Tiše jsem si povzdychl a s vědomím toho, že moje budoucnost jde těžce do...nehezkých míst, jsem se vydal pro svou tašku, kterou jsem pohodil dole u gauče. Kolena jsem měl jak z gumy, div se mi během cesty nepodlomila.

"Ty jsi Takashi, že?" zeptal se mě nějaký kluk, když jsem kráčel po schodech. Stál u mých věcí a s úsměvem ke mně vzhlížel.

Nemohl být o moc starší než já. Měl světlé vlnité vlasy a jasně zelené oči, které jako by i zářily, když se takhle usmíval. Na krku měl obojek. Byl dost tlustý na to, aby ho žádná alfa nemohla pokousat, takže jsem usoudil, že je to další omega, která patří do Yukiova harému.

"Ano, to jsem," došel jsem až k němu přejel po něm pohledem.

Nevypadal jako tradiční...eh..jak to říct..společník na jednu noc. Ve své bílé košili s krajkovým límečkem a černých kraťasech po kolena vypadal spíš jako Yukiův bratranec na prázdninách. Z jeho oděvu jsem však moc nepobral. Já jsem byl oblečený jako normální muž jedenadvacátého století, ale on jako by tak o sto let s módou zaspal. "Budeš spát s námi," usmál se ještě víc a odhalil mi tak své zářivě bílé zuby.

"A to značí..?" zeptal jsem se, když jsem se kolem něj protáhl pro svou sportovní tašku s oblečením. Někoho by napadlo, že v ní mám sbaleno strašně málo věcí na to, že tu budu bydlet, ale já už nic jiného nemám. Tady mám sbalený celý svůj majetek. Mrzuté, že ano?

Yukiovi společníci mají společný pokoj. Tedy - ne, že bys zrovna ty byl na naší úrovni, ale pán ti nechce zařizovat vlastní ložnici. Prý počká, až budeš pokousaný. Pak budete v jedné místnosti spolu."

Jeho slova ve mně vyvolala nepříjemný pocit. Sklopil jsem pohled, abych zakryl svou červenající tvář. "Ty o tom taky víš?"

"Co máš na mysli?" zeptal se něžně, jako by opravdu neměl tušení, o čem mluvím.

"Že...že si Yukio bere zrovna mě..."

"Oh, samozřejmě, že to vím. Všichni to víme. Museli jsme se patřičně připravit," rozjařil se náhle. "Ale neboj se," na tváři jsem ucítil jeho chladné prsty, když mi zaklonil hlavu, aby se mi mohl podívat do očí. "Yukio se tě nedotkne, dokud nebude čas. Je moc hodný, i když...se to prvně nemusí zdát," horlivě přikyvoval, jako by chtěl svému tvrzení dodat ještě trochu vážnosti. "Vlastně se vědomě snaží dělat dojem chladnokrevné stvůry."

Vydralo se ze mě pobavené uchechtnutí, které dost jasně naznačovalo, že mu nevěřím ani půl slova.

"Mimochodem," začal zase a jeho ruka sklouzla z mé tváře, "jmenuju se Aki. Kdybys něco potřeboval, jsem ti k službám," uklonil se mi, přestože to bral spíše jako žertovné gesto.

Zasmál jsem se, přestože jen slabě. Mé dny zde snad budou příjemnější, když si nadělám pár přátel. Začít s Akim se mi nejevilo jako špatný nápad. Nikdo mě tu nezná, ale nepřijde mi, že jemu by fakt, že jsem naprostý cizinec, nějak vadil.

Aki se narovnal a chvilku si mě prohlížel. Pak trochu svraštil obočí a zamračil se. Nevím přesně, proč to dělal. "Tak jo, zavedu tě do naší ložnice," řekl opět tím svým milým tónem.

Bez dalšího slova jsme se rozešli kamsi po chodbě, kolem kuchyně, obýváku, pak nějaké místnosti, pro niž nejsem schopen určit název, až jsme dorazili k tmavým mahagonovým dveřím se zlatou klikou. "Vítej v našem skromném království," pronesl Aki a otevřel, abych se mohl rozkoukat.

Pomalými kroky jsem vstoupil. Místnost byla překvapivě velká, ale vzhledem k tomu, že byla z nemalé části zaplněna postelemi, se prostor k pohybu značně snížil.

Napočítal jsem šest dřevěných dvoupatrových postelí a k tomu ještě čtyři normální. Všechny postele byly naprosto stejné a pokud na nich nikdo zrovna neseděl, tak byly i stejně ustlané. Krom drobných osobních předmětů, jako byli třeba plyšáci nebo polštářky a deky, byly postele identické.

Když Aki rozsvítil světlo, všiml jsem si, že na jedné z postelí sedí mladý chlapec, před nímž dřepěla o něco starší dívka. Jemu mohlo být tak šestnáct a jí kolem osmnácti. Ovšem bezpochyby to byli sourozenci. Měli identické světle hnědé vlasy, které jim oběma splývaly po krk, a taky měli stejnou barvu očí, která byla něco mezi modrou a zelenou. Toho jsem si všiml, když se k nám polekaně otočili. Jen dívka měla o něco růžovější rty, ale to byl přisuzoval rtěnce.

Aki překvapeně vydechl. "Vy jste ještě tu?" zeptal se a rychlými kroky překonal vzdálenost mezi ním a těmi dětmi.

"Jo," odsekla dívka a položila svému bratrovi ruku na rameno. Měla překvapivě jemný hlas, přestože její tón byl dost ostrý. "Kaito si musí odpočinout," řekla zvedla se, jako by chtěla svého bratra před Akim ochránit.

Aki se zamračil. "Bolí tě něco?" zeptal se tiše směrem k chlapci.

"Ani ne," zavrtěl ten chlapec, Kaito, hlavou. "Bylo to poprvé, ale...nebolí to. Jen jsem vyčerpaný," usmál se na Akiho, který ho následně pohladil po hlavě.

"Jsi hodný kluk," řekl Aki ještě něžnějším tónem, než jaký použil se mnou. "Statečný," dodal.

Kaito se slabě začervenal a sklopil pohled. "Co mi zbývá."

"Statečnost mu bude pěkně k hovnu, když ho Yukio bude co chvilku zneu-"

"Yuko!" okřikl Kaito svou starší sestru, přestože k ní ani nestočil pohled. "Víš moc dobře, že tak to není," řekl káravě a jaksi znaveně, jako by toto dělal už mnohokrát.

"Ne, bratříčku," zavrtěla dívka hlavou. Její obličej se stáhl do bolestné grimasy, jako by jí někdo praštil do břicha. Natáhla se ke svému bratrovi, ruce mu tentokrát přiložila ke krku, čímž ho natočila k sobě, a palci ho pohladila po tváři. "Je to přesně tak, jen si to zatím nechceš přiznat," políbila ho na čelo.

Kaito rozzuřeně sykl, paže své sestry ze sebe strhl a rozběhl se přes ložnici kamsi pryč. Když běžel kolem mě, všiml jsem si, že má slzy v očích.

Jeho sestra Yuka se volajíc jeho jméno chystala rozutíkat za ním, ale Aki ji bleskurychle popadl za rukáv starorůžových šatů a zabránil jí v pohybu. "Teď to nemá cenu, Yuko. Nech ho být," řekl naléhavě a jeho světlé oči potemněly.

Yuka se zamračila. "Dej mi pokoj, pse," vytrhla se mu, div se látka jejího oděvu nepotrhala. "Všichni jste tady stejní," zavrčela.

Zatímco jsem celý zmatený beze slova sledoval situaci, ona po mně střelila pohledem a mně se najednou udělal v krku knedlík.

"Ty..." zavrčela, když se rozešla mým směrem, "doufám, že tě Yukio brzo pokouše, aby ubližoval jen tobě a nás ostatní nechal konečně na pokoji," popadla mě za límec mého trička a stáhla blíže k sobě. "Ať si tě klidně zničí, když dá pokoj nám," procedila skrz zuby. V jejích modrých očích doslova hořel oheň a já si byl až nepříjemně jist, že svá slova myslela smrtelně vážně. V jejím pohledu vzplálo nebe.

Ještě chvíli po tom, co opustila tenhle pokoj, jsem koukal do země na místo, kde před chvílí stála, a snažil se tohle všechno vstřebat.

"Promiň, Takashi," řekl Aki tichým hlasem. "Yuka a její bratr...to mají těžké."

"Co mu Yukio udělal?" zeptal jsem se stroze. Takováto scéna se neodehrála jen tak a tohle byla první z mnoha otázek, které mi přišly na mysl.

Aki na mě několikrát zamrkal. "Poslyš, to-"

"Co mu udělal?!" zvýšil jsem hlas.

Aki svraštil obočí a ruku sevřel v pěst. "Posaď se, musím ti vysvětlit, jak se věci mají."

Věděl jsem, že to, co bude následovat, se mi nebude ani za mák líbit, ale i tak jsem se posadil na jednu z volných postelí - naproti té Kaitově, na kterou si sedl Aki. "Jak sis mohl všimnout, v tomhle pokoji jsme jen omegy," začal, ale pak se odmlčel. "Bety tady mají vyšší postavení. To my jsme Yukiovo služebnictvo a...jeho harém. Ale ne všichni jsme se sem dostali...tak, jak se to povedlo tobě," řekl tiše a opatrně ke mně vzhlédl. Bylo mi jasné, že se extrémně snaží mě neurazit.

Zastyděl jsem se, protože já jsem tu opravdu jen protekční spratek, za kterého se přimluvili. Kdybych neměl svou matku, skončím asi podobně jako tady tyhle omegy. Aki by mě ani urazit nemohl, když má pravdu. "Jak se sem dostali ti dva?" zeptal jsem se a suše polkl. "Co mu Yukio provedl?"

Aki si jazykem navlhčil rty. "Víš, není to tak úplně něco, co bych ti mohl vyprávět já. Jen ti řeknu, že to tady neměli lehké. A ohledně Yukia...on si potřebuje zajistit poslušnost všech svých omeg. Takhle to má každá alfa - jeho nebo její harém ji musí poslouchat..." Odmlčel se, jako by hledal slova. "Svůj harém budou ovládat jedině tak, když si jednoho po druhém...vezmou a podmaní..."

Z nějakého důvodu jsem tušil, kam bude tento rozhovor pokračovat. "Takže si Yukio zajišťoval jeho poslušnost?" zeptal jsem se a najednou mne přepadla obrovská vlna smutku. Už jen pomyšlení na to, jak Yukio nutí nějaké omegy...Chtělo se mi až zvracet, jak je celý tenhle svět zvrácený.

Viditelně zbledl, jako by z něj někdo vysál všechnu krev. "Poslyš, všechny alfy to tak dělají. Ale Yukio je na nás hodný," usmál se nejistě. "Vždycky nám nechal čas si vůbec přivyknout a připravit se..."

Skousl jsem si spodní ret a sklopil hlavu. "Kolik vás má celkem?" zeptal jsem se stroze.

Aki byl dost očividně zaskočený mou otázkou, ale velmi rychle se vzpamatoval a opět pochopil důvod mého pohoršení. Já si přece mám vzít člověka, o kterém je jasné, že mi nikdy nebude věrný. "Nevím, kolik celkově, Takashi," přiznal tichým hlasem. "Teď je nás omeg bez tebe patnáct."

Vytřeštil jsem oči, ale rychle jsem zamrkal, aby si toho nevšiml. Místo mé krve se najednou v mých cévách líně přemisťovala ledová břečka.

Můj nastávající manžel bude mít patnáct milenek a milenců. Minimálně. Nikdo totiž neví, s kolika alfami se Yukio ještě stýká.

"Když se náhodu stane, že si alfa vybere omegu, musí ji pokousat, aby ji, nebo ho označil za svůj majetek. To Yukio udělá i tobě, až nastane čas. Ale my ostatní omegy nejsme pokousané. Omegy, které pouze tvoří harémy, nosí obojky," poučoval mě Aki, když si náhle sáhl na svůj límec a stáhl ho až po klíční kosti, aby mi ukázal ten svůj. "Ty ho dostaneš taky, tedy aspoň do doby, než začneš hárat. Pak tě Yukio kousne a budeš jen jeho. Všechny ostatní alfy tak poznají, že už něčí jsi."

"Jak víš, že nehárám?" vyhrkl jsem polekaně.

"Necítím to z tebe," zavrtěl hlavou pomalu. "Neprodukuješ feromony. Alfa tě může pokousat až když budeš hárat."

"A budu jeho, huh," zamumlal jsem a tiše se zasmál. "Kolik z vás si už Yukio vzal?" zeptal jsem se znovu a nevěřícně svraštil obočí. Nedokázal jsem pochopit, proč to musí být zrovna takhle.

Aki sebou trhl, jako bych ho uhodil, a zahanbeně sklopil oči. "Kaito...byl jediný, kdo zbýval. Už jsi tu jen ty."

Mé srdce obalil chlad a zároveň se začalo plnit odporem. Odporem k Yukiovi. "Už i tebe měl?"

Aki pomalu přikývl a zároveň se mu do obličeje nahrnula barva. Všiml jsem si, jak zatíná ruce v pěst, jako by se bál, že mu za to něco provedu, přestože jsem to neměl v nejmenším úmyslu.

Bylo mi ho líto. Bylo mi jich všech líto. Omega tvořící harém má nulové šance na slušnou budoucnost a snad ještě menší šance na slušné zacházení. Alfa si s nimi bude moct dělat, co chce. "Yuka říkala něco o tom, že když alfa někoho kousne, tak se uklidní, je to tak?" zeptal jsem se po chvíli rozvážně. Tyhle informace pro mne byly úplně nové, nikdy jsem se dopodrobna nezajímal...

Zvedl ke mně své veliké oči. "Ano, to je pravda. Teoreticky by se potom měla zaměřovat pouze na tu osobu, kterou prohlásila za svou."

"Tak proč teda vznikají harémy?" zeptal jsem se opět nechápavě.

"Copak jsi někdy viděl, že by lev plodil potomky jen s jednou lvicí?" opáčil se smutným úsměvem na rtech.

Leda tak v pohádce , chtělo se mi říct. "A...mezi vámi je už někdo, kdo toho potomka čeká?" Čím víc jsem mluvil a ptal se, tím hůř jsem se cítil, přestože jsem moc dobře věděl, že tyto věci prostě potřebuju znát.

Aki významně zavrtěl hlavou. "To je vyloučeno," zamítl nekompromisně, "Yukio je velmi opatrný. S námi potomka nechce. Čeká na svého partnera."

Hlavu jsem se schoval do dlaní a protřel si obličej. "To je fakt charakter, teda..."

Najednou se rozrazily dveře a objevila se tam nějaká cizí dívka. "Aki?" zvolala jméno chlapce, co seděl naproti mně. "Yukio si dal poslat pro toho svého," oznámila poněkud napjatě, skoro až nervózně.