Přestože jsme měli návštěvu, na kterou bychom měli intenzivně dohlížet, ani jeden z nás se nechtěl hnout z postele. Byli jsme jak dva polomrtví švábi, jejichž těla se sem tam zacukala.

Do ložnice jsme se dohrabali až s prvními paprsky ranního slunce, takže nebylo překvapivé, že jsme se tak úplně nebyli schopni vzpamatovat. V noci jsme se ani nestačili umýt; jen Yukio si trochu poklidil v kanclu, zatímco já mu polehával na stole. Měl snahu očistit i mě, ale velmi rychle s tím přestal, protože jsem byl skoro v bezvědomí, a tak mě jen ochotně odnesl do postele.

Spali jsme v horkém a zpoceném objetí až dokud se alfa neprobudil. Bylo mu horko na nohy a to dle jeho slov bylo naprosto neakceptovatelné.

A tak jsme pak jen tak leželi. Yukio mě objímal kolem ramen a já mu ležel na hrudi, naslouchajíc tlukotu jeho srdce. To pravidelné bušení se mi ozývalo celým tělem a já si byl jistý, že se rytmus mého srdce po krátké chvíli srovnal s tím jeho.

Slunce už bylo v tu dobu vysoko na obloze a svými protivnými paprsky svítilo do ložnice. Když jsem tak ležel a rozkoukával se, všiml jsem si, jak se Yukiovy mokré vlasy ještě teď lesknou.

Opřel jsem se o loket a zvedl se. Hleděl jsem na jeho klidný obličej a zase jednou se snažil odhadnout, co se mu zdá. Tvář měl povolenou, dokonce ani obočí neměl stažené vzteky, jak je u něj zvykem. Jednoduše spal. 

Jsem si samozřejmě vědom toho, co nás teď čeká. Nevím, jak drastické změny zde hodlají nastat a upřímně se toho bojím už teď. 

Nikdo úplně nečekal, že se nám zjeví opuštěné dítě přede dveřmi. Kór dítě jako Aiko. 

Zhluboka jsem se nadechl, až mi v nose zahvízdalo, a nechal proud myšlenek, aby zvesela plynul. Navzdory všemu, co se tu za poslední dobu děje, jsem byl překvapivě klidnější, než bych byl ještě před pár měsíci. 

"Měli bychom vylézt," řekl jsem. Ukazováčkem jsem jej šťouchl do tváře, abych jej probral.

Alfa se zamračil a nelibě zamručel. "Nemůžeš mi od mých povinností dát ještě chvilku pokoj?" zasmál se hořce. Ani oči neotevřel. Jen se trochu zavrtěl.

Štípl jsem ho. "Sám moc dobře víš, že se jim nemůžeš vyhýbat věčně. Je to přece tvůj dům, ne?"

Alfa znova zamručel. "Nemáš nejmenší tušení, jak moc se mi nechce." 

"Ale mám," řekl jsem a zahodil mu vlasy z čela. 

"To děcko mi připomíná velice nehezký věci."

"Já vím," povzdychl jsem si a nanovo se k němu přitulil. "Proto to musíš řešit už teď. Jinak ti z toho přeskočí."

"A co mám přesně dělat?" otázal se spíš řečnicky a přivinul si mě ještě blíž.

"Musíme vymyslet, co s ní bude," řekl jsem.

"Musíme?" zarazil se Yukio a v jeho hlase už teď zněl nesouhlas. "Tebe se to netýká, vždyť přišla za mnou."

Otočil jsem se na břicho a bradou se mu zaryl do hrudníku. "Jestli si myslíš, mladý pane, že ti ještě dovolím nějaké 'já sám', tak se šeredně pleteš. Už jsi mě požádal o ruku, takže můžeš čekat, že se ti budu montovat do života."

Yukio zabořil hlavu do polštáře a hlasitě si povzdychl.

"A nevzdychej nade mnou," opřel jsem se o něj, když jsem se zvedal na ruce. "Pojď, máš spousty práce."

"Přesně proto nikam nechcu."

"Neskuhrej a pojď," rozkazoval jsem.

. . .

Malou Aiko jsem nakonec dostal na starost já. Yukio doslova utekl, aby s námi nemusel trávit čas. Opravdu utekl. Obul si tenisky a šel běhat kamsi do lesa.

Nasnídali jsme se a já Aiko ukázal dům, aby se tu mohla sama orientovat. S holčičkou jsme nakonec skončili na zahradě poblíž Yukiova romantického altánku. Seděli jsme ve vlhké trávě a já pozoroval, jak si Aiko zaplétá větvičky do sebe ve snaze utvořit nějaký tvar.  

"Jak jsi vlastně přišla na to, že byl tvůj tatínek Yukiova omega?" zeptal jsem se.

Aiko ke mně zvedla své veliké oči, ale pak se zase zahleděla na vznikající hračku. Její pohyby ustaly. "Slyšela jsem to."

"Od koho?" vyzvídal jsem.

"Dospělí u stýčka Daie si o něm povídali. Až pak mi jedna paní řekla, kdo to je," pokračovala Aiko. "Tu fotku jsem měla u sebe od malička. Myslela jsem si, že je to můj druhý táta..." zahuhlala.

Tiše jsem mlaskl a pohladil Aiko po vlasech. "Kdyby byl, tak bys určitě nebyla tam, Aiko," oznámil jsem jí.

A já bych zas nebyl tady.

Tato myšlenka mě popálila, sotva ji můj mozek vymyslel.

"Já vím, že není," zavrtěla hlavou. "Jinak by byl můj tatínek ještě naživu."

Způsob, jakým to řekla, se mi zdál až přespříliš depresivní.

Neřekla to s jakoukoli emocí v hlase. A to na tom bylo nejhorší.

"Chtěla bys, abychom ti pomohli najít druhého tatínka?" zeptal jsem se opatrněji.

Aiko zvedla hlavu. "Ne," řekla přesvědčeně. "Kdyby mě chtěl, přišel by pro mě."

V duchu jsem si vynadal, že mě to nenapadlo. "Třeba...jen nevěděl, že...jsi na světě?" nadhodil jsem.

Aiko se na mě zadívala, jako bych měl o kolečko méně. "Přišel by si pro mě," trvala na svém.

. . .

Vzhledem k tomu, že dítěti po hodinách poflakování se a podivných her začínalo kručet v břiše, jsem usoudil, že je čas na svačinku. Dovedl jsem ji do domu a usadil ji v kuchyni. Bety jí nachystaly ovesnou kaši a hrníček kakaa. Sedl jsem si vedle ní a pozoroval, jak se holčička rýpala v kaši. Hlavu jsem si podložil rukou a koukal na dítě, jak si pokrm pomalu dává do úst, aby se nespálilo.

"Něco musíš sníst, lásko, takhle to nejde," zaslechl jsem Ayatův hlas.

Překvapeně jsem se narovnal a ohlédl se za zvukem. Nečekal jsem ho tu. A ještě míň jsem čekal, že přijde i s Yukou.

Dívka stále vypadala nemocně, když ji Ayato přivezl.

Aiko přestala jíst a podívala se na nově příchozí. Respektive pohledem probodla nebohou dívku, co skoro až bezvládně seděla na vozíčku.

"Ayato..." vyslovila jméno svého alfy vyčerpaně.

Dítě, co doposud sedělo vedle mě, seskočilo ze židle a přikročilo k Yuce.

"A ty jsi kdo, mladá dámo?" zeptal se Ayato až nezvykle mile.

"Je to Yukiova schovanka. Aiko," řekl jsem rychle. Nerad bych, aby Ayato zjistil, co tu Aiko dělá. Yukio by mu to měl říct sám.

"Schovanka?" zamračil se Ayato a jeho ocelové oči se pomalu přesunuly mým směrem. 

Vím, že bych mu neměl lhát. Bohužel nešlo jinak. Odskočil jsem pohledem k dítěti a tím efektivně utnul naši debatu. 

Aiko popošla ještě blíž k Yuce. Náš rozhovor ji nezajímal. Jen se soustředila na holku před sebou. "Ty jsi nemocná?" zeptala se holčička bez jakýchkoli zlých úmyslů v hlase.

Ayato popošel k betě a začal jí diktovat, co všechno si přejí k jídlu.

Yuka se pousmála. "Ano," přiznala, než se pomalu natáhla ke svým vlasům. Chytila jeden tlustý pramen do ruky a bez sebemenší námahy jej vytáhla i s kořínky. Jako by jí vlasy vůbec nedržely. "Dívej, padají mi vlasy. Budu ošklivá." Dívka se na dítě smutně usmála.

Aiko chytila pramínek do ruky. "Nebudeš ošklivá," zavrtěla hlavou. "Akorát nebudeš mít vlasy," pokrčila rameny nezaujatě. "Koukej," řekla, načež si plamínek upadlých vlasů namotala na ruku. Když jsem zkoumal, co dělá, došlo mi, že se jej pak snaží namotat na tu hračku, kterou si pletla venku.

Byla to panenka. Z větviček, trávy a vlasů nebohé Yuky.

"Na," řekla Aiko. "Nech si to."

Ayato náhle zmlkl a začal se soustředit na dítě, co se baví s jeho milou.

"Proč mi ji dáváš? Vždyť je tvoje," nechápala Yuka.

"Jen tak," pokrčila Aiko rameny znova. "Vypadáš smutně. Hračky ti pomůžou, abys nebyla smutná, víš? A z vlasů si nic nedělej, ty přece dorostou," zazubila se na Yuku, které do očí vhrkly slzy, sotva dítě umlklo.

Alfa přikročil ke své milé a pohladil ji po tváři. "Slyšíš?" pousmál se na Yuku.

Aiko nechápala, co řekla špatně. Zmateně se koukala na mladý pár, než se k ní Yuka natáhla a pohladila ji po tváři.

. . .

Dívenka usnula na gauči. Spala na boku a své drobné paže měla stočené pod hlavou.

Seděl jsem naproti ní a pozoroval ji.

Když najednou rozrazil dveře náš alfa a přiběhl ke mně. "Takashi!" rozkřikl se s úsměvem na rtech.

Vyšvihl jsem se na nohy a přiběhl k němu s ukazováčkem na rtech. "Pššt!!"

Yukio se zamračil. "Co je?" nechápal.

Otočil jsem se k Aiko, která se sotva zavrtěla. Jako by ji Yukiův dramatický příchod nijak nerozrušil.

"Teď usnula," řekl jsem.

"Aha," pochopil Yukio náhle. "Jen jsem ti chtěl oznámit, že jsem vymyslel, co budeme dělat," zahuhlal.

"Vydrž, musím ti něco říct," strčil jsem do něj, abych jej dostal od Aiko. "Teďka jsem ji viděl, jak se baví s Yukou," řekl jsem polohlasně.

"Jako to děcko?"

"Jo. Napadlo mě, že by jim mohlo prospět, kdyby spolu chvíli trávily čas. Oběma," oznámil jsem.

Yukio se zahleděl na dívenku, co chrupkala na sedačce. "Hm," zamručel. 

"Aiko vypadá jako hodná holka a Yuka by aspoň mohla myslet na něco jiného než na léčení," zamyslel jsem se nahlas. 

Můj alfa znova zamručel a několikrát přikývl. 

"Cos teda vymyslel ty?" zeptal jsem se ho, když mi došlo, že jsem ho vlastě přerušil. 

Yukio ke mně sklopil hlavu. "Vůbec nic. Jenom jsem se vnitřně smířil s tím, že u nás zůstane. Teda jen do doby, kdy se bude moct rozhodovat sama, co chce dělat," usmál se na mě.

"Takže ji nemáš v plánu vyhodit?" zeptal jsem se překvapeně.

Můj snoubenec nade mnou popuzeně mlaskl. "No tak, ani já nejsem takový zmrd, abych vyhodil děcko na ulici," zamračil se.

"Ale pořád je to dcera..." 

"To já přece sakra dobře vím," vydechl hlasitě. "A možná proto chci, aby byla v bezpečí," zamyslel se. 

Přimhouřil jsem oči a prohlédl si ho. Můj vlastní mozek si vynadal, že jsem si kdy o tomto muži mohl myslet, že je to chladný parchant. Je to doslova ten nejměkčí člověk, kterého jsem kdy poznal. 

Yukio se ušklíbl, neboť byl pobaven mým výrazem. "Neboj, ty v ohrožení nejsi, Takashi," zachichotal se, načež mi vtiskl polibek na čelo.

Odstrčil jsem ho a mlaskl nad jeho nápady. "Ty jsi vůl, na to jsem vůbec nemyslel," vynadal jsem mu. "Jdi se umýt, kape z tebe pot," šťouchl jsem jej do hrudi.

...

Na večer jsem po očku sledoval Aiko, jak si s Naomi hraje na letadlo. Po šlofíku bylo dítě opět čilé a vyžadovalo pozornost ode všech, kdo se k němu přiblížil. Právě teď Aiko ulovila jednu z omeg, která s ní během dne ještě netrávila dost času. 

Ale mé nezúčastněné pozorování a odpočívání přerušil zvonek.

Beta, který stál u dveří, nervózně přešlapoval. "Prý chce pana Yukia," oznámil jednoduše.

"To mě ani nepřekvapuje," ušklíbl jsem se na chlapce a pokývl mu na znamení, že se o to postarám.

Chlapec pochopil a otočil se k odchodu, aby se mohl vrátit ke své práci.

"Co se děje?" ptal jsem se, když jsem otevíral dveře.

Všechno mé veselí a radost se ze mě rázem vytratilo. Cítil jsem, jak okamžitě ztuhla snad všechna krev v žilách a má kolena skoro vypověděla službu hned, jak jsem poznal alfu, co nám stála na verandě.

"Ah, to jsi ty," řekl muž, jehož malé oči se schovávaly za tmavými brýlemi. Zase měl vlasy stažené do mastného ohonu, který mu visel ze šíje.

Strýček Dai se uráčil nás poctít návštěvou. 

 "Nevěřil jsem, že jsi fakt pánova omega," zašklebil se nelibě. Zadíval se na mě s určitým pohrdáním, jako by mi chtěl naznačit, že bych měl padnout k zemi a začít mu olizovat boty na uvítanou. "A to jsem si myslel, jaký budeš fajn kousek. Škoda. No, to je jedno. Doveď mi svého alfu, ať jsi k něčemu, buď tak hodný," ušklíbl se pak.

Zkameněl jsem. Byl jsem tak v šoku, že mi dlouho trvalo, než mi došlo, jak se mnou mluví.

A já v tu chvíli poznal, že mě nikdy ani neměl v plánu vnímat jako lidskou bytost. I když mluvil s partnerem alfy, neviděl mě tak. Jako člověka. Byl jsem zboží, které mohl výhodně prodat. Omega v jeho očích nemá žádnou hodnotu.

Stál jsem na místě a mé nohy se stále odmítaly hnout. Všechny mé buňky v těle volaly o pomoc, ale já nebyl schopen utéct. Ani hlásku jsem ze sebe nevydal. Chtěl jsem volat o pomoc, ale hrdlo jsem měl stažené.

Tak moc jsem se ho bál.

Můj svět ztratil barvy. V hlavě mi hučelo, jak jsem slyšel pumpovat vlastní srdce. Bylo mi na zvracení. Bylo mi celkově špatně. Ze smradu jeho alfovských feromonů se mi obracel žaludek. Zlil mě ledový pot, jako by se mé tělo rozhodlo ze sebe vypudit všechnu dostupnou vodu jako nějaký prazvláštní obranný mechanismus. 

Něčí ruka mě stáhla dozadu a já se konečně dostal z jeho blízkosti.

"Vy jste se asi úplně posral," křičel Yukio, "nebo si fakt přejete umřít!"

Můj snoubenec si mě přitáhl k sobě a hlavu mi otočil ode dveří, jako by se mě snažil krýt před tím monstrem. Jeho dlaň mi zakrývala obličej a já jen cítil jeho prsty na svých vlhkých tvářích. Ani mi nedošlo, že jsem začal brečet. Neměl jsem to v plánu. Rozhodně mě ani nenapadlo, že bych se měl rozbrečet. Ale ono tomu nešlo zabránit.

Alfa zajásal. "Yukio, kamaráde!" Slyšel jsem, že mluví s úsměvem. "Vím, že jsme naše minulé setkání neskončili úplně...přátelsky, ale to už je minulost, ne? Co takhle hodit to za hlavu, hm? Hele, vždyť je to jenom omega. A je v pohodě. Tak co takhle se trochu uklidnit, ano?"

Civěl jsem na zem. Bál jsem se pohnout, jako by mi cizí alfa v této situaci mohl ublížit. Bylo mi jasné, že je to nemožné; Yukio by to nikdy nedovolil, ale já se i tak cítil jako dobytek na jatkách. Jak ovce, kterou postavili před jateční pistoli.

Bál jsem se hýbat. Bál jsem se mrkat. Bál jsem se dýchat.

Můj alfa se zády natočil k pasákovi, jako by mě chtěl opravdu chránit vlastním tělem. "Co kurva prosím?!" ječel. "Vypadněte! Hned!"

Alfa si povzdychl. Yukiova reakce ho nepotěšila ani v nejmenším. "Vy dva mě nezajímáte," oznámil. "Máš něco, co mi patří. Chci tu holku. Hned," imitoval mého snoubence posměšně.

Trochu jsem spíš instinktivně zaklonil hlavu a nepatrně jí zavrtěl, aby si toho všiml jen můj snoubenec, který mě držel. Jeho odpovědí mi bylo to, že mě zmáčkl ještě silněji. Drtil mi hruď a tiskl mě k sobě. Měl jsem pocit, že mě s takovou vmáčkne do sebe. "To se pletete. Znova vám říkám - okamžitě odejděte z mýho domu. Minule jsem vám zlomil jenom nos. Vůbec by mi nevadilo, kdyby to tentokrát byl vaz."

Muž s culíčkem se upřímně zasmál. "Silná slova! Ty? Podívej se na sebe, Yukio. Jsi jenom malý fakan. Nedokázal sis udržet ani jednu ze svých kurviček. Obě skončily u mě," dodal zvesela. "Přestaň mi tu tak nesmyslně vyhrožovat a poslechni mě."

Vytřeštil jsem oči v šoku. Má kolena už opravdu byla jak z želatiny a z očí se mi opět a zase rozlily slzy, které mému snoubenci tekly po ruce.

S Yukiem však cloumal hněv. I on se třásl, ovšem jeho emoce ani z dálky nepřipomínaly strach.

"Vypadněte."

"Dej mi to dítě."

Udělal jsem krok ke svému alfovi a natiskl se na něj ještě víc. Rukou jsem se ho chytil za košili, jejíž látku jsem sevřel, div se nepotrhala.

Yukio mě bránil. Svou dlaní mi kryl hlavu, abych na muže neviděl. Drtil mě ve svém objetí, abych se udržel na nohou. Já jsem byl v bezpečí; kdyby došlo na nejhorší, Yukio by se za nás rval do posledního dechu, ale necítil jsem se v bezpečí. Bál jsem se. Bál jsem se o sebe a o Aiko.

Ovšem nic z toho nebylo potřeba.

"Jůůůhůůůů!" ozval se úplně jiný hlas odkudsi z dálky.

Můj snoubenec v úleku sjel dlaní z mé tváře na krk a já se opatrně zahleděl směrem, odkud zvuk vycházel. 

Všichni jsme stočili zraky k Ayatovi, který postával na příjezdové cestě kousek od domu. "Nerad vám kazím zábavu, pane, ale pokud vím, můj bratr vás vyhodil. Opakovaně."

Ayato měl co dělat, aby se vůbec udržel ve vzpřímené pozici, protože vedle sebe na vodítku držel masivního rottweilera, co si přešlapoval na místě. Jeho černá srst se na slunci kovově leskla. Cenil zuby a z tlamy mu odkapávaly sliny, zatímco z jeho útrob vycházelo hrozivé vrčení.

Tesák zarýval své mohutné tlapy do hlíny, jak se snažil odstartovat. Ayato se celou vahou zapřel a táhl ho zpět, ale svůj boj se psem prohrával. Nohy mu podkluzovaly a přestože jsem nechtěl pochybovat o jeho síle, bylo mi jasné, že dlouho zvíře neudrží.

"Vzhledem k tomu, že jste se ani nehnul, si dovoluju povolat zdejší ochranku," usmál se Yukiův bratr nevinně.

Muž se na blonďáka zadíval s předstíraným pobavením. Koutky úst mu cukaly. "Ayato, tohle přece nemůžeš myslet vážně. Vždyť se známe, ne? Jsme přátelé."

Ayato se narovnal a přitáhl si Tesáka blíž. "Já tu jsem host," pokrčil rameny. "A vy ohrožujete mé hostitele," sehnul se k psovi a opatrně nahmatal karabinu, která uvazovala Tesáka k vodítku.

Zvíře se zarazilo, jak čekalo, až ho alfa odepne. Když se Ayato narovnal a my si všimli, že drží vodítko v ruce, všem bylo jasné, co bude následovat. Rottweiler - jakožto naprosto oddaný mazlíček - začal sprintovat ke svému pánovi. Svaly na jeho těle se vlnily, jak se odrážel od země. Za ním se vzdouvala oblaka prachu, jak po každém dalším skoku rozhrnul štěrk. Tesák cenil zuby a celý se skoro až šklebil, jak se snažil zastrašit nepřítele. A věřte mi - fungovalo to dokonale. I já se bál.

Řeknu to asi takhle - jediný člověk, který Tesákovu reakci jakž takž očekával, byl Yukio. Já se zvířete bál, cizák si z něj možná nadělal i do gatí, dokonce i Ayato na scenérii hleděl se zvednutým obočím.

Rottweiler přiběhnul až k nám a verval se mezi nás a nezvaného hosta, načež začal hrozivě štěkat. Ještě nikdy jsem neslyšel takhle zuřivý štěkot. Kór od něj.

Už jsem se naučil rozeznávat, jak ten pes štěká, když chce pozornost a když si hraje. Tohle byl úplně nový zvuk, který mi dunil v hrudi, až se mi třásla žebra

Pes začal do svého pánečka strkat vlastním tělem, jak se snažil nás dostat dál od hrozby. Krčil se a celý se ježil, jak nás bránil.

I Natsuův bratr začal couvat. A to překvapivě rychle. Už byl dobrých pět metrů od nás.

"No..no dobře, tohle-!" hlas se mu houpal.

Pes byl víc než připravený k útoku.

"Tesáku," Yukio klidně vyslovil jméno svého psa. Nekřičel, jen si důrazným tónem vyžádal psovu pozornost.

Rottweiler na chvíli přestal štěkat a jeho uši se natočily k nám. To byl tak jediný pohyb, díky kterému jsem poznal, že opravdu poslouchá.

"Trhej!" řekl Yukio rázně.

A pes okamžitě poslechl. Sotva jeho pán vyslovil povel, pes se znova rozběhnul proti cizákovi, který narušoval klid jeho teritoria.

Natsuův bratr začal utíkat. Začal velmi rychle utíkat. Běžel jak vyšinutý, to se musí nechat, ale ono to i tak nestačilo. Tesák ho během chvilky dohnal.

Ale Yukio není vrah. Tedy, věřím, že by ho smrt tohoto muže osobně nijak nezasáhla, ovšem ten chlap nestál za to, aby kvůli němu můj alfa riskoval bezpečí svého věrného čtyřnohého přítele. Proto jen krátce zahvízdal, čímž si Tesáka přivolal zpět.

Tesák se zarazil a s několika finálními zaštěkáními se otočil a doběhl zase k nám. Obešel si nás a posadil se před Yukiovy nohy. Pořád ještě cenil zuby a vrčel. 

Natsuův bratr se celý zadýchaný už opíral o vůz, kterým přijel. "Fajn! Tak si tu malou svini nechte!" zvolal. Hlas měl poněkud vyšší.

Yukio ještě sledoval, jak auto s pasákem odjíždí z jeho pozemku, ale já měl jiné věci na práci.

Zatemnilo se mi před očima. Kolena se mi definitivně podlomila a já se sesunul na svého snoubence. Nehty jsem mu zaryl do paže a skoro jej povalil, jak jsem na něj tak náhle mrskl celé své tělo.

Alfa pohotově zareagoval a začal klesat, aby nás dostal na zem. Cítil jsem ve vlasech jeho velikou dlaň, která mě konejšivě hladila po hlavě.

Ayato k nám nonšalantně došel. S rukama v kapsách džínů a hlavou nakloněnou na nás civěl, jak klečíme na zemi. "To vaše zvíře mi málem ukouslo ruku," řekl jakoby mimochodem. "To jste ho naučili, nebo vás má jenom tak rád?" zeptal se žertovně ve snaze odlehčit atmosféru.

Yukio jen pootočil hlavou. "Díky, brácho," řekl rychle a tiše, jako by snad ani nechtěl, aby to bylo pořádně slyšet.

"Za nic," odbyl ho Ayato.

Přestože to vypadalo jako zcela běžné poděkování a zcela běžná odpověď, bylo mi jasné, že tohle se u těch dvou nedělo často.

Otočil jsem hlavu k blonďákovi, co postával u nás s rukama pořád v kapsách. Prohlížel si psa, co ještě seděl před námi. Tesák točil hlavou a větřil, jako by ve vzduchu hledal, kdo z nás mu dá dobrůtku za tak krásný kousek. 

"Co to mělo znamenat?" zeptala se Naomi. Dovedla s sebou i Aiko, co se jí držela za ruku. "Kdo to byl?" zeptala se omega, jejíž tvář velmi rychle pobledla, sotva si povšimla, v jakém jsme stavu. I Aiko poznala, že něco nebylo v pořádku. Pustila Naomi a přiběhla ke mně a k Yukiovi, který mě ještě pořád držel, jako by byl v křeči.

"Ty se ho taky bojíš?" zeptala se hledíc mi do očí.

Odtáhl jsem se od Yukia, ale nepouštěl jsem ho. Potřeboval jsem ho u sebe. "Jo," řekl jsem tiše, protože jsem nevěřil, že mě můj hlas nezradí. Mé rty se samovolně zkroutily do úsměvu, i když radost bylo to poslední, na co jsem teď dovedl myslet. Jako by sebou má tvář škubala jen tak; jak si můj obličej nedovedl vybrat, kterou z emocí chce vlastně ukázat.

"Přijel kvůli mně?" pokračovala Aiko ve vyptávání. Její tón neprozrazoval žádné pocity.

Yukio se zahleděl na holku, než se mě jednou rukou pustil a natáhl se po ní. "To je jedno," řekl, když ji přitáhl k nám. Její tělo zapadlo mezi nás a já najednou poznal, jak drobná vlastně je.

Je to děcko. Je malinká. Křehká a slabá.

Objal jsem ji a přitáhl si ji blíž.

Jestli nikoho na světě nemá, tak s Yukiem prostě nemáme jinou množnost než ji ochránit.

Naše skupinové objetí ale bylo narušeno dalším tělem, které ovšem bylo o něco chlupatější a huňatější než ta naše. Tesák se verval mezi nás, protože se chtěl taky pomazlit.

Pes si stoupl před Yukia a začal mu olizovat tvář, jak mu chtěl dát najevo, že ho má rád.

Yukio nás pustil, zaklonil se, aby psovu jazyku unikl, a začal kolem sebe prskat. "No jo, no jo, tebe taky," poškrábal psa za uchem, načež se začal smát. "Hodný kluk."

Naomi se až teď probrala z šoku. "Tesáku! Fuj! Ty blbče, nech toho!" volala na zvíře.

Rottweiler jen neochotně slezl ze svého pánečka.

"Tohle asi není jenom schovanka, co?" ozval se najednou Ayato, co bradou pokývl k Aiko.

Yukio se zvedl na nohy a hlasitě si povzdychl. "Povím ti pohádku, Ayato."

pardon za chyby a překlepy <3