„Tony, jsem doma,” nadšeně zvolal hned poté, co se otevřely dveře výtahu. „Neuhodneš, co se st- a vy jste kdo?” Zarazil se v půlce věty a neomaleně vyštěkl na mladou ženu s elegantně rozcuchanými vlasy, oblečenou jen v pánské košili. V Tonyho košili, uvědomil si a cítil, jak se ho začíná zmocňovat chladný vztek.

Žena se na něj mile usmála a sundala těžkou pánev ze sporáku. Loki si nejasně uvědomoval lákavou vůni smažených vajec a slaniny, která se v dokonalé harmonii prolínala s čerstvě upraženou kávou.

„Vy budete Loki.” Přicházela k němu s napřaženou pravicí. „Virginia Potts, ale říkejte mi Pepper, jako všichni ostatní.”
Loki jako ve snách stiskl její ruku. Zářivě se na něj usmála, až se jí odhalily zuby. Zastrčila si jeden rozevlátý pramen vlasů za ucho.
„Jsem ředitelka Stark Industry a přítelkyně Tonyho Starka.” Předstírala, že nevidí jeho ohromený výraz. „Nevěděli jsme, že se vrátíte už dnes, ale snídaně bude dost pro všechny.” Naklonila se k němu blíž. „Posnídáte s námi, že ano? Udělala jsem vejce se slaninou.”

Nečekala na odpověď a vrátila se do kuchyňské části. Pohybovala se s chladnou jistotou člověka, který se zde naprosto vyznal. Nalila mu kávu a posunula šálek po pultu směrem k němu. „Cukr?”

„Ne... díky,” zamumlal. Byl tak zaskočený, že se nezmohl téměř na slovo. Pozoroval blondýnu a uvažoval, jestli si náhodou jeden z nich nespletl adresu.

Tohle se mi zdá. Ještě jsem se nevrátil a moje mysl si ze mě utahuje. Tohle přece nemůže být pravda.

Stál stále na jednom místě a vůbec nevěděl, co má dělat. Chtěl se otočit a utéct. Zabít tu ženskou, která se chovala, jako by jí to tu všechno patřilo. Najít Tonyho a zakroutit mu krkem. Nebyl schopen pohybu, jen překvapeně stál.

„Dobré ráno, Tony,” zašvitořila. „Jak ses vyspal?”

Přišel do obyvaku jen v ručníku omotaném okolo boků, z vlasů mu ještě kapala voda z ranní sprchy.
„Pepper, ty jsi ještě tady?” zavrčel otráveně a rázem ztuhl. Do prdele! Zaklel v duchu, když si všiml Lokiho s prázdným výrazem a uvědomil si, jak to asi musí vypadat. On, téměř nahý a Pepper... Sakra, kde vzala moji košili?

„Loki” pokusil se o úsměv, ale vydoloval cosi podobného šklebu při bolavých zubech, „jsem moc rád, že už jsi doma.” Udělal krok k němu a zastavil se při pohledu do jeho očí. Viděl v nich v nich vztek, zradu prázdnotu, zklamání a bolest. Nervózně si zajel prsty do mokrých vlasů. „Pepper je právě na odchodu. Že ano?” dodal nesmlouvavým hlasem, z nějž bylo více než patrné, že se v žádném případě nejedná o otázku.

„Uvařila jsem snídani.” Ukázala na nandané talíře a okázale ignorovala jeho výhrůžný tón. „Bude milè posnídat společně, nemyslíš?”

„Ne, to si skutečně nemyslím.” Posbíral její oblečení, došel k ní a chytil ji za loket. Nesmlouvavě ji vedl k východu a nedbal jejích tiše vyslovovaných rozhořčených protestů. Cestou k výtahu špitl na boha, aby mu dal vteřinu na vyřízení a vedl ji dál. „Jarvis ti obstará taxi. Podepsané papíry budeš mít zítra ráno na stole. Díky, že ses zastavila, ale mám nějakou práci a musíš už jít.”

Loki při slově ‚práci’ odfrkl a konečně dal své tělo do pohybu. Odešel do pokoje, v němž měl své věci. Pepper se ještě chvíli s Tonym dohadovala, ale nakonec ji ne příliš vybíravě přesvědčil, že se má převléknout ve výtahu a odejít. Kdyby to šlo, práskla by dveřmi.

Tony si oddychl a se sevřeným žaludkem se obrátil na boha. Mírně zpanikařil, když ho neviděl, ale slyšel zvuky z jeho pokoje, což ho lehce uklidnilo. Chvatně se oblékl aspoň do trička a kalhot a rychle šel za ním. Zaklepal na dveře.

„Jdi pryč,” ozval se dutý hlas.

„Loki, nech mě to vysvětlit,” požádal ho. Nervózně stál u dveří a odolával pokušení je vyrazit.

„Není co vysvětlovat. Pochopil jsem to dobře. Dej mi pokoj.” Zpoza dveří se ozval slabý naráz, který Tonyho zneklidnil.

„No tak, není to tak, jak to vypadá,” snažil se ho přesvědčit přes zavřené dveře. Neozvala se žádná odpověď. Chvilku počkal a pak opatrně otevřel. Na posteli byly rozepnuté cestovní tašky, do kterých bůh snášel těch několik věcí, co za poslední měsíce získal.

„Loki, co to děláš?” zeptal se potichu mezi dveřmi.

Maluju sluníčka, idiote. Co bych tak asi mohl dělat? Mizím. Pryč od tebe a tvých falešných keců. „Vidíš, ne? Nebo ti ta ženská zatemnila mozek?”

„Ty balíš? Proč?” Vůbec mu to nedocházelo. Připadal si, jako by stál mimo své tělo a pozoroval celou situaci z dálky.

Ty se ještě ptáš? A to si říkáš génius? „Poznám, když jsem někde navíc. Nebudu ti překážet.” Vložil do tašky kousek oblečení a natáhl se pro další. Jak jsem mohl být takový kretén? Proč jsem si myslel, že to všechno, co říkal, myslel vážně?

Stark popošel blíž. „Nejsi tu navíc. Nechci, abys odešel.”

„Tak to to dáváš najevo vskutku zajímavým způsobem,” odfrkl si.

„Není to tak, jak si myslíš.” Rozhodil bezmocně ruce.

„Není?” trpce se zasmál. „Proto tu máš ráno téměř nahou ženskou, oblečenou jen do tvý košile? A ty sám přijdeš za ní jen v ručníku?” Vztekle popadl několik knih a hodil je do tašky. „Chceš mi snad tvrdit, že je to normální? Že se to děje všude?”

„Ne... já nevěděl, že je tady. Myslel jsem, že bude dávno pryč.” Začínal se do toho zamotávat a radši ztichl, když viděl úšklebek vyššího muže.

„Takže nepopíráš, že tu strávila noc.”

„Bylo to jinak. Opravdu.” Došel k němu a položil mu ruku na rameno. „Zastav se a já ti to vysvětlím.”

Bůh se na okamžik zarazil, když ucítil kradmý dotek. Vzápětí ruku naštvaně smetl, do zavazadla přidal dalších pár věcí a zprudka zapnul zip.

„Poslouchám,” řekl posměšně. „Oslň mě nějakou skvělou výmluvou.” Zkřížil ruce na hrudi, upřel oči na Tonyho a čekal. Ten nemeškal a ihned začal hovořit, ignorujíc jeho posměch.

„Nic jsem s ní neměl, opravdu. Nemám důvod ti lhát. Přišla navečer, měla už upito. Chtěla řešit nějaké papíry do firmy. Já... probral jsem s ní nějaké smlouvy, dal jsem jí něco k pití a ona pak usnula na gauči.” Nemůžu ti říct, že se mě snažila svést a vrátit se ke mně. Nepochopil bys to. A nevěřil bys mi, že jsem jí odmítl proto, že jsem celou dobu myslel jen na tebe.

„Dobrý pokus. Vážně. Zatleskal bych ti, ale budu mít plné ruce.” Vzal poslední věc, kterou ještě neměl sbalenou, nacpal ji do otevřené tašky a zavřel ji rychlým pohybem.

„Je to pravda, věř mi.” Přišel k němu a pokusil se ho obejmout. „Loki...”

„Nech mě být. Odcházím. Můžeš si tu svojí milovanou Pepper klidně zavolat zpátky. Už tě tu nebudu obtěžovat.” Popadl tašky a vykročil ke dveřím. Tony mu zastoupil cestu.

„Nepustím tě.” Odhodlaně se mu podíval do očí.

„A jak mi zabráníš? Zase mě necháš zamknout v pokoji?” vysmíval se mu.

„Pokud to bude nutné...” Pokrčil ramena.

„Ach, nebuď směsný a ustup.” Naklonil se k němu bokem a chtěl se okolo něj protáhnout.

„Ne.” Stál dál mezi dveřmi.

Já bych ti tak moc rad věřil, Tony. Ale tohle bylo výmluvné tak, jako kdybych tě přistihl mezi jejíma nohama.

Zhluboka se nadechl a pokusil se projít. Tony mu to nijak neusnadňoval. Chytil ho kolem pasu a nechtěl ho pustit. Loki vztekle zavrčel.

„Dej - ty - ruce - pryč,” sekal jednotlivá slova s jasnou hrozbou v hlase.

„Ne, dokud mě nevyslechneš.”

„Už jsem toho slyšel dost. Nepotřebuju, abys pokračoval v dalším lhaní.”

Hodil tašky na chodbu, chytil Tonyho za ruce a silou mu je roztáhl, aby se vysvobodil. Byl o dost silnější, než druhý muž. Ovládl se a neshodil ho na zem, stejně se však Tony neubránil zasyknutí bolestí. Bůh zdvihl zavazadla a vydal se k výtahu.

„Jarvisi, zamkni. Udělej obvyklá opatření.” Tony rychle zadal příkaz. Nesmíš odejít, ne takhle.

„Riskuješ,” řekl vyšší muž nebezpečným hlasem. Byl zády k nižšímu muži a ramena se mu třásla potlačovanými pocity. Vztek, ublížení, únava, prázdnota, touha, osamělost, to vše se snažilo dostat na povrch a Loki cítil, že to dlouho nevydrží skrývat.

Od chvíle, kdy použil magii, se něco změnilo. Cítil ji ve svém nitru, připravenou okamžitě mu přijít na pomoc. Ale když zkoušel vyčarovat plamen a zapálit svíčku, nic se nestalo. Měl obavy, kdy se magie z něj dostane ven  a jakým způsobem, neboť nechtěl nikomu ublížit.

Potěšilo ho, že mu jeho moc pomohla s regenerací. Nikoho by nenapadlo, že měl ještě před dvěma dny zlomený nos. Na jeho obličeji nebylo vidět nic, krom malé tenké jizvičky na pravé straně horního rtu. Jeho tvář byla stále dokonalá a krásná a Tony byl bez sebe, protože do ní neviděl a netušil, jaké myšlenky se honí pod havraními vlasy.

„Ano. Já vím,” odpověděl Tony pomalu a došel k němu. Objal ho zezadu kolem pasu a přitulil se k němu. Očekával, že ho shodí, možná i udeří, ale vyšší muž jen stál a chvěl se. „Něco se změnilo. Jsi jiný. Vzteklý. Ty nikdy nebýváš vzteklý.” Opatrnými doteky ho hladil po břiše. „Pojď si promluvit. Všechno ti vysvětlím a pomůžu ti.”

„Jak mi chceš pomoct, když mi neříkáš pravdu?” zašeptal téměř neslyšně. Přestával se ovládat, cítil, že za chvíli bouchne. Bolela ho hlava. Měl pocit, jako by mu někdo do mozku strkal rozžhavený drát.

„Já ti nikdy nelhal.” Dotčeně ho pustil a o půl kroku ustoupil.

„Nikdy?” Otočil se a v očích se mu blýskalo.

„Možná jsem ti někdy neřekl vše,” připustil, „ale to se jednalo o tvou minulost. Nemohl jsem ti to říct. A k čemu by to bylo? Nic si nepamatuješ a zbytečně by ti to ublížilo. Každopádně jsem ti nikdy nelhal. Můžu být cokoliv, ale lhář nejsem.”

„Tak proč jsi mi říkal ty věci před odletem?” Rozhodil rukama a tašky, které doteď držel v rukách s tlumeným žuchnutím spadly na podlahu. Prudce se nadechl, obličej zkřivený bolestí. Oči ho štípaly, jak se snažil zadržet slzy.

„Všechno, co jsem ti řekl, jsem myslel smrtelně vážně.” Založil si ruce na hrudi. „Dal jsem ti snad někdy důvod nevěřit mi? Udělal jsem někdy něco, co by ti uškodilo?”

„Ne...”

„Tak proč mi, do prdele, nevěříš? Myslíš, že jsem riskoval svoji práci a na všechno se vykašlal, abych ti zabránil udělat největší kravinu v životě, a pak to všechno posral tím, že bych šukal jí?” téměř křičel, všechno se v něm bouřilo proti Lokiho nařčení.

„Tony, já...” Nedokázal mluvit. Sotva stál. Bolest hlavy se stupňovala a před očima měl mžitky. Někdy vypadaly jako obrazy, ale byly tak rychlé, že je nestíhal zaznamenat. Zvedal se mu žaludek.

Tony přišel k němu. „Já se ti vždycky snažil pomoct, aniž bych čekal něco na oplátku. Už před dvaceti lety jsem tě vytáhl z bryndy.” Zapíchl mu ukazováček do hrudi. „Nikdy jsem neudělal nic proti tobě, když nepočítám to krátké období, kdy jsme byli ve válce a -” Zarazil se když Loki vykřikl a chytil se za hlavu.
„Loki?” Vyděsil se a sotva stačil boha zachytit před pádem.
„Jarvisi, sežeň Bannera, hned!”

„...asi omdlím,” slabým hlasem konstatoval bůh a pak jeho mysl obestřela temnota.