Velký trigger warning - začíná ta nehezká část příběhu, objevuje se znásilnění a trauma <3

Poté, co jsem si vyžádal od nějaké neznámé bety vázu, jsem celý šťastný kráčel chodbou. Možná jsem se měl cítit poněkud provinile, že mne těší dar od cizího muže, ale já se radostí skoro odlepil od země a poskakoval po místnosti jak hopík. Rudé květy v mé ruce tomuto ponurému místu dodávaly život už jen tím, že se tu ocitly.

Nemohl jsem ze své tváře setřást výraz spokojenosti. Byl jsem šťastný. Přestože je to to poslední, co bych měl být, mé srdce obalovala neznámá schránka tepla; jako by se po všech událostech v tomto domě konečně schovalo do ulity, kterou Natsu vytvořil.

Nakonec...je jedno s jakou alfou budu, pokud to zabezpečí mě a matku, ne? Vůbec to nemusel být Yukio. Možná to trochu překazí plány, co si vytvořily naše matky, ale...co si budem. Ani jeden z nás z původní verze našeho soužití nebyl nadšený.

Yukio bude souhlasit. Proč by vlastně neměl? Byl to jeho nápad. Bude to výhodné i pro něj. Sám to navrhoval. Dal mi dost jasně najevo, že jsem mu přinejmenším nesympatický. Neviděl jsem toto rozhodnutí jako škodné.

Musel jsem přemýšlet, kam květy postavím. Nechtěl jsem je nechávat jen tak v obýváku, kde by byly všem na očích, ale taky jsem je nechtěl dávat do ložnice, kde by je viděl Yukio.

Trochu jsem se zastyděl, když si jedna moje část řekla, že by bylo super, kdyby si všiml, že se ke mně jiné alfy umí chovat hezky. Že je někdo schopen se ke mně chovat jako k partnerovi a ne jako k ohyzdnému švábovi, kterého nejde zlikvidovat. 

Jenže stejně bych si to odskákal jen já a já sám.

S povzdechem jsem zamířil do ložnice. Do večera, než tu zas budu muset být s Yukiem, něco vymyslím. Budu muset.

Květy jsem odložil na jeho skleněný stolek hned vedle špinavých skleniček od whisky. Sotva jsem si vybavil její hořkou pachuť, která ulpěla Yukiovi na rtech, když mě líbal, skoro mě až natáhlo.

Na dveře se ozvalo zaklepání. "Omlouvám se," slyšel jsem hlas zpoza dveří. "Pan Yukio si přál, abych vám připomenul si vzít léky," řekl beta tiše.

Na moment jsem se zarazil, sotva mi došlo, co beta řekl. Jak mohl Yukio už teď vědět, že nečekám dítě? "A co když už je nepotřebuju?" opáčil jsem. "Co když-"

"Pan Yukio je přesvědčen, že jsou potřeba," přerušil mě beta.

Přešel jsem ke dveřím a od bety si převzal jednu malou, bílou pilulku, kterou měl nachystanou na tácku. "Prosím, zapijte to," řekl beta, když jsem si lék vkládal do úst. A tak jsem si tedy ještě lokl vody, aby se prášek dobře vstřebal.

"Děkuju," usmál jsem se na muže, co držel tácek. Ten už mi neodpověděl, jen se krátce uklonil a rychle odkráčel pryč.

Musím vymyslet, co dneska budu dělat, abych nebyl Yukiovi na očích. Mohl bych si číst...nebo třeba zalézt do altánku...ale tam se mi nechce. Potřebuju něco, u čeho bych nebyl sám se svými myšlenkami, jinak je dost pravděpodobné, že se nakonec zblázním.

Jizva na krku svědila jako čert.

Mohl bych uklízet...kdybych neměl k uklízení vyloženě odpor. Vaření jsem taky zkoušel, jenže to jsem v Yukiových očích spadl tak o čtyři laťky níž, než bylo mé původní místo.

Mohl bych pomáhat omegám. Třeba taková Yuka by určitě nadšením skákala do stropu, kdybych se jí začal hrabat v papírech a všechno jí tam rozházel.

Zahleděl jsem se na růže, které mi věnoval Natsu. Na rtech se mi samovolně objevil spokojený úsměv.

Líbila se mi myšlenka s ním zůstat. Dokonce jsem se už těšil, až to Yukiovi oznámím. 

Musím si jít pročistit hlavu. Jak jinak se dá na všechno zapomenout než se kompletně fyzicky vyčerpat?

Seběhl jsem do pokoje pro omegy, kde jsem ještě pořád měl svou skříň na oblečení. Kaito se musel sice trochu smrsknout, aby se nám to sem vešlo, ale já si nedonesl zrovna veliké množství ošacení, takže jsem ho zas tak moc neomezoval. On sám měl jen pár svršků, které tu zůstaly.

Vyhrabal jsem čisté tričko a nějaké šortky, které nebyly z džínoviny, a rychle se převlékl.

Yukiovo oblečení jsem zahodil na svou starou postel, pod kterou jsem hned nato našel své staré dobré otrhané tenisky.

Myšlenky na ty dva mě přivádí do rozpaků. Mít hlavu plnou alf není zrovna dobrá věc.

. . .

Bezmyšlenkovitě jsem probíhal cestami, které jsem neznal, párkrát jsem se ztratil a taky se několikrát ocitl v kruhu, ze kterého jsem se nemohl vymotat. Byl jsem stále ještě slabý na to, abych celou dobu běžel, a tak jsem si dělal vlastivědné výlety. Mapoval jsem zdejší přírodu a okolní stezky, aby se příští běh nezměnil ve volání o pomoc. Opravdu jsem si nepřál zdejšího alfu vytočit ještě tím, že mě bude hledat kdesi v lese. 

Ovšem možná to všechno bylo zbytečné, pokud půjdu jinam. 

Když jsem se vrátil do Yukiova domu, byl podivně prázdný. Ani jednu z omeg jsem neviděl, jako by se prostě vypařili. Dokonce ani sám pán domu nebyl v dohledu.

Tak přesně takhle to vypadá, když mají práci.

Zaplul jsem do koupelny pro omegy, kde jsem ještě stále měl své věci, a rychle se osprchoval. Pot a bláto odtékalo pryč z mého těla a já se zase jednou cítil jako člověk. Vůně mentolového sprchového gelu naplnila koupelnu a můj mozek byl zase klidný. Čistý a svěží, zaplněný pouze mentolovou vůní.

S osuškou omotanou kolem pasu jsem se vydal do Yukiovy ložnice, abych si přivlastnil nové spodní prádlo.

Zhluboka jsem se nadechl a strčil do dveří.

"Ty máš buď kurevskou odvahu," slyšel jsem Yukia ještě předtím, než jsem vlezl do místnosti, "nebo jseš prostě jenom blbej."

Vešel jsem dovnitř. Alfa stál čelem ke mně a v ruce držel vázu s růžemi.

Zavřel jsem za sebou dveře. Tohle nemusel slyšet zbytek domu.

Suše jsem polkl a přistoupil blíž k němu. Neměl jsem dost času na to se připravit na konfrontaci, a tak se mi nervozitou sevřel hrudník. Z nějakého důvodu, když jsem se konečně rozhodl, že s Yukiem být nehodlám, to však bylo snazší. Vím, že mě někde venku čeká něco lepšího. Proto jsem se odchodu nebál.

"Jsi můj," začal rozčileně. "To já tě pokousal, ale ty se opovažuješ nosit do mýho domu smrad cizí alfy?! A ještě ke všemu to musí být zrovna on?! Co si o sobě do hajzlu myslíš?!" vztekal se.

"Donesl mi to, aby se mi omluvil! Byl jsi u toho!" spustil jsem i já. "Co proti tomu máš?!"

Yukio se na mě díval rozzuřeným pohledem. Opravdu byl naštvaný. Tedy, on i za normálních okolností vypadal rozzlobeně, ale teď běsnil. "Děláš si prdel?! Co proto tomu mám?" opakoval po mně. "Tak co takhle to, že se s tebou vůbec baví?! Cizí alfa nemá s mojí omegou co dělat! A ty máš tu drzost vystavit si něco takovýho v naší ložnici!!!" rozkřikl se a vázu bezmyšlenkovitě hodil směrem ke mně.

Jen tak tak mi proletěla kolem hlavy a roztříštila se o zeď za mnou.

Mé tělo ztuhlo v šoku. Mysl nestihla zpracovat, co se právě stalo.

Až za pár chvil jsem se byl schopen otočit a kleknout se ke zbytkům prvního upřímného daru, který jsem kdy - krom Yukiova zatraceného obojku - dostal.

Cítil jsem, jak se mi v hrudi rozležel hněv. 

Při pomyšlení, že je jen tak schopen zničit to, na čem mi záleží, mi bylo smutno a zároveň jsem se třásl vzteky. Nebyl jsem pro něj partner. Nebyl jsem v jeho očích snad ani člověk. Byl jsem jen...věc. Předmět, o kterém si usmyslel, že vlastní. 

Sbíral jsem růže ze střepů a vody, abych zachránil aspoň to, co se zachránit ještě dá. "Proč tak zuříš?!" otočil jsem se k Yukiovi, když mi došlo, že je to beznadějné. Držel jsem polámané květiny a stále na kolenou mluvil k Yukiovi.

Yukio se ke mně kousek nahnul, jako by mě neslyšel. "Jak prosím?!"

"Proč tě to tak sere?! Stejně mě nenávidíš a nejradši bys mě vyhodil, tak proč tě tak štve, že mi Natsu projevuje náklonnost?!" zvýšil jsem hlas.

"Protože už jsi můj!!" křičel i Yukio.

"NO A CO?!" hulákal jsem. "Kdybych se teď sbalil a odešel za ním, prokázal bych nám oběma velkou službu, tak nedělej, že je to tak hrozné!! Ty bys byl volný a já byl s ním, takže v mém odchodu vůbec není problém!!"

"Přestaň," zavrčel alfa.

"Sám jsi to chtěl!" ječel jsem. "Říkal jsi, že se mnou nechceš být! Já s tebou taky ne!!" 

"PŘESTAŇ!!"  zařval.

Zamračil jsem se na něj. "Půjdu za ním. Chci s ním zůstat."

Yukio zbledl. "...To by sis nedovolil."

Pohrdavě jsem sykl a otočil se zpět ke květům. Okvětní lístky růží začínaly opadávat. "Sleduj mě. Převleču se a odejdu hned teď. Tam mi bude líp. Nic jsem ti neudělal, Yukio, ale ty mě i tak nenávidíš. Není moje vina, že naše životy takhle dopadly, tak mi to proboha dovol změnit," ztišil jsem hlas, až můj tón zněl až hanebně zoufale, a otočil k němu hlavu. 

Alfa na mě třeštil oči v nevíře. "Neopovažuj se." 

Neposlouchal mě. Nevnímal, co mu říkám. "Nepředstírej, že by ti to ublížilo!" křičel jsem po něm nanovo, aniž bych se pokoušel ovládat. "Je ti úplně putna, co se mnou bude!" 

Yukio zavrtěl hlavou. "Ani se odsud nehneš," řekl. "Nedovolím ti, abys šel za jiným!" 

"Vadí ti, že jsem si našel někoho jiného? Ano! Je to pravda! Našel jsem totiž někoho, komu na mně bude záležet!!! Je to tak strašné chtít žít s někým, kdo mě bude mít rád?!" vykřikl jsem. "Nechci tady být!" 

Yukio udělal přesně dva kroky, než byl přímo přede mnou. Popadl mě za vlasy na temeni a hrubě za ně škubl, až jsem sykl bolestí. "Zopakuj to!" vykřikl.

Jeho modré oči potemněly.

Díval jsem se na něj a odmítal uhnout pohledem. Adrenalin mi vztekem proudil tělem. "Natsu je lepší než ty. Je mi jedno, žes mě už pokousal. Nikdy se mu nevyrovnáš. A víš to."

Yukio se po chvíli usmál. To zakřivení rtů bylo plné snad všech emocí, jen ne veselí. Viděl jsem v něm vztek, bolest a smutek, ale veselí ne. Ve vzduchu jsem cítil oblak jeho feromonů, které zmateně poletovaly kolem, jak zuřil. "Ty víš úplné hovno o tom, co oni jsou zač, chlapečku," řekl chladně. "Tam venku jsi nicka. Jsi jen díra, se kterou si můžou alfy pohrát! Pro ně jsi jenom omega!"

Najednou sevřel prsty v mých vlasech pevněji a zatahal za ně, takže jsem se musel postavit. "A co jsem teda pro tebe, huh? Jsem snad něco víc?! Však nejsem ani to!"

"Jsi můj. Jsi můj!" křičel Yukio, když mě vedl k posteli. "Já jsem tě pokousal! Nedovolím mu, aby mi tě sebral!"

Přišel jsem si v této situaci neskutečně malý. Slabý. Nicotný. Yukio mě tahal za vlasy, až jsem se musel kousnout do rtu, abych nevyjekl bolestí.

Přestože jsem cítil nápor síly, co se dostavil s tímto enormním hněvem, pořád jsem proti němu byl...nic.

"Já jsem jediný alfa, který je pro tebe důležitý!" rozkřikl se, než mě doslova odhodil do přikrývek.

Chtěl jsem se postavit na čtyři, ale Yukio byl rychlejší. Chytil mě za týl a hlavu mi přitlačil do polštářů, takže jsem se nemohl hnout. "Nezapomeň na to," zašeptal mi do ucha tím svým ledovým hlasem, až jsem se po celém těle otřásl. Nehty mi přejel po jizvě a pak ránu vědomě rozškrábl. "Jsi můj."

Bože, já ho nenávidím.

Já ho tak strašně nenávidím. Je odporný. Chce se mi zvracet, sotva slyším jeho hlas. Při pohledu na jeho tvář se mi kroutí žaludek. 

Alfa mi jednou rukou zvedl zadek z přikrývek a donutil mě pokrčit kolena, takže jsem klečel s hlavou vraženou v polštářích.

A on měl všechny možnosti, jak toho využít.

Serval ze mě ručník a já konečně poznal, co za hrůzu mě čeká.

Nevím, co jsem si myslel. Co jsem čekal.

"Přestaň!" ošíval jsem se po něm ve snaze jej odstrčit. 

Neposlouchal mě. Přitlačil na můj krk, aby mě ještě více přimáčkl k matraci. 

"Ne, Yukio, já už nehárám! Ne!" vyjekl jsem, přestože mé protesty značně utlumil polštář. "Vzal jsem si ty léky! Přestaň!!"

"Drž hubu," umlčel mě vztekle.

Slyšel jsem, jak si rozepíná pásek.

Celého mě polil ledový pot. Velmi jsem litoval své troufalosti, ale zároveň jsem byl tak nasraný, že se to nedalo vydržet. Kdyby mě nedržel, tak kopu a mlátím kolem sebe. Strašně jsem zuřil. Jenže i tento vztek byl v porovnání s hrůzou, co se mi vkradla do hlavy, doslova titěrný.

Původní bojovnost už byla dávno pryč. Opustily mě veškeré myšlenky na to, že mu dokážu vzdorovat. 

Teď vládla panika.

"Máš hodně blbou paměť, když ti už musím připomínat, kdo je tvým pánem."

"Ne, tohle nedělej!" křičel jsem zoufale, zatímco on se mi svým napůl připraveným nádobíčkem otíral o stehna. "Yukio! Ne! Přestaň!" hulákal jsem.

Velmi jsem litoval, že jsem byl tak pošetile drzý.

Čekal jsem, že bude křičet, že bude rozbíjet věci, že mě zmlátí do krve..ale tohle ne.

Toliko k tomu, že mi neublíží...

"Yukio, prosím! To...tohle...!" vyjekl jsem. Rukama jsem se pokoušel po něm ošívat, ale on je jednoduše chytil a přimáčkl mi je k zádům. Už mě sice nedržel za hlavu, ale i tak mě měl přišpendleného k posteli.

Cítil jsem, jak se jeho špička otírá o můj otvor, než do mně prudce vnikl.

Doslova mi to vyrazilo dech. Vytřeštil jsem oči, které se hned nato zalily slzami.

Bolest, kterou jsem zažíval poprvé, byla v porovnání s touhle směšná.

A to jsem si byl jistý, že se do mě nedostal na celou svou délku.

"Y-Yukio!" vypískl jsem. "Prosím, nech toho! Omlouvám se; prosím, přestaň!" žadonil jsem. Poznal jsem, že vzdorovat mu byla největší chyba v mém životě.

Yukio do mě přirazil znovu. Naplno.

Otočil jsem se tak, abych měl obličej zarytý v peří a vykřikl bolestí.

Mé slzy už smáčely látku polštáře, který byl pode mnou.

Jeho pohyby byly plné brutální síly, protože se mu ve mně nedařilo hýbat hladce. Každý další příraz byl jako kopnutí koněm do břicha. Strašně to bolelo. Neskutečně. Ale jeho to nezajímalo. Hekal jsem a skučel bolestí při každém jeho pohybu, ale on na to nebral ani nejmenší ohled.

"Pře..Přestaň..." brečel jsem.

Yukio na zkoušku přirazil ještě několikrát, než si moje tělo přivyklo na přítomnosti jiného člověka a začalo adekvátně odpovídat.

Přestože jsem se klepal v hrůze a zděšení, moje tělo produkovalo sekret, díky kterému se Yukio mohl pohybovat rytmičtěji a rychleji.

A taky že s tím začal.

Jakmile se objevila ta kluzká tekutina, Yukiovy přírazy byly rychlejší a přesnější, jako by už nic nebránilo v tom mě pořádně zneužít.

Mé tělo s tím vlastně souhlasilo.

Yukio mě jednou rukou chytil za bok a zaryl do mě své prsty, jako by si mě chtěl držet, aby se mu pohybovalo ještě lépe.

Dost otevřeně jsem vzlykal. Prvotní bolest byla tak silná, až jsem ani nebránil slzám, aby samovolně opouštěly mé oči. Prostě to bolelo tak strašně, až jsem nebyl schopen dělat nic jiného, než střídavě křičet a vzlykat. Ta bolest se nedá ani pořádně popsat. Bylo to to nejhorší, co jsem kdy zažil.

Ale bolest možná nebylo to nejhorší. Pocit, že mě každým dalším přírazem trhá na kousky a ty postupně ničí; likvidoval mou samotnou podstatu. To bylo to nejhorší. Jak prasklina ve skle, která se každou další ránou zvětšuje, dokud sklo nepraskne a nerozletí se na tisíce střepů. 

Podmanil si mě tím nejhorším způsobem. Brečel jsem, protože jsem to nechtěl. Nikdy jsem tohle nechtěl. 

Yukio znovu zaryl svou ruku do mých vlasů, aby si mě mohl zvednout k sobě. Druhou rukou mi podepřel hrudník, abych sebou neplesknul zpátky do dek. Držel mě u sebe, až jsem se zády dotýkal jeho břicha.

A začal se pohybovat ještě rychleji.

Do téhle pozice si mě vytáhl jen z jednoho důvodu - aby se mi mohl zakousnout do krku.

Čerstvá jizva, kterou mi udělal před pár dny, byla očividně výborným cílem. Když svými zuby přerušil pokožku a já slyšel prasknutí, znovu jsem cítil ten nával emocí. Až na to, že tentokrát to bylo...jiné. Bylo to intenzivnější a naléhavější; už to nebyla čistá touha po sexu, byl to vztek, který na sebe vzal zrovna tuhle formu.

"Nghh!!" dostal jsem ze sebe, když jsem se kousnul do rtu, abych utlumil další křik.

Yukio se zahryzl znova, tentokrát do mé šíje. Znovu jsem vyjekl bolestí a vytřeštil oči, ze kterých se ustavičně řinuly další a další slzy. Pořád jsem ho prosil, ať toho nechá. Žadonil jsem. Marně. 

K mému překvapení bylo právě tohle poslední kapka k tomu, abych vyvrcholil. Celé mé tělo se stálo během probíhajícího orgasmu a já zmateně sledoval, jak bílé provazce tekutin dopadají na peřinu. Všechny svaly v těle se mi stáhly, dokud vyvrcholení nebylo u konce. Byl jsem v bolestné křeči.

Mé tělo bylo tělo omegy. Dostalo alfu. Bylo uspokojeno. 

Yukio mě pak pustil, takže jsem ztěžka žuchnul do ulepených přikrývek.

Poznal, že už jsem moc slabý na to, abych se mu bránil, a tak tedy začal. Přirážel hluboko a silně, pořád na stejné místo, až se bolest postupně začala měnit v jakési vzdálené potěšení a naopak.

Ani nevím, jaké to je zažít potěšení bez bolesti, abych byl upřímný. S ním to nejde.

"Yu...o...nech..ngh-mě jít...pro...sím..." skuhral jsem.

Pomalu jsem upadal do bezvědomí, když jsem ležel s otevřenou pusou na polštáři. Byl nasáklý slinami a slzami, ale to bylo to poslední, co mě zajímalo.

Trvalo to dlouho. Byl jsem celý pokrytý silnou vrstvou potu, který po mně stékal ve studených kapičkách. Během toho, co do mě Yukio urputně přirážel, jsem ještě několikrát vyvrcholil; aniž by se cokoliv v mém těle zeptalo, zdali to chci. Ani jsem to necítil jako orgasmus. Celkové znechucení z tohoto všeho na to bylo moc silné.

Chtělo se mi zvracet. Stále jsem vzlykal, ale teď už to byly spíš jen utrápené zvuky zoufalství.

Yukio mi znovu chytil ruce za zády a začal přirážet ještě rychleji. I on byl blízko a když pak ztuhl uvnitř mě, poznal jsem, že už je konec. Dostal ze sebe několik hrdelních zasténání, než přirazil naposled.

V břiše se mi rozlila horká tekutina.

Yukio ze mě vystoupil a já se svalil na postel. Otočil jsem se na bok a schoulil se do klubíčka.

Slyšel jsem, jak vychází z místnosti. Dveře za ním práskly.

Nechal mě tu v tomhle stavu. Svého "partnera". Svou omegu. 

Cesty osudu jsou zrádné, ale ta moje je pokryta střepy a žhavými hřebíky. 

Můj alfa mě chce zničit.  

Přestože jsem už neměl skoro žádné slzy, které bych mohl brečet, znovu jsem propukl v pláč. Zoufalý, bezmocný pláč zlomeného člověka.

Pardon za chyby a překlepy a trauma ^^ ale bude hůř ^^