Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

Část 3.

Aki ke mně pomalu stočil pohled a mírně se pousmál. "Je čas na audienci, Takashi. Chtěl jsem si s tebou ještě promluvit, ale...to bude muset počkat. Držím ti palce," plácl mě po rameni. "Já ti mezitím nachystám postel a pak půjdu najít Yuku a Kaita," usmíval se na mě.

Stále se usmíval. Jako bychom tady měli své vlastní slunce. Nevím, kolik energie a přetvařování ho to stojí, nebo je opravdu takhle veselý a neustále radostný. "Dobře," přikývl jsem a vyšvihl se na nohy. Otočil jsem se na dívku, která po mně už několikrát přejela očima, a zeptal se: "A kam že to mám jít?"

"Dovedu tě za ním," řekla dívka poněkud nepřítomně, jelikož mne stále ještě zkoumala. Hýbala hlavou tak, až jí její zrzavé copy poletovaly kolem obličeje. Ve svých černých šatech s dlouhými rukávy vypadala, jako by jí vzplála právě jen ta hlava.

Pokrčil jsem rameny, abych ji navrátil do reality. "Tak na co se čeká?"

"Nejdou z tebe feromony," odpověděla úplně mimo téma a popuzeně nakrčila svůj špičatý nos posetý pihami. Narovnala se a zaujala pevnější postoj, jako by ode mě čekala útok. "Jsi mu k ničemu," zavrtěla hlavou a její oči potemněly.

"Naomi!!" okřikl ji Aki náhle.

"Co je zas?" opáčila ublíženě. "Vždyť je to pravda. Takhle bude jen postávat a okounět. K ničemu tu nebude. Yukio se na ňho ani nepodívá."

"Ale to neznamená, že ho můžeš na potkání takhle urážet," upozornil ji Aki na mou obranu.

"Nic se neděje," mávl jsem rukou a hlavu otočil na nebohého Akiho, který se mě zastával. "Máš pravdu, Naomi, zatím jsem mu k ničemu, ale doufám, že se trochu uklidní, až se stanu jeho plnohodnotným partnerem. Aby vás tak netrápil." Použil jsem podobná slova, která na mě vybalila Yuka.

Naomi se na mě zamračila. "Neměj péči," ušklíbla se. "Yukia bysme klíďo zvládli sami. Ňákýho přicmrndávače tady nepotřebujem."

"Já ale nejsem přicmrndávač, ať je to, co chce," zavrtěl jsem hlavou a pak se znovu otočil na Akiho. "Mrzí mě to, Aki. Tohle všechno je mi moc líto. Budu se snažit být užitečný," slíbil jsem a mírně se na něj usmál. "Nevím, jak to udělám, ale budu se snažit."

Akiho výraz se náhle úplně změnil. Teď ten kluk opět zářil. "Díky, Takashi," usmál se od ucha k uchu a já si všiml, že krom toho, že má nádherně rovné zuby, bílé jak perličky, jsou i trochu zakulacené, což jim dodávalo jistou dětskou roztomilost, kterou bych u chlapce nečekal. Nedivil bych se, kdyby zrovna jej Yukio vzal dobrovolně. Byl to hezký kluk.

Naomi mně najednou popadla za ruku a hrubě mě za ni zatahala. "Nezdržuj, nebo mi Yukio vynadá. Pohni zadkem," škubla mnou, takže jsem se nestihl s Akim ani pořádně rozloučit.

Když mě vlekla po chodbě a já si zakopával o vlastní nohy, to trapné ticho mi rvalo uši. "Kde je?"

"U sebe," odsekla a pustila mě, když usoudila, že zvládnu jít sám.

"Kde u sebe?" zeptal jsem se, jelikož mi její odpověď nic moc neřekla...

"Prostě je u sebe."

Z jejího postoje jsem vycítil očividnou nevraživost a zášť. "...Asi se ti moc nelíbím, co?" vydedukoval jsem.

Naomi po mně střelila pohledem, ale ani se neotočila a ani nezpomalila. Pouze přikývla. "Chytrej," řekla sarkasticky.

Tiše jsem si povzdychl. Puberťačky jsou fakt něco.

"Fakt mi není jasný, co zrovna s tebou bude Yukio jako dělat, když 'seš tak ňák na nic," zavrtěla hlavou. "Budeš ho akorát otravovat," stěžovala si už teď.

Její rýpání mi nasadilo brouka do hlavy. "Ty by sis vedle něj taky přála vidět někoho jiného?" zeptal jsem se. "Třeba někoho, jako jsi ty?" plácl jsem jen tak z legrace.

Naomi sebou trhla a prudce se zastavila, až jsem do ní vrazil. "Pokračuj rovně a pak zahni doleva," řekla tiše, skoro až neslyšně.

Podíval jsem se na ni a všiml si, že má načervenalé tváře. "Ty už nepůjdeš dál?"

Otočila se na patě a rozutíkala se pryč, až jí sukně vlála.

Nedokázal jsem od ní odtrhnout pohled, přestože jsem se na ni ani v nejmenším nedíval. Koukal jsem do prázdna a mohl se akorát tak ušklíbnout nad jejím chováním.

Naomi by si přála být s mužem, od kterého se já chci držet co nejdál. To je zvláštní, jak se mohou názory lišit jen okolnostmi...

Suše jsem polkl a ruce sevřel v pěst. Měl jsem zpocené dlaně a i po zádech mi tekly studené čůrky. Když jsem byl s Naomi, nevšiml jsem si toho.

Pomalu jsem se rozešel až na konec chodby, kde jsem se vydal dle Naominých pokynů doleva, dokud jsem se neocitl v místnosti připomínající obývací pokoj v nějaké letní chatě. V krbu plápolal oheň, který osvětloval koženou sedačku, co byla před ním. Místnost byla zařízena poněkud starobyle, vzhledem k tvaru nábytku a materiálu, ze kterého byl vyroben. Už jen z těch skříní na alkohol a knihoven z ebenového dřeva jsem vytušil, že tohle bude nějaká relaxační místnost, kde sám Yukio odpočívá.

Chlapec stál u okna zády ke mně. Jednu ruku měl zastrčenou v kapse, což v téhle pozici jaksi upozorňovalo na jeho sebejistotu a jakousi neurčitou lhostejnost k okolnímu světu, a v té druhé svíral nějaký předmět, na který jsem dost dobře neviděl. Stál vzpřímeně, takže mu jeho široká ramena mu dodávala na mohutnosti, která byla pro alfy typická. Čišela z něj přirozená autorita. Stál jak král z dávných dob, co jen znechuceně hledí na otroky pod sebou.

Převlékl se. Když jsem ho viděl poprvé, měl na sobě prosté džíny a tričko, ale teď přede mnou stál mladý muž v šedé košili a černých kalhotách, které dokonale zvýrazňovaly jeho svalnaté nohy do "o". Rukávy košile měl vyhrnuté a na jeho předloktích jsem viděl tučné žíly, které mi upřímně trochu nahnaly strach (jako by nestačil to, že mě děsí jeho samotná existence).

Zastavil jsem se už ve dveřích, poněvadž mne definitivně opustila veškerá odvaha, které už zpočátku bylo pramálo. "Volal jste mě?" zeptal jsem se tiše, abych upoutal jeho pozornost.

Yukio se škubnutím otočil, když zaslechl můj hlas, a několikrát zamrkal. "Ano. Pojď dovnitř," poručil stroze. Jeho hlas zněl jak ta nejchladnější vánice, co vás bodá do každého kousku těla. Byl jsem si jistý, že Yukio ke mně už teď necítí nic jiného než čistou a pravou nenávist. Nemohl jsem přesně určit, jaký to mělo důvod. Sotva jsme spolu promluvili a on mě už teď odepsal.

Ruce jsem si spojil před sebou, jako bych snad byl dítě, které si jde vyslechnout rodičovskou přednášku o neslušném chování. Byl jsem příšerně nervózní, ale pociťoval jsem i něco mnohem silnějšího, než byla pouhá nervozita.

Já se opravdu klepal strachy.

Pomalu jsem přistoupil blíž k němu, ale stále jsem mezi námi nechával jistý odstup, abych měl aspoň malý náskok, kdybych potřeboval utéct. Vzhledem ke stavu svých kolen, která zase v jeho přítomnosti byla jak z želatiny, jsem si však byl jistý, že bych se nedostal daleko.

Yukio mne probodával pohledem, jako by snad analyzoval každičký můj pohyb. Teď byl ke mně otočený celým tělem s hlavou nakloněnou na stranu. "Počínaje dneškem," promluvil zase, až to mnou trhlo, "budeš nosit obojek," pokračoval nezaujatě a ukázal mi předmět, který v té ruce měl, "dokud tě oficiálně neprohlásím za svého."

Ten kousek kovu studil už jen od pohledu.

"Pojď ke mně," gestem mi naznačil, ať přistoupím blíž, "nasadím ti ho."

Cítil jsem, jak se mi v krku tvoří knedlík a všechny buňky v mém těle se odmítají hnout. Bolel mne každý pohyb, když jsem se posouval vpřed a při jednotlivých krocích se mi i obličej samovolně stáhl do bolestného úšklebku.

Pak jsem se postavil těsně před něj, pohled sklopený k zemi. Upřímně doufám, že si Yukio nevšiml toho, jak se třesu, ale...toho by si všiml i slepý.

Zaslechl jsem jeho pobavené odfrknutí, když mi kousek kovu přiložil ke krku a nonšalantně jej zacvakl, takže s ním už nikdo jiný nebude moct ani hnout. "Odteď patříš mezi mé omegy," prohlásil a jednou rukou se ujistil o funkčnosti obojku, zatímco tou druhou mne popadl za bradu, kterou hrubě sevřel mezi palcem a ukazováčkem. Násilím mi zaklonil hlavu, takže jsem byl donucen se na něj podívat.

Sotva jsem zvedl oči, jako by mi vrazil pěstí do hrudníku. Díky oknu, co ho zezadu osvětlovalo, teď jeho hlava dostala jakousi záři, která lemovala jeho uhlově černé vlasy a pokračovala až po jeho bělostný krk. Jeho kůže jako by ztmavla, protože ji halil stín, ale jeho oči s dlouhými černými řasami zůstávaly jasné. Až teď jsem se do nich mohl podívat.

Ještě nikdy jsem neviděl takovou modrou. Vypadalo to, jako by mu v očích tekla nějaká ledovcová řeka, na kterou svítilo ranní slunce, čímž jí propůjčovalo ještě výraznější lesk. Jako by měl v očích ranní zimní nebe. Nedokážu to ani pořádně popsat. Měl oči jak ten nejčistší tyrkys.

Byl jak nějaké nadpozemské stvoření. Jako nějaká nelidská šelma uvězněná v těle tohohle mladého muže.

Byl nádherný. Tak nádherný, až mi to nahánělo husí kůži.

Yukio náhle ty azurové oči přivřel, ale během poslední chvilky jsem si v nich všiml jakéhosi záblesku. Nedovedu sice určit, o co šlo, ale vzhledem k úsměvu, který se Yukiovi roztančil na rtech, to nemohlo být nic dobrého.

"Tak tě teda vítám," pronesl tiše, skoro až šeptem, a pomalu se naklonil ještě blíž ke mně, dokud se naše rty nesetkaly.

Z prvotního doteku jsem byl polekaný, dokonce jsem sebou i trochu trhl, ale věděl jsem však až moc dobře, že počínaje dneškem se nikdy nebudu moct Yukiovi postavit. Jestli mne bude chtít líbat, tak bude moct. Jestli bude chtít i...něco jiného, já to neovlivním.

Jeho ruka mi z brady sklouzla na krk, kde mě prsty jemně pohladil po šíji a přitáhl si mě k sobě ještě o kousek blíž. Jeho rty byly jemné a teplé, avšak z toho polibku čišel neskutečný chlad.

Přistihl jsem se při tom, jak nespokojeně mručím a svírám rukáv jeho košile.

Všiml si toho i Yukio. Prudce se ode mě odtáhl, jako by se mě najednou začal štítit. "Najdi si někoho, ať ti řekne, jak to tu chodí," otočil se na patě a opět se zahleděl z okna. "Nechci ztrácet čas tím, že tě ještě budu vychovávat."

"D-Dobře," zakoktal jsem se. "Promiňte. Ne-Nebudu vás obtěžovat," pokračoval jsem ostýchavě a cítil, jak se mi krev vhrne do tváří.

Bylo mi neskutečně trapně. Tomu klukovi se snad až hnusí, že se mnou musí být. Že vůbec stojím v jeho blízkosti.

"Přestaň mi vykat a vypadni už," řekl chladně. Jeho slova mnou projela jak nůž obalený ledem. Ruce jsem sevřel v pěst a zuby jsem si zase zaryl do spodního rtu. Do očí se mi i nahrnuly slzy z toho, jak i mě jeho samotná přítomnost bolí. Otočil jsem se na patě a odešel z místnosti. Musel jsem se přemáhat, abych nezačal sprintovat. Prošel jsem několika pokoji a nějakým omylem se dostal až na pozemek za Yukiovým domem. Ani jsem nevěděl, kam mířím, prostě jsem pokračoval.

Belhal jsem se celkem pořádnou dálku, nicméně jsem měl pocit, že se od toho domu nejsem schopen pohnout. Došel jsem až k jakési velké lípě, která se osaměle tyčila nad Yukiovou zahradou, která kvůli svému stavu připomínala spíše louku. Tráva tu byla vysoká, jen sem tam se v té zeleni objevily barevné květy plevele.

Nohy mne zanesly až pod ten vysoký strom. Nasládlá vůně mě udeřila do nosu, sotva jsem se přiblížil. Strom vypadal zdravě, přestože byl dost očividně už starý. Jeho větvě se za skřípání pohybovaly ve větru, což nádherně doplňovalo šumění trávy pode mnou.

Posadil jsem se zády ke kmeni a opřel se o něj, jako by byl schopen mi poskytnout ochranu svou mohutností.

Život tady na tom místě rozhodně nebude snadný. Udělal jsem si jednoho přítele a už čtyři nepřátele. Jestli tyhle statistiky budou ve stejném poměru pokračovat, tak na tom nebudu moc dobře.

Yukio mě nenávidí, většina obyvatel tohoto domu mě nenávidí, matka se mě vzdala. Můžu jen doufat, že se proti mně nepostaví i Aki.

Kaita mi ale opravdu bylo líto. I jeho sestry mi bylo líto. Nikdy by mě ani nenapadlo, že se zrovna tohle děje omegám, které jsou v něčím harému.

Na druhou stranu, když se nad tím zamyslím, tak jsem byl pěkně naivní, jestli jsem si myslel, že život harémové omegy znamená jen bezpečí, teplo a dostatek jídla.

Vyčerpaně jsem zavřel oči a zhluboka se nadechl. Vzduch byl teplý, ale těžký.

Uvažoval jsem nad tím, co mě vlastně čeká, až začnu hárat. Yukio se mě zmocní úplně stejně, jako to udělal se všemi tady, a až do konce života budu jeho jediným právoplatným partnerem. To ovšem neznamená, že budu mít nějaké výhody nebo že mi zůstane věrný - to vůbec. Stále bude mít svůj harém a své alfovské bokovky, ale já si to vyžeru ze všech nejvíc. Budu mu rodit tolik dětí, kolik budu moct, budu muset být dostupný kdykoliv si páneček zamane a hlavně - se mnou si bude moct dělat, co bude chtít. Budu jeho.

Neměl jsem zrovna hezké vyhlídky.

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro