"Bolí tě něco?" zahuhlala Aiko, co seděla na gauči s nohama smotanýma pod sebou. Zatímco se aflí sourozenci odklidili mimo nás, aby si mohli moudře pohovořit, mě s dítětem se ujala Naomi, která se smotala do křesla naproti nám. Přestože jsem jí odmítal detailně sdělit, co mě tak rozrušilo, strachovala se.

Seděl jsem vedle holčičky úplně stejně jako ona, s nohama pod zadkem. Ještě teď jsem si objímal lokty a držel se, aby se mé tělo nechvělo tak nápadně. Mladá omega mi nabízela něco k pití; zkusila heřmánkový čaj a panáka skotské, ale můj žaludek byl převrácen naruby a třikrát zauzlován, takže jsem odmítl. 

Kdybych jí řekl, byť jen náznakem, co mi ten muž udělal, Naomi by se s největší pravděpodobností rozběhla a šla ho vlastnoručně zabít.

"Huh?" ozval jsem se po chvíli, kdy mi došlo, že dítě po mém boku mluvilo ke mně.

"Brečels," pokračovala Aiko. "Bolí tě něco? Udělal ti něco?"

Otočil jsem se k holčičce a přes rty mi přeběhl letmý úsměv. Neměl jsem sice moc náladu se usmívat, ale její výraz plný starostí a strachu mě pobídl k tomu jí lhát. "Už mě nic nebolí," řekl jsem skoro pravdivě.

S každým dalším dnem jsou vzpomínky na to místo mlhavější. Původně jich bylo pramálo, protože jsem byl pod vlivem chemie, ovšem dnes se většina z nich přivalila jako silná tlaková vlna, co mě zase rozmetala na cáry. 

Civěl jsem před sebe a co chvíli třásl hlavou, jako by mi tento pohyb mohl pomoci se zbavit obrazů, co vystoupily na povrch mé mysli. 

"Ty vole, Takashi," začala zrzka, co si přehodila nohy přes opěradlo křesla a uvelebila se v něm v nepřirozené poloze. Ruce si spojila na břiše a zamyšleně se zahleděla do stropu. "Ty jsi od děcka zapletenej s Yukiem, ale porád máš nějaký techtle s jinýma alfama. Jak je to vůbec možný?" 

Pomalu jsem k ní zvedl oči. "Nebylo to dobrovolně, Naomi," řekl jsem velice hořkým tónem, který jsem s ní používal jen zřídkakdy. Dívčina tak ale pochopila, že se pohybuje v zakázaném území, a ustoupila. "Už je po všem," natočila ke mně hlavu a mírně se pousmála. "Yukio tě zachránil jako princezničku v tísni. Všechno už bude v cajku." 

Nemyslela to posměšně; myslela to smrtelně vážně.

Aiko zvedla hlavu, aby na omegu viděla. "Proč to pan Yukio udělal?" zeptala se zvědavě. 

"Udělal co?" nechápala zrzka. 

"Proč tě tak brání?" obrátila hlavu ke mně. 

Protože jsem slabý. 

Naomi si vzala slovo místo mě. "Je pokousaný. Yukio ho musí chránit." 

"Neznám alfy, co by omegy chránily," přiznala holčička zklamaně. 

Naomi po mně střelila svýma světlýma očima a rychle se zahryzla do spodního rtu. "Aiko, máš ráda pohádky?" zeptala se jí po chvíli.

Dítě se očividně zarazilo. "Některé ano." 

"A víš, jak v pohádkách bývá odvážný princ, který má svou princeznu?"

Aiko se na moment zamyslela, než zamručela na souhlas. 

Mladá omega pokračovala. "No, tak alfa, která omegu pokouše, je jako ten odvážný princ. A ta pokousaná omega je princezna. Pokud si ji princ chce vzít za ženu, musí ji chránit. Stejně jako alfa omegu."

Nevím, jestli tahle analogie s princem a princeznou byla vhodná, ale zdálo se, že i tohle málo stačilo, aby dítě pochopilo. Za život nikdy neviděla pokousanou omegu a neví, jak by se k sobě měl chovat propojený pár.

Naomi pak hlasitě vydechla. "Samozřejmě se najdou zmrdi, kteří to nedodržujou, ale pokud chceš, aby z tebe vyrostla dobrá alfa," zvážněla Naomi, "tak se taky o své omegy pak musíš postarat." 

Dítě několikrát zamrkalo. "Pan Yukio je dobrá alfa?" zeptala se. 

Naomi se pobaveně ušklíbla. "Jistě. Je sice trošku protivnej a někdy zuří, ale když je tady ten," ukázala na mě prstem, "v průseru, vždycky mu sprintuje na pomoc."

"Jak váš pes?" chytila se té myšlenky Aiko.

Naominy rty se zkřivily do spikleneckého úsměvu. "Jo. Přesně tak."

Mlaskl jsem, abych Naomi napomenul, že mého snoubence právě označila za psa.

Zrzka se začala smát.

"Může mi někdo z vás pitomců říct," zaslechl jsem cizí hlas, co se přikradl za námi do obýváku, "co to tu děláte za kravál?"

Všichni jsme jako na povel otočili hlavami, jen abychom spatřili Yuku, co stála ve dveřích.

Byla převlečená do starorůžových šatů, které na ní nyní visely, byť je kdysi mívala tak akorát upnuté. Na nohou měla bílé nadkolenky, jako by jí byla zima, byť se topilo. Avšak ve tváři měla tu jiskru, kterou málem ztratila.

Ovšem největší změnou bylo to, že neměla vlasy.

Ne, že o ně nedobrovolně přišla; oholila je.

Naomi několikrát zamrkala. "Tak ale to už fakt není fér, Yuko! Ty máš aji hlavu hezkou, dyť to prostě není možný!"

Yuka se slabě usmála, než udělala několik pomalých kroků k nám. "Nebude po mně takový bordel," zahuhlala, než se sesunula do volného křesla. Rukama několikrát poklepala na opěradlo a pak si hlavu opřela o polstrování. 

"Můžu si sáhnout?" zeptala se Naomi neomaleně. 

Yuka po ní střelila očima, které se dívaly na imbecila. 

"Vypadáš dobře," řekl jsem, abych odpoutal pozornost od nevšedních zájmů našeho domácího rapla. 

Naomi ale měla pravdu; Yuka měla hezkou hlavu. To, že na ní neměla vlasy, jí na kráse rozhodně neubíralo. Její narůžovělá kůže a zbytky světlých vlasů způsobily, že vypadala jako roztomilé kuřátko. 

Dívka mi věnovala křivý úsměv. "Co to tu bylo za řev? Co jste provedli psovi, že tak vyváděl?" zeptala se pak.

"Nečekaná nechtěná návštěva," řekl jsem posmutněle. "Byl tady jeden z Yukiových...známých," dodal jsem a významně se na Yuku podíval.

Okamžitě pochopila. V jejím výraze se neobjevil ani moment zaváhání.

"Tvůj miláček jim zachránil prdele," řekla Naomi mimochodem.

Yuka se zavrtěla v křesle. "Ayato?" zarazila se.

Přikývli jsme.

"Vypustil na toho zmrda Tesáka. Ten pupísek šikovný ty dva kriply bránil jak o život," uculovala se Naomi nad poslušností svého mazlíčka. "Za pár chvilek bylo po problému."

"Které dva kriply?" otázala se Yuka nechápavě.

"No které asi. Takashiho s Yukiem." 

"Ah," pochopila Yuka. "Ona to asi není úplně sranda, když se na tebe rozběhne stokilovej rottweiler," řekla Yuka, co dokonale pochopila Ayatův záměr. 

"To teda," přikývla Naomi. "Ale jako - ještě štěstí, že se tam Ayato ukázal, bo Yukio fest vypadal, že měl z toho chlapa nahnané. To, že se Takashi rozbrečel jak malý děcko, to není upe nezvyklý, že, ale když se i Yukio klepal jak ratlík, to už bylo fakt děsivý," oznámila.

Yuka po mně střelila pohledem, jako by očekávala, že jí toto tvrzení vyvrátím.

Ale já přikývl. "Ono to je trošku komplikovanější, Naomi. A věř mi, strach opravdu nebyl to hlavní, co jím tak šilo," opravil jsem dívčinu.

Naomi ke mně stočila své veliké oči, v nichž se zrcadlil otazník. "Co to jako bylo za chlapa, že se ho aji Yukio bál?!" nechápala. "Však to je fyzicky nemožný. Takovej člověk prostě nemá co existovat. To nejde! To jde proti základním principům přírody!"

Pousmál jsem se a sklopil hlavu. Naomi si nebyla ani zdaleka vědoma toho, že i náš alfa má spousty kostlivců ve skříni. A ten muž neustále vystrkoval prsty na světlo ve snaze se dostat ven. 

Yuka zaklonila hlavu a začala se smát. "Každej máme někoho, kdo nám nahání strach," řekla unaveně.

"Jako třeba Ayato?" rýpla Naomi nemístně. Moc dobře věděla, do čeho zase strká nos, ale dle jejího provokativně zvedlého obočí mi došlo, že to byl přesně její záměr. 

"Dej pokoj," odbyla ji Yuka. 

"Ale pan Ayato není děsivý," začala Aiko, co doposud mlčela. "Vždyť je hodný," řekla přesvědčeně. "Pomohl." 

Yuka naklonila hlavu a usmála se na dítě. "Pojď ke mně," natáhla k ní ruce, jako by ji na dálku chtěla obejmout.

Aiko se okamžitě zvedla a přeutíkala za Yukou, načež jí sedla do klína. "Ayato má své mouchy, ale je hodný. A Yukio taky," říkala holčičce, zatímco ji hladila po vlasech.

"Kdy 'ste se tak sblížily, he?" dostalo se z Naomi skoro omylem.

Yuka si dívenku přitáhla blíž k sobě a zavrtala jí nos do krku. "Tohle je moje nové sluníčko," oznámila. "Vy jste moc dospělí a brácha na mě sere, takže si tohleto malé nechám," zasmála se a pošimrala Aiko na břiše, až sebou dívka začala cukat.

S Naomi jsme si vyměnili zmatené pohledy, ale já jen pokrčil rameny. Musel jsem zároveň umlčet Naomi slabým zavrtěním hlavy, když zas chtěla něco namítat.

Aiko se nechala hladit a spokojeně si hověla vedle drobného těla Yuky. "Pan Yukio je moc hodný člověk," řekla, jako by chtěla souhlasit s tvrzením, které tu padlo. 

"To si piš," ozval se můj alfa, co se svým bratrem po boku dorazil za námi.

Naomi vystřelila na nohy, jako by se bála v přítomnosti alf sedět. Ovšem já, Yuka a dokonce i Aiko, jsme to shledali naprosto zbytečným. Yuka sotva odvrátila hlavu od Aiko. Jako by to dítě bylo celičký její svět.

Yukio došel k nám a lapl si na gauč vedle mě. S heknutím se opřel o kožené polstrování a zaklonil hlavu, jako by byl zcela vyčerpaný.

Ayato došel ke křeslu, ve kterém seděla Yuka. "Dítě, zvedej se," poručil malé Aiko, která právě seděla v klíně jeho přítelkyně.

"Ne!" řekla Yuka, která si dítě přitáhla blíž k tělu.

Ayato se natáhl a bez námahy jí Aiko vytrhl. "Jsi tak slabá, že sotva udržíš sebe," řekl spíš pobaveně než ustaraně. Potom si sedl na opěradlo vedle ní a Aiko si posadil na stehno. "Tak, bando, jaký je teda plán?"

"Plán?" nechápavě jsem se otočil na Yukia. "Plán čeho?"

"Jak toho chlapa co nejpomaleji a nejbolestivěji zabít," zavrčel můj alfa, co se na mě pak až přespříliš sladce usmál.

Po zádech mi z toho přeběhl mráz. "Yukio, takhle nežertuj," usmál jsem se na něj beze špetky veselí.

"To byl jen těžko žert," oznámil Ayato zcela nevzrušeně.

"Ne, vážně," začal Yukio nanovo, jako by nechtěl rozebírat svou touhu po krvi toho slizkého muže. "Co uděláme pro to, abysme si Aiko mohli nechat?"

Ayato dál pohupoval nohou, na které dítě sedělo. Neodpověděl.

"Má vůbec nějakej důkaz, že mu patří?" zeptala se Naomi slabě.

Obě alfy zavrtěly hlavou. "Alfa alfu vlastnit nemůže," zamítli to okamžitě.

"To vím, ale je to děcko. Jestli...třeba není ten člověk uvedenej jako rodič...nbo tak něco..." dodala zrzka.

Yukio se zamračil. "To snad ne, to by ho k ní moc svazovalo. To by mu pak znepříjemnilo prodej," černovlasý alfa se předklonil a lokty se zapřel o stehna. Vypadal, jako by se nejradši schoval do své ulity a nějakou dobu nevylezl. Kdyby mohl, ihned uteče, všechno si vyřeší sám a pak přijde s klidnou hlavou. Neuměl rozmýšlet takhle pod vlivem emocí. 

"Takže nemá žádný legální důkaz, že s ním ta holka má co společného," zkonstatovala Yuka klidně. "V tom případě nechápu, co řešíte."

"Ten chlap nevypadal, že by mu na ní až tak záleželo, když se tak rychle spakoval," dodal Ayato, který rozvedl myšlenku. "Co myslíš, prcku?" šťouchl Aiko do břicha a ta se začala chichotat.

"No, velkou roli v tom hrál pes," upozornil jej Yukio, který si zase vyčerpaně oddychl.

"A přece..." začal jsem já, "On tu holku v prvé řadě neměl mít u sebe," zamyslel jsem se. "Pokud by to chtěl řešit jinak a oznámil její zmizení, tak se všechno ostatní provalí. Šel by sám proti sobě."

Yukio ke mně stočil hlavu a na chvíli se zamračil. "Pravda, alfu buď vychováš, nebo si ji vezmeš. Vlastnit ji nemůžeš," zopakoval.

Aiko nebyla zaujatá naším rozhovorem, spíš ji zajímalo Ayatovo pohupování nohou, které s ní huždalo ze strany na stranu.

Yuka se na dívku usmála a pokrčila rameny. Ještě nikdy jsem na její tváři neviděl tak sladký úsměv. "V tom případě fakt není co řešit. Plán je hotový," naklonila se k dítěti a odhrnula jí vlásky z čela. "Bude naše."

. . .

Kaita jsem spatřil až navečer, jak se chudák sotva vyplížil z ložnice. Šoural se chodbou do kuchyně, kde si uzmul láhev mlíka, a pak se zas otočil zpátky. Nevšiml jsem si, že by se za poslední dobu převlékl z pyžama, a nechtěl jsem ho za to odsuzovat.

Bylo mi dokonale jasné, že ten zákrok vysál skoro všecku energii, co kdy ten kluk měl. A že jí bylo požehnaně.

Kráčel jsem do ložnice. Slunce ještě ani nezapadalo, ale všichni přítomní se sebrali kamsi pryč. Ayato vytáhl Yuku s dítětem na vzduch; Naomi zdrhla s Tesákem a Aki se věnoval svým povinnostem. Kaito samozřejmě spal.

Yukio dělal to, co dělal skoro pořád - seděl v křesle v naší ložnici a popíjel alkohol.

Vešel jsem za ním. Všiml jsem si, jak si okusuje rty a zamračeně hledí do skoro netknuté sklenky, co měl položenou v klíně.

Mračil se takovým způsobem, až se mu obočí skoro dotýkalo.

"Co je zas?" ptal jsem se unaveně. "Co se zase stalo?"

Yukio po mně střelil pohledem, než odložil pití a vyšvihl se na nohy. "Ale nic," zachechtal se, než se přeloudal až ke mně. "Jak je ti?" zeptal se, když stál kousek přede mnou.

Čelem jsem se opřel o jeho pevnou hruď. "Jsem nějaký mrtvý," přiznal jsem.

"Dnešek byl zase pohádkovej," zahuhlal Yukio sarkasticky. Nedbale přese mě přehodil paže a pověsil se na mě, až jsem zavrávoral a málem se mi podlomily nohy. "Na posraného i hajzl spadne." 

S heknutím jsem nás otočil a alfu zahodil do postele. "Nechovej se jak mimino," napomenul jsem ho.

Yukio se na mě zahleděl a natáhl ke mně své paže, jako by mi chtěl naznačit, že chce obejmout.

Povzdychl jsem si a sedl si za ním. "Proč tu tak tajně nasáváš?" vyzvídal jsem, ale to už se po mně alfovy ruce natahovaly a stahovaly mě za ním do peřin.

"Přemýšlím," zahuhlal, když mi zabořil nos do vlasů. Všechny své končetiny omotal kolem mě, jako by se snažil mě vtáhnout do sebe. Mačkal mě a drtil, až jsem do něj musel praštit pěstí, aby povolil. Jeho horká kůže mě za pár chvil ohřála a mně v jeho objetí bylo zase vedro. "Nad čím jsi přemýšlel?" ptal jsem se dál, když mě pustil natolik, abych mu viděl do obličeje.

Jeho azurové oči se leskly. Yukio se na chvíli odmlčel a koukal na mě.

Mrkal jsem na něj a vyčkával, co z něj zase pro změnu vyleze.

"Jak moc myslíš, že Aiko potřebuje zůstat se mnou?" zeptal se najednou.

Nechápavě jsem nakrčil nos. "No..to nevím. Přišla, protože jsi znal jejího tátu," zahuhlal jsem. "Co tím naznačuješ?"

"Jasně, přišla za mnou, protože utíkala a neměla kam jinam jít. Ale...musí tu zůstat?"

Opřel jsem se o loket. "Jestli mi teď řekneš, že sis to rozmyslel a že ji chceš vyhodit, tak mě fakt nasereš," zavrčel jsem.

Yukio vyprskl smíchy. "To ne," smál se. "Já jen...nevím, jestli by tu nebyla lepší alternativa."

"A to?" sykl jsem rozčileně.

"Buďme upřímní. Yuka by se o ni postarala líp. O Aiko se zajímá. Nevím proč, ale padly si do oka," pronesl zamyšleně.

"To ano, s tím souhlasím," přiznal jsem. "Ale Aiko přišla za tebou," zahuhlal jsem.

Yukio se po mně znova natáhl a stáhl mě pod sebe. "Protože neměla kam jít," zopakoval. "Nikoho jiného krom těch zkurvysynů neznala," dodal.

"Takže ty si taky myslíš, že by těm dvěma prospělo, kdyby zůstaly spolu?" zeptal jsem se.

Bylo zvláštní, že i když se můj alfa nade mnou takhle skláněl, má mysl byla čistá. Jako bych si už fakt zvykl, že tohle je normální.

Zvláštní. Velmi.

Yukio cukl hlavou na stranu. "No, minimálně by Yuka nebyla tak v depresi, že svoje děti mít nemůže," řekl. "A přijde mi, že už se nehroutí tak moc, když má u sebe Aiko. Ne?"

"To je taky pravda," přiznal jsem. "Ve všech ohledech máš pravdu, to jo, ale...co když je na to moc slabá? Co když s nimi Aiko ani nebude chtít zůstat?"

Yukio svým čelem ťukl o to mé. "Zapomínáš, že Yuka má Ayata. A ten bude šlapat jako hodinky. A bude tam i Kaito. No a Aiko...to se uvidí. Je malá; samozřejmě že půjde za tím, koho má radši."

"Myslíš, že tebe nemá ráda?" ušklíbl jsem se.

Yukio znepokojeně mlaskl. "To asi ne, ale..je to jiný. Já jsem možná byl maják v bouři, co ji navedl na pevninu, ale cestu domů jí může ukázat i někdo jiný," řekl.

Upřímně překvapen tak romantickou větou, kterou tenhle cynik vytvořil, jsem povytáhl obočí. "Ale no pozor, pán je poeta," zasmál jsem se.

Yukio se nahrbil. "Ty skrčku jeden, no počkej," vyhrkl, než mě začal lechtat. A to dosti brutálně.

Krčil jsem se a kopal nohama do vzduchu, ať mě pustí, sotva se mě jeho prsty dotkly.

Nadával jsem a omlouval se, smál jsem se tak moc až mi tekly slzy.

Když toho konečně nechal, já byl udýchaný a vypadal jsem jak želva otočená na zádech, co právě vzdala svůj boj.

Yukiovy rty byly stočené do nádherného, ovšem trošku škodolibého úsměvu. "Dobře ti tak, zmetku," řekl naposled. Pozoroval mě s nakloněnou hlavou, jako by mnou byl přinejmenším fascinován.

"Takže co, necháš Aiko, aby byla s Yukou?" zeptal jsem se, když jsem se uklidnil. "Nechceš se jí náhodou jenom tak zbavit?" podezříval jsem ho.

"Co si budem nalhávat," uchechtl se. "Bez ní by se mi tady dýchalo trochu líp. Ale taky bych věděl, že je ta holka v bezpečí a že je o ni postarané. A hlavně ještě nejsem připravenej být táta." 

Zamračil jsem se na něj. "Uvědomuješ si, že jednoho dne budeš táta?"

Yukio se kousl do rtu a pak se slabě usmál. Zčervenaly mu uši. "To bude něco jiného. Naše dítě bude mít obrovský hnědý kukadla a bude to nejtvrdohlavější spratek ve městě," řekl tišeji, než se ke mně naklonil pro pusu.

Omotal jsem mu své paže kolem krku a stáhl si jej blíž.

Když se ode mě kousek odtáhl, aby se mohl nadechnout, usmál jsem se na něj i já. "Tak tu tvrdohlavost bude mít po tobě."

Yukio se usmál a odhalil své dokonalé zuby. "To určitě," řekl, než naše rty znova propojil. 

pardon za chyby a překlepy <3