další varování: drogy, znásilnění, non-con gangbang, nedobrovolná prostituce, svazování

~~~tentokrát za to Yukio nemůže~~~

Už nějakou chvíli mi zvonil mobil. Vždy tak na dvě minuty přestal a pak to začalo nanovo. Volající byl přinejmenším vytrvalý, to se musí nechat.

Konečně jsem se rozhodl zařízení neignorovat, když už to ustavičné bzučení začínalo štvát i betu za volantem. Neustále po mě skákal pohledem, jako by už i on byl zvědavý, co se děje.

Přejel jsem palcem po displeji. "Prosím?"

"POD POJMEM 'PROCHÁZKA DO ALTÁNKU' SI PŘEDSTAVUJU, ŽE TĚ V TOM DEBILNÍM ALTÁNKU UVIDÍM! KAM JSI JAKO ZMIZEL?!?!?!" křičela Naomi tak, až jsem si telefon musel od ucha oddálit.

"Jel jsem...něco zařídit..." řekl jsem klidně.

Naomi se odmlčela. "A kdy se jako vrátíš?" zeptala se o něco klidněji a jaksi opatrněji, jako by se začala bát odpovědi.

"...Já nevím, Naomi," odpověděl jsem popravdě. "Nevím."

Naomi se opět dala do řeči. "Hele, já vím, že to Yukio katastrofálně posral, ale nemůžeš nás jen tak-" v telefonu zapraskalo, jak jí jej někdo sebral z ruky.

"Takashi," ozval se jeho hlas.

Zněl jinak, než obvykle. Nedovedl jsem to úplně popsat. Zněl podivně polekaně. 

"K-Kde je Naomi?" zamumlal jsem.

"Takashi, prosím tě, ujisti se, že tě vezme jen za Natsuem. Nikam jinam nejezdi. Prosím. Nevzdaluj se od něj. Nesmíš." Jeho hlas zněl úplně jinak.

Kdybych byl úplný idiot, myslel bych si, že o mě má snad i starost. Ovšem tak najednou..to bylo až moc podezřelé.

"...Vždyť jsi mě ještě před pár minutama žádal, ať za ním nejezdím..." špitl jsem do telefonu rozčileně.

Yukio se odmlčel. "Jenže to...nemám právo to po tobě chtít," řekl tišeji. "Já...tohle...To je jedno. Buď s Natsuem. Nikam jinam nesmíš," řekl pak, než telefon znovu předal Naomi.

"Co to mělo bejt?" ptala se dívka. Doslova jsem cítil její zmatení.

"Nemám nejmenší tušení, Naomi," zavrtěl jsem hlavou. "Už toho mám fakt dost," svěsil jsem ramena znaveně, přestože ani jedno z mých gest neviděla.

"Pospěš si domů, nevěstinko. Potřebujeme tě tady," naléhala Naomi znovu.

Tím si nejsem tak úplně jistý.

Hovor jsem bez dalšího slova položil. Zhluboka jsem se nadechl a zahleděl se ven z okénka. Řidič byl poněkud zamlklý a tak jsem s rozhovorem začal já: "Jak na tom Natsu byl, když jste odjížděl?" ptal jsem se.

Beta váhal, co mi řekne. Jeho odmlka se mi zdála až podezřele dlouhá, jako by se snažil popsat svého pána tak, aby o něm nemluvil ošklivě. "Mluvil o vás. Jak dráždivý pach pro alfy máte."

Svraštil jsem obočí. Při pomyšlení, že jsem dokonce i Natsuovi; klukovi, kterého sotva znám, takhle znepříjemnil život, jsem se cítil ještě mizerněji. "Kdy tam budeme?"

"Ještě dvě zatáčky a jsme tam," řekl řidič.

Čekal jsem. Nemohl jsem zůstat v klidu a neustále se vrtěl. Měl jsem v břiše motýlky.

Jednu zatáčku jsme už minuli.

Srdce mi bušilo jak splašené. Nevěděl jsem, zdali jsem jen nervózní, nebo mám opravdu strach.

Podobný pocit jsem s Yukiem ještě nikdy necítil.

Těšil jsem se jak malé dítě, až ho uvidím. Třásl jsem se nadšením, ale to se mísilo s obavami, že je na tom opravdu zle. Hrozil jsem se myšlenky, že jsem mu zase způsobil trable. 

I tak jsem ale nedokázal setřást to vzrušení. Konečně jsem dostal možnost být s tím, s kým chci zůstat.

"Už jsme na místě," řekl řidič, když najednou zabočil do ostré levotočivé zatáčky, která vedla rovnou na nějakou příjezdovou cestu. Slyšel jsem, jak štěrk křupe pod koly auta.

"Pane Takashi...moc se vám omlouvám."

Koukl jsem na řidiče přes zpětné zrcátko a mávl rukou. "To vůbec nemusíte. Já bych nerad, kdyby Natsuovi bylo kvůli mě zle..."

"Ne, tohle jsem nemyslel," zavrtěl beta hlavou. "Mrzí mě to. Není to jeho vina, on o tomhle neví," řekl. "On za to nemůže." 

Svraštil jsem obočí a až potom mi došlo, co je špatně.

K autu se přihnali tři muži v černých oblecích. Byli velcí a jak vidno ve velmi dobré fyzické kondici, takže jsem mohl jen hádat, že je to asi nejspíš nějaká ochranka.

Cítil jsem, jak mi krev ztuhla v žilách, když otevřeli dveře a vyvlekli mě ven. "Moment, moment!" křičel jsem zmateně. "Co se to děje?!"

Muži mě si ke mně několikrát přičichli. "Ah, Natsu měl recht. Tak silnej pach není lehko k mání. Sakra, proč ho zas měl ten Kitagawovskej zmrd? Jaký má ten fracek štěstí?"

Ostatní se rozřehtali, když mě přimáčkli k vozu. 

Svraštil jsem obočí a snažil se vykroutit z jejich pevného sevření. "Co to děláte?! Kde je Natsu?! Co je s ním?!"

Slyšel jsem, jak se za nimi někdo zasmál. Byl to zlý, jedovatý smích. "Natsu?" zopakoval muž, než se objevil v mém zorném poli. "Ten...někde je. Mám pocit, že je se svým špinavým papínkem na nějakým tom zablešeným statku, nebo tak něco. Dneska ráno odjel. To jsem ti nevzkázal?" zeptal se muž s rádoby překvapeným výrazem v obličeji.

Černé vlasy měl stažené gumičkou do ohonu a na nose mu seděly kulaté sluneční brýle. Jeho hnědé oči se mi zabodávaly snad až do duše, jako by kousek po kousku trhal mě samotného. Jako by mě chtěl pohledem svléknout, servat z kůže a rozrýpat mé tělo až na kost. 

Země se mi zhoupla pod nohama a já vytřeštil oči. "Cože..."

Chlápek naklonil hlavu. "Ajo, počkej, vždyť ti měli vzkázat, jak zle na tom můj ubohý bratříček je, že? Ach, ano, tvé feromony s ním zacloumaly tak moc, až je chudáčkovi celé dny zle!" mluvil hlasitě a teatrálně si přikládal ruce k srdci, jako by ho bolelo.

"A-Ale, ale-!" kníkl jsem. Mé nohy se začaly strachem třást. V hlavě mi hučela poplašná siréna. 

Svět ztratil barvy a čas se zastavil.

Všechno bylo špatně.

Yukio říkal pravdu. To proto...

"Píchněte mu to už, ať se s tím pak nemusím srát," poručil ostře.

Muž po mé pravé ruce si z vnitřní kapsy saka vytáhl injekční stříkačku.

Sotva jsem ji spatřil, vzepjal jsem se a vší silou sebou škubl. "Ne! NE!" křičel jsem.

Nevěděl jsem, co to je, ani co mi chtějí tihle muži udělat. A nezajímal jsem se. Škubal jsem sebou jak divoký kůň, jemuž chtěli nasadit ohlávku. Vší silou jsem se bránil a vzpíral se, ale nemělo to smysl. 

Strach byl ale tak silný, že jsem se nepřestal prát. Všechny svaly byly připraveny k útěku a moje srdce udělalo snad tisíc úderů během minuty. 

Muž v brýlích znuděně mlaskl. "Dělej, boha. Nemáme na to celý den. Hosti už čekají."

Střelil jsem po něm pohledem, než mě někdo medvědí silou otočil a přimáčkl k autu. Tvář mi přilepili k černému laku a já se nemohl ani hnout.

Ani jsem si nestihl uvědomit, co se děje, než mi do krku zabodli jehlu a obsah stříkačky vmáčkli do mého oběhu.

Vytřeštil jsem oči do prázdna. "N-Natsu...!" vykřikl jsem jeho jméno bezmyšlenkovitě.

"Tak přesně toho tady dneska neuvidíš, zlatíčko," zasmál se muž s dlouhými vlasy a ukazováčkem mě pohladil po tváři. "Nečekal jsem, že tak blbej trik fakt zabere."

Před očima jsem měl mžitky. Ještě před tím, než jsem upadl do temnoty, jsem před sebou viděl toho mladého muže, co mi nesl kytici růží. Volal jsem jeho jméno, ale ta silueta se nehýbala. 

A pak se jeho postava změnila. Vlasy mu ztmavly, jeho tělo se zvětšilo a hnědé mladistvé oči byly vystřídány dvěma azurovými kuličkami. Viděl jsem svou alfu, co mě drží za ruce. 

"Yu...kio..."

. . .

Svědilo to. Pálilo. Jako by po mě chodily tisíce mravenců, co se do mě jeden po druhém zahryzávali.

Bylo mi horko. Věděl jsem, že jsem nahý, ale bylo mi strašné horko. Hořel jsem. Kůže mě pálila.

Lapal jsem po dechu. Lačně jsem hltal vzduch, ale kyslík mi stále scházel. Svět se mi motal a chtělo se mi zvracet.

Já hárám. Já jsem začal hárat.

Pomalu jsem otevřel oči.

"Dámy a pánové," slyšel jsem někoho, jak mluví, ale znělo to jak přes vrstvu vody. "Hlavní atrakce se probouzí!!"

Všechno bylo rozmazané. Lidé neměli tváře a jejich úsměvy byly jak zlé škleby; všechno se vlnilo a mihotalo. Všichni kolem mě vypadali jak karikatury; jak chabý pokus o vykreslení lidské bytosti.

Chtěl jsem se posadit, ale až pak mi došlo, že mám připoutané ruce i nohy. Ležel jsem na nějakém stole a kolem mě se mísily pachy několika různých alf.

Chtělo se mi z toho všeho zvracet; zároveň je však všechny chtěl mít. Feromony různých lidí byly jak bodláky, co se na mě přilepily.

Lapal jsem po dechu.

Nevoněli hezky. To vůbec. Jejich smrad byl jak slzný plyn a já se škytavě nadechoval, jako by to mohlo zabránit tomu pachu, aby se mi dostal do plic. 

Ale byly to alfy. To mému tělu stačilo. 

Nepotřebovalo víc. 

"Jak jistě víte, není to první omega, kterou máme od velikého Yukia, nejmladšího syna paní Kitagawové, ale doufejme, že tenhle mladý, krásný exemplář vydrží něco víc, než jeho předchůdce. Tak tedy, prosím; začněte, vážení."

Pach se blížil.

Alfy se blížily.

Cukal a trhal jsem sebou, mlátil sebou jak ryba na suchu. Naprosto zbytečně.

Na tvářích jsem cítil vlhko, jak jsem v momentu zoufalství nevěděl, co dělat jiného než brečet. Vlasy se mi potem lepily k čelu a já cítil, jak mi sliny vytékají z koutků úst.

Mé tělo se prohnulo, když se mne jejich ruce začaly dotýkat. Cizí dotek. Bylo to zvláštní. Jejich hrubé pohyby byly velmi podobné těm Yukiovým, ale z jejich doteku se mi chtělo zvracet.

Bylo to ještě horší než s ním. Bylo to nepopsatelně horší. 

On mě pokousal. Jemu jsem patřil. Bylo přirozené, že jej mé tělo s lehkostí přijalo.

Teď, když jsem se dostal do blízkosti někoho cizího, jsem měl pocit, že i ty jejich letmé doteky bolí. Jak kdyby po mně přejížděli ostrým nožem nebo rozžhaveným kusem kovu. Ani zdaleka se to nepodobalo tomu, co jsem cítil s Yukiem. 

Má lidská stránka se takhle necítila. To ne. Byla to právě ta omega ve mně, která sváděla boj sama se sebou. Přála si alfu, ale ani jednoho z nich. Potřebovala ukojit svůj chtíč tím, že dostane alfu, ale nikdo z nich nebyl ten, po kterém toužila. 

Chtěl jsem Yukia. Chtěl jsem svou alfu, které patřím. Alfu, který je můj. Ze všeho nejvíc jsem si přál, aby se mnou teď byl on, ale...dle všeho mé odporné slabé stránce stačil kdokoli.

"Ne! Dost!! Přestaňte!!" žadonil jsem.

Cítil jsem několik desítek prstů, jak po mně zvědavě přejíždějí. Jejich nehty se mi otíraly o pokožku a tělo jen čekalo, až přijde správná chvíle na to začít.

"Vždyť o to docela jistě prosíš, chlapečku," zasmál se mi jeden alfa. "Podívej," řekl a jeho ruka mne chytila na tom nejintimnějším místě, kde se mne snad ještě ani Yukio nedotkl.

Vyrazilo mi to dech. Měl pravdu. Nevím, čím mě otrávili, ale fungovalo to. 

Přestože jsem měl v hlavě dokonale jasno, že si nic z tohoto nepřeju; že se mi to hnusí a že je mi z toho až zle, mé tělo se zmítalo ve zmatku. Chtíč, který mě ovládal, byl uměle vyvolaný. Byl nedobrovolný. Takový, který bych neměl cítit.

I tak jsem si ale přál v sobě někoho mít, a to mě tak mátlo. 

"A ta tvoje díra...heh..už o to taky celkem škemrá..."

Zacukal jsem sebou, abych se dostal o kousek dál. "Ne, prosím! NE!"

"Pánové, pánové; času dost. Netlačte se. Prosím, pojďte se posadit a užít si show před vámi. I na vás se dostane řada. Všichni z něj dostanete kousek."

Prsty se vzdálily. Zůstala jen ta jedna ruka. Jen ta jedna.

Jeho prsty mi po stehně přejely až tam, kam se dostal jen můj nastávající.

"Hezký. Moc hezký."

Na moment se oddálil, ale pak jsem cítil něco většího. Silnějšího.

Znovu jsem sebou marně zatřásl ve snaze urvat pouta, co mě držela u stolu, než se do mě alfa svým ztopořeným jedincem dostal. Pronikl do mě brutální silou, až jsem si byl jistý, že tam něco potrhal.

Ale...já byl spokojený. Měl jsem v sobě alfu.

Vlny znechucení a vzrušení se ve mě střídaly jak za bouřky a já nevěděl, jestli se mi chce zvracet nebo prosit o víc. Třásl jsem se bolestí a celého mě oblil ledový pot, když jsem řval, ať přestane. 

Rukama jsem se chytil řemene, co jsem měl omotaný kolem zápěstí a marně se snažil zůstat při smyslech.

Bolelo to. Oh, jistě že to bolelo. Ale háral jsem. Mému tělu bylo jedno, jak moc to bolelo.

Stačila jen přítomnost tady těch odporných alf a já už byl připravený. I když to bylo umělé. Stačilo tak málo...

Slzy mi stékaly po spáncích do uší a já slyšel svůj hlas, jak napůl křičím a napůl sténám. 

Alfa mě chytil za stehna a stáhnul si mě o něco blíž, aby do mě mohl přirazit ještě hlouběji.

Cítil jsem, jak se otírá o mé vnitřnosti. Jak ho mé útroby doslova vtahují a jak ho mé tělo vítá.

"Pro-Prosím," brečel jsem. "Ne...to ne...ne...!"

Slyšel jsem smích. Odevšad se ozýval smích. Zblízka, zdálky. Uvnitř mé hlavy. Daleko ode mě. Všude. Všichni se mi vysmívali, jak naivní omega jsem. 

Jako by se mi celý svět vysmíval, že jsem hloupě uvěřil. 

Jsem...jen omega. Yukio měl pravdu. Jen omega. Nicka. Díra.

"Počkat, hej, co to je?!" zaslechl jsem povědomý hlas. "Kdo to je?!"

Rozzuřený hlas se blížil.

Marně jsem otáčel hlavu, ale alfa, co byl ve mě, se vytrvale pohyboval tam a zpátky, takže se ze mě dostávalo jen bolestné sténání.

Stůl pode mnou vrzal.

Vedle mě se postavil nějaký muž s nakrátko ostříhanými blond vlasy. "Vždyť to je omega mýho bratra!" rozkřikl se Ayato.

"Pane Ayato, do tohohle obchodu vám vůbec nic není. Pokračujte prosím dál-"

"On není harémová omega, vy idioti!" hulákal Ayato.

V sálu se rozlehlo ticho. Dokonce i alfa, co byl až po kořen ve mně, se na moment zarazil. Jen můj přerývaný dech se ani trochu neutišil. Vzlykání bylo patrnější. Můj škytavý dech se odrážel o zdi.

"Ayato, tohle s tebou nemá nic společného. Padej odsud," řekl muž, než se zase začal hýbat.

A kolotoč se opět rozjel.

Yukiův bratr po mně střelil pohledem. "Nemá obojek. Už nemá obojek!" křičel znova.

Rozmazaně jsem viděl, jak ke mně bratr mého alfy napřahuje ruku.

"A dost," řekl někdo další, co Ayata chytil za předloktí a odstrčil dál. "Běž si po svým, mladej."

"Je pokousanej!" křičel Ayato neustále, přestože ho už odváděli pryč.

Toužebně jsem se za ním díval. Jediná poněkud známá tvář mi mizí z dohledu. I když se bránil a neustále se jim vysmýkával ve snaze se ke mně přiblížit, vždycky ho chytli a odvedli zas o kousek dál. Jeho pach byl velmi podobný tomu Yukiovu. Podobný, ale ne stejný. 

Kdyby tohle měl dělat Yukio, bylo by to možná o něco jiné. Možná by to nebylo tak odporné. Možná by to bylo lepší.

Na Yukia jsem aspoň zvyklý. Z cizích alf mi bylo zle.

I když...z Yukia vlastně také.

Chtělo se mi zvracet. Byl jsem naprosto zhnusen vším, co se mi za život stalo. Proklínal jsem svět. Proklínal jsem svou matku, že mě zaslíbila právě jemu. Proklínal jsem alfy. Nadával jsem na všechny přítomné. Na něj.

Na sebe.

"Nemůže být pokousaný," vyvrátil tuhle teorii někdo z přítomných. "To by na něj pak nepůsobily léky."

"Do hajzlu, říkám vám, že ještě nedávno měl obojek! Musel hárat poprvý! Nedělejte to! Přestaňte!"

Jeho hlas se vzdaloval.

Znovu jsem začal hlasitě vzlykat.

"Mohu vás ujistit, že tato sladká omega pokousána nebyla. Jen měl na krku ošklivá značení svého majitele, což byly jen ubohé cucfleky, jak se říká, tak jsem vás nechtěl odradit tím, že vám je nechám na očích."

"Tche, vždyť je tak úzký, že je sotva možný, aby už byl pokousanej! Vždyť mýho ptáka úplně pohlcuje! Čumte!" křičel muž pobaveně, než do mě tvrdě přirazil.

Zaúpěl jsem bolestí.

Alfy se začaly smát.

"Užívej si ho, zakaď na ňho působijou hormony, bastarde. Ale až se začne dovopravdy bát, tak to bude o něčem úpe jiným." 

pardon za chyby a překlepy <3 tuhle část mám fakt nerada