Až dlouho do noci jsme s Yukiem leželi v posteli a oba jsme naslouchali tomu, jak ten druhý dýchá. Nic jsme neříkali. Jen jsme vedle sebe leželi, on měl ruce omotané kolem mých zad a já civěl na jeho hrudník. Oba jsme jen čekali, jestli ten druhý usne. Myslím, že jsem usnul jako první, protože to poslední, co si pamatuju, jsou jeho modré oči, jak hledí někam do prázdna. Ovšem když jsem se vprostřed noci probudil, Yukio vedle mě nebyl. Když jsem se podíval na jeho hodinky, co si odložil na noční stolek, všiml jsem si, že ještě neodbila ani půlnoc. Nespal jsem ani dvě hodiny.

Kupodivu v ložnici nebyla tma. Můj snoubenec totiž seděl na svém koženém gauči, co mu stál kousek od postele, a civěl z okna. V pravé ruce držel sklenici, v níž se líně přelévala nějaké tmavá tekutina.

Zvedl jsem se do sedu a protáhl se. Yukio si ještě nevšiml, že jsem vzhůru.

Slezl jsem z postele a potichu se přikradl až k němu. "Nemůžeš spát?" zeptal jsem se polohlasně.

Yukio trhl hlavou, jak se na mě chtěl podívat. "Ne," přiznal. "Nějak se na to momentálně necítím," zamumlal sklesle.

Obešel jsem gauč a s žuchnutím si sedl vedle něj. V takovéto blízkosti jsem jeho feromony cítil ještě víc. "A můžu se zeptat, co se děje?" řekl jsem opatrně. Tušil jsem však, že jeho odpověď bude stejně tak nicneříkající, jako všechny jeho dosavadní odpovědi.

Alfa na mě stočil své jasné oči, co se ve slabém žlutém světle jeho lampičky leskly. Vypadaly, jako by doslova v jeho hlavě zářily. Pak jen nepatrně zavrtěl hlavou a věnoval mi letmý úsměv. "Promiň, že jsem tě vzbudil," řekl, než mi položil ruku na předloktí a palcem mě jemně pohladil.

Koukal jsem na jeho dlouhé štíhlé prsty, jak se jemně omotávají kolem mé ruky. Jako by to už bylo normální. Jako by to dělal bezmyšlenkovitě a automaticky. "Probudil jsem se sám," řekl jsem a znovu se mu podíval do tváře.

Yukio pomalu zamrkal. "Dáš si taky?" zeptal se po chvíli, než ke mně natáhl svou paži se sklenicí.

Pokrčil jsem rameny a beze slova si od něj sklenici vzal, načež jsem si pořádně lokl. Ovšem nemohl jsem si pomoct a sotva se hořká pachuť alkoholu dostala na můj jazyk, zašklebil jsem se. Tekutina mi projela jícnem a celý jej spálila, jako bych pil nějakou kyselinu.

Slyšel jsem, jak se mi Yukio tiše vysmívá. Pak si ode mě převzal sklínku nazpět a na jeden hlt vypil zbytek. Ani jeden sval v jeho obličeji se nepohnul. Jako by pil vodu.

"Je to pěkně hnusné," zkonstatoval jsem.

"Přivede to na jiné myšlenky," řekl Yukio skoro až zasněně.

"A jaké máš teda myšlenky teď?" zeptal jsem se a pak se pohodlně opřel o gauč. "Nebo..na co sis přál myslet?"

Yukio přehodil svou paži přes opěradlo a natočil se víc ke mně. "Zrovna teď myslím na to, jaké to je mít pokousanou omegu," usmál se slabě. "Není to nic moc," zavrtěl hlavou.

"Věř mi, být pokousanou omegou taky není žádná sláva," zamumlal jsem. "Být omegou celkově je dost na nic." 

Z Yukia se vydral krátký smích. "To teda," řekl, než odložil sklenici. "A teď jste se všichni ještě rozhodli, že mi ze života uděláte peklo," pokračoval. "A ty jsi v tom obzvlášť dobrej," řekl. Jeho hlas sice nesl nádech humoru, přesto však zněl převážně smutně.

"Promiň," řekl jsem a sklopil hlavu. "Nikdy jsem ti nechtěl působit trable," přiznal jsem.

Yukio se natáhl blíž ke mně a přiložil mi ruku ke tváři. "Já vím," usmál se smutně. "I tak se ti to ale daří," dodal a ušklíbl se na mě.

"Ale tentokrát jsem nic nepokazil, nebo snad ano?" zeptal jsem se polekaně.

Yukio pobaveně zatřásl hlavou. "To možná ne, ale i tak z tebe mám žaludeční vředy."

Opatrně jsem jeho dlaň na své tváři chytil a přitulil se k ní.

"Protože o tebe mám strach," dodal alfa. "Jsi pro mě ta nejdůležitější omega a já jsem pořád v nervech, že se ti něco stane." 

Skoro jsem až vytřeštil oči, když mi došlo, co řekl. Civěl jsem na něj v nevíře a čekal nějakou reakci, ale on držel svraštěné obočí, jako by se opravdu bál, že mi bude ublíženo.

Přivřel jsem oči a pak si lehl na jeho stehno.

Yukio to nečekal a tak jen zmateně sledoval, co dělám.

"O mě se teď už bát nemusíš," řekl jsem se zavřenýma očima. "Vždyť jsme pořád spolu," dodal jsem. Jeho stehno bylo moc tvrdé.

"Možná," řekl, než jsem znovu ucítil jeho horkou ruku, jak mě hladí po tváři. "Ale co když se zase něco posere? Co když u tebe zase nebudu?" ptal se.

Zhluboka jsem se nadechl a zahleděl se na svého snoubence. On se na mě nedíval. Díval se kamsi do strany, jako by tam hledal odpovědi na své otázky. "Přijdeš pro mě. Vždycky jsi pro mě přišel," ubezpečil jsem ho s klidným srdcem.

"Co když to jednou prostě....nevyjde?"

"Yukio," vyslovil jsem jeho jméno vážně. "Přišel jsi pro mě jak v domě tvého otce, tak i v domě Natsuova bratra. Přestaň-"

"Přišel jsem pozdě," řekl, než sklopil pohled. "Vždycky přijdu pozdě."

Otočil jsem se na bok a posunul hlavu na jeho koleno, abych mu viděl do obličeje. "Ale přišel jsi. Jsi moje alfa," ubezpečil jsem ho. "Nezáleží na tom kdy, jak a proč, ale pokud pro mě přijdeš. Pokud ano, tak jsem v bezpečí," zamrkal jsem na něj. "Neboj se o mě. Jsem zdravý a už jsem v pořádku. Žádné nebezpečí nehrozí," usmál jsem se na něj.

Být takhle familiární s alfou; byť je to moje alfa...Být mu takhle nablízku a užívat si jeho uklidňující vůni, která mě obklopuje jako deka...Je to zvláštní. Nedovedu to přesně popsat. Nevím, jestli jsem ho měl rád a vůbec si nemyslím, že on má rád mě. Ale vím, že když s ním jsem, je mi dobře. S nikým jsem se takhle nikdy necítil. Jako by mě doplňoval a pak až jako pár bychom měli tvořit úplnou lidskou bytost.

Asi ho mám rád.

"Proč vůbec přemýšlíš nad pokousanýma omegama? Pokud vím, tak s touhle kauzou nemám vůbec nic společného." 

Yukio na mě hleděl s kamennou tváří. "Alfa taky trpí, když její označená omega není nablízku," řekl náhle.

Vykulil jsem oči. "Opravdu?" zeptal jsem se překvapeně.

Yukio pomalu přikývl. "Skoro jsem se zbláznil, když u mě nebyl. Měl jsem pocit, že se rozpadnu. Přísahal jsem, že už nikdy nebudu v životě milovat tak, jak jsem miloval jeho. Myslel jsem si, že se pomstím světu za to, co mu provedl," pokračoval zamyšleně.

Svraštil jsem obočí a pohledem skočil na jeho rytmicky se zvedající a klesající hrudník. "To je snad pochopitelné...Vzali ti tvou životní lásku, tak je v pořádku zuřit," řekl jsem tiše.

"Už si ani nedokážu vybavit jeho tvář," řekl Yukio náhle.

Opět šokován jsem se na něj znova zahleděl a pohledem vyžádal bližší vysvětlení.

"Je to pouhých pár let a já si ho už nepamatuju. Nevím, jak zněl jeho hlas nebo jak voněl. Nevím, jak vypadal když se smál a když se zlobil," vrtěl hlavou. "Kdykoli se snažím si vzpomenout na svou pokousanou omegu...vidím jen tebe."

Vytřeštil jsem na něj oči a absolutně zmatený jsem se zvedl do sedu.

"Myslel jsem si, že je moje životní láska a že bez něj opravdu nedokážu být," zamumlal Yukio, než se bezmyšlenkovitě natáhl k mé tváři a odstrčil mi z obličeje pramen vlasů. "Měl jsem za to, že už nikdy se nebudu schopnej do někoho takhle zamilovat a takhle se někomu zaslíbit. Nemělo to pro mě cenu. Bylo to zbytečné," huhlal. "Než jsem poznal tebe."

Nevěděl jsem, jestli byl opilý. Nepřipadal mi opilý. Viděl jsem ho opilého a takhle opilý Yukio určitě nevypadá.

Tenhle Yukio vypadal zranitelně. "Kdyby nebylo tebe, tak bych zapomněl, jaké to je se takhle...o někoho bát. Cítit něco tak silnýho kvůli jednomu člověku."

Cítil jsem, jak se mi do tváří vkradlo přebytečné množství krve. Všechny myšlenky v mé hlavě se naráz vypařily a já na něj hleděl ve směsici úžasu a překvapení.

"Když na něj myslím, vždycky stejně skončím u tebe a u toho, jak moc mě sereš," řekl a pohladil mě po tváři. "Jak moc mě štve, co jsem ti provedl."

Rty jsem semkl do tenké čárky a přimhouřil oči. 

Jeho dotek byl jak pohlazení peříčkem. Jemný a sotva postřehnutelný. Místa, kterých se takhle dotkl, se jako by rozžhavila, přestože byl něžný. Možná to bylo právě proto, že byl tak něžný.

"A ještě mě štveš, protože k tobě cítím něco, co už jsem měl dávno zapomenout. Nesnáším tě, protože o tebe musím bát a jsem nervózní skoro ze všeho, co uděláš. Na to nejsem zvyklý," zavrtěl hlavou a jeho modré oči začaly poskakovat po různých částech mého obličeje. "Už nikdy jsem se nechtěl zamilovat, Takashi. Možná proto, že bych se vůči němu cítil provinile a možná to je tím, že jsem už nikdy nechtěl cítit takovou bolest; nechtěl jsem tím procházet znovu z mnoha důvodů," řekl.

Jeho pohled, kterým se mi zadíval do očí, mi dořekl zbytek té myšlenky. Ale asi už je i na to pozdě.

Suše jsem polkl a zahleděl se na jeho rty. "Tak to nedělej. Nemiluj mě," zahuhlal jsem.

Yukio přimhouřil oči. "Jak to mám zastavit?" špitl, načež taky suše polkl. A to tak, že jsem to slyšel i já.

Mé srdce doslova poskočilo. Jako by samo nechápalo, co to mozek zaslechl. Pak ale začalo pumpovat tak silně, až jsem se bál, že vyskočí z mého hrudníku a uteče. Dělaly se mi až mžitky před očima a měl jsem pocit, že brzy omdlím.

Yukio se ke mně naklonil a čelem se opřel o to mé. Jeho oči těkaly, jak se snažil dívat do těch mých. "Asi jsem do tebe zamilovaný," oznámil mi skoro až nezúčastněně, jako by o nic nešlo.

Ovšem mě to málem skolilo.

Ale ten způsob, jakým si mě přitáhl pro polibek, mi rozmetal všechny přebytečné myšlenky, co jsem měl v hlavě. Takže vlastně úplně všechny.

Yukiovy rty opatrně objaly ty mé, jako by snad čekal na povolení. Jako by se bál, že ho odstrčím, a proto se zdráhal.

Tento vzteklý alfa se zdráhal, aby neudělal něco, za co by si to odstrčení zasloužil.

Opatrně jsem vztáhl ruku k jeho šíji, abych jej ujistil, že nechci, aby přestal. V tuto chvíli, kdy jsem byl až nemožně zaskočený, to bylo to poslední, co bych chtěl.

Netrvalo dlouho a Yukio nás začal pokládat na pohovku. I když se nade mnou opíral, cítil jsem na sobě značnou část jeho váhy.

Nikdy jsem se necítil takhle v bezpečí. Jeho tělo se tisklo na to mé. Skoro všechnu svou váhu na mě položil a já se v tomhle stavu cítil jak na obláčku. Moje alfa byla se mnou. A byl šťastný, že je se mnou.

A já začínal být až nepříjemně šťastný, že s ním jsem.

Láska je opravdu divná věc, že? Přijde zrovna v tu chvíli, kdy to nikdo nečeká. Ta naše se přikradla a připletla se nám pod nohy. Všechno zamotala. Mému alfovi popletla hlavu a to hned na to začalo plést i mě. Nevím, jestli se dá určit, kdy je vhodná chvíle na to se zamilovat. Jestli je to něčím předurčené.

Přemýšlel jsem nad tím. Musí se objevit nějaký zlomový okamžik, kdy si člověk řekne: "Ah, jsem zamilovaný"? Nebo je to jen postupně zesilující emoce, kterou ignorujete až do momentu, kdy už ji ignorovat nelze? Může se láska zjevit jen tak?

Jako třeba teď?