„Heimdalle, můj trest vypršel. Otevři Bifröst.”

Nechal se odvézt taxíkem na konec města. Cestou sledoval budovy, parky, jedoucí auta a lidi spěchající po nákupech, do práce a z práce, pro děti do školy a školky, venčící psy a nebo randící páry. Bylo mu smutno a cítil se prázdný, navzdory úplnosti svého magického nitra.

Ta prázdnota vycházela přímo z jeho srdce, roztahovala se mu skrz útroby a zanechávala po sobě tichou spoušť, roznášející zrnka smutku a zoufalství. Už nikdy nebude stejný jako dřív.

Odin jeho trest vymyslel vskutku dokonale. I kdyby se Loki chtěl vrátit ke starému způsobu života, jeho nová osobnost, získaná během pobytu na Zemi, mu to znemožňovala. Život v posledních měsících mu navrátil to, co v posledních staletích celkem úspěšně ignoroval díky pocitu přehlížení, odstrčení a odsunutí za slávu Thora. Totiž svědomí.

Poslední měsíce však bohu ukázaly ještě něco. Něco, co v dřívějších dobách považoval za slabost a ztrátu času. Později to nepoznal a nyní si to nechtěl připustit. Nechtěl si přiznat, že za jeho zoufalou potřebou se sbalit do klubíčka a plakat, je muž, u kterého bydlel, který se mu nesmazatelně vpil pod kůži a který ukradl jeho srdce a zadupal ho do prachu u svých bot.

Chtěl na něj zapomenout a žít jako dříve. Nezáleželo mu už na tom, že králem bude jeho nevlastní bratr. Toužil po klidu a doufal, že ho v Ásgardu opět nalezne. Vyjel tedy za město, aby nikoho nepřekvapil magický vír, jenž by se měl každou chvílí spustit z oblohy a odnést ho domů.

„Heimdalle, slyšíš mě? Tak otevři.” Nic se nedělo a Lokiho se začala zmírňovat lehká panika.

Že by můj trest nebyl u konce? Chce mě snad Odin trápit ještě déle nebo mě touží podrobit nějaké další zkoušce?

Skousl si spodní ret a neklidně těkal pohledem sem a tam, jako kdyby se bál, že se Strážce netrefí, zaměří paprsek jinam a on ho nestihne doběhnout.

Toto má být zkouška mojí trpělivosti? Mám zde čekat několik hodin? Nebo je snad Duhový most zničen a cesta domů je uzavřena? Mohu se do Ásgardu dostat svými cestičkami, ale chci se vrátit hlavní bránou, ať je má domněnka o skončení trestu potvrzená.

„Heimdalle, prosím…” zkusil potřetí zavolat Strážce cesty mezi světy a o několik okamžiků později byl konečně pohlcen barevným vírem, který ho zanesl do obrovské kruhové místnosti se zlatým zdobením a složitým mechanismem, z něhož vysoký muž ve zlaté zbroji vytahoval dlouhý meč.

„Buď vítán, princi,“ pozdravil ho s lehkou úklonou hlavy.

„Děkuji,” odpověděl a zadíval se do šedých očí, ve kterých se odrážela světla všech hvězd ve vesmíru. „V čem byl problém? Čekal jsem aspoň půl hodiny.“

„Musel jsem požádat krále o schválení tvého vpuštění zpět. Věřím, že to chápeš,” odpověděl hlubokým melodickým hlasem.

„Rozumím. Já… rád tě vidím,” řekl opatrně a vydal se pro koně. Vždy jich bylo u portálu několik ustájeno pro navrátivší se cestovatele.

Vybral si hnědou kobylku a přišel pomalu k ní. Pohladil ji po hlavě, aby se s ním seznámila a dal jí jablko z bedýnky u vrat, které s radostí přijala a slabě zaržála na znamení díků. Pomalu se vydal ke svému domovu. Posledních několik let zde moc času netrávil, proto se cestou zvědavě rozhlížel do všech stran a sledoval, jaké změny se v Ásgardu udály.

Před palácem seskočil z kobylky, pohladil jí po nozdrách a tiše poděkoval, že ho bezpečně odvezla. Palácový strážný pak převzal její otěže a odvedl ji pryč. Nadechl se a chtěl vyjít po schodech do vstupní síně, když ho na místě přišpendlil jedovatý hlas.

„Jak se opovažuješ se tady ukázat, po tom všem?”

„Řekl bych, že tě rád vidím, lady Sif, ale to bych lhal.” Otočil se s širokým neupřímným úsměvem. Vedle Sif stál blonďatý voják v zářivém brnění, který se sice neusmíval, ale také neměl v plánu Lokiho sežehnout plamenem.

„Loki.” Zdvořile kývl na pozdrav.

„Fandrale.” Oplatil kývnutí a chtěl pokračovat ve stoupání.

„Co jsi udělal s Thorem? Kde je?” Vykročila k němu s divokým pohledem.

Zastavil se a na obličej nasadil ten nejmilejší úsměv, kterého byl schopen. Medovým hlasem jí odpověděl: „Když jsem ho viděl naposledy, tak byl na cestě za svojí smrtelnicí a velmi obšírně mi líčil, jakými všemi možnými i nemožnými způsoby ji má v plánu… no však víš co.”
Všiml si, že bojovníkovi začaly cukat koutky a Sif zrudla až ke kořínkům vlasů. Naklonil se k ní a důvěrně na ní zamrkal. „Kdyby tě zajímaly podrobnosti, rád ti je někdy povyprávím, jen je po mně nechtěj ukazovat, jsou vážně nechutné a já si s tebou odmítám špinit ruce.”

Když nedokázala najít odpověď, rty sevřel v arogantní linku, posměšně si odfrkl a konečně vykročil. Ještě si stihl všimnout Fandralova pobaveného výrazu, když mu stráže otevřely závoru a vypustily ho dovnitř, kde byl okamžitě zajat v záplavě objetí od vysoké ženy ve splývajících bílých šatech.

„Matko,” zašeptal a jedna slza opustila jeho tvář.

***

„Doufám, že sis vzal ze svého trestu ponaučení,” řekl Odin ze svého zlatého trůnu.

Tohle mě fakt dokáže naštvat. Nejen, že dva týdny čekám, až mě konečně přijme, ale ještě na mě zírá z té výšky, abych si před ním připadal jako malý a ubohý. „Jistě.” Nedokončil myšlenku a pokorně sklonil hlavu.

„Můžeš jít.” Mávl rukou na znamení, že audience skončila.

To myslí vážně? Loki ohromeně zavrtěl hlavou. „To… to je vše? Nic víc mi neřekneš? Žádné podmínky, zákazy, nařízení?”

„Nemám, co bych ti více sdělil, Loki. Tvůj trest je u konce. Dělej si, co chceš, pokud se budeš chovat náležitě ke svému postavení. Pokud uděláš jakýkoliv přešlap, už tě ani Frigga nezachrání. Shniješ v nejtemnější cele.”

Tak s tím jsem počítal, to mě nepřekvapuje. „Mám tedy svobodu pohybu? Mohu chodit, kam se mi zlíbí? Aniž by mě někdo hlídal?” Sepjal ruce na břiše.

„Po Ásgardu ano. Pokud ho budeš chtít opustit, musíš požádat o povolení.”

„Rozumím.” Přikývl. To není tak zlé, pořád mám své tajné…

„A Loki… pokud se budeš někdy skrývat před Heimdallem a použiješ k odchodu své skryté cesty, pak věz, že v tu chvíli je ti Ásgard zapovězen navždy. Po návratu by tě čekala čekala ona tmavá cela. Proto velmi dobře rozmýšlej své kroky.” Předklonil se na trůnu, opíraje se o své kopí. „A teď už jdi. Mám na práci důležitější věci.”

Jistě, to jsi měl vždy, pomyslel si. Poprvé však v jeho myšlenkách byla spíše lítost, než hořkost.

Mírně se uklonil a opustil sál. Vydal se do svých komnat. Zdržoval se převážně v nich, pokud nebyl na návštěvě u matky. Jídlo také jedl převážně u sebe, málokdy se účastnil společného stolování. Kromě matky také téměř s nikým nemluvil. Thor se ještě nevrátil a on si neměl s kým promluvit.

Opět se ve vzpomínkách vrátil na Zemi. Připomínal si společné večery u Tonyho. Chybělo mu jejich povídání, sledování filmů a procházky. On mu chyběl. Ač se sebevíc snažil, nemohl ho vytěsnit ze své mysli. Zakazoval si na něj vzpomínat, ale úspěšný byl asi tolik, jako batole při prvních krůčcích.
Nenáviděl se za to, co s ním jeho mozek prováděl, jako kdyby snad mohl ovlivnit, jaké se mu budou zdát sny nebo co mu ho připomene.

Už je to tu zase. Zase na něj myslím. Já nechci.

Smutný otevřel dveře do své komnaty. Rozhlédl se po svém soukromém království a tvář se mu zalila radostným úsměvem, když zjistil že soukromí narušil jeho bratr, rozvalující se v lenošce pod oknem.

„Nechtělo se mi tě hledat po celém paláci, tak jsem se rozhodl počkat na tebe zde. Doufám, že se nehněváš,” řekl Thor a vydal se jej obejmout.

„Rád tě vidím, bratře.” Objal ho a poplácal po rameni.

„Vyděsil jsi mě, když jsem zjistil, že jsi odešel. Proč jsi mi nedal vědět?” vyčetl mu, popadl ze stolu hrozen vína a vrátil se na své místo pod okno.

„Já nevím,” odpověděl popravdě a sedl si na zem, zády opřený o postel. Jak už je to dávno, kdy jsme takto seděli a povídali si? Tři sta let? Déle? „Moc jsem nepřemýšlel, prostě jsem musel pryč.” Odhrnul si vlasy z obličeje. „Došel jsem k závěru, že můj trest skončil a že bych rád viděl matku, tak jsem zkrátka konal.” Rozpačitě se usmál a nastavil ruce, do kterých mu přistála část ovoce, ze které Thor okusoval jednotlivé bobule. Odtrhl jednu kuličku a pomalu si ji vložil do úst. „Zato ty jsi tam byl dost dlouho,” řekl, když dožvýkal.

„Ano, něco jsme s Jane zařizovali a zdrželo nás to. A pak jsem pár dní byl u Anthonyho.”

Při vyslovení toho jména mladšího bratra píchlo u srdce, ale udržel kamennou tvář. Rychle sklonil oči k ovoci, vložil si další kousek do úst a s plnými ústy se zeptal: „Proč?” Sám sobě si gratuloval, jak šikovně skryl chvějící se hlas.

„No,” poškrábal se na hlavě, „hodně jsme pili. Ještě se Stevem a Clintem. Bruce zůstal s Natashou na ošetřovně.”

„Proč? Vždyť jsem ji vyléčil.” Potřásl hlavou.

„Chtěl si ověřit, že je opravdu v pořádku. Má větší důvěru ve svou medicínu, než v magii. A jí nevadilo tam zůstávat.” Lehce se začervenal a Loki se pousmál při představě těch dvou, jak spolu něco mají.

„Chápu.Takže jste pár dní chlastali?” zeptal se nenuceně, natáhl se a odhodil větvičku snědeného hroznu na stůl.

„Bylo vtipné sledovat Anthonyho a lukostřelce, jak se snaží se mnou a s kapitánem držet krok. Oba byli za chvíli úplně na mol.” Uchechtl se. „Jedna sklenice ásgardského moku by je uspala na týden.”

Tohle mě ale vůbec nezajímá. Jak se má? Byla tam ta blonďatá mrcha? No tak! A nebo mi radši nic neříkej. Nechci nic vědět. Nechci se trápit dál. Nechci další bezesné noci. Chci zapomenut. Přitáhl si kolena k bradě a objal si je rukama. „Ano, smrtelníci nic nevydrží,” odpověděl spíše z povinností.

„Za to my ano, že bratře?” Thor na něj vesele zamrkal. „Dnes večer bude oslava.”

„Hm. Užij si ji.” Pokrčil ramena.
Mně je nějaká oslava fakt úplně u prdele.

„Však ty si ji taky užiješ.” Zvedl se a protáhl.

„Já?” Zvedl k němu oči. „Já nikam nejdu. Nemám chuť si něco užívat. Půjdu spát.”

„V žádném případě nebudeš sedět tady. Budeme oslavovat tvůj návrat paměti a magie. A také, že jsi zpátky doma. Tvoje neúčast se netoleruje.” Pohrozil mu prstem, jako kdyby byl malý kluk. Toto gesto zapříčinilo krátké zasmání.

„Thore, nikdo se mnou pít nechce. Nikdo se se mnou nebaví. Nemá smysl, abych chodil na hostinu a všem kazil večer.” Opřel se o podlahu a postavil se. Díval se teď bratrovi do blankytně modrých očí. Blýskl těmi svými. „Jestli se chceš se mnou opít, přijď sem nebo já přijdu k tobě a můžeme se bavit jako za starých časů.”

„Nesmysl. Každý se na tebe těší, nechápou, proč jsi pořád zalezlý a najdeš mezi ně.” Mávl rukou. „Prostě tam půjdeš. A půjdeš se mnou hned, ať si to nerozmyslíš. Stejně to za chvíli začne.“

„Pod jednou podmínkou,” vzdychl. „Pokud uvidím, že někomu překážím, nebudeš mi bránit v odchodu.”

„Dobrá.” Přikývl a vykročil. U dveří se zastavil. „Něco pro tebe mám.” Plesknul se do čela. „Málem jsem zapomněl.” Podal mu obálku, kterou vyndal z náprsní kapsy.

„Co je to?” Obracel ji ze strany na stranu.

„Od Starka. Mám počkat venku, než si to přečteš?”

„Co? Ne.. já… přečtu si to později.” Odložil psaní na stůl vedle knih. „Tak pojďme.” Opít se vlastně není tak úplně špatný nápad.

Nevšiml si, že při odchodu zavadil rukávem o jednu z knih, která balancovala na vršku hromádky. Počkala, až za sebou zavře dveře a pak spadla dolů, přímo na bílou obálku.