Seděl jsem na desce Yukiova stolu a velice nemotorně se snažil zapnout poklopec. Ještě teď se mi třásly ruce. "Tohle...už mi nikdy, nikdy, NIKDY nedovol," řekl jsem celý rudý.

Jeho kancelář byla jak po bouřce. Yukio ji poničil při svém záchvatu vzteku a pak bylo dílo dokonáno, když jsem přišel. Po zemi se válely předměty všeho druhu, některé poličky byly poničené a obraz Yukiova otce byl roztříštěný na zemi. Což je čistě Yukiova vina.

Alfovy feromony mnou zacloumaly tak, že jsem ztratil kontrolu nad svým tělem a to si pak dělalo...co chtělo. A podle toho to dopadlo.

Nikdy by mě nenapadlo, že bych byl něčeho takového schopen. A ještě tady.

Zase na druhou stranu, Yukio na tom nebyl o moc lépe jak já, což mě aspoň trochu uklidňovalo. I když bych nečekal, že je i on takhle zmanipulovatelný mou pouhou přítomností, asi opravdu stačilo málo. 

Slyšel jsem, jak se mi Yukio směje. "Na," řekl. U obličeje se mi zjevila sklenice s vodou, kterou mi alfa obstaral.

"Děkuju," řekl jsem a koukl na něj.

Moje alfa si tu pochoduje jen tak, bez trička a s rozeplým poklopcem. Absolutně ignoruje fakt, že ve mě jeho vypracované tělo vyvolává směsici pocitů, které se sem rozhodně nehodí.

Tedy...teď už na ně není čas.

Yukio se pousmál a usedl do křesla u stolu, takže kousek od mých stehen. "Jak ti je?" zeptal se, když se opřel o černé polstrování. Jeho nahý hrudník se leskl potem. Mokré vlasy zahodil dozadu, aby mu ofina nelezla do obličeje.

Dvěma loky jsem do sebe nalil půlku obsahu sklenice a zahanbeně sklopil hlavu. "Dobře," přiznal jsem polohlasně.

"Nebolí tě nic?" ptal se dál. Jako by to byl nějaký výslech.

Zavrtěl jsem hlavou a prsty poklepal na sklo. Mé hárání bylo tak silné, že mnou ještě teď kolují vlny endorfinů, co zmateně hledají místo, kam se uchýlit.

"Nečekal jsem, že to s náma znova takhle zamává," zamumlal Yukio, než si ode mě skleničku převzal a taky se trochu napil. Jeho modré oči se mi zabodávaly do tváře. "Nebylo to poprvý, tak..." nedořekl. Věděl, že to pochopím. Jeho pohled byl tak upřený, až jsem ho cítil až vzadu v lebce.

Nevím, jestli měl být podmanivý, výhružný či svůdný. Každopádně byl všechno najednou.

"Možná to je tím pokousáním," pokrčil jsem rameny a s rudými tvářemi se na svého alfu zadíval.

Yukio pomalu přikývl. "Možná. To nevím," přiznal.

Svraštil jsem obočí. "Nevíš?" zeptal jsem se opatrně.

Nechtěl jsem otevírat staré rány, ale něco mi říkalo, že se Yukiův mozek soustředí na to samé, co ten můj.

Už si jednu omegu označil. Měl by to vědět.

"Hned po tom, co jsem ho pokousal, ho odvedli," oznámil, jako by mi přečetl myšlenky. "Netušil jsem, jaké to je...být s někým, kdo je můj," zamumlal. Položil skleničku vedle mé nohy a přisunul se kousek blíž, načež si na má stehna položil hlavu.

Suše jsem polkl a jednou rukou jej pohladil po vlasech. "Promiň, to jsem nevěděl," zahuhlal jsem.

Yukio se najednou rukama omotal kolem mých beder a stáhl mě k sobě na židli, takže jsem mu v celkem nepřirozené poloze seděl na klíně s koleny obkročmo kolem jeho boků. "No jo. Jsem ten nejhorší alfa, jakýho sis mohl přát," zamručel mi do ramene, než si mě přitáhl ještě blíž. "Co se týče péče o omegy, tak stojím za absolutní hovno," uchechtl se nevesele. "Fakt se máš na co těšit."

Ruce jsem mu položil na záda. "Za to jsi přece nemohl," připomněl jsem mu.

"Nešel jsem pro něj. Je to moje vina. Byl jsem slabý a bál jsem se svých rodičů...a pak...pak-"

"Byl jsi dítě. A pro mě sis přišel," řekl jsem. "Pro mě jsi..relativně dobrý alfa. Kdybys tam nevtrhl, jsem s nimi doteď," zvážněl jsem.

"To vůbec neříkej, Takashi," řekl Yukio, co se ode mě odtáhl. V jeho azurových očích se objevil záblesk zděšení. "Vůbec to ani nezmiňuj," zavrtěl hlavou naštvaně.

"Přišel jsi pro mě," řekl jsem ještě jednou a jednu ruku mu přiložil ke tváři.

Yukio se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale pak jen vyčerpaně zavřel pusu a povzdychl si. "Říkal jsem ti, že druhou omegu ztratit nehodlám," zavrtěl hlavou.

Chvíli jsem na něj koukal. Zkoumal jej. Jeho výraz. Jeho nádherný obličej, co vypadal jak z porcelánu. Jeho modré oči, které se mi vždy jevily jako chladné mi teď přijdou spíš...Jak jen to popsat? Před pár dny jsem žil v domnění, že Yukio nesnáší celý svět. A je to pravda. Nesnáší ho.

Nenávidí ho, protože mu tak ublížil.

On je jako skládačka, jejíž části jsou zamčené a vy si je musíte zasloužit. Pak se vám ten kluk otevře a ukáže vám, co je zač.

Já jsem tak v první pětině této skládačky. A to si fandím.

"Musím jet do lékárny. Zase," řekl Yukio skoro rozčileně.

"Proč?" nechápal jsem.

Yukiovy oči viděly dementa. "Protože tvoje prášky očividně nefungujou? A taky..." skočil očima na mé břicho, "pokud háráš, tak by z dneška mohlo něco vzniknout..." zahuhlal a jeho tváře zrudly.

Vytřeštil jsem oči. "Proboha a jo!" vyjekl jsem. Co když čekám dítě?! Neměli jsme ochranu!

Teda, s ním jsem vlastně nikdy ochranu neměl...

Yukio se pousmál. "Přesně o tom mluvím," řekl. "Každopádně, asi bys už měl jít, protože zase to tady začíná zapáchat a pokud nechceš, abych tě umučil k smrti, navrhuju to utnout. Nemuselo by to skončit dobře," zavrtěl hlavou.

Doslova jsem z něj seskočil a rychle si pozapínal knoflíky košile. Byly šejdrem a pár jsem jich vynechal úplně. "Dobře, dobře, chápu, mizím!" řekl jsem, tvář rudá jak rajče. "A ty už nic nerozbíjej," dodal jsem ještě. "Podívej, jak to tu vypadá," ukázal jsem na místnost.

"Máš na tom svůj podíl," pokrčil rameny, když jsem vycházel ze dveří.

Na chodbě jsem se zhluboka nadechl. Vzduch byl lehčí a já si tak mohl aspoň trochu pročistit hlavu.

Být omegou je někdy fuška.

Tahle zcela spontánní schůzka se zvrtla. Masivně.

Scházel jsem ze schodů a upravoval si košili, když jsem si všiml zrzavé hlavy, jak hledí nahoru.

Naomi na mě doslova číhala. "Našla jsem ho!" zahulákala. "Je živý a zdravý!" Pak se znovu otočila ke mně a očima mě sjela, jako by mě skenovala. "A spali spolu!!!!" hlásila.

"NAOMI!!" ozval se hlas Yuky kdesi z kuchyně.

Naomi se ušklíbla. "Možná by ses měl dát ještě trošku do kupy. Pánova omega nemůže po domě chodit...takhle ocuchtaně. I když jí to udělá pán domu," mrkla na mě jedním okem.

Dávám jí tak dva týdny, než se začne vyptávat na podrobnosti.

. . .

Zrovna jsem byl venku s Kaitem a Tesákem, když jsem viděl, jak přijíždí nablýskané černé auto.

Když z něj vylezl rozzuřený Ayato, skoro jsem měl zástavu. A nebyl jsem jediný. Kaito tu zástavu měl doopravdy.

Postavil jsem se před chlapce a čekal, co se bude dít. Ale Ayato měl namířeno k domu. Naším směrem se ani nepodíval. "Běž," řekl jsem chlapci.

Ten se jak na povel sbalil a se psem po boku doslova utekl kamsi za dům.

Následoval jsem Ayata ke vstupním dveřím, ze kterých zrovna vycházel Yukio. Jeho zas zoufale pronásledovala Yuka. "Prosím, nech to být!" žadonila.

Alfy vypadaly, že si skočí po krku.

"Co to jako má znamenat, ty spratku?!" zaječel Ayato.

"Máš v uších nasrané, nebo co?! Slyšel jsi mě už v telefonu!" odpověděl Yukio stejně tak naštvaně.

"Jestli si myslíš, že ti na to skočím, tak se šeredně pleteš!" zařval Ayato. "Není to pravda!"

Všiml jsem si, že se Ayato po Yukiovi natáhl a ten nestihl uhnout, takže se do sebe zasekli jak naštvaní psi a začali sebou smýkat, jako by ten druhý byl hadrová panenka.

"Ne!!" křičela Yuka.

Mé nohy instinktivně zrychlily a já přiběhl až k nim. "Yukio!" popadl jsem svého alfu za paži a pokusil se jej odtrhnout. "Nech toho! Přestaňte se rvát!!"

Yukio jako by si ani nevšiml, že tam jsem.

"Přestaň!!" ječela i Yuka, jenže ona své prosby směřovala na Ayata.

Mladík doslova běsnil.

"Stačí!" řekl jsem a v nějakém magickém náporu síly se mi podařilo Yukia odstrčit natolik, abych se mohl postavit před něj. "Yukio!" okřikl jsem ho.

Yuka udělala to samé a postavila se před Ayata. Rukama do něj strkala a tlačila pryč.

Vzhledem k tomu, že jí Ayato asi nechtěl ublížit, tak se jednoduše nechal přetlačit.

Zahleděl jsem se na svého alfu, v jehož očích šlehaly blesky. "Takashi, nepleť se do toho," řekl, než mě popadl za paži a stáhl za sebe.

"Řekni, že to není pravda!" rozkřikl se Ayato. Tentokráte na Yuku.

Dívce tekly slzy po tvářích. "Jdi pryč!"

Blonďák popadl dívku za ramena. "On lže!" křičel Ayato znova a zatřásl s ní.

Yukio neváhal a doslova od něj Yuku odtrhl. Ta se chudák zapotácela a vrazila do něj. "Vypadni, Ayato. Zakaď jsem milej," zavrčel na svého bratra.

V Ayatovi vařilo. "Yuko! Řekni mi, že lže!" obracel se na nebohou omegu neustále.

"Jdi domů," poručil Yukio dívce mírně.

Yuka měla oteklé oči a v nosu jí tekl hlen smísený se slzami. Otočila se od blonďaté alfy a odešla do domu.

Ayato na ni nevěřícně hleděl. Ona se od něj opovážila odejít.

Jak vidno, Yuka si stále je jistá tím, kdo je její alfa. Pořád to byl Yukio.

"Jdi. Jeď domů," řekl Yukio. Neustále se po mně dozadu natahoval, jako by se chtěl ujistit, že u něj stojím.

Zatahal jsem jej za látku trička, co měl na sobě.

Ayato znechuceně zavrtěl hlavou a vrátil se ke svému vozu. Auto řvalo a štěrk pod ním praskal, jak odsud starší alfa rychle zmizel.

"Co to mělo sakra znamenat?!" vyžadoval jsem si vysvětlení.

Yukio hleděl kamsi do dáli, jako by stále sledoval bratrovo auto. "Průser."