"Neměl jsem tě nechat jít," řekl Yukio, když mě konečně pustil. "Vůbec jsem ti neměl dovolit odejít." Rychle si hřbetem ruky otřel tvář, když přestal plakat.

Sklopil jsem hlavu a uhnul pohledem. "Víš sám, že jsem šel dobrovolně." 

"To je úplně jedno," odsekl. "Měl jsem tě tady zamknout."

"A pak bych tě až do smrti nenáviděl. To by sis přál?" koukl jsem na něj opatrně.

Yukio mě pohladil po tváři. "Ano. I kdybys mě proklínal a nesnášel, byl bys tu v bezpečí. Nic...nic by se ti nestalo..." huhlal.

Čelem jsem se mu opřel o hrudník. "Neměl bys zapomínat na to, cos mi proved, když jsem tě naštval," řekl jsem. "Pořádně to bolelo, jen abys věděl," zamumlal jsem a pěstí ho hravě praštil do prsa.

Bylo to první přátelské gesto, které jsem udělal. Ani nevím, proč jsem to udělal.

Yukio mě pevně objal a bradu mi položil na temeno. Nebral to jako žert. "Omlouvám se. Za to se ti budu omlouvat až do konce života." 

"Hm," zamručel jsem místo odpovědi. 

"Já jsem se tak strašně bál, že sis něco udělal...Když jsem viděl tu krev..." 

"Spadl jsem," vysvětlil jsem. 

"Já vím," řekl a jeho stisk ještě víc zesílil. Už jsem měl potíže se pořádně nadechnout. "Hrozně mě to mrzí. Majestátně jsem to posral."

"To ano," přitakal jsem mu. "Tak už to...nikdy nedělej." 

Na pár chvil jsme umlkli. Já si spokojeně hověl v tom obláčku jeho vůně, ve kterém jsem se ocitl, když mě k sobě takhle tiskl. Konečně jsem si dovolil užívat si přítomnost svého alfy. 

"Omluvám se. Já jsem byl tak strašně nasraný, že si ani nedokážeš představit. Nikdy jsem se nedokázal ovládat, když jsem žárlil. Fakt mě to mrzí."

Odtáhl jsem od něj hlavu a s vytřeštěnýma očima se na něj zahleděl. "Počkej, cože?!" zeptal jsem se.

"Co?" nechápal.

"Tys žárlil?"

Yukio stočil pohled a celý zrudl. "Ne, zapomeň na to. Nic jsem neřek," mumlal.

"Ne, počkej, počkej, tys fakt žárlil?" otravoval jsem. "Tys na Natsua opravdu žárlil? Kvůli tomu jsi tak zuřil?!" nechápal jsem.

Byl jsem pevně přesvědčen, že jsem ten poslední člověk, který Yukia zajímá. Choval se tak. Vypadal tak. Vždyť vypadal, že bude rád, když zmizím.

A on mi teď tady tvrdí, že na Natsua prostě jenom žárlil?!?

Yukio mě probodl tím svým ledovým pohledem, ale jeho tváře zůstávaly rudé. "Teď jsem žebral na kolenou, abys ode mě neodcházel. Co chceš slyšet?" rozčiloval se. "To je snad normální, že žárlím, když chce moje omega dobrovolně zdrhnout za jinou alfou! Bál jsem se, že o tebe přijdu, a tak se mi zatemnil mozek..." zrudl ještě víc a sklopil pohled. "Neovládl jsem se, Takashi," zavrtěl hlavou. "Nevěděl jsem, co dělám, ale když jsi mi řekl, že chceš odejít..."

"Yukio," přerušil jsem další jeho omluvu.

Můj nastávající zvedl pohled a svýma modrýma očima se na mě zahleděl. Už nebyly tak ledové.

Byly nádherné. Jasné a plné nových emocí, které u něj neznám.

Suše jsem polkl a rozepnul si pár knoflíčků od pyžamové košile, abych mohl límec stáhnout až pod rameno. Alfa přede mnou polekaně vykulil oči. "Vidíš tohle?" zeptal jsem se, když jsem hlavou pokývl ke svým jizvám, které mi Yukio udělal.

Jizvy, které znamenaly, že jsem opravdu jen jeho.

Yukio pomalu přikývl.

"Znovu ti opakuju - kvůli tomuhle tě opustit nemůžu. I když jsem opravdu chtěl ...nejde to. To ty jsi moje alfa a já to pochopil až když...až když jsem byl s jinýma. Nemůžu bez tebe být. Mám pocit, že bych umřel, kdybych bez tebe měl být delší dobu. Nechci se takhle cítit," zavrtěl jsem hlavou.

Yukio svraštil obočí a znovu si mě přitáhnul k sobě. "Tohle mi nedělej," pronesl slabě. Omotal se kolem mě a pevně mě sevřel, jako by mě chtěl rozmačkat. Pak se mi ale nosem zavrtal do krku a pořádně se nadechl, jako by vdechoval mou vůni.

Zajímalo by mě, jestli mu voním tak, jak on voní mně.

"Chci, abys byl moje omega, Takashi," zamumlal a políbil mě na krk.

Kousl jsem se do spodního rtu, než jsem ze sebe dostal odpověď: "Ale já jsem tvoje omega."

"Chci, abys byl jenom moje omega," dodal o něco tišeji a poněkud...svůdněji.

"A j-já chci...abys ty teď byl taky jenom můj ," vykoktal jsem ze sebe, obličej v jednom ohni. "Bolelo to, když jsem tě viděl s jinými..."

Yukio se ode mě odtáhl a zadíval se na mě přimhouřenýma očima. Jeho tváře měly narůžovělou barvu a on dýchal zrychleně, jako by se jeho tělo nestačilo okysličovat. Jeho hrudník se rychle zvedal a zase klesal, když se ke mně natáhl pro polibek.

Máme před sebou ještě dlouhou cestu. On to ví. Čeká nás toho ještě spousta, ale tohle se mi zdá jako dobrý začátek.

Už dávno jsem upustil květiny na zem a omotal se mu kolem krku.

Jeho rty byly horké a jemné. Líbal mě opatrně a jaksi zdráhavě, jako by se mě bál. Jeho ruce mě hladily po zádech a zároveň držely v objetí.

Zanedlouho jsme se oba dva udýchaně odtáhli a já okamžitě sklopil pohled. Bylo mi trapně. Srdce mi bušilo jako o závod, byl jsem zpocený a skoro jsem lapal po dechu.

A to všechno poprvé bez hárání. Toužil jsem po něm i bez hárání.

Yukio se naposled naklonil ke mně a políbil mě na čelo. "Promiň, že jsem tě nechal čekat," zašeptal.

Nebyl jsem si přesně jistý, co měl na mysli. Jen jsem se na něj zmateně podíval, ale to už byl v podstatě na odchodu. "Půjdu se osprchovat. Ty jsi už jdi klidně lehnout, já přijdu hned," řekl, když už se skoro otáčel.

Ale pak se zarazil a znovu se celý rudý zadíval na můj hrudník, který byl z velké části odhalený, jak jsem měl rozepnutou košili. Yukio mi jen beze slova zapnul zbylé knoflíky.

Koukal jsem na jeho třesoucí se prsty, jak zápasí s knoflíčky. Byl podstatně nervóznější než kdy předtím.

To znervózňovalo i mě.

Jenže než jsem se nadál, on zas vystřelil z ložnice kamsi pryč. Dveře nechal dokořán.

Rukama jsem si protřel obličej.

Vážně mi ten kluk přijde roztomilý?! Ta krutá bestie, co mi doteď jen způsobovala bolest a jeho samotná existence mě trápila, je v mých očích roztomilá?! Co se mi stalo s hlavou? Jedno gesto a mně to pomotá rozum? 

Přesunul jsem se k posteli a okamžitě si zalezl pod přikrývku. Byl jsem už skoro v polospánku, když si za mnou přišel lehnout. Nadzvedl deku a lehnul si vedle mě. Okamžitě jsem na své kůži ucítil jeho teplo. Zase spal bez trička.

Čemu se divím? Vždycky spí bez trička...

"Dobrou noc, Takashi," řekl, když mi vtiskl rychlý polibek na šíji.

Zamručel jsem a otočil se k němu čelem. Poslepu jsem nahmatal jeho tvář a natáhl se k němu pro pusu. Netrefil jsem se, takže jsem mu spíš políbil horní ret, než celá ústa. "Dobrou," řekl jsem, než jsem se k němu přitulil.

Všechno bylo snazší. Všechno bylo jinak. Proč?

Proč se s ním teď cítím tak v bezpečí?

Dobře vím, čeho je schopen, tak proč je mi s ním tak dobře?

Yukiovo srdce bilo silně a hlasitě. Když jsem svou dlaň položil na jeho hrudník, cítil jsem to.

Přehodil přese mě svou paži a přitáhl si mě blíž. Byli jsme tělo na tělo a on se jedním kolenem verval mezi má stehna, takže jsme se po chvíli dotýkali skoro každou částí těla. Neskutečně hřál. Jeho paže, co mi ležela na zádech, mi posílala do těla vlny enormního tepla, co se ve mně rozlévalo jak láva.

Byl to zvláštní pocit.

. . .

V noci jsem se několikrát vzbudil. Měl jsem noční můry. Zdálo se mi, jak mě unáší, píchají do mě drogy...zneužívají mě. Dokola a dokola. Ten sen se opakoval jak pokažená gramofonová deska, co pokaždé zahraje jen kousek písničky.

Cukal jsem sebou a potil se, brečel jsem a mluvil ze spaní.

Ale pokaždé u mě byl Yukio, který mě probral. Všechny noční můry, ať jich bylo sebevíc, se rozplynuly v nic, jakmile jsem uviděl ustaraný obličej svého nastávajícího. Jeho feromony mě uklidňovaly. Jeho vůně mě ukolébala ku spánku. Jeho hlas, co mi říkal, že je všechno v pořádku...to všechno bylo cizí. Ale teď to dělal jenom pro mě.

Budu si na to muset zvyknout.

Ráno jsem se probudil dřív než on. Musel jsem se opatrně vymanit z jeho sevření, abych ho neprobudil.

Z nějakého důvodu ze sebe v noci skopal většinu deky, takže měl teď zakrytou jen jednu nohu a kousek břicha. Asi mu bylo vedro, jak spal natisknutý na mě.

Sám je horkokrevný, takže by to nebylo velkým překvapením. Vždyť už o samotě funguje jako přenosné topení.

Odcupital jsem do koupelny a vyčistil si zuby. Můj obličej byl celý ulepený od slz a od potu, vlasy na krku jsem měl mokré. Nevypadal jsem úplně svěže, abych řekl pravdu.

Opláchl jsem si obličej studenou vodou a propocené pyžamo ze sebe sundal. Byl jsem celý lepkavý, a tak jsem potřeboval sprchu.

Studená voda mě bodala do kůže a stahovala mi hrudník, ale přesně to mi z nějakého důvodu dělalo dobře. Jako bych byl přehřátý už od včerejšího večera, kdy se mi Yukio tak vyznal.

Dá se to brát jako vyznání? Neřekl přece, že mě miluje...Jen mě poprosil, abych byl jeho omega. Počítá se to vůbec?

Rychle jsem se opláchl a pak se natáhl pro ručník, který jsem nechal na věšáku vedle dveří do sprchy. Hebká látka klouzala po mé mokré pokožce a setřela ze mě přebytečnou vodu, která by tady Yukiovi nadělala fleky, kdyby ze mě stekla na zem.

Vylezl jsem ven, jen abych se mohl zahledět na svého alfu, jak si stojí opřený o umyvadlo jen ve spodním prádle a čistí si zuby. Koukal přímo na mě.

Zrudl jsem a snažil se ručníkem zakrýt. "P-Pardon?!" vyjekl jsem.

Yukio zvedl jedno obočí. "Co je?" ptal se, když vyplivl pastu, co měl v puse. "To se jako teď hodláš začít stydět?" nechápal. "Však jsem všechno viděl. Opakovaně." 

Celý rudý jsem přikývl. "Samozřejmě, že se stydím!" vyjekl jsem. "V-Vždyť...vždyť se sotva známe..."

Yukio se zasmál. "Copak ti to, co jsme spolu dělali, nestačilo?"

Motala se mi hlava, jak se mi do ní hrnula krev. "T-To přece..to bylo něco ú-úplně ji-jiného!!"

Alfa vytáhl obočí nahoru. "A v čem přesně?" zeptal se stále nepobaven mým záchvatem a opět se vrátil k čištění zubů.

"No...to.." huhlal jsem. "To..to jsi byl nahý taky..a...a.."

"Já se klidně svlíknu, jestli chceš," pokrčil rameny nezaujatě a znovu si odplivl.

"Ne, to prosím nedělej! Hlavně se nesvlíkej!" hulákal jsem.