu žárlíš, tak to stačí říct," založil jsem si ruce na hrudi. 

"Kurva, samozřejmě, že na něho žárlím!! Ho sis vybral! Mě ne!" 

Hlavu jsem svěsil mezi ramena a dlaní si protřel obličej. "Ty jsi opravdu marný, Yukio." 

Alfa odvrátil hlavu a já si všiml, jak mu červenají uši. 

"Víš ty co? Pojedem ho navštívit," řekl jsem. "Já mu ukážu, jak to je mezi tebou a mnou a ty se přesvědčíš, že tam opravdu vůbec nic  není." 

"Ani kokot," zamítl to snad ještě dřív, než jsem to stihl doříct.

"Fajn, pojedu sám," pokrčil jsem rameny.

Yukiovi naběhla žíla na čele. "No tak to vůbec," zamítl i tuto variantu ještě rychleji.

Zpražil jsem jej přísným pohledem, který byl z velké části dosti falešný. "A dost. Nechovej se jak malej. Víš moc dobře, že když mě chceš hlídat, tak musíš jet se mnou," dorážel jsem na něj a tiše si povzdychl, když mi neodpovídal. Natáhl jsem paži k jeho tváři a pohladil jej. "Je to můj jediný kamarád, který z tebe není úplně podělaný," přiznal jsem. "Chci si s ním pořádně promluvit."

"Kamarádství, co začalo tak blbě, i tak blbě skončí," odporoval mi neustále alfa.

Tiše jsem si povzdychl a naklonil se k němu trošku blíž. Nějak ho přesvědčím. "Uděláme kompromis. Ty mě vezmeš za ním a já na oplátku potom udělám všechno, co si budeš přát." 

Yukio strnul na místě. Jako by prostě zkameněl.

"Co ty na to, hm? To by se ti mohlo líbit," špitl jsem mu do ucha, načež jsem jej jen letmo políbil na krk. "Vážně nemusíš mít pochybnosti. Tuhle nabídku by kromě tebe nikdo jiný nikdy nemohl dostat." 

Alfova trpělivost dosáhla konce. "A DOST! Sereš mě. Ložnice. Hned. Okamžitě!"

Ale to už mě zvedal do vzduchu a přehazoval mě přes rameno. "Počkej! Já myslel až potom! Ne! YUKIO!!!"

pardon za chyby a překlepy <3