Bylo mi strašně špatně. Ještě nikdy jsem se takhle necítil. Bolest ovládla snad všechny buňky v mém těle a já se otřásal ve vlnách odporných křečí. Střídavě jsem pociťoval chlad a vedro, kdy mě celého polil ledový pot. Stehna a břicho jsem měl ulepená, oči mě pálily.

Zvedal jsem se na rukou; podpíral jsem se, ale byl jsem moc slabý. Ještě teď doznívaly poslední zbytky několika nevyžádaných orgasmů, ze kterých se mi dělalo zle. Pokaždé jsem se svalil zpátky do peřin. Marně jsem se snažil odsud dostat, ale nedařilo se mi to. Potřeboval jsem odsud zmizet.

Snahu o to se postavit jsem vzdal a tak jsem se jen svalil z postele a napůl se plazil a napůl klopýtal do Yukiovy koupelny. Bylo to jen přes chodbu naproti ložnici, ale mně to přišlo jako nekonečná dálka. Držel jsem se všeho, co bylo v dosahu, ať už to byl noční stolek či futra. Sám jsem se na nohou neudržel.

Když jsem se konečně dostal do koupelny a postavil se před zrcadlo, cítil jsem, jak mi něco stéká po noze až na podlahu. Bylo to horké a husté. Štípalo to na kůži.

Suše jsem polkl. Bál jsem se podívat dolů. Nejsem schopen říct proč, když je tohle jen závěrečná fáze té hrůzy, co se mi právě stala.

Bál jsem se podívat na následky toho, že jsem se opovážil chtít být šťastný.

Hleděl jsem na sebe do zrcadla. Stále jsem se třepal jak při zimnici. Obličej jsem měl zkroucený v bolestech a hrůze, oči nepřirozeně vytřeštěné do prázdna. Dělalo mi problém zaostřit a soustředit se. Jako by můj mozek nechtěl. Jako by se bránil tomu, abych se zaměřil na můj momentální zjev. Jako by nechtěl přijmout to, co se mi stalo.

Kdesi vzadu ve své hlavě jsem slyšel odporný smích, který opakoval: patří ti to.

Při pouhé myšlence na to, co mě ještě ve vztahu s tou bestií čeká, mi přeběhl mráz po zádech a převalila se přese mě obrovská vlna odporu. Tak velkého odporu, až se mi z očí spustily nové prameny slz.

Oči jsem měl oteklé a už i samotný pláč bolel.

Byly to promarněné slzy nad něčím, co už nikdy neovlivním. Ale i tak jsem plakal.

Cítil jsem, jak se můj žaludek stáhl. Navzdory tomu, že jsem pořádně nejedl několik dní, jsem se zlomil v pase a začal se dávit. Do pusy se mi dostaly kyselé šťávy, co mi poleptaly krk, a já se nakláněl nad umyvadlo ve snaze všechno dostat ven.

Nebylo to tak, že bych opravdu zvracel. Spíš to byla jen odpověď organismu na prožitý teror. Obranná reakce. Aspoň tak jsem si myslel, že to je.

Neměl jsem nic, co by se ze mě mohlo dostat. Plival jsem do umyvadla a brečel nad ním, jak jsem nemohl během dávivého záchvatu dýchat. Lapal jsem po dechu, kterého se mi nedostávalo. 

Z posledních sil jsem kašlal, než se mi podlomila kolena a já se svalil na zem.

. . .

"...shi!!" volal někdo. "Proboha, Takashi!!"

Někdo mnou třásl. Chtěl jsem otevřít oči. Opravdu. Ale nešlo mi to.

"AKI!! AKI!!!!" ječela dívka. V tom hlase jsem poznal Yuku.

Otočila mě na záda a násilím mi otevřela oči, jedno po druhém.

Náhlé světlo mě sice bodalo, ale nemohl jsem sebou moc hýbat. Yuka mi zvedla hlavu a asi si mě přitáhla blíž k sobě, protože jsem cítil její teplo a vůni. Bylo mi úplně jedno, že před ní ležím nahý a ještě ke všemu v takovém stavu.

Zneužitý, pozvracený a zničený.

Stud už bylo něco, co jsem si v této chvíli nemohl dovolit. 

Do koupelny přiběhl někdo další. Dusavé kroky jsem poznal hned. "Co se mu pro Krista stalo?!" vypískla Naomi vyděšeně. "PROČ MU TEČE KREV?!"

"Musel se praštit do hlavy," řekla Yuka falešně klidným hlasem. Zatímco mluvila na Naomi, hlavu mi otírala rukávem. Na ručník to bylo moc jemné. "Běž pro Akiho."

"Ne-Neměl by vo tom vědět Yukio?! Musíme mu to říct! Vždy je-" drmolila Naomi, hlas se jí třásl.

"NE! Akiho!" vyjekla Yuka. " Kdo si myslíš, že za to může, huh?! Zavolej Akiho!"

Slyšel jsem, jak se Naomi rozběhla kamsi pryč.

"Co ti to udělal..." špitla Yuka. "Co ti to proboha udělal..." Palcem mě pohladila po tváři.

Do místnosti se přihnal někdo další. "Ježišikriste," vydechl Aki a poklekl ke mně, až jeho kolena ťukla o kachle. "Naomi, podej mi ručník. Musíme ho otřít, je celý od krve."

Ah, asi jsem se přece jen praštil do hlavy.

"Nevěstinkooo," skuhrala Naomi, co ke mně přikráčela. Dřepla si ke mně a chytila mě za ruku. Její ruce se třásly a já cítil, jak mi na předloktí dopadají její slzy.

"Ten ručník, Naomi," řekl Aki rádoby mírně, přestože se jeho hlas taky trochu otřásal.

"Kde je to hovado?" ptala se Yuka Akiho, který mě momentálně mlátil po tvářích v domnění, že jsem v bezvědomí.

Zamručel jsem a zavrtěl hlavou. "Mn-nnh," dostal jsem ze sebe a nechal hlavu volně spadnout na bok.

"Takashi! Takashi prober se!" řekla Naomi a spolu s Yukou mi zvedaly hrudník, abych se dostal do vzpřímené polohy. Když mě opřely o zeď, Naomi mě přidržovala, abych znovu neupadl. Aki mi opatrně otíral tvář a hrudník. "Dívejte se na něj, na chudáčka. Je úplně šedivý," plakala a ignorovala rozhovor těch dvou.

"Yukio právě demoluje dům, tak jsme se ho s Kaitem snažili zastavit," řekl Aki, když mi opatrně otřel nohy mokrou látkou. "Je jak běsnící tornádo. Ničí všechno, co mu přijde do cesty."

"A tys tam Kaita nechal samotného, když je Yukio v tomhle stavu?!" vyjekla Yuka ve strachu o svého mladšího bratra.

"Ne, Kaito-" začal Aki, než ho přerušil jiný hlas.

"Co to má být?!" ptal se Yukio, co vešel do koupelny za nimi.

Otevřel jsem oči a mžoural do světla.

Stál tam. Ta známá postava, která je příčinou všech mých nočních můr. Tyčil se tam jak smrtka, co si přišla pro mou duši. Jak démon, který si dal za úkol mě stáhnout do pekla. 

Mé tělo při pohledu na toho muže ztuhlo. "Ne..." dostal jsem ze sebe.

Před sebou jsem viděl Akiho rozmazanou tvář. Jeho světlé oči se ustaraně dívaly na můj obličej.

"Ty se děješ!" vyjekla Naomi. "Co ti provedl tak strašnýho, žes ho tak zřídil?! PODÍVEJ SE NA NĚJ!" křičela Naomi.

Její divoká odvaha opět prokázala, jak silná tato holka doopravdy je. Nebála se tomu zvířeti postavit. Nebála se následků.

Když jsem to udělal já, skončil jsem takhle.

Aki se otočil na Yuku. "Odveď ho odsud," řekl jednoduše.

Yuka se jak na povel zvedla a rozešla se k Yukiovi. "Běž, teď tady ničemu nepomůžeš."

Yukio měl vytřeštěné oči. I když jsem ho viděl rozmazaně, ty dvě modré kuličky jsem viděl jasně a zřetelně. Přestože do něj Yuka vší silou strkala, on se ani nehnul. Jen tam stál a koukal na mě.

"Vezmeme ho k nám. Pomoz mi, Naomi," řekl Aki, ale to už mi strkal ruce po hrudník a odlepoval mě od zdi.

Naomi mi ještě přehodila mokrý ručník přes rozkrok, abych se tu nepromenádoval tak, jak mě Bůh stvořil. Pak mě přidržovala, když mi Aki podebral stehna a zvedl mě do vzduchu. Nikdy by mě ani nenapadlo, že bude mít tolik síly na to, aby mě udržel.

Zrzka mě pak znovu chytila za ruku. "Vypadá příšerně," řekla Akimu, když se mnou v náručí kráčel přes koupelnu.

"Já vím," odpověděl blonďák.

Čelem jsem se opřel o jeho klíční kost. Byl mnohem drobnější než Yukio, co už mě taky nesl v náručí. Jeho hruď nebyla tak pevná jako alfova a jeho paže byly tenké. Ale i tak měl dost síly na to, aby mě udržel.

Yuka marně tlačila Yukia z cesty. "Sakra, uhni!" nadávala.

Naomi náhle obešla Akiho a postavila se před Yukia. "Aspoň nás nech mu pomoct, když už jsi ho skoro přizabil!" strčila do něj vší silou. 

Alfa se ani nehnul. 

"Dobře se na ňho dívej! Tohle všecko je tvoje vina, Yukio! Vždyť si ho máš za pár tejdnů brát a ty mu uděláš tohle!!" hulákala Naomi.

"Naomi," zavolal na ni Aki.

Naomi se na moment otočila naším směrem a z očí jí vytekly další slzy. "Já jsem vždycky věřila," začala zase, než se otočila zpět k mému nastávajícímu, "že jsi dobrý člověk. Že jsme u tebe v bezpečí. K nám se chováš hezky, tak proč toho kluka tak trápíš?! Co ti udělal?!" vzlykala. "Říkala jsem mu, že jsi jeden z nejlepších alf, co znám. Chtěla jsem, aby tě měl rád tak, jak tě máme rádi my. Jenže ty...ty mu ze života děláš peklo. Copak ti něco provedl, že 'seš na ňho tak hnusnej?! Chováš se k němu jak totální hovado!"

Yukio tam jen tak stál a poslouchal. Ne, neposlouchal. Byl úplně mimo. Civěl na mě, jako bych byl jeho mrtvé štěně. Vůbec nevnímal, že před ním Naomi pláče a že ho Yuka tlačí z místnosti. 

Jestli aspoň trošku pociťoval výčitky, tak by se tomu dalo jen těžko uvěřit. 

Zavřel jsem oči a schoulil se k Akimu. Na toho muže se už dívat nebudu. Nechci. "Nech toho, Naomi," zavelel Aki, než se rozešel chodbou směrem k pokoji omeg.

Dívka se znechuceně otočila a pak už vedle mě kráčela do ložnice. "Už bude líp, Takashi," řekla tiše.

Spustil jsem svou pravou ruku podél těla a natáhl se k ubrečené dívčině.

Chytila mě a pevně mě sevřela.

. . .

Probudila mě hlasitá rána, jak někdo flákl s tácem plným nádobí a příborů.

"Ani přes moji mrtvolu za ním nepůjdeš!" zaslechl jsem křik.

Pomalu jsem otevřel oči. Slunce bylo už vysoko na obloze a ložnice pro omegy byla zahalená do jasného žlutého světla.

Zvedl jsem se na loktech a zmateně se rozhlížel kolem. Měl jsem na sobě cizí tričko s logem Batmana. Ležel jsem ve své původní posteli, v níž už nemám co dělat.

"Yuko, říkám ti naposledy, uhni!" rozčiloval se Yukio.

"Proč si sakra myslíš, že tady stojím, hm?! Aby ses k němu nedostal!!!"

"Chci ho vidět!!" dohadoval se Yukio znova.

"NE!" odporovala Yuka neústupně. "Nedovolím ti se k němu přiblížit, dokud on sám nebude chtít!"

"...Jak je na tom?" zeptal se alfa klidněji.

"Dlouho sebou šil a ze spaní brečel. Ale už vypadá líp," odsekla Yuka. "Aki ho donutil pít nějaké rychlé živiny, takže už má barvu."

Yukio se odmlčel. "Dej mu to. Ať se nají. Až...bude chtít, tak pro něj Minho připraví pořádné jídlo."

"Dám. Běž," vyhodila ho Yuka nekompromisně.

Chtěl jsem se vytáhnout do sedu, ale jak jsem zjistil, můj zadek byl velice proti. Mohl jsem se maximálně tak podpírat na loktech.

Dveře se otevřely a vešla plavovlasá holka v černých šatech po kolena. Koukala na mě jak na zázrak, když mi nesla tác s jídlem. "Ty jo, ty už jsi vzhůru. Vypadal jsi, že každou chvíli umřeš!"

Usmál jsem se na ni. "Nebylo mi dvakrát nejlíp," přiznal jsem.

Yuka donesla tác a položila ho na postel k mým nohám. "Už je ti líp?" starala se. "Měls ošklivou ránu na hlavě, tak jsme se báli, jestli nemáš otřes mozku. Bylo tam tak moc krve, až jsme si mysleli, že..."

"Jsem v pořádku, jen se mi udělalo zle," uklidňoval jsem ji.

"Jo, to chápu...To dokonale chápu..." přiznala. "Tohle Yukio posral..."

"Můžu si za to sám," pokrčil jsem rameny. "Udělal to, protože jsem byl drzý."

Yuka mi položila dlaň na předloktí. "Kdybys na tom nebyl takhle, tak ti lisknu. Tohle už nikdy neříkej. Jsi jeho snoubenec, ne jeho pes. Nemůže tě takhle trestat. Na to nemá právo," zavrtěla hlavou. Pak odskočila pohledem. "Musíš být hladový k smrti. Máš úplně propadlé tváře. Na, to všecko teď hned sníš," poručila, když mi podala velikánskou mísu nějaké polévky.

"Polévka?" zeptal jsem se zmateně.

"Dobře to strávíš. Ještě jsme uvažovali nad kaší, ale to není zrovna delikatesa, tak ti jedna beta udělala pořádně silný hovězí vývar. Zkus ho," podala mi i lžíci. Pak se zvedla a strčila mi pod záda ještě dva polštáře, abych se nepobryndal.

Můj žaludek už jen při zmínce jídla zakručel. Polévku jsem skoro vzdechl, jak jsem byl vyhladovělý. Byla opravdu velmi dobrá.

Yuka mě pozorovala s mateřským úsměvem na rtech. "Jsem moc ráda, že jsi v pořádku," řekla pak, když jsem dojedl. "V rámci možností teda." 

Suše jsem polkl. "Děkuju...že jste mi v té koupelně pomohli," řekl jsem. "Bez vás bych tam asi ležel ještě teď."

Yuka se znovu usmála, ovšem tentokrát to bylo o něco unaveněji. "To nemáš vůbec za co. Ale fest jsi nás vyděsil, to je pravda."

Také jsem jí věnoval úsměv. "Mimochodem...," začal jsem pak na jiné téma, "je pravda, že mě hlídáte?" ušklíbl jsem se.

Myšlenka, že mě ostatní omegy brání před vlastním alfou, mi přišla víc než absurdní.

Ale ještě absurdnější bylo, že i oni věděli, že před ním chránit potřebuju.

Yuka přikývla. "To si piš. Naomi a Kaito skoro permanentně sedí přede dveřmi. Naomi skoro vůbec neodešla a Kaito vypadá, že každou chvíli odpadne, ale když jim říkáme, aby si šli lehnout, tak nás pošlou někam. Dokonce i Aki a já jsme už byli na službě, když ti dva měli povinnosti."

"A..co on?"

Yuka zavrtěla hlavou. "Yukio je nepříčetný. Rozflákal polovinu baráku, na celou noc se ztratil někam do lesa a když se vrátil, byl celý od bahna a od krve. Všechny bety musely zrušit plány, aby po něm mohly uklízet. A když zrovna neběsní, tak sedí tady u dveří a i když ví, že ho sem nepustíme, ani se odsud nehne," vyprávěla Yuka. "Taky si myslel, žes udělal nějakou volovinu."

"Neublížil vám, že ne?" ptal jsem se.

Yuka zavrtěla hlavou, až jí její světlé nakulmované kadeře poletovaly kolem obličeje. "Ne. Nás se ani nedotkl." Pak se odmlčela. "Chová se jak rapl. Celou dobu nespal a potuloval se tu jak tělo bez duše. Pak ho ale popadl amok a on zlikvidoval místnost po místnosti. Nevím, co přesně ti udělal, ale patřičně za to platí," řekla Yuka.

Svraštil jsem obočí. Bylo mi jasné, že nezuří kvůli toho, co mi provedl. Byl naštvaný, protože chci pryč. "Je to alfa. Tohle pro nás omegy nemůže skončit dobře."

Yuka se mi zahleděla do očí. "Na sebe se dívej, Takashi. Na tvou hlavu to padlo. Nám se nic nestane, ale pokud to takhle bude pokračovat, ty z toho vyjdeš nejhůř."

Odmlčel jsem se a sklopil pohled. "Yukio tak zuřil, protože jsem mu řekl, že chci jít za jiným."

Yuka nechápala. "Cože? Jak jiným? Kým jiným?"

"Pamatuješ toho alfu, Natsua, co mě přijel navštívit? Poznali jsme se, když jsme s Yukiem byli na tom večírku u jeho otce. Yukio byl pryč a já se s Natsuem seznámil. Začal jsem v jeho přítomnosti hárat a on mi teď přijel říct, ať jdu s ním. Že prý mi zajistí lepší život, než Yukio," kousl jsem se do rtu. "A já bych strašně moc chtěl. Pořád to chci; teď ještě víc než kdy předtím. Chtěl jsem být s někým, kdo mi nebude ubližovat a nebude mě nenávidět."

Yuka mi beze slova naslouchala.

Položil jsem si ruce do klína a propletl své prsty mezi sebou. "Já vím, že mě Yukio už pokousal, ale Natsu říkal, že mu je to jedno. Že by mě i tak miloval...A já bych si přál být milovaný...a taky milovat," koukl jsem na dívku.

Ona, nešťastně zamilovaná do Yukiova bratra, musí dokonale chápat, jaké to je, když jste s někým, kdo vás nemá rád. Ona jediná mi musí rozumět.

Měla slzy v očích. "To by pro tebe asi bylo to nejlepší," řekla.

Jazykem jsem si navlhčil rty. "Bojím se ho, Yuko. Tak strašně moc..."

Yuka přikývla. "Já vím. Já tě chápu," řekla, když mi věnovala poslední lítostivý úsměv a propukla v pláč.

. . .

"Už opravdu můžu chodit, Naomi."

"Slibuješ, že sebou nikde nesekneš?" ptala se holka, co mě stále držela za předloktí. "Fakt nemám jít s tebou?"

"Držíte mě tady zavřeného už týden. Opravdu to zvládnu. Byl jsem v pořádku hned den nato, tohle všechno bylo zbytečné." usmíval jsem se.

Dvě nejmladší omegy se o mě staraly jak o malomocného. Všude chodily se mnou, nosily mi jídlo a pití, hlídaly mě, jako by se bály, že si sám ani nedojdu za záchod. Naomi a Kaito byli v tomhle ohledu jak bojácné děti, co nechtěly, aby se jejich blízkému něco stalo. Bylo to neskonale milé.

Už už jsem byl venku z ložnice, abych se mohl jít projít ven na čerstvý vzduch, ale Naomi mě nechtěla nechat odejít samotného. "Tak si s sebou vem aspoň Tesáka. Ten by aspoň přiběhl, kdyby se něco stalo," trvala na svém Naomi.

Povzdychl jsem si. "Jdu jen do altánku, Naomi. A mimo to, nemáš být čistě náhodou s Kaitem? Myslel jsem, že dneska máte nějaké lekce historie," snažil jsem se přesunout její myšlenky jinam.

"To je možný, ale nedůležitý. Vem si Tesáka. Prosím," škemrala.

Bylo až roztomilé, jaký o mě měla strach, přestože mě od začátku nesnášela ještě víc než Yukio. Pokud je to vůbec možné. "Dobře. Půjdu s ním," rezignoval jsem.

"Nikam ti neuteče. Půjde vedle tebe a uvidíš, že se ani neopováží hnout dál jak na metr. Postará se o tebe."

Nemělo by to být naopak?

"Dobře, ale už jdi, nebo budou bety zas naštvané."

Naomi se naposled váhavě rozhlédla kolem sebe, jako by hledala předmět, ke kterému by mě mohla uvázat. "Fajn. Jdu," řekla, když nic nenašla, a zdráhavě se vydala ke dveřím.

"Hodná holka," usmál jsem se na ni.

"Jen náznak nějakýho vrávorání a osobně tě přinesu do postele v zubech a přikurtuju na další týden, je to jasný?"

"Samozřejmě," usmál jsem se na ni.

Dívka si mě naposled prohlédla od hlavy po patu a pak vyběhla z ložnice.

Povzdychl jsem si a natáhl se pro své oblečení. Bylo to mé tričko a moje černé džíny, které jsem si přivezl. Nějak jsem se dnes necítil na zdejší módní normy, takže jsem se pak nasoukal do svých běžeckých tenisek, popadl mobil ze skříně a vydal se za tou chlupatou obludou, co čeká venku v kotci.

Zahrada byla prázdná. Bety stále poletovaly uvnitř, jak měnily skleněné tabulky v oknech a nosily zničený nábytek sem a tam.

Yukio opravdu řádil. Přece jen ho mé odvážné prohlášení o odchodu rozhodilo víc, než jsem čekal.

Došel jsem až ke kotci, ve kterém ležel obrovitý rottweiler. "Ahoj, chlapče," pozdravil jsem psa. "Chceš se se mnou trochu provětrat?" naklonil jsem se ke dvířkům.

Pes se zvedl na nohy a s vyplazeným jazykem začal ťapat na místě, jako by se nemohl dočkat, až ho pustím.

"Tak pojď," zasmál jsem se roztomilému chování, které se k tak bojovému psovi nehodilo. První noc, co jsem ho viděl, jsem si byl jistý, že mi rozsápe krk, ale teď tu panáčkoval jak ten nejmilejší mazlíček.

Ze všech jejich původní nevraživost vůči cizákovi opadla. Jen můj snoubenec se o to ani nepokusil.

Otevřel jsem dvířka a nechal psa, ať vyjde ven.

Tesák si mě pár chvil očichával, strkal mi čenich do dlaní, než se najednou odtáhl, párkrát zaňufal do vzduchu a pak se rozběhl směrem k domu.

"Tesáku!!" zařval jsem.

Zhrozen tím, že se Tesák dostane tam, kam s největší pravděpodobností nesmí, jsem se rozutíkal za ním. Sice už jsem byl v plné síle, ale psovi jsem ani trochu nestačil. Byl jsem daleko za ním, takže když Tesák vběhl do domu, já byl ještě na zahradě.

Jestli Yukio zjistí, že jsem nechal psa vstoupit do jeho domu, bude zase zuřit.

Bez dechu jsem následoval psa do schodů. Bral jsem je po dvou, abych vzdálenost mezi námi trochu zkrátil, ale i tak jsem ho nemohl dohnat.

Když pes vběhl do Yukiovy ložnice, krev v žilách mi ztuhla.

"Tesáku?" slyšel jsem Yukiův zmatený hlas.

Když mi došlo, že je pán domu přítomen, bylo už moc pozdě. Už jsem stál v jeho ložnici a civěl na něj.

Svět se mi zhoupl pod nohama. 

Yukio seděl na posteli, lokty opřené o kolena. Koukal na rottweilera se zvláštním výrazem ve tváři; jako by byl rád, že ho vidí, ale taky nechápal, proč ho vidí.

Až potom se otočil na mě.

Suše jsem polkl. Srdce mi začalo bít na poplach a já měl až mžitky před očima. Málem jsem se vybulil na zem.

Jeho azurově modré oči vždy byly neskutečně jasné; jasnější než cokoliv, co jsem kdy viděl. Ani noční nebe poseté hvězdami se nemohlo vyrovnat jeho nádherným očím. Ale teď jeho oči vypadaly zkaleně. Měl pod nimi šedivé kruhy a jeho tvář byla bledá. Vlasy měl neupravené a rozcuchané. Byl oděný do černého trička a tmavých kalhot, ale vypadal neskutečně ošuntěle. Jako by se za ten týden ani nepřevlékl.

"Takashi..." vyslovil mé jméno a vystřelil na nohy.

Tesák před ním stál a nadšeně vrtěl ocasem v domnění, že jej jeho páneček pochválí.

Udělal jsem krok vzad. "Já..m-moc se omlouvám...Nechtěl jsem, a-aby sem..takhle vběhnul, ale-ale já..nedokázal jsem ho zastavit a-a tak...," dostal jsem ze sebe. Strach mě zase jednou začínal ovládat, sotva jsem se octl v jeho blízkosti.

"Takashi," oslovil mě Yukio znovu, tentokrát naléhavěji.

Opatrně jsem k němu zvedl oči. Nemohl jsem si pomoct. Bál jsem se ho. Třásl jsem se. Strašně jsem se ho bál. Po tom všem...

Byl jsem jak domeček z karet. Vratký. Křehký. Stačí letmý pohyb a já se zhroutím.

Viděl jsem, že má ruce zatnuté v pěst a svraštěné obočí, jako by ani nevěděl, co mi má říct.

Co by se vlastně dalo říct?

Napjatou atmosféru přerušil pípavý zvuk. Zvonil mi telefon.

Nespouštěl jsem z alfy oči. On ale hleděl k mým kapsám, jako by jej zařízení rušilo. Tesák seděl vedle něj a s jazykem venku funěl.

Zamrkal jsem, abych se vzpamatoval, a sáhl do zadní kapsy. Na displeji zářilo neznámé číslo.

Přijal jsem hovor a telefon si přiložil k uchu. Sklopil jsem hlavu. "Prosím?" ozval jsem se.

"Hovořím s omegou jménem Takashi?" ozval se mužský hlas.

"Ano, pane."

"Jsem beta, která pracuje pro pana Natsua. Vezl jsem ho za vámi, pokud si pamatujete," pokračoval muž.

"Ano..." řekl jsem a před očima se mi vybavil řidič, který inteligentně přispěchal s výmluvou, aby se nestrhla bitka mezi alfami.

"Musím vám oznámit strašnou zprávu, pane. Jde o našeho pána...Není na tom dobře."

Vytřeštil jsem oči. "Cože?! Jak 'není dobře'? Co se mu stalo?!" ptal jsem se polekaně.

"Víte, pane, ten den, co jsme se od vás vraceli domů, jej přepadla nevysvětlitelná nevolnost. Už několik dní má horečky a zvrací. V posledních pár hodinách neustále opakuje vaše jméno, takže vás prosím...kdybyste byl tak laskav a jel ho se mnou navštívit, pane, byl bych vaším věčným dlužníkem."

"A co se mu stalo?" nechápal jsem. Srdce mi tlouklo v krku.

Tentokrát to, co jsem cítil, nebyl strach z alfy, ale o alfu.

"Doktoři si myslí, že je to vlivem vašich silných feromonů, co vyvolaly takovou reakci. Proto se domnívám, že mu vaše přítomnost velice pomůže. Když ucítí, že jste mu nablízku, tak se uklidní. Vlastně už jsem na cestě k vám, abych byl upřímný. Musím pro něj něco udělat, a tohle je jen to nejmenší, aby se mu ulevilo. Žádám vás, pane, pojeďte se mnou," zakončil beta.

"Kde jste?" ptal jsem se a podíval se na Yukia.

Ten na mě hleděl a mírně vrtěl hlavou.

"Podle navigace bych měl být za deset minut u vás, pane," řekl mi beta.

"...budu čekat," řekl jsem jednoduše a hovor položil.

Čekal bych, že Yukia přepadne další záchvat vzteku, ale...alfa se na mě díval spíš smutně, než cokoliv jiného. Jeho modré oči se leskly. "Nejezdi," řekl tiše, skoro až zoufale.

Zamrkal jsem na něj. "Natsu je nemocný," oznámil jsem.

Yukio udělal krok ke mně, ale pak se zarazil. "Takashi, prosím tě, nejezdi tam."

Mlčel jsem.

Obličej měl stažený emocemi a já nebyl schopen určit, jestli se bál, nebo byl stále naštvaný. "Ty nevíš, co je jeho rodina zač. Nevíš, co dělají omegám," vrtěl hlavou.

"Nemůže to být o nic horší než to, cos mi provedl ty," vyprskl jsem jedovatě místo kloudné odpovědi.

Yukio zbledl. Neustále otevíral a zavíral pusu, jako by chtěl něco říct, ale nepřicházel na slova.

Už už jsem se otáčel k odchodu, než ke mně Yukio přikročil a popadl mě za předloktí. Z jeho dotyku se mi zamotala hlava. 

"Prosím tě, Takashi, jen jednou jedinkrát, poslechni mě," naléhal. "Já vím, že ti nikdo nemůže ublížit víc, než jsem to udělal já, ale na kolenou tě žádám, nejezdi za ním. Prosím tě," žadonil a jeho modré oči těkaly z místa na místo. "Neodcházej."

Jeho ruka mi sklouzla až na zápěstí, dokud se nedostal až k mé dlani. Propletl své prsty s mými a pevně mě chytil. "Prosím tě, neopouštěj mě," vrtěl hlavou. Jeho oči se leskly.

Suše jsem polkl a svou ruku vymanil z jeho sevření. "Já chci být s ním. Nech mě odejít," pronesl jsem pevněji, než jsem od sebe čekal. Otočil jsem se na patě a se slzami v očích odešel z ložnice pryč. Utíkal jsem chodbou až na nádvoří.

Tohle je přesně to, co jsem chtěl, ale pocit úlevy se nedostavoval.

pardon za chyby a překlepy <3