Takashi," slyšel jsem, jak jeho boty klapou po podlaze, když přešel ke mně. Chytil mě za rameno a zahleděl se mi do obličeje. "To není ani šampaňským, ani horkem. Ty háráš," řekl Natsu.

"C-Cože..?" nechápal jsem. Mé břicho se zmítalo v křečích, které postupně povolovaly a pak se zase vrátily. Kůže mě pálila, jako bych byl naložený ve žhavých uhlíkách.

"Tys začal...hárat," řekl Natsu tichým hlasem, který skoro připomínal šepot.

Nemohl jsem popadnout dech. Vzduch mi nic nedělal. Moje kůže byla jako v plamenech a mé tělo najednou bylo strašně těžké. "To...to ne..." Bylo mi vedro; upřímně jsem měl pocit, že hořím, ale začal jsem se klepat jak při zimnici. Cítil jsem se strašně slabý. Mé nohy mě už neunesly a mně se podlomila kolena.

Natsu mě chytil a opřel mě o umyvadlo. Taky byl bez dechu.

Bolelo mě to. Každičká buňka v těle jako by mi explodovala a pak se dala zpátky dohromady. Kosti jako by se mi lámaly a spojovaly co pět vteřin. Čůrky potu mi už tekly po celém těle, až jsem propotil celou svou košili. Tvořily se na mě fleky a vlasy se mi přilepily v obličeji. Ledový mazlavý pot mne celého zlil. "Bolí to," zamumlal jsem a koukl na Natsua.

"Já vím," řekl omluvným tónem.

Yukio...

Myslel jsem, že bude se mnou, až to přijde.

Yukio tady není. 

Náhle jsem pocítil ohromnou nevolnost. Břicho se mi stáhlo neskutečně rychle a já jen tak tak stihl odskočil od Natsua k záchodu, kde jsem vyzvracel veškerý obsah svého žaludku. Kašlal jsem a lapal po dechu, dokud všechno nebylo venku. Opíral jsem se o záchodové prkýnko a sledoval, jak to všecko stéká po míse do vody. Dlouho mi trvalo, než jsem se přestal dávit a dusit.

Co je tohle za pocit?

Svět se mi motal, jako bych vypil celou láhev nějaké Yukiovy drahé whisky. Bolelo to. Strašně to bolelo. Bylo mi zle. 

"Takashi," volal mě Natsu odkudsi z dálky. Slyšel jsem ho jako pod vodou. Zvedal mě na nohy a otíral mi obličej.

Byl to alfa. Nebyl to Yukio, ale byl to alfa. Jeho feromony mi postupně zatemňovaly mysl.

Musí stačit. Je to alfa. Potřebuju alfu. Chci ho.

Zoufale jsem se na něj zahleděl. Neodkázal jsem vyslovit, co jsem po něm chtěl, ale on pochopil čistě z mého výrazu. "Je...je to poprvé?" zeptal se omámeně.

Přikývl jsem. "Yu..ki..o," dostal jsem ze sebe sípavě. "Měl...tady..."

Natsu byl v transu. "Vypadáš strašně," ušklíbl se, ale výraz v jeho očích se nezměnil. Jeho zdravý rozum odevzdal kontrolu zvířecím pudům. Neovládal se. Nepřemýšlel. Mé feromony jej ovládly. 

A ty jeho zase mě.

"Yu....Yu....kde..." mumlal jsem a rukama se chytil jeho paží, abych nespadl. A-Alfa..."

"Yukio někde je..." řekl Natsu a znovu se usmál. Byl strašně blízko. Jeho vůně byla neskutečně blízko. Byl na dosah ruky. Nevoněl sice tak hezky jak Yukio, ale byl to alfa.

Zhluboka jsem se nadechl. Nemohl jsem zaostřit na jeho obličej. Nevoněl jako Yukio. Ani mu nebyl podobný. Nebyl to Yukio.

Yukio tu nebyl.

Yukio se mnou jednoduše nebyl.

Natsu mě přirazil ke zdi a celým tělem se na mě natiskl.

"Voníš ještě víc než předtím...Úplně se mi z tebe motá hlava..." smál se. "Co to sakra je?" chechtal se pomateně.

Na čele mu vyrašily kapičky potu.

"Yukio..." mumlal jsem a hlavou praštil o zeď. 

Chtěl jsem ho. Chtěl jsem svého alfu. 

Ale on u mě sakra nebyl. 

"Ten tu není," řekl Natsu a dlouze si přičichl k mému krku. "Ale já ano."

Ani jsem nepostřehl, že mi Natsu rozepnul sako a první dva knoflíčky košile, ale stalo se. Hleděl na mě nepřítomnýma očima. Jeho příčetnost visela na velmi tenkém provázku.

Koukal jsem na něj, zatímco jsem jen těžce oddychoval. On taky. Kolenem se vklínil mezi má stehna a suše polkl. Lačně vdechoval mou vůni, když mi hleděl do očí. Hnědé korálky se leskly jak dva čerstvě vyloupnuté kaštánky. Alfy umí být velice podmanivé, to je pravda.

Málem mě dostal.

Někdo zaklepal na dveře. "Takashi? Jseš tady?" zaslechl jsem Yukiův hlas.

Yukio.

Můj alfa je tady. 

"YUKIO!" vykřikl jsem ze všech sil, co mi zbyly.

Ještě než jsem vůbec umlkl, Yukio vrazil do dveří tak prudce, až jsem se bál, že je vylomil z pantů.

Stál tam. Rozčilený a podivně vyděšený zároveň.

Byl...nádherný.

Jeho pach mě udeřil do nosu tak silně, že kdyby mě Natsu nedržel přišpendleného ke zdi, sesypu se jak hadrová panenka.

Yukio, Yukio, Yukio. 

Je tady. 

Yukio je tady. Můj alfa.

Třásl jsem se už při myšlence, že mě hledal. Že jsem mu stál za to, aby se namáhal mě hledat. 

Dusavé kroky se k nám přiblížily, než ode mě Yukio Natsua odtrhl tak silně, až se mladý alfa proletěl vzduchem. Yukio k němu opět přikročil, než si dřepl a pěstí ho udeřil do obličeje.

Sesunul jsem se k zemi. Bez opory chlapcova těla mě nic nedrželo "Ne..Yukio...Ne!" dostal jsem ze sebe mezi nádechy. Zkoušel jsem se podepřít a zvednout, ale byl jsem rád, že sedím rovně. "Nedělej to!"

Yukio popadl Natsua za límec. "Vypadni! Natsu, vypadni, než ti rozbiju hubu!!"

Hleděl jsem na ty dva, na svého nastávajícího, jak se sklání nad ležícím chlapcem, kterému až teď došlo, co se vlastně děje. Byl zmatený. Až Yukiova pěst jej vrátila do normálu. Zase mohl uvažovat.

Své hnědé oči stočil ke mně a doslova je vytřeštil hrůzou. "Ježiši, Takashi! Proboha, to jsem nechtěl!" křičel.

"VYPADNI!" zařval Yukio.

Natsu se jak na povel zvedl a jen naposledy se po mně ohlédl, než doslova vyběhl z koupelny ven. Rukou si zakrýval ústa, jak mu bylo zle.

Yukio se otočil ke mně a zahleděl se na mě dokonale omráčeným pohledem. Asi taky nebyl schopen pochopit, co se děje. Jeho výraz se dost podobal tomu, který mi ještě před chvílí ukazoval Natsu.

Špetka šílenství se usadila v jeho obličeji.

"Yukio..." jeho jméno uniklo z mých rtů.

Yukio si sundal sako a přiskočil ke mně, jako by ho zvuk mého hlasu rozpohyboval. Sako mi přehodil přes ramena. "Třeseš se," řekl.

Sako vonělo jako on. Cítil jsem jeho kolínskou stejně dobře, jako jsem nyní cítil i jeho vlastní vůni. Takhle voní můj alfa. Natsuova vůně se tomu nikdy nemohla rovnat. "Yukio," zamumlal jsem. "Bojím se." 

Yukio si dřepl, podebral mě a chytil do náruče. "Háráš," řekl tichým hlasem, než se se mnou postavil zpět na nohy. "Ale už jsem u tebe. Pojedeme domů," uklidňoval mě.

Z jeho přítomnosti se mi dělaly mžitky před očima. Moje tělo reagovalo na každičký detail jeho osoby. Jeho pevný hrudník, silné paže, horký dech...A ta jeho zatracená omamná vůně.

Moje tělo moc dobře vědělo, co chce - navzdory k tomu, jaké k Yukiovi chovám city.

Yukio mě nesl k hlavním dveřím, kterými prošel, aniž by se pozastavoval nad poznámkami přítomných. Viděl jsem, jak si několik alf zakrývá nosy a ústa, aby se k nim můj pach nedostal. Yukio by je v tomhle stavu asi nejspíš opravdu přizabil, kdyby se o něco pokusili.

Dostal nás k našemu vozu a opatrně mě položil na sedačku. Hleděl jsem na něj. Nemohl jsem se nadechnout. Nešlo to. Když byl tak blízko, tak můj mozek totálně ignoroval kyslík a zaměřoval se jen na jeho pach.

Je to tu.

Yukio mě kousek odstrčil a sám se posadil. Všiml si, že se třesu, a tak mě jednou rukou objal kolem ramen. I on sotva popadal dech a chvěl se. "Vydrž," řekl tiše. Uklidňoval mě, přestože i on sám měl co dělat, aby se udržel.

Chytil jsem ho za košili a zatahal. "Yukio..." zavrtal jsem se mu do hrudníku a otřel se o něj jak kočka, co chce pozornost. "Co se to se mnou děje?" 

Nevím, proč to moje tělo dělá. Jako bych ho už neovládal já.

Yukio ode mě otočil hlavu a kousl se do ruky. Vydal ze sebe hrdelní zvuk, který se až nepříjemně moc podobal skutečnému vrčení. "Věděl jsem, že to bude silný," zamumlal a stočil ke mně pohled. Jeho modré oči na mě hleděly s takovým hladem, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.

Byl nádherný a děsivý zároveň.

"Ale nikdy by mě nenapadlo, že mě zrovna ty dostaneš do takovýho stavu," dokončil svou myšlenku.

Z místa, kam se kousl, mu tekla krev.

Yukio cosi rychle křikl na ostatní omegy, když se mnou v náručí pochodoval po svém domě. Byli tu všichni. I když jsem jejich tváře viděl rozmazaně, poznal jsem, že tu jsou všichni.

Aki Yukiovi něco říkal, ale ten ho neposlouchal. Jako by vůbec nevnímal, že kolem nás někdo je. Šel dál a zrak neustále upíral pevně před sebe. Měl v mysli jasný cíl. 

Držel jsem ho kolem krku, přestože jsem sotva cítil prsty. V hlavě mi hučelo a žaludek jsem měl jak na vodě.

Yukiovo srdce bušilo tak silně, až jsem to cítil i já.

Bylo mi horko. Horko.

Zavřel jsem oči a dýchal. Nepomohlo to. Stále jsem byl v jednom ohni.

Chci ho. Už to dýl nevydržím.

Yukio mě donesl až k sobě do ložnice. Kopnutím za sebou zavřel, až se z toho zatřásla okna.

Sevřel jsem látku jeho košile pevněji a tiše mu kníkl do hrudi. Je to tady.

Je to tady.

Hodil mě na postel. Nepoložil, hodil. Dopadl jsem se žuchnutím. "Yukio!" volal jsem jeho jméno naléhavě.

Yukio zamkl dveře a otočil se ke mně.

Přetočil jsem se na břicho a zvedl se na kolena. Jeho sako mi sklouzlo z ramen a spadlo někam pode mne. "Yukio-" Kapičky potu mi tekly po bradě a dopadaly do jeho přikrývek.

Alfa několika kroky přešel pokoj až ke mně. Nic neříkal. Dýchal zhluboka; slyšel jsem ho, jak funí. Jak lapá po dechu. Potil se.

Najednou mi prsty zaryl do vlasů a prudce za ně škubnul, čímž mě donutil se narovnat.

Sykl jsem bolestí a zahleděl se na něj.

Yukio vylezl na postel za mnou a klekl si těsně přede mě. Jedno koleno mi vsunul mezi stehna, abychom si byli ještě blíž. Atmosféra mezi námi byla napjatá a stačilo jen málo, než to všechno praskne.

Yukio se na mě díval hladovýma očima. Ty dvě modré kuličky zářily ve svitu měsíce, který se sem prodral oknem. Byl nádherný. Vlasy se mu potem lepily k čelu. Tvář se leskla.

Alfa. Byl nádherný. Byl to Yukio.

Yukio mi přitiskl svou pravačku ke krku a přitáhl si mě k sobě, aby mě mohl políbit.

Byl to hrubý polibek. Naléhavý, prudký. Plný spalující vášně. Rty mě začínaly štípat. Kousl mě do nich. Bolelo to.

Všecko mě bolelo, jako by se mé tělo hroutilo samo do sebe.

Potřebuju ho.

Zatímco mě Yukio líbal, já zápasil s knoflíčky jeho košile. Když jsem rozepínal třetí, Yukio se odtáhl, kousl mě do tváře a strhl ze mě sako.

Horko ale neustupovalo.

Lačně jsem se znovu natahoval po tom polibku, který mi byl náhle odepřen. Přítomnost jeho rtů ve mně vyvolávala neskutečné množství emocí, počínaje chtíčem přes očekávání až po strach. Když jsem marně rozepínal další knoflík, Yukio mou práci nedočkavě přerušil tím, že si košili přetáhl přes hlavu a v podobě zmuchlaného hadru ji zahodil někam za sebe.

A seděl přede mnou, polonahý, vzrušený a bez sebe.

Alfa, která vidí svou omegu při prvním hárání.

Nemohl jsem se nabažit pohledem na jeho vypracované tělo. On měl však jiné plány. Oběma rukama mě popadl za límec a mou košili roztrhl, až se knoflíky rozletěly po místnosti. A já neměl ani sílu a ani chuť mu cokoliv říkat. Hleděl jsem na něj a čekal, co bude následovat.

Díval se na mě. Sledoval mé nebohé tělo, které se z jeho dotyku chvělo. Díval se na mé rty, které si sobecky přivlastnil, a dokonce mi hleděl i do očí. 

Dvě ledovcová jezera. Polární záře. Ten nejnádhernější kousek tyrkysu, co se na světě vyskytuje. 

Tak moc jsem se těch očí bál.

Yukio se ke mně sklonil a kousl mě do ucha. Z toho místa se mi do celičkého těla dostala vlna elektřiny, jako by mé tělo opravdu potřebovalo, aby se mě dotýkal.

Yukio pokračoval a jazykem si udělal cestičku na mou čelist, kde mě několikrát nedbale políbil.

Chci ho.

Sotva jsem popadal dech, po tváři mi tekl pot a já skoro upadal do bezvědomí.

Tak strašně ho chci.

Yukio se náhle narovnal a rukama začal pohybovat se železným obojkem, co mi před pár dny nasadil.

Něco cvaklo, kov povolil.

Yukio ho ze mě serval a zahodil někam za sebe. Obojek s cinkáním dopadl na zem.

"Teď jsi můj," zavrčel skoro až výhružně.

Ta slova mnou otřásla.

Yukio mě popadl za vlasy a hrubě mi strhl hlavu na stranu, až jsem byl donucen syknout bolestí. Pak si mě přitáhl blíž. Byli jsme tělo na tělo, kůže na kůži. Sálalo z něj neskutečné teplo. Jeho vůně mě dokonale pobláznila. Mezi prsty sevřel několik pramenů, abych sebou necukal. "Můj," špitl ještě jednou a zahleděl se na mě očima vyhladovělé šelmy.

Naklonil se mi ke krku a vší silou se zakousl.

Slyšel jsem křupnutí, jak se dostal skrz kůži. Polila mě jakási horká tekutina, což byla pravděpodobně směsice jeho slin a mé krve. Neskutečně to bolelo, jenže bolest byla okamžitě vystřídána úplně novým pocitem.

Znenadání jsem cítil jakési...naplnění. Jako by můj život najednou dostal úplně nový smysl a mým úkolem bylo zasvětit se tomu jednomu kousnutí. Bolest ale i potěšení, strach a chtíč, vášeň a odpor, láska a nenávist...to vše splynulo v jedno.

Jsem jeho...a on je můj. Už nás nic nerozdělí.