Jednou kdysi dávno, v tajemné zemi Jižní Amerika, žila činčila. A ta činčila byla hrozně fintivá. Každý den chodila do zlatnictví a kupovala si ty nejdražší šperky. Ale ať dělala, co dělala, nikdy si nepřipadala tak krásná jako ostatní zvířata. Chtělo by to odstranit tu zelenou srst! Zelená je skvělá, to se nedá popřít - jako maskování se ukázala jednou z nejlepších. Ale na fintění... Na fintění opravdu není.
Činčila vyšla z domu a rovnou za rybami. Jejich šupiny měly spousty překrásných barev. Třeba by jí ryby tu či onu barvu půjčily. Jenže ryby nepůjčily. Dobře činčilu fintivou znaly a věděly, že by své duhové barvy už nikdy neviděly. A kterápak ryba by stála o nějakou nezářivou a nelesklou barvu? Činčile nezbylo nic jiného než jít jinam. Chodila po Jižní Americe křížem krážem, ale nic nenašla. Smutně se vracela domů a cestou naříkala: "Achich ouvej, proč musím mít srst zelenou a ne třeba stříbrnou?" Jak tak procházela kolem obchodů, všimla si výprodeje starých stříbrných šperků. V hlavě se jí zableskl nápad a všechny ty šperky skoupila. Doma je - za pomocí paliček na maso pořízených v domácích potřebách - rozdrtila na prášek. Poté se namočila v lepidle a nasypala na sebe stříbrný prášek. Když se potom podívala do zrcadla, užasla. Byla tak krásná!
Jenže činčily byly, ať už více či méně, fintivé úplně všechny. A tak se jedna po druhé všechny postříbřily a ošklivě zelená činčilí barva vymizela ze světa.
Teď už tedy víte, proč evropští dobyvatelé našli v Jižní Americe hodně zlatých pokladů, ale jen pramálo stříbrných...

Mikeskobooks