Chtěl jsem svému alfovi nějak pomoct, samozřejmě, ovšem on právě to nepotřeboval. Kdybych se mu pletl do cesty, byl by ještě naštvanější. Potřeboval být sám.

Už si troufám říct, že trošku vím, jak Yukio funguje. Kdykoliv se něco vymkne kontrole, on na pár dní zmizí a pak se vrátí s čistou hlavou a jasnými myšlenkami. Jenže něco mi říkalo, že se tentokrát s čistou hlavou rozhodně nevrátí. Pokud má vůbec v plánu se v blízké době vracet.

Domácnost bez jeho přítomnosti byla pustá. Všechno bylo posledních pár desítek hodin značně šedivé a prázdné, jako by to byl dům duchů. Nikdo se nebavil. Nikdo se tam nesmál.

Byl už podvečer, když jsem dorazil do nemocnice. Kaita jsem před odjezdem zahlédl doma, jak zuřivě běhá kolečka kolem louky s rottweilerem po boku. Zrzavá hlava byla opodál. Naomi s rukama v bok stála na zahradě a hleděla na mladší omegu.

Mé tělo jakoby po paměti kráčelo bílými studenými chodbami nemocnice. Sotva jsem vešel do pokoje, kde ležela Yuka, ještě ve dveřích jsem ztuhl.

U postele seděl Ayato. Držel ji za ruku.

Ani jeden z nich si nevšiml, že jsem vešel. Yuka měla oči jen pro něj a on byl až příliš zaneprázdněn tím, že na ni civěl zpět. A Yuka se usmívala. Její modré popraskané rty byly roztažené do veselého úsměvu.

"Ehm.."odkašlal jsem si, abych upoutal jejich pozornost.

Ayato vystřelil na nohy, jako by se mě lekl. Když se ke mně otočil, jeho bojový postoj tak nějak povolil a on skoro až svěsil ramena. "To seš ty," řekl unaveně. "Myslel jsem si, že mě sestra zas jde vyhodit."

Alfa, běžně mocný a hrozivý, byl jak tikající bomba na pokraji detonace. Pod očima měl pytle, strniště mu zdobilo čelisti a jeho oblečení bylo pokrčené.

"Zním ti jako sestra?" zeptal jsem se pobaveně, když jsem se rozhodl ukončit inspekci.

Ayato naklonil hlavu na stranu a přimhouřil oči, než řekl tiché: "Ne."

"A-Ayato..." oslovila alfu Yuka. Její hlas zněl slabě. V podstatě pořád jen sípala. "Nech nás, prosím," dodala. Její ruka se natáhla po jeho předloktí a její mrtvolné prsty ho jemně chytly.

Ayato se zadíval na dívku velmi zvláštním pohledem. Nejsem schopen to nikam přiřadit, ale když jsem ty dva pozoroval, přišlo mi, že je nezajímá nic jiného, než ten druhý.

Jako by na tomto světě už nezbylo nic než oni dva.

"Jasně," řekl Ayato polohlasně, než se naklonil a dívku políbil na čelo.

Snažil jsem se skrýt své překvapení nad tímto jemným gestem, které právě jen tak vytasil, ale bylo mi jasné, že jsem na něj civěl jak idiot.

A bylo mi to jedno.

Konec konců, to on najednou takhle otočil.

Alfa se pak od dívky odtáhl a dlouho se na ni ještě díval, než se konečně rozhodl k odchodu.

Jakmile za ním cvakly dveře, Yuka se na mě usmála. "Je jak beránek, že?" zeptala se tiše.

Zatřásl jsem hlavou. "Nečekal bych, že takový dokáže být," přiznal jsem.

Yuka se slabě pousmála. "Takový byl, když jsme se poznali," řekla mi. "Byl něžný a milý...Galantní. Chyběl mi," připustila.

"To ti věřím, když se k tobě choval jako hovado..." sykl jsem a lapl si na železnou židličku, kterou před pár momenty okupoval Ayato.

"Jako alfa," opravila mě Yuka tvrdě. "Měl strach, protože jsem nebyla jeho..." říkala přesvědčeně.

"Ale to neznamená, že na to měl právo," řekl jsem, narážejíce na Ayatovy činy.

"I tak ho miluju," řekla dívka tiše a koukla na mě. V jejích očích se znova zajiskřilo.

Povzdychl jsem si. "Co když to jen předstírá? Co když-"

"Takashi," zarazila mě Yuka. "I kdyby jo, tak je mi to jedno. Je na mě hodný, tak mi to nekaž."

Suše jsem polkl. "Promiň. Už jsem ticho," omluvil jsem se rychle. Když jsem se pak na dívku zadíval, jak ještě teď měla úsměv na tváři, bylo mi jich líto. Obou. "Vy jste ještě marnější než já s Yukiem, že?" zeptal jsem se trochu pobaveně.

Bohužel, právě tato marnost a skryté city jsou důvodem toho, proč tu dívka bezmocně leží na lůžku.

Yuka se mírně ušklíbla. "Mimoto," začala nanovo, "jak je to s pánem domu, hm?"

Vykulil jsem na dívku oči. Nečekal bych, že se v téhle situaci bude ptát na Yukia. "Co tím myslíš?"

"Je mi jasný, že zas někam zdrhnul," přiznala. "Jinak by tu byl teď s tebou..."

Sklopil jsem oči a suše polkl. "Doma není," připustil jsem.

"Takže zdrhnul," dovtípila se správně. "To je mu podobné," zamlaskala znepokojeně.

"Má pocit, že je to jeho vina," oznámil jsem jí posmutněle.

"To je kretén," rozčílila se Yuka. "Jak jako jeho. Copak o tom věděl?!" cukla sebou, ale pak si hned zase v bolestech lehla. Obličej se jí zkřivil a ona tiše sykla. "Jestli to chcete na někoho hodit, tak si za to můžu sama." 

Naklonil jsem se k ní a opatrně ji zatlačil zpět do postele. "Ne, Yuko, není. Není to ničí vina. Prostě se to stalo," pokrčil jsem rameny. "Ale dáme tě do pořádku," usmál jsem se na ni.

Překvapilo mě, jak rozhodně jsem zněl.

Yuka se lehce pousmála. "To nejde, nevěstinko," ušklíbla se, než se natáhla po mé ruce, kterou jsem ji stále držel za rameno. Chytila mě za předloktí a zkoumala mou dlaň.

Respektive tedy prsty.

"Kdy to plánujete?" zeptala se.

Došlo mi, že naráží na můj sňatek s Yukiem. Zrudl jsem a sklopil hlavu. "To je teď snad úplně jedno, ne?"

"Chtěla jsem vám jít za družičku," povzdychla si. "To je asi pasé."

Koukl jsem na ni. "Však půjdeš!" Vyjekl jsem hlasitěji, než bylo v plánu. "Budeš mít hezké šaty a budeš po nás házet kytičky a zrnka rýže a co já vím - všechno, co dělají družičky!"

Yuka se usmála. "Tak jo," zachichotala se slabounce.

A přesně v tu chvíli jsem věděl, že Yuka na naší svatbě nebude.

Do dveří někdo vrazil a až pak zatáhl za kliku, takže se otevřely jeho vahou.

"Takashi, běž ven, prosím tě," vyhrkl Ayato. Jeho oči vzrušeně zářily, jako by do něj praštil blesk. Překvapilo mě, že za ním kráčí paní doktorka, se kterou jsme tehdy s Yukiem mluvili.

Zamračil jsem se a postavil se na nohy. "Teď jsem přišel. O co jde?!" zeptal jsem se hlasitě a narovnal se, abych vypadal dostatečně sebejistě. Nevím, jestli to úplně fungovalo, protože jsem byl skoro o hlavu menší jak on. 

Najednou mě však přepadlo velké nutkání zabránit Ayatovi, aby se k Yuce přiblížil, natož tak aby tu s ní byl sám.

Ayatovi to došlo, a tak si jen zklamaně povzdychl. "Nic jí neudělám, proboha. Ani se jí nedotknu, pokud tě to tak moc sere," řekl, načež svýma šedýma přeskočil na Yuku. "Potřebuju si s ní promluvit. A tady s paní doktorkou."

Ruce jsem si vzdorovitě založil na hrudi. "To zvládnete i v mé přítomnosti," řekl jsem.

Ayato se zamračil. "Hele, já ti to pak všecko klidně vole vyhláskuju, ale teď fakt prosím odejdi," žadonil. "Dlužíš mi to, ne? Jak jsem ti tehdy zavolal miláčka na pomoc, hm?" koukl na mě nadějně. "Hmm?"

Pokud jde zblednout a zrudnout najednou, tak jsem udělal přesně to. Prvně se mi protočil svět, když jsem si vzpomněl, ovšem pak mi najednou bylo trapně, protože měl ten chlap pravdu.

Semkl jsem rty k sobě. "Víš, že o tom řeknu Yukiovi, že?"

Ayato několikrát přikývl. "Jo. Klidně."

Slyšel jsem, jak se Yuka za mnou směje. "Takashi, on mi opravdu nijak neublíží," oznámila mi. "Klidně nás tu můžeš nechat," dodala, když jsem se na ni otočil.

Jazykem jsem si navlhčil rty. "Jen tentokrát. Nikdy víc," řekl jsem Ayatovi.

Ayato mě doslova chytil za ramena a vytlačil z místnosti ven. "Pozdravuj Yukia, až se vrátí dom," řekl, načež za mnou zavřel dveře.

. . .

V noci jsem se převaloval. Yukio vedle mě pořád nebyl; jeho polovina byla prázdná. Postel byla příliš velká a deka moc studená, když jsem tu byl sám. Pomohlo mi až to, že jsem se přesunul na jeho půlku, abych cítil jeho vůni z polštáře. To mě uklidnilo natolik, že jsem opravdu usnul.

Ovšem můj klid byl záhy narušen urputnými ranami na dveře. "Pane Takashi!"

Vyvalil jsem se z přikrývek, div jsem se nezamotal, a šel otevřít. "Hm?" zamžoural jsem na betu, co stála přede dveřmi.

Byl to nějaký mladý chlapec s rovnátky. Nikdy jsem ho neviděl zblízka.

"Promiňte, pane, že vás ruším, ale volal pan Hiroki, že s panem Yukiem potřebuje něco probrat. Prý jsou s paní Meiko na cestě," oznámil mi roztěkaně.

Zhluboka jsem se nadechl. "Ale Yukio tu není," zavrtěl jsem hlavou.

Beta se zamračil a svraštil obočí. "Tak to zůstává na vás, pane," pokrčil rameny skoro mimoděk.

Přikývl jsem. "Tak já ho slušně odmítnu, no," usmál jsem se, než jsem opět zaplul do ložnice.

Doufám, že se aspoň stihnu osprchovat, než budu muset přijmout takovou návštěvu.

. . .

Hiroki s Meiko vypadali jako správní aristokrati. Hiroki měl drahý značkový oblek, blýskavé hodinky a švihácky upravené vlasy. Dnes to bylo poprvé, co jsem ho viděl bez brýlí. Měl větší oči.

Ovšem Meiko se do obýváku vnesla jak princezna a královna zároveň. Její zářivý úsměv jsem viděl už z dálky, jak mi mávala. Měla krásné levandulové šaty s odhalenými rameny a bílé boty na podpatku.

A kulaté břicho.

Byl jsem oklamán. Nepřišli dva. Přišli tři.

Civěl jsem na ně jak pako, než Hirokimu došel důvod mého zmatení. Pak se začal smát.

Přestal jsem koukat jak pablb a narovnal se. "Gratuluju," usmál jsem se.

Meiko se na mě usmála. Její tvářičky se červenaly. Hiroki stál hrdě a skoro až arogantně.

Takže čistokrevný nástupce rodu brzy přijde na svět.

"Přesně proto si potřebujeme promluvit s Yukiem," řekla Meiko, než si sedla do koženého gauče.

Hiroki následoval jejímu příkladu a já jen tak stál. Necítil jsem se dobře.

I když jsem tyhle dvě alfy měl nejradši (krom té své, samozřejmě), necítil jsem se v jejich přítomnosti dobře. Byl jsem nicotný.

"Bohužel se obávám, že Yukio není doma," přiznal jsem stydlivě. "Momentálně...tak úplně nevíme, kde je," přiznal jsem a teplo se mi začalo vkrádat do obličeje.

Meiko se zamračila a otočila se na svého manžela. Hiroki se zaklonil a opřel se o polstr. "To je kretén. Tohle mu musíš zakázat, jinak ti bude utíkat na denním pořádku," zavrtěl hlavou.

Sklopil jsem hlavu. "Máme tady...takovou nepříjemnou situaci," řekl jsem tiše a žuchl sebou do křesla naproti nim.

"Ani Ayato, ani Yukio," zahuhlala Meiko. "To je průšvih."

Zvedl jsem k ní oči. "No..ono se to týká jak Yukia, tak i Ayata," pokrčil jsem rameny.

Meiko si přehodila nohu přes nohu. "Aha," řekla, načež se začala smát. "Typické," zavrtěla hlavou pobaveně. "Všechny průšvihy ti dva mají spolu. Nevadí. Takashi," oslovila mě, až to mnou škublo.

"Ano?!" vypískl jsem.

"Měli bychom na vás s Yukiem prosbu. Tedy..na tebe, jelikož je pán domu nepřítomen," začala.

Přikývl jsem, abych naznačil, že poslouchám.

"Víš, jak to bývá, že se nikdy nic neděje a pak se najednou stane osmdesát věcí zaráz," začal Hiroki, "tak se nám děje přesně to."

"Totiž," převzala si slovo Meiko, "jak sis bystře všiml, jsem tak trochu totálně těhotná," ukázala na své břicho, "jenže přesně v termínu, kdy já mám rodit a budou se dít všechny ty šaškárny okolo toho, tak sem přijede bratranec."

Znovu jsem přikývl a čekal, co z nich vyleze.

"Moje teta - i když jsme ji s matkou prosily, ať počká - se rozhodla pro jeho svatbu přesně v tom termínu, kdy se nám narodí malé. A u nás to bude strašná pakárna, to mi věř," řekla.

"Pakárna to nebude," opravil ji Hiroki s úsměvem. "Jen to bude náročné."

Meiko zamrkala a pak přikývla. "Takže pakárna."

Usmál jsem se. Pořád jsem nic neříkal.

"No a vzhledem k tomu, že to u nás bude doslova šílené, potřebujeme, aby se Yukio o mého bratra postaral," vysvětlila konečně. Pak se znova otočila k Hirokimu a tišeji řekla: "Když nad tím tak přemýšlím, lásko, za Yukiem jsme měli jít jako první," zamyslela se nahlas.

Hiroki očima přeskakoval mezi mnou a svou družkou. "No, nevím, jestli je Yukio o tolik lepší volba jak Ayato. Oba dva jsou zuřiví impulzivní pitomci," připomněl Meiko tento detail.

Nemohl jsem nesouhlasit.

Meiko jej lehce praštila přes paži, protože teoreticky urazil mého snoubence. "To možná, ale jestli tu bude Takashi, tak se není čeho bát," řekla a koukla na mě. "Však jsi říkal, že je s ním jak vyměněný, ne?"

"To..bych neřekl," vmísil jsem se do hovoru. "Yukio je pořád dost vzteklý," uchechtl jsem se slabě.

"Můj bratr si někdy nevidí do huby," oznámila mi Meiko. "A to, jak si jistě dovedeš představit, není úplně vlastnost, kterou by Yukio jen tak vydržel. O Ayatovi ani nemluvě," mávla rukou, protože pro ni byl Ayato ztracený případ.

"Byli bychom vám zavázáni, kdybyste toho kluka na pár dnů ubytovali, než se všechno uklidní. A možná se tu bude potulovat pár lidí ohledně svatby, ale to nebude vaše starost," přerušil Hiroki debatu o svých bratrech a vrátil se k původnímu požadavku. "Bude to fakt jen do svatby," sliboval. "I když nechápu, proč mu tvoje teta plánuje svatbu tak brzo," řekl jen k Meiko.

Meiko se na něj otočila a usmála se. Byl to ten holčičí úsměv, co říkal: "Ještě cekni a spíš na gauči."

"Jak dlouho si myslíš, že se plánovala naše svatba, lásko?" zeptala se sladce.

"Zbytečně dlouho," vrátil jí úsměv.

Já, jelikož jsem si žádnou svatbu nikdy neplánoval, jsem nemohl posoudit, zdali bylo šest měsíců dlouho, či nikoliv. Já bych chtěl mít svatbu co nejrychleji za sebou.

Yukiův bratr mě vytáhl z myšlenek. "Až bude Yukio doma, tak si o tom prosím promluvte. Já mu radši volat vůbec nebudu, jinak mě ve vzteku zamítne hned," zapřemýšlel Hiroki. "Vlastně už jen z principu by mě poslal do hajzlu."

"Když mu to řekneš ty, tak máme aspoň šanci, že nad tím popřemýšlí," usmála se Meiko.

Usmál jsem se na alfu zpět. "Já ho nějak přesvědčím," slíbil jsem. "Přece vás v tom nenecháme, když je toho na vás tak moc," usmál jsem se.

Meiko se zachichotala a vyšvihla se na nohy, než přicupitala ke mně. "Jsi zlatíčko." Řekla, popadla mě za hlavu a políbila mě na tvář.

Vytřeštil jsem oči a můj obličej byl v tu ránu úplně rudý. Střelil jsem pohledem na Yukiova bratra, ale ten jen kroutil hlavou, jak prdlá jeho manželka vlastně je.

"Řekni tomu protivci, že jsem ochotna mu dát všechny flašky alkoholu, co Hiroki dostane na zapití svého syna," řekla Meiko, než se začali chystat k odchodu.

"Počkat, to jsou moje flašky!" bránil se Hiroki.

"Co je ti milejší, klidná manželka, nebo alkohol?!" vyprskla na Hirokiho.

Hiroki v sobě zapudil smích. "To bylo řečnické, nebo mám odpovědět?"

Meiko ho liskla přes hrudník, ale to už oba dva stáli na nohou a loučili se se mnou.

Hluboce jsem se jim uklonil na rozloučenou, ovšem výsledkem bylo jen to, že se mi vysmáli. "Říkala jsem ti, že my na formality nehrajeme," smála se Meiko, co mě narovnala. "Měj se pěkně," objala mě.

"A vydrž to s tím kriplem," řekl Hiroki a poplácal mě po rameni.

Usmíval jsem se jak pitomec, když mi ti dva zmizeli z dohledu.

Možná jsem teď v období smutku zařídil něco, co Yukiovi způsobí jen další žaludeční vředy.

Ovšem tentokrát je to alfa, ne omega.

. . .

V době Kaitovy nepřítomnosti jsem se nabídl, že se odpoledne půjdu s Tesákem projít kolem lesa za domem. Chtěl jsem, aby můj mozek přešel na jiné myšlenky, než na to, co se děje doma. Chtěl jsem být sám, v přírodě, se psem.

Sám.

Jenže tohle mé přání nebylo splněno.

Byli jsme venku sotva půl hodiny, když jsem na kraji lesa spatřil člověka.

V první chvíli jsem si byl jistý, že mám vidiny a že si se mnou má mysl hraje, ale čím víc se ten člověk blížil, tím víc mi bylo jasné, že je to on.

Byl to Yukio...v naprosto otřesném stavu.

Zastavil jsem se na místě, až se rottweiler zmateně otočil. Ovšem pak zavětřil pach svého pánečka a rozutíkal se k němu.

A já jen stál, s pusou dokořán otevřenou.

Yukio klidně kráčel k nám. Tesák běžel k němu a Yukio se na moment zastavil, aby jej pohladil, ale pak se zase rozešel ke mně.

Vypadal, jako by se porval s medvědem. Černé tričko měl roztrhané, jeden rukáv urval, byl špinavý, vlasy měl rozcuchané a z nějakého důvodu byl od krve. V těch drahých kalhotách měl děravá kolena, jako by se někde plazil po čtyřech, měl otrhané nohavice a na látce měl přichycené ostružiní.

"Co se ti proboha stalo?!" zeptal jsem se, když byl dost blízko. "Co to tričko? Ty kalhoty?! Proč jsi sakra od krve?!"

Yukio mi neodpověděl ani na jednu z těch otázek. Jen došel ke mně, čelo mi položil na rameno a rukama se kolem mě omotal. Jenže když se na mě takhle zavěsil celou svou vahou, já jsem nás neudržel a spadl jsem zády napřed do trávy.

"Fuj, ty páchneš," odfrkl jsem si, když jsem s Yukia ucítil bahno, starou krev a pach zaschlého potu. Jeho feromony byly jak splašené.

"Hmm," zamručel.

Leželi jsme v trávě. Tesák poskakoval kolem nás v domnění, že je to nějaká hra.

"Rád tě vidím," špitl jsem. Zabořil jsem nos do jeho ramene a objal jej kolem zad. Alfa se postupně uklidňoval a síla jeho feromonů mizela.

Opravdu už asi musíme zůstat spolu, když potřebuje jen mou přítomnost na to, aby byl v klidu.

Avšak...co si budem nalhávat. Já jeho přítomnost taky potřebuju.

Když jsme spolu, všechno bude dobré.