Už nás nic nerozdělí.

Své prsty jsem mu vší silou zaryl do zad. Z očí se mi spustily slzy a já se jen vzdáleně slyšel, jak skoro křičím. Můj mozek si začal uvědomovat, co se s mým tělem děje, a začal panikařit.

Vytřeštil jsem oči a zalapal po dechu. Hrudík se mi stáhl a odmítal cokoli pustit dovnitř či ven.

Všechno jako by se najednou slilo v jedno. Už nebyly starosti, obavy, strach a bezmoc. Teď tu byl jen Yukio, a ten mne nenechal myslet na cokoliv jiného než právě na něj. Jenže právě to mi tak ubližovalo.

Yukio se odtáhl. Jeho hladový pohled stále ještě neustoupil, přestože si mě už označil. I on funěl.

Zatímco já už pomalu upadal do bezvědomí, Yukio se ke mně naklonil a prudce přitiskl své rty na ty mé. Započala válka, ve které bojovaly naše rty. Jazyky jsme zápasili o území a přeli se o pozice. Vnitřek jeho úst byl horký.

Spalovalo mě to. On byl jako plamen, do kterého mě mé vlastní feromony postrčily.

A já se nechal odvléct.

Yukio se narovnal, rukama mě chytil kolem pasu a přitáhl k sobě. Naše hrudníky do sebe narazily. Já se kolem něj omotal pažemi a oči upřel kamsi dopředu. Potřeboval jsem, aby se chvíli nic nehýbalo. Potřeboval jsem si utřídit myšlenky, a to urychleně, jinak se také mohlo stát, že se tady na místě zblázním. 

On neplýtval časem. Jeho polibky, co chutnaly sladce jako šampaňské, zasypávaly celičký můj obličej. Líbal mě na rty, tváře, nos; kousal a olizoval mé ucho, odkud si udělal cestičku přes mou čelist až po krk. Čerstvě poraněný krk.

Znovu mě kousl. Nová vlna známých pocitů se přivalila a smetla všecky mé pochmurné myšlenky, dokud má mysl nezůstala jen v přítomnosti.

Přesně proto alfa má být s omegou.

Cítil jsem se jak po požití extrémně silné drogy. Extrémně návykové drogy. Zaklonil jsem hlavu, až jsem ji skoro neudržel. Sípal jsem a třásl se pod jeho dotykem. Yukio mě jednou rukou chytl za šíji, sevřel mě a přidržel si mě blízko u sebe.

Alfa mě kousl a políbil, kousl a políbil, dokola a dokola. Byl jsem vyřízený už jen z toho.

Cítil jsem něco jako bolest. Jako by ji to jen imitovalo. Slabý pocit, že se mému tělu dělo něco nepříjemného, byl překrýván pocitem dokonalé blaženosti, která mě obklopovala úplně stejně jako Yukiovo teplo.

Netrvalo dlouho a my byli úplně nazí. Ani jsem nepostřehl, kdy mě svlékl. Leželi jsme přitisknutí k sobě, tělo na tělo, bez jakékoli zábrany.

Naslouchal jsem jeho hlasitému dechu. Bylo to, jako by snad využíval jen poloviční kapacitu plic, protože dýchal nezvykle rychle. Prsty jsem mu vjel do vlasů a zatahal za ně. Chtěl jsem na něj vidět. Jen jsem se chtěl podívat, jak moje alfa vypadá. Chtěl jsem vidět, co s ním mé feromony udělaly.

Yukio se odtáhl. Podpíral se nade mnou na rukou, když na mě hleděl.

Jeho pohled byl plný chtíče, touhy, ale také...nesmírné nenávisti.

Nesnášel to. Nesnášel mě.

"Připrav se," zavrčel, než mě popadl za stehna a roztáhl je od sebe.

Vytřeštil jsem oči. "Poč-" nedořekl jsem.

Yukio do mě prudce vnikl. V první chvíli mi to nepřišlo tak strašné, jenže to si mé tělo ještě neuvědomilo, co se právě stalo. Jakmile však šok ustoupil, přišlo to ostatní.

Prohnul jsem se v zádech jak luk, jehož tětiva byla právě natažena, a nevědomky zatajil dech. Oči se mi instantně zalily slzami. Cítil jsem, jak Yukio vyplňuje každičký kousek mých útrob, jako by moje tělo jen čekalo na jeho přítomnost. Byl však moc velký. Bolelo to. Navzdory mému hárání jsem měl pocit, že mě roztrhá.

"Ne, přestaň...prosím..ngh..to bolí..!" žadonil jsem. "To bolí..!"

Yukio se pohnul.

To, co jsem při tom zažíval, se dá jen těžko popsat. Jako by ve vás někdo nožem pohyboval tam a zpět, štípalo to; pálilo. Hřálo. Líbilo se mi to, ale chtělo se mi z toho zvracet. Chtěl jsem víc a chtěl jsem, aby hned přestal. Chtěl jsem křičet, ale vzdychal jsem. 

Chtěl jsem ho, ale naříkal jsem. Chtěl bych ho milovat, ale nesnášel jsem ho. Chtěl bych ho nenávidět, ale svým způsobem jsem ho měl rád. Potřeboval jsem ho.

Pocit, že jsem se svou alfou, byl dávno pryč. Teď jej doslova překřičela panika, co prolezla každičkou buňkou mého těla, jak mě všechno bolelo. Každý můj nerv mi do mozku vysílal signál k útěku. Už dávno jsem jej přestal tahat k sobě; teď jsem se ze všech sil snažil ho od sebe odtlačit. Mlátil jsem do něj a škrábal ho. 

Plakal jsem. Skuhral jsem jeho jméno a nehty mu zarýval do předloktí, ať mě proboha pustí.

Yukio držel hlavu sklopenou a dál se ve mně rytmicky pohyboval. Mé nohy musel držet on, protože já v nich neměl ani špetku sil.

"Yu-Yu...ki...ngh.." dostalo se ze mě mezi vzlyky. "Přestaň...pro-prosím..."

Nevěděl jsem, co je potěšení a co je bolest. Tyhle dva pocity se smíchaly do sebe, jako když nalijete mléko do černé kávy. Jeden hořký, pálivý pocit je smísen s něčím sladkým a jemným.

Jenže tohle kafe by dokázalo skolit slona nezáleže na tom, kolik zatraceného mlíka do něj nalijete. Yukio byl na mě moc.

Vzlyky se měnily ve sténání a pak zas naopak. Chvílemi jsem na Yukia i křičel, ať toho nechá, ať přestane. Žadonil jsem, ale on neposlouchal. Alfa byl ztracený ve svém vlastním potěšení, takže nehrozí, že by jej odtud něco mohlo dostat.

Marně jsem se držel Yukiových zad. Byla lepkavá od potu a krve, která vytékala ze škrábanců, co jsem mu udělal. Jeho kůže byla horká a kapičky potu se na ní leskly jak rosa v ranní trávě.

Yukiovy modré oči zářily zpod jeho černé ofiny. Z nějakého důvodu jsem z nich dokázal vyčíst jen vztek.

Myslel jsem si, že to bude jiné. Doufal jsem, že se na mě aspoň jedinkrát nebude dívat takhle.

Taková očekávání vedou jen a pouze k enormním zklamáním.

Trvalo mi dlouho, než jsem si na jeho velikost aspoň trochu zvykl. Když se pak však blížil k vyvrcholení a začal své tempo zrychlovat, byl jsem přesvědčený, že z toho omdlím. Při každém přírazu se ve mně vzdouval odpor a vztek a hlavně pocit naprosté bezmoci. I kdyby Yukio chtěl přestat, mé tělo alfu potřebuje.

I kdyby Yukio opravdu přestal, netrvalo by to dlouho. Musel jsem mít alfu u sebe. V sobě.

Yukio vytrvale pokračoval, dokud jsem i já nezačal pociťovat, že brzy bude konec. Byl jsem překvapený, že vůbec něco z takového utrpení cítím, ale...očividně stačí málo, když jste hárající omega.

Srdce mi bušilo jak splašené, když to opravdu přišlo. "Yukio, Yuk-!"

Jako by mě nakopl kůň, jako by do mě vrazilo auto, jako by mi v břiše bouchl granát.

Zavřel jsem oči a nechal své tělo, ať se s orgasmem vypořádá samo. Břišní svaly se mi nekontrolovatelně stahovaly, celý jsem se třásl a zapomněl, jak se dýchá. Celé mé tělo se stáhlo v neskutečné křeči. Hlasivky mi vypověděly službu, takže se ze mě dostaly jen sípavé skřeky, co nic neznamenaly.

Vlna endorfinů mi zaplavila mysl, až jsem skoro zapomněl, že to tak strašně bolelo.

Jen skoro.

Yukio zaryl své prsty do mých stehen a ještě pár chvil se ve mě pohyboval. Tam a zpátky, a znovu. Poslední zbytky slz se mi vylily z očí, když Yukio klesl na lokty a mně se v břiše rozlila horká tekutina.

Dlouho se vydýchával. Asi to i pro něj bylo silné.

Pustil jsem ho a nechal své paže volně klesnout na postel. Studená látka byla na dotek příjemná.

Yukio se ze mě odkulil na postel a ještě pořád popadal dech.

Vlasy se mi potem přilepily k čelu. Břicho jsem měl v jednom ohni.

Ale to podělané hárání mi dalo pokoj. Aspoň na chvíli.

. . .

Tma. Všude byla tma. Noc beze snů a nočních můr. Jen...tma.

Musel jsem spát strašně dlouho. Když jsem se probudil, v oknech Yukiovy ložnice se objevovaly oranžové paprsky zapadajícího slunce.

Nadzvedl jsem se na rukou a rozespale se rozhlížel po místnosti.

Netrvalo dlouho a vzpomínky na předešlou noc ohlásily přítomnost. Nejen, že jsem byl celý bolavý, ale dolní polovina těla byla jak podupaná býkem. Sykl jsem a s obtížemi se posadil.

"Konečně jsi vzhůru," slyšel jsem hluboký hlas po své pravici.

Otočil jsem hlavu, jen abych zahlédl Yukia, jak sedí v křesle s lokty opřenými o kolena. Byl čistý a převlečený do černých džín a tmavomodré košile. "Začínal jsem si myslet, že už se neprobereš," pronesl nezaujatě. Zvedl se na několika kroky přešel vzdálenost, co mezi námi byla.

Moje tělo sebou trhlo dozadu, jako bych se ho bál.

A jak mi došlo - opravdu jsem se bál.

Musel si toho všimnout, protože se trhnutím zastavil. "Na," řekl a podal mi nějakou krabičku. Už se nepřibližoval, jen natáhl ruku.

Opatrně jsem si předmět převzal. "Co je to?" ptal jsem se. Hlas jsem měl ochraptělý. Měl jsem úplně sucho v krku.

"Těhotenský test," řekl klidně, v podstatě bez emocí.

Do obličeje se mi nahrnula krev a já stydlivě sklopil hlavu k bílé krabičce. Byl tam popsán princip i postup.

"Kdyby..." pokračoval Yukio. "Kdyby to bylo negativní, vyzvednul jsem ti supresanty."

Zvednul jsem k němu hlavu a nechápavě svraštil obočí.

"To jsou léky, co potlačí tvoje hárání. Pokud je budeš brát pravidelně, tak nebudeš hárat vůbec," vysvětlil mi Yukio až nezvykle trpělivě.

Přikývl jsem na pochopení. "D-Děkuju..." zamumlal jsem a znovu se zadíval na krabičku. Představovala pro mě mou budoucnost. Dosti znepokojivou budoucnost - nezáleže na výsledku testu.

"Měl by ses najíst. Spals dva dny, tak musíš být vyhladovělý."

"Dva dny?" vyjekl jsem překvapeně.

Yukiův pohled byl kamenný, skoro jako bych hleděl do očí nějaké sochy. "Neříkám, že je to špatně. Je to celkem pochopitelné, obzvlášť po tý noci," pokrčil rameny, jako by mu to bylo úplně jedno.

Tohle všechno, co se mnou prožil...pro něj nic neznamenalo.

Byl můj první. Pokousal mě. Drží nás u sebe doslova to nejsilnější pouto, které se na tomto světě vyskytuje...a jemu je to jedno. 

Jsem jeho pokousaná omega, ale skoro jako bych nebyl. 

Další vzpomínky vyplynuly napovrch a já se nevědomky otřásl. V hrudi se mi usadil nepříjemný pocit.

Yukio udělal ještě jeden krok ke mně, dokud nestál až u postele.

Polekaně jsem se na něj kouknul, ale to už mě Yukio držel za bradu a nakláněl mou hlavu na stranu ve snaze prozkoumat můj krk.

Suše jsem polkl a nechal jeho prsty, ať opatrně hladí ty kousance. Pohled jsem mezitím zaryl do jeho hrudníku a marně se snažil netřást jak ratlík.

"Bolelo to moc?"

"Huh?" cukl jsem sebou. Neviděl jsem mu do tváře, a tak jsem nebyl schopen určit, co si myslí. Ne, že by mi to mohlo jakkoli pomoct. Já jsem nikdy nevěděl, na co myslí. "Jako to kousnutí...?" ptal jsem se slabým hlasem. "To..nebolelo to..."

"Já myslel celkově," vysvětlil Yukio tiše.

Kousl jsem se do spodního rtu. "Půjdu si udělat ten test," vyhnul jsem se odpovědi.

Yukio rychle strhnul svou ruku zpátky, jako by dostal zásah elektřinou. "Fajn. Naomi tě čeká v kuchyni." Sotva to dořekl...možná to ještě ani nedořekl, a už byl ke mně otočený zády.

Chtěl jsem na něj ještě zavolat, jestli chce znát výsledek, ale...stejně by jen pokrčil rameny.

Nic to pro něj neznamená.

Ale těhotenství by mohla být moje propustka.

Chvíli jsem čekal, než Yukio odejde dost daleko. V hlavě jsem napočítal do dvaceti, pak jsem se zvedl z postele. Omotal kolem sebe deku a s malou krabičkou v ruce se rozběhl o koupelny. Rozběhl je asi silné slovo, belhal jsem se a pajdal. 

Když budu čekat dítě, zpečetím si svůj osud jako Yukiův partner. Budu tu nadosmrti přikovaný jak otrok a navždycky budu muset být s ním.

Jenže to jsem i bez dítěte. S miminem v břiše bych měl aspoň jistotu, že to utrpení z předešlé noci s Yukiem bych pěkně dlouho nemusel zažít - pokud vůbec.

Otevřel jsem krabičku a podle pokynů postupoval. Bylo to relativně jednoduché, takže - když bylo všechno hotovo - jsem si sedl na okraj vany a čekal na výsledek.

Nevěděl jsem, co jsem chtěl vidět. Nebyl jsem si jistý, která z těch zpráv by pro mě byla v tuhle chvíli lepší. Ale musím to vědět.

Yukio se o to pokusí znovu, když to teď nevyjde. Zase to bude bolet a oba dva se při tom budeme nenávidět víc, než kdykoli jindy. Budu u toho trpět jak já, tak i on.

Zato vidina miminka se mi zamlouvala víc a víc. Yukio by se možná i začal zajímat, kdybych čekal jeho dítě, ale co mně je po tom. Nepotřeboval bych ho. I naše miminko by se bez něj obešlo.

Třeba to bude holčička, co bude mít tak krásně modré oči, jako má její tatínek. Hrála by si tady s Naomi a jejím psem, Aki s Yukou ji budou učit a já jí budu tím nejlepším rodičem, kterého by mohla mít. Až se narodí, postarám se, aby byla šťastná i s polovinou rodiny, když je jeden z rodičů jak kus ledu.

Bude to moje malá holčička a moje jediné štěstí, které tu mám. Až se narodí, bude mi nějaký Yukio úplně ukradený. Už se na to těším. Na to malé se těším.

Test byl negativní.