Bylo to mnohem, mnohem horší, než jsem si byl ochotný vůbec představovat.

Stáli jsme uprostřed jakéhosi obřího sálu, který přetékal lidmi, a všichni po nás rádoby nenápadně pokukovali, jako bychom s Yukiem snad byly nějaké vystavené exponáty kdesi v muzeu. Yukio právě dopíjel už třetí skleničku šampaňského. Byl vyloženě otrávený. Z jeho už tak permanentně zamračeného obličeje se mi podařilo vyčíst, že se v této místnosti necítí nijak dobře. Modré oči poskakovaly po hlavách přítomných a můj nastávající krčil nos, jako by měl začít vrčet na obranu. Zaslechl jsem už asi sedm nadávek, které z něj zdejší atmosféra vydolovala.

Ani mně nebylo nijak zvlášť veselo. Ostré světlo mě bodalo do očí, jako by někdo otočil všechny jeho zdroje na nás. Jako bychom opravdu byli hlavní atrakcí tohohle cirkusu. Cítil jsem se stísněně, skoro jsem se tu dusil. Měl jsem tendence se v tomto moři lidí tisknout k Yukiovi, jelikož jsem ho aspoň trochu znal. Můj mozek mě však přesvědčil, že to není dobrý nápad.

Chodily k nám cizí alfy. Yukio se k nim choval přátelsky a mile, všechny přívětivě pozdravil a klábosil s nimi, byť tato vřelost byla falešná. Věděl to on, věděl jsem to já a beztak to věděli i lidé, co za ním chodili. Já na druhou stranu se zděsil, sotva se k nám přiblížila další alfa. Všichni působili tak sebevědomě a tak důležitě, až mě to nutilo se nedobrovolně přiklánět k Yukiovi. Jako zbabělec jsem se krčil za ním a modlil se, aby se mnou nikdo nezahajoval konverzaci a ani mne do ní nevtahoval.

"Ale, kohopak to tu nevidím," slyšel jsem rozverný hlas. "Můj malý bráška se opravdu dostavil!"

Byl to Yukiův nejstarší bratr Hiroki, který se k nám přihnal. Po jeho boku šla krásná plavovlasá dáma v černých šatech s vysokým rozparkem, který odhaloval velkou část její hezké nohy. Byla to taky alfa. Nebyla pokousaná, ale neměla obojek.

"Kde je ten zasranej dědek," zavrčel Yukio do skleničky, když se rozhlížel po okolí. "Měli jsme jít za ním," střelil pohledem po svém bratrovi a vyklopil do sebe zbytek nápoje. "Ayata jsem taky neviděl."

"Klid, smrade," pleskl ho Hiroki po zádech, aniž by se přestal usmívat. "Hned tě za ním zavedu," pronesl vesele, i když jeho oči prozrazovaly jeho pravé pocity, co nebyly zrovna kladné. "Chceš si s sebou vzít svůj doprovod?" otázal se zvědavě a pohledem přeskočil na mě, až ve mně hrklo.

Yukio ke mně stočil hlavu a na moment váhal. "Ne. Ten to vidět nemusí."

Hiroki pokrčil rameny. "Fajn, jak chceš." Pak se otočil ke své choti a přivinul si ji k sobě. "Lásko, ty si taky dej něco k pití," vtiskl jí polibek na spánek a ona se roztomile zaculila, načež mu něco nazpět špitla do ucha.

Hiroki se uchechtl, zavrtěl hlavou a s letmým úsměvem na rtech odvlekl mého partnera kamsi pryč.

A já tu zůstal s touhle hrozivě krásnou ženou sám.

"Jak se jmenuješ?" zeptala se překvapivě jemným hlasem.

Bál jsem se na ni podívat, ale bylo by neslušné, kdybych neodpověděl alfě. "Jmenuju se Takashi, paní," řekl jsem se sklopeným pohledem.

"Ale prosím tě, nestyď se přede mnou," zachichotala se. "Oba jsme na tom stejně. Jsme součástí jedné rodiny, tak se vykašli na nějaké formality," položila mi ruku na rameno. "Vždyť za chvíli budeme jak sourozenci."

Když jsem zvedl hlavu, viděl jsem, že se usmívá.

"Jsem Meiko, Hirokiho manželka," natáhla ke mně ruku. "Ráda tě poznávám, Takashi."

Já se taktéž pokusil o úsměv, ale z nějakého důvodu se po mém úsměvu ten její jen rozšířil. "Jsi rozkošný," zachichotala se upřímně. "Jak jste se s Yukiem poznali?" zeptala se. "Nečekala bych, že se on pohrne do manželství a zrovna tebe je podle mě pro něj trošku škoda," přiznala trochu udiveně.

No, on se taky hrne kamkoli jinam, jak do manželství, že ano , napadlo mě. "Když jsme...byli ještě děti, tak se naši rodiče dohodli na sňatku," řekl jsem a cítil teplo, jak se mi dostává do tváří.

Meiko zbystřila. "Ach, tak už to tedy chápu," vydechla v náhlém zjištění. "Divím se ,že na to přistoupil. Víš, on byl Yukio vždycky takový...no, proutník, jestli mi rozumíš," pokrčila rameny. "Nikoho z nás ani nenapadlo, že by se on kdy mohl oženit. Sám se k tomu nijak nehlásil, tak mi odpusť, že je to pro mě trošku šok," znejistila najednou, jako by se bála, že řekla moc.

"Já tomu taky nechci věřit," řekl jsem pravdivě. Pokračování o tom, že ani nehodlám, jsem raději nevyslovil nahlas.

"Upřímně," začala zase úplně jiným, jakýmsi svěžím tónem, "já si myslím, že Yukiovi ten vztah prospěje. Nemá ve zvyku vídat se s lidmi jako ty," zamračila se.

"A s kým se tedy vídá?" vyzvídal jsem, ale pak mě píchlo na hrudi, jako by už i mé tělo poznalo, že jsem to neměl dělat. Meiko odskočila pohledem a pak oči sklopila až k zemi, než zase promluvila. "Nic mi do toho není, ale dle mého není zrovna vzorem slušnosti a rozhodně není neviňátko," koukla se na mě skrz řasy.

Před očima se mi zjevilo naše první setkání po letech; zrovna když si to rozdával s nějakou holkou v kanceláři..."Tomu se dá věřit," připustil jsem a hlasitě si povzdychl.

"Ale počkej," popadla mě za předloktí náhle a donutila mě se jí podívat do očí, "Hiroki říkal, že za život doopravdy miloval snad jen jednoho člověka. Že prý ty jeho...úlety jsou čistě pro ukojení potřeby," řekla po chvíli, co hledala dostatečně vhodný výraz pro sex. "Třeba to dělá jen na truc. Určitě k sobě nakonec najdete cestu," usmála se.

Zarazil jsem se. "To je to tak vidět, že to zatím nevychází?" zamumlal jsem.

Meiko pokrčila rameny. "Já jsem po jeho bratrovi hodila svícen, když jsme se spolu nastěhovali. Zapálený svícen. Zamykala jsem se sama ložnici - mnohdy i na týden, takže on musel spát na gauči. Dokonce jsem mu několikrát utekla někam do baru, když mě vytočil, takže pro mě musel dojít a v náručí odnést domů. Pozvracela jsem mu tak polovinu obleků co měl. Jeden z nás se mohl jen špatně nadechnout a už z toho byla hádka," zasmála se. "Ale tohle všechno ke vztahu patří," podívala se na mě významně. "Žádné perfektní soužití neexistuje. Lidé mají různé názory a můžou mít dobré a špatné dny, ale budete manželé z toho důvodu, abyste se tohle naučili překonat. A jakmile se vám to podaří, tak uvidíš, že to za to stojí. Yukio dost možná bude chodit za jinými, protože to tak my alfy prostě děláme, ale garantuju ti, že ty budeš jediný, komu dovolí, aby se přiblížil. A teď nemyslím jen fyzicky," věnovala mi zářivý úsměv. "Poznáš, co cítí, aniž by to věděl on, a to pak bude něco, to ti říkám," pleskla mě po rameni. "Pak teprve začne mít váš vztah smysl."

Musel jsem se pousmát. "Jenže Yukiovi nerozumí vůbec nikdo. Ani lidé, co s ním žijí už léta. Je nemožné, abych zrovna já byl tím vyvoleným."

"Budeš se muset snažit," mlaskla nonšalantně. "Teď mě prosím omluv, musím jít pozdravit tchýni," ušklíbla se. "Zatím pa," rozloučila se a vtiskla mi letmý polibek na tvář. Pak se ladně rozešla skrz dav kamsi pryč.

Tak, a teď jsem tu stál úplně osiřelý. Netrvalo dlouho a o mě se opět pokoušela nevolnost.

Koukal jsem na ty lidi tady. Určitě to byli významní lidi. Důležití. Měli své partnery. Omeg tu bylo jen velmi málo. Cítil jsem se neskutečně sám, až jsem dokonce zatoužil po Yukiově přítomnosti. Skoro mne mrzelo, že tu se mnou není. Opravdu se mi tady dělalo zle. Přepadávala mě panika. Hrál jsem si s vlastními prsty a koukal na podlahu, zatímco jsem čekal, až se můj alfa vrátí.

Pokud má Meiko pravdu a já si k němu najdu cestu, možná to nebude ani tak zlé...

"Osamělá omega s obojkem, co překrásně voní, ale její alfa není v dohledu," slyšel jsem za sebou jakýsi neznámý hlas, "to je celkem smutný pohled."

Škubnutím jsem se otočil a zahleděl se na onoho vysokého muže, co na mě promluvil. Byl oděný do stylového obleku další módní značky, světlé vlasy měl po stranách vyholené, ale na temeni hlavy se mu tvořily vlnky, které mu hezky spadaly do obličeje. Měl pěkný opálený obličej; ostrou čelist a špičatou bradu, vystouplé lícní kosti a tenký nos. Jeho hnědé oči tvořily půlměsíčky, když se usmíval. A hezky voněl.

"Promiňte, pane, ale-" začal jsem s omluvou, že nemám ponětí, kdo to je.

"Jsem Natsu," usmál se. "Moc mě těší," natáhl ruku.

"Takashi," představil jsem se a rukou mu potřásl, "mě taky."

"Tak, povídej, Takashi," usmál se ještě víc. "Jak je možné, že tě tvoje alfa v takovýhle chvíli nechala samotnýho?" vyzvídal.

"Šel vyřizovat nějaké rodinné záležitosti," zamumlal jsem. "Není to jeho vina," pokrčil jsem rameny.

"Počkej, ty patříš někomu z této rodiny?" zeptal se nevěřícně. "A komu, probůh?" 

"Jsem Yukiův snoubenec," řekl jsem poněkud zahanbeně. Titul "Yukiův snoubenec" mě bude vždycky přivádět do rozpaků. Dokonce ani Natsu nevěřil, že zrovna já si mám brát jednoho z těchto velikánů.

Natsu udiveně hvízdl. "Ty jo, tak ten má Yukio ale kliku. Ale rozum asi postrádá," huhlal. "Kdyby moje omega takhle hezky voněla, tak bych ji nespustil z očí," přiznal opět s úsměvem. V tom zakřivení rtů bylo něco daleko temnějšího než pouhá vstřícnost k cizinci. "Kór tady."

"Copak já hezky voním?" zeptal jsem se pobaveně.

Natsu přikývl. "To si piš. Já jsem tvoje feromony cítil až v rohu místnosti."

"Jaké feromony?" zděsil jsem se.

"No tvoje, přece. Alfa vždycky cítí, když je omega nablízku. A ty máš sakra silný feromony" ujistil mě. Pak se ale zamyslel. "Ty...to nepoznáš?" nechápal.

Chvíli jsem na něj koukal, než jsem sklopil oči a zatřásl hlavou.

Během této chvíle u mě měl být Yukio, aby mi všechno vysvětlil. Měl být se mnou. Jsem jeho omega. To on čeká, až začnu produkovat feromony.

To ale tedy znamená, že se doba, za kterou začnu vskutku hárat, rapidně zkracuje. Už asi nemám moc času.

Natsu si všiml, že jsem rozčilený, a tak mě vytrhl z myšlenek: "Hele, jak ti voním já?"

Poškrábal jsem se na šíji, abych měl čas se nadechnout a nasát tak jeho pach. "Nevím. Příjemně."

"Super," usmál se, pak se zahleděl kamsi za mě a někoho gestem ruky přivolal k nám. Když se tu objevil sluha s tácem plným skleniček šampaňského, Natsu si vzal dvě a s úsměvem nechal chlapce odejít. "Jak ti voněl on?" zeptal se pak, když mi podával jeden z nápojů.

Ani jsem nestihl zaregistrovat, že by ten člověk vůbec nějaký pach měl. Ani kolínskou jsem necítil. Zmateně jsem se točil.

Natsu se pobaveně ušklíbl. "Je to beta. Bety omegám vždycky voní podstatně míň jak alfy," usmál se na mě a přiťukl si se mnou. "Ani my je moc necítíme." 

"Ale ze mě feromony nikdy...nešly. Aspoň mi to všichni říkali..." zamumlal jsem a zahleděl se na zlatavý nápoj. Bublinky se přilepily na sklo a jen pomalu vystupovaly k hladině.

"Čím dýl jsi v přítomnosti alfy, tím rychleji se tvé feromony projeví, pokud se to ještě nestalo," poučil mě. Tato slova se až moc podobala tomu, co jsem slyšel doma. "Jak dlouho jste s Yukiem?"

"Sotva pár dnů," vydechl jsem. Pár dnů a už mi to stačilo.

"No, tak to je nejvyšší čas," napil se. "Neboj, ono je to normální. U každé omegy je to jinak," pokrčil rameny a opět roztáhl své rty do širokého úsměvu, čímž mi ukázal své zářivě bílé zuby.

Koukl jsem na něj a usmál se. Ten kluk mi byl čím dál víc sympatičtější. Byl milejší, než jsem čekal. Na alfu byl velmi přátelský.

"Ah, jako na zavolanou!" rozkřikl se Natsu najednou a zahleděl se někam do davu.

"Co děláš, Natsu?!" slyšel jsem velmi známý, snad permanentně rozhořčený hlas chvíli před tím, než se mi před očima zjevila další vysoká postava. Yukio se postavil kousek přede mě, aby mezi mnou a mladší alfou vytvořil větší vzdálenost.

Jakási neznámá, avšak naprosto omamná vůně mě udeřila do nosu a skoro mě smetla k zemi jak tlaková vlna. Byla to vůně, ale byl to i pocit. Bylo to jak jemná melodie, co mi hrála tělem. Jako sladký balzám na mou mysl. Lék na nemoc, o níž jsem nevěděl.

Zvedl jsem oči ke svému alfovi a brada mi spadla. Byla to jeho vůně.

"Jen jsem se bavil tady s tou roztomilou omegou," Natsu pohledem sklouzl zpět na mě mě a uličnicky se usmál. Schválně si mě před Yukiem prohlížel s cílem jej naštvat.

"Ta 'roztomilá omega' je moje," řekl Yukio a natáhl se po mně. Popadl mě za šíji a stáhl k sobě, jak chtěl mladší alfě ukázat, kdo je mým pánem.

"Au!" kníkl jsem, když jsem cítil, jak se mi jeho prsty zarývají do kůže jen kousek nad obojkem.

Když jsem se teď octl v jeho blízkosti, zarazil se. Pomalu ke mně natočil hlavu a vyděšeně se na mě zahleděl. Potom však nakrčil nos a znepokojeně svraštil obočí. V rozčilení šlehl pohledem po Natsuovi a zavrčel: "Cos mu proved?!"

Natsu zvedl ruce na obranu. "Já vůbec nic. Není moje vina, že s ním nejsi a tak ti unikne, jak má silné feromony."

Yukio se zamračil a jeho výraz se změnil v čiré nepřátelství. "Natsu, nepleť se do věcí, po kterých je ti hovno..." zavrčel. Z jeho očí šlehaly blesky, když se na mladého alfu díval.

"Nech ho," řekl jsem a trochu do Yukia strčil předloktím, aby mě neignoroval. "Nic neprovedl," bránil jsem Natsua. Přece jen měl pravdu.

Yukio pomalu přesunul svůj rozzlobený pohled na mě a přimhouřil oči. "Jak chceš," odsekl naštvaně, hrubě mě odstrčil a poodešel od nás. Nešel nikam daleko. Díval jsem se za ním, jak klepe nějaké dívce na rameno a ta ho pak nadšeně objímá a líbá na tváře. Jak ho drží za paži a on ji za pas, jako by to bylo naprosto v pořádku.

Usmíval se na ni.

Odvrátil jsem pohled a několikrát zamrkal, abych rozmazal ten nehezký obrázek, který mi Yukio maloval.

"Zmrd," pronesl Natsu, který stále držel oči přilepené na mého alfu. "Netrap se tím," řekl pak svým medovým hlasem, "on byl vždycky kretén," oznámil mi a bradu mi sevřel mezi palcem a ukazováčkem, načež mě donutil zaklonit hlavu. "Nech to plavat." 

"Znáte se už dlouho?" zeptal jsem se a snažil se znít co nejvíc lhostejně.

"Už od mala. Naši rodiče spolu mají nějaký kšefty," mávnul rukou, aby mi dal najevo, že je mu to putna.

Povzdychl jsem si a na dva hlty vypil většinu šampaňského ze své skleničky. "Tak jsi aspoň viděl, jakou má naše manželství budoucnost," zamumlal jsem.

"Nerad bych ti kazil iluze, ale bylo by lepší, kdybys fakt nic nečekal. Yukio si to ještě nedávno rozdával s mojí sestrou a pak ji odkopl jak kus hadru, když si našel někoho jinýho. Je takovej," pokrčil rameny a lítostivě se na mě zadíval.

Kousl jsem se do spodního rtu. "To nezní hezky."

Meiko nelhala.

"Jak jsem řek - je to debil," řekl přesvědčeně a znovu se trochu napil. "On by si vůbec neměl nikoho brát. Svýho partnera by takhle jenom trápil. A mě by mrzelo, kdybys to byl zrovna ty. Neměl bys trpět kvůli někomu takovýmu."

Věnoval jsem mu chabý úsměv. "Já neměl na výběr. Musím si ho vzít, abych byl v bezpečí."

Natsu přimhouřil oči. " On není jediná alfa na světě," řekl s klidem.

Otočil jsem hlavu směrem ke svému nastávajícímu. "Obávám se, že je," špitl jsem si pro sebe. "Je to moje alfa."

Mé oči se zatoulaly až k němu. K tomu nelidsky pohlednému muži, co postával kousek od nás. Skoro jsem měl infarkt, když jsem zjistil, že se on dívá na mě.

Ty modré oči zářily jasněji než cokoliv v téhle místnosti. A i když se po něm ta dívčina dost očividně plazila, on se díval sem. Díval se na mě.

Vybavil jsem si jeho vůni. Jak mě k němu lákala. Jak mě vybízela.

Rychle jsem se otočil a znovu se napil, aby si Natsu nevšiml mého rudého obličeje.

"Kdy teda plánujete svatbu, když jste snoubenci?" zeptal se blonďák.

Zavrtěl jsem hlavou. Takhle nahlas to ještě nikdy nikdo nezmínil. "Netuším. Ale brzy to rozhodně nebude," řekl jsem přesvědčeně.

"Tak to bys možná měl ještě čas utéct," zamyslel se Natsu nahlas.

Zvedl jsem k němu oči a několikrát zamrkal.

"Nikde není napsaný, že musíš celej život strávit s člověkem, kterýho nenávidíš," řekl. "Pořád máš obojek."

Znovu jsem se kradmo podíval na Yukia.

Toho Yukia v tmavomodrém obleku s frajersky upravenými vlasy a sklenicí whisky v ruce, jak nezaujatě pozoruje holku, co ho svádí. Hleděl na ni přimhouřenýma očima a uličnickým úsměvem, takže jsem snad poprvé viděl jeho zuby. Jak se dalo čekat, byly dokonale rovné a bílé jak perličky. Na mě se takhle nikdy neusmál. Mrzelo mě to. "Já si nejsem jistý, jestli ho nenávidím," zamumlal jsem.

"Ale láska to není," dovtípil se Natsu.

"To není, to máš pravdu," koukl jsem na blonďáka a přikývl. V sálu začalo být najednou horko, až jsem cítil kapičky potu, jak mi stékají po šíji. "Já jsem jen omega," pokrčil jsem rameny a trochu si povolil kravatu. "Co zmůžu."

"I k omegám se my alfy můžeme chovat hezky. Kór, když si je máme sakra brát," řekl Natsu a koukl na mě těma svýma tmavýma očima. Až teď mi došlo, že musí být mladší, než já. Měl v těch očích mladistvou jiskru.

"Yukio se ke svým omegám ale chová hezky," řekl jsem přesvědčeně. Znovu jsem se neubránil zvědavosti a koukl se jeho směrem. Modré oči měl znova přilepené na mně.

Bylo to, jako by mě pohledem lechtal. Svědilo to a pálilo zaráz, když jsem věděl, že na mě hledí. Že je jeho pozornost konečně upřená na mě.

"A ty jsi ho snad nějak naštval, nebo co? Vždyť tebe by měl mít nejradši, když bude tvůj manžel," nechápal Natsu.

"Ono je to takové složité...mezi námi..." Začínal jsem pociťovat účinky alkoholu. Nikdy jsem moc nepil, takže nejsem ani na šampaňské zvyklý. Trochu se mi už teď motala hlava.

"Ne, jen si neváží toho, co má," zavrtěl Natsu hlavou zklamaně. "Neměl by se takhle lepit na cizí lidi, když jeho partner stojí pár metrů od něj..."

Musel jsem se zasmát. "No, co naděláš," otočil jsem hlavu k Yukiovi a usmál se tím směrem. Však ať se plazí po jiných, ať si spí s jinýma. Je mi to jedno.

Yukio na mě otevřeně civěl. Ani se to nesnažil skrývat, prostě na mě civěl. A zatímco mu ta holka prsty jezdila po košili, přes hrudník až po břicho, on hleděl na mě.

Můj úsměv zamrzl. To, co dělá ona, mám dělat já. To já ho mám objímat a hladit. Je můj. A on to ví.

Jako by všechno ostatní z téhle místnosti zmizelo, jsem viděl jen toho muže. Nebyl tu ani Natsu, ani ta holka, ani klapání podpatků o podlahu nebo šum cizích hlasů. Byli jsme tu teď jen my dva. Já a on. On a já. Věděl to. Cítil to. Hleděl na mě s neznámým zájmem, jako by čekal, co udělám, aniž by se chystal vykročit jako první. Visel na mě pohledem, aby mu neunikl jediný můj pohyb. Stál tam jak šelma na lovu, co se chystá k útoku. Vyčkával, až jeho kořist udělá chybu.

Zamotala se mi hlava jen při pomyšlení, že snad ta nejdivočejší alfa v okolí je moje. Cítil jsem se zvláštně. Byla to směsice strachu a vzrušení. To největší zvíře je moje. Pozoruje mě. Líbilo se mi to, i když se mi z toho stahoval žaludek.

Suše jsem polkl a sklopil oči.

"Jsi v pohodě?" zeptal se Natsu.

"Je mi strašné horko," přiznal jsem s poťouchlým úsměvem.

"Chceš jít odsud?" zeptal se Natsu ustaraně. "Je tady dost vydýchaný vzduch."

"Ano, prosím," zamumlal jsem a předloktím si otřel čelo, po kterém mi stékala kapička potu.

Natsu si ode mě vzal sklenici a pak je obě předal nejbližší betě. Následně mě popadl za loket a vedl skrz dav. Musel lidi doslova odstrkávat, aby nám udělal cestu.

Na chodbě bylo lépe. Vzduch byl čistější a chladnější. Ale nepomohlo mi to. Hlava se mi motala víc a víc a začínalo mi být zle od žaludku. "Musím jít na záchod," řekl jsem a polkl knedlík, co se mi zformoval v krku. Měl jsem sucho v ústech.

"Půjdu s sebou. Odmítám riskovat, že tam sebou sekneš," upozornil mě Natsu a už mě vedl k nejbližší koupelně. Kdybych šel sám, tak zabloudím.

Sotva se za námi zavřely dveře, Natsu si odkašlal a sám si povolil kravatu, jako by se dusil. "Opravdu jsi v pohodě?"

Opláchl jsem si obličej studenou vodou. Bez účinku. "Jo," opřel jsem se o umyvadlo. "Jen je mi trošku špatně," mávl jsem rukou. "To je tím šampaňským a tím horkem, budu v pořádku," odbyl jsem to. Dýchal jsem zhluboka, abych se uklidnil, ale jak mi pak došlo, dýchat normálně by mi ani nešlo. Moje tělo ten kyslík potřebovalo. Lapal jsem po dechu, ale i to bylo málo.

"Takashi," slyšel jsem, jak Natsuovy boty klapou po podlaze, když přešel ke mně. Chytil mě za rameno a zahleděl se mi do obličeje. "To není ani šampaňským, ani horkem. Ty háráš," řekl.