Tentokráte ležel Yukio pode mnou. Až po dlouhé chvíli se mi podařilo nás přetočit. Avšak alfa nevypadal ani z půlky tak bezbranně jako já. I v téhle pozici to byl on, kdo udával tempo a vydával rozkazy, aniž by cokoliv vyřkl nahlas.

Jednou rukou mě ten zmetek hladil po zádech, po kterých sem tam i přejel nehty, jen tak pro změnu; a tu druhou jsem se mu marně snažil držet vedle hlavy. Naše prsty byly propletené a já jej doslova tlačil do matračky, ale on i tak vypadal, že kdyby se snažil jen o píď víc, tak mě doslova zahodí.

A tak jsem se tedy rozhodl pro celkem riskantní operaci.

Narovnal jsem se nad ním a usmál jsem se na něj. Nebyl to svůdný úsměv; já se tak usmívat neumím. Nebyl ani veselý, ani pobavený. Ovšem lhal bych, kdybych tvrdil, že nebyl tak trošku...zákeřný?

Každopádně, Yukio ze mě byl na moment zmatený. Ani on nevěděl, co to má znamenat. Nemyslím si, že vůbec tušil, co chystám. Aspoň na to nevypadal.

Naklonil jsem se k jeho hrudi a podobně, jako to dělával on, jsem jeho kůži začal zasypávat nedbalými polibky. Současně jsem se však celým tělem posouval po jeho stehnech níž.

Až v tu chvíli Yukio pochopil, o co se snažím. A výraz v jeho obličeji prozrazoval všechno.

"Co to s tebou dneska je?" ptal se zmateně. Vypadal skoro až vylekaně, když jsem mu několika rychlými pohyby rozepnul pásek kalhot.

"Moc se netěš," zasmál jsem se polozoufale, zatímco jsem pokračoval s odhalováním jeho juniora, který byl dokonale připravený do akce. "Neumím to," oznámil jsem mu. "Tak jestli to nebude stát za nic, tak se omlouvám."

Yukiova veliká dlaň se octla v na mé hlavě, když jsem se už skoro odhodlal k činu.

"Nemusíš to dělat," zavrtěl hlavou. Trošku se mračil.

Opatrně jsem jej chytil do ruky. "Ale já chci," zamrkal jsem na něj.

Vzal jsem si jeho špičku do pusy. Nevím, co jsem měl čekat. Jediné, co si ze své první zkušenosti s orálním sexem pamatuju, že mi z toho bylo neskutečně zle. Ale to bylo jen z toho důvodu, že to byli cizí lidi. Cizí alfy.

Teď pode mnou byla ta moje.

Jeho feromony tu byly cítit mnohem více. Sám o sobě asi nijak nechutnal, ale už jen jeho vůně mnou dokázala cloumat.

Snažil jsem se jej pohltit celého, ale nešlo mi to. Několikrát jsem se pokusil si jej vzít hlouběji, ale mé hrdlo bylo příliš úzké.

Ale Yukiovi očividně stačila i dosavadní péče, kterou jsem mu dával.

Jazykem jsem všelijak přejížděl po jeho špičce. Hledal jsem místa, kde to cítí nejvíc.

Na nic jsem nepřišel, protože se mu to podle mých výzkumů líbilo všechno.

Chytil mě za hlavu. Jeho ruka už v mých vlasech už nebyla jen nečinně položena, on mě chytil za vlasy a sevřel mě, zatímco on sám tu svou zahodil do polštáře.

Jeho hruď se už teď leskla potem. Dýchal rychle a hlasitě, dokonce se z něj dostalo i pár slastných zavrčení.

Cítil jsem se až přespříliš dobře, že se mu to líbí. Upřímně jsem si nemyslel, že to opravdu ucítí, ale...asi to fungovalo.

"Takashi..hah...dobrý, stačí...stačí...!" dostal ze sebe Yukio mezi nádechy.

Byl bych krutý, kdybych jej poslechl.

Zapřel jsem se o jeho stehna a začal svou hlavou hýbat nahoru a dolů. Pokaždé jsem jej vzal, co nejvíc hluboko to šlo.

Z Yukia se dostalo pár neslušných nadávek, ale už byl moc blízko.

"Takashi, stačí!" vydechl bezmocně.

Ach, jak krásný to byl zvuk.

Alfovo tělo ztuhlo a mně se v ústech rozlila horká slaná tekutina.

Yukio se na mě unaveně podíval, než se natáhl pro svou košili, která až doposud nečinně ležela vedle něj. "Vyplivni to," řekl a podal mi kus oděvu.

Narovnal jsem se a - jako poslušná omega - jsem všechno to, co jsem měl v puse, spolkl.

Yukio byl v šoku. I já bych byl v šoku, kdybych se tak viděl.

Prsty jsem si otřel ústa a - aniž bych přerušil oční kontakt se svým snoubencem - jsem si ruku olízl. "To by byla škoda," řekl jsem polohlasně.

Yukiovy modré oči potemněly. Jako by jej zaslepil náhlý záchvat chtíče.

"Nevím, kde ses to naučil, ale přijde tě to draho," dostal ze sebe, než do mě prudce strčil, načež já bezvládně dopadl na peřinu.

A co následovalo vám povím jen pod vlivem alkoholu. Pod vlivem velkého množství velmi silného alkoholu.

. . .

"Bolí mě záda," skuhral jsem, když mě Yukio vedl skrz les. Ráno bylo chladné a po zemi se plazily zbytky mlhy; vzduch byl vlhký a těžký. Jako by se příroda ještě neprobudila.

"Promiň," řekl Yukio, ale moc omluvně to neznělo. Neměl sebemenší výčitky svědomí.

"A taky nohy," dodal jsem.

"Promiň," zopakoval Yukio.

"A taky mám všude po těle modřiny," stěžoval jsem si neustále.

"Hele," otočil se ke mně Yukio najednou. Na jeho rtech tancoval pobavený, avšak spíše podivně spokojený úsměv. "Mám ti snad znova ukázat ty šrámy, co mám na zádech? Jestli je ukážu doma, tak si budou myslet, že jsem se porval s pumou..." chechtal se Yukio.

Otočil jsem od něj hlavu a zahleděl se na cestu před sebou. "Za to si můžeš sám."

"To nepochybně," uchechtl se Yukio naposled.

V kapse kalhot mi náhle začal vibrovat mobil. Na displeji bylo neznámé číslo.

Vyjeveně jsem civěl na telefon a to ze dvou důvodu. Zaprvé, nechápu, kde se tu bere signál. Zadruhé - kdo by sakra volal v šest ráno?! "Prosím?" ozval jsem se do telefonu.

Hlas, co jsem slyšel, jsem poznal až nepříjemně rychle. "Bratra! Hned!!"

Ayato to zakřičel tak, že to slyšel i Yukio. A to jsem ten hovor neměl nahlas.

Mladý alfa se jen unaveně natáhl pro zařízení, které jsem mu předal. Ayato se mu zjevně nemohl dovolat, proto byl tak nepříjemný. "Co je?" ptal se otráveně.

Zvědavě jsem po něm pokukoval, když se se svým bratrem bavil. Jeho obličej, byť byl před chvílí rozzářený a plný radosti, se teď čím dál víc stahoval obavami.

"Jak jako nechce?! Co to zase žvaníš?!"

Málem jsem zakopl, protože jsem se soustředil na něj a na jeho rozhovor. Šlapal jsem si po nohách.

"Ne. Však o to ale nejde, nebo jo?" rozčiloval se. "Já vím, ale tak vole, to říkej jí....Co- Jsi kurva jeblej, ty vole?! NE! Vyloučeno!!" křičel.

Ani mi nedošlo, že jsme se zastavili. Yukio dle všeho potřeboval veškerou mozkovou aktivitu, aby se mohl soustředit na konverzaci.

"Ani on nikam nepůjde! No a ten už vůbec ne! Co? Jo, fajn. Jo, budem tam to nejdřív. Jo. Nazdar."

Ayato ještě mluvil, když Yukio hovor ukončil. "Co se děje?" ptal jsem se.

"Musíme do nemocnice. Yuka nechce Kaitovi dovolit, aby ji vyléčil."

Trhl jsem sebou. "Ale vždyť-?!"

"Přesně proto musíme jet za ní. Zavolám řidiči, ať nachystá auto."

"No, ne, počkej, já se musím umýt. Takhle nikam nemůžu. To přece nejde," zamítl jsem, narážejíc na své poněkud špinavé a ulepené tělo.

Yukio si najednou přičichl sám k sobě, jako by přemýšlel nad pravdivostí mého tvrzení. Pak jen nakrčil nos: "Urgh, fuj, máš pravdu. Ale..." začal nanovo, "můžeme ušetřit čas tím, že se půjdem osprchovat spolu, hm?" chytil se nového nápadu, zatímco jsme se opět rozešli k domovu. Naše kroky byly rychlejší jak doposud.

"To jo, ale ještě efektivnější by to bylo, kdybych já šel do koupelny pro omegy, hmm?" zamítl jsem ho ještě jednou, tentokrát z jiného důvodu.

Alfa se zamračil a začal trucovat. Jako malé dítě.

. . .

V pokoji, kde ležela Yuka, nebyl jen Ayato, kterého jsme tam tak nějak všichni očekávali, ale i Kaito, který rozčileně pohazoval rukama.

Když jsme vešli, Yuka se mračila. Byla naštvaná jak na svého bratra, tak na svého milého.

"Jak tě vůbec mohlo napadnout něco takového po něm chtít?!" ptala se Ayata rozzlobeně.

"Yuko, je to jediný způsob, jak tě zachránit!" opáčil Ayato podstatně klidněji. Jako by ji konejšil.

"Co se to tu děje?" ptal se Yukio zmateně, když se za námi zavřely dveře.

"Ty jsi s tím souhlasil, Yukio?!" zeptala se Yuka mého alfy. Překvapilo mě, že jej oslovila jménem.

"Ano," přikývl. "Je to jediný způsob-" opakoval Ayatova slova, ale Yuka ho přerušila.

"A dost už! Přece nezničím život svého bratra jen pro blbých pár měsíců navíc!" zuřila Yuka. "Vyloučeno."

"Ty blbko jedna praštěná!" vynadal jí Kaito. "Tak sakra, jsi moje sestra! Kdybych byl na tvým místě já, tak už mi dávno do těla pumpujou tvoji krev!"

Yuka otočila hlavu ke svému sourozenci. "Kaito! Ty to nechápeš?! Jde o tvou budoucnost!"

"A O TVOU JAKO NE, NEBO CO?!" rozkřikl se mladík.

"Proboha, nekřičte tak, nebo sem naběhne sestra," strachoval se Ayato, který se zdejšího personálu už patřičně bál.

Yuka se uklidnila. "Bráško, zbývá mi pár týdnů, když budu mít štěstí. I kdybys mi pomohl, budou to jen měsíce," zavrtěla hlavou. "Nechci, aby sis kvůli mě zničil život."

"I kdyby ti to mělo dát jen minutu navíc, udělám cokoliv. A přestaň mě srát," odporoval Kaito.

Yuka si povzdychla. "Nechci, abyste mě zachraňovali."

Ayato betu pohladil po předloktí. "Yuko, i když ho kousnu, v ničem mu to bránit nebude," zavrtěl hlavou.

"Zapomeň, že se mezi náma něco změní," doplnil ho Kaito rychle. "Jenom mě pohryže." 

Yuka svraštila obočí. "Jsi normální?" zeptala se Ayata ublíženě. "Co s námi jako hodláš dělat? Já budu jen umírající schránka. Nebudu k ničemu. Tobě se zhnusím a až konečně umřu, vy dva k sobě budete připoutaní. Oběma vám to zničí život," přeskakovala pohledem mezi dvěma nejdůležitějšími muži v jejím životě. Ani Yukio už tu nehrál zas takovou roli. Tohle zahrnovalo její city, ne její postavení.

"Z té tvé zatracené tvrdohlavosti mi jednou přeskočí," začal Ayato nanovo. "Oba dva tě milujeme. Oba pro tebe uděláme cokoliv. Nedostaneš jen 'pár měsíců navíc', Yuko," dodal ublíženě. "Budeš s námi."

Yuka vrtěla hlavou. "Ne, to ne..." Do očí jí vhrkly slzy.

"Celej život se o mě staráš a chráníš mě," začal Kaito tiše. Yuka k němu otočila hlavu. "Nech mě se jednou postarat o tebe," dořekl svou původní myšlenku, než se na sestru usmál.

Yuka tiše plakala. Kousla se do spodního rtu a pomalu vztáhla ruku ke Kaitově tváři, kterou nežne pohladila. "Nechci, aby ses pro mě takhle obětoval," zavrtěla hlavou. "To ti nemůžu dovolit." 

"Neboj se," usmála se. "Mám na své straně Takashiho, takže i tady Yukia," hodil po nás očkem chlapec. "Pokud mě vy dva budete rozčilovat, tak se prostě odeberu na menší výlet k nim," pokrčil rameny.

Yuka hlasitě polkla. "Odpusť mi to, bráško. Takhle to být nemělo," plakala.

"Nemám nic, co bych ti měl odpouštět," přitulil se k její dlani. "Jsme jedné krve," usmál se na ni povzbudivě. "Ty bys to pro mě udělala stokrát."

Její slzy jí stékaly po tváři, až jí na noční košili dělaly mokré fleky. "A ty?" otočila se na Ayata.

Blonďák zpozorněl.

"Budeš mě mít rád, i když ti neporodím děti?" zeptala se.

Ayato se zamračil. "Co to povídáš, však to se dá zařídit i jinak, kdybys chtěla dítě," zavrtěl hlavou.

Yuka popotáhla a pokračovala. "Budeš mě mít rád, i když mi budou vypadávat vlasy? I když budu ošklivá a zdrogovaná lékama? Budeš mě mít rád, až tě budu budit svým zvracením a naříkáním?" tlačila na něj víc a víc. "Až budu brečet a litovat, že jsem vám to dovolila?," vzlykala. "Budeš mě mít rád i tehdy, když ze mě nic nezbude?" dokončila Yuka.

Ayato na ni chvíli koukal, ale pak si jen povzdychl. "Ty jsi fakt blbka praštěná," zopakoval Kaitova slova. V jeho hlase bylo tolik lásky, až to málem rozpumpovalo i mé srdce.

"Miloval jsem tě, miluju tě teď a hodlám s tím pokračovat. Ano, budu tě milovat, až se spolu nastěhujeme. Ano, budu tě milovat, když se budeš léčit. Ano, budu tě milovat, i když ti bude sto let a budeš stará vrásčitá babička, se kterou hodlám strávit celý život. A hodlám tě milovat i potom. Jednou jsem tě už sakra pokousal, takže jsi moje. Neudělal jsem to jen tak, Yuko. Chci s tebou strávit zbytek svejch dnů. A zapomeň, že se mě zbavíš tím, že ti seberou dělohu. Ne, ne, ne, holčičko, to si nemysli. To mě neodradí. To by ses musela sakra víc snažit," zasmál se nakonec.

Yuka se rozplakala ještě víc. Vzlykala a škytala, jak popadala dech. "Já...vás nenávidím, kdy kreténi pitomí!" brečela.

Můj alfa jen spokojeně mlaskl. "No, takto by bylo. Ani jsme sem nemuseli jezdit. Jdu pro doktorku, že se může začít s léčením," oznámil. 

omlouvám se za chyby a překlepky ^^