Díval se na tu zatracenou složku jako ve snu. Vzkaz četl aspoň stokrát a snažil se přijít na to, co provedl. Čím ji tak urazil.

Byl jsem na ni příliš rychlý? Měl jsem se jí ještě jednou zeptat, co se jí přihodilo, že chtěla plakat? Byl jsem k ní příliš necitlivý? Řekl jsem snad něco urážlivého?

Zabořil se do sedačky a civěl na desky. Zuby drtil spodní ret. Bál se podívat dovnitř a odhalit její obsah. Srdce mu tlouklo a hlasitě rezonovalo v jeho hrudníku. Připadal si najednou příliš zranitelný. Byl úplně sám v celém mrakodrapu a bylo mu úzko. Napadlo ho, že by kontaktoval Thora, ale nechtěl rušit dalšího člověka ve večerních hodinách. Zatoužil po Tonyho společnosti, chtěl s ním mluvit, ale bál se, že mu zase položí telefon.

A co bych mu tak řekl? ‚Tony, moje holka mě kopla do prdele a já potřebuji obejmout?‘ Akorát by se mi další dva měsíce smál, že to s ženskými neumím. Zavrtěl hlavou. Ne, Tonymu znovu volat nebudu.

Hypnotizoval složku. Ležela na stole a jako by ho vybízela, aby se do ní podíval. Odhodlával se k jejímu otevření. Bál se jí jen dotknout, nechtěl vědět, co je uvnitř. Zároveň cítil spalující touhu zjistit, jaké tajemství ukrývá.

Vypil půl láhve vína, než se odvážil. A po jejím otevření litoval, že to udělal. Krve by se v něm nedořezal. Seděl ztuhle nad otevřenými deskami a cítil, jak mu po zádech teče studený pot. Složka byla až po okraj plná dokumentů a fotografií.

Roztřesenýma rukama je bral jednu po druhé a držel je daleko od sebe, jako kdyby držel jedovatého hada. Na každé byl on. V hrozivé rohaté helmě, oděn do složitého a nádherného brnění ze zlata a kůže se zeleným pláštěm a s prapodivným žezlem, zářícím modrou barvou. Arogantní a panovačný úsměv byl na jeho obličeji téměř na každém záběru. Jako kdyby svým pohleden chtěl dát všem najevo, jak moc jimi, pouhými smrtelníky, pohrdá.

To nemůžu být já, křičel uvnitř svého mozku. To musí být zlý sen!

Ale věděl, že je to krutá realita. Chtěl tu hromadu důkazů zahodit a předstírat, že neviděl vůbec nic, ale nebylo cesty zpět. Musel se na vlastní oči přesvědčit, jaké hrůzy spáchal. Ani si nevšiml, že víno dopil, dokud ho nevyrušil hlasitý zvuk spadlého skla. Naštěstí se láhev nerozbila, přesto nechtěl riskovat druhý pád a nevrátil ji na stůl, ale postavil vedle gauče. Ruce se mu klepaly tak, že k tomu téměř potřeboval dva pokusy.

Ohromeně zíral do složky a nevnímal nic jiného. Na jedné fotografii před ním klečelo náměstí plné lidí a on ve své rohaté helmě se nad nimi tyčil, s roztaženýma rukama, jako jejich spasitel.

Spasitel? Jsem tyran!

Na další držel Tonyho pod krkem a ve tváři měl šílený vztek. On s vlajícími vlasy na jakémsi létajícím skútru, s chyceným šípem v ruce. Díra v podlaze, v ní ležel a všichni z Avengers stáli nad ním s připravenými zbraněmi.
Zavřený v nějaké skleněné místnosti. Rvačka s jeho bratrem.
Mimozemské lodě a postavy, rozbité budovy. A na mnoha fotografiích spousta mrtvých těl. Byly tam ještě další, každá s nějakým hrůzným obsahem.

S třesoucíma rukama se podíval na obsah dokumentace. Na první straně byla jeho identifikační karta, zbytek bylo hlášení o jeho krutých činech. Po přečtení čísla počtu obětí si nacpal pěst do úst a běžel zvracet. Omotal rukama záchodovou mísu a dávil vše, co snědl a vypil. Pozvracel si dlouhé vlasy, ale neměl sílu řešit něco tak triviálního.

V hlavě mu rezonovala pouze dvě slova: Jsem zrůda!.

Zvracel dlouho, dokud už neměl žaludek zcela prázdný. I pak se mu stahoval v bolestivých křečích. Na spancích se mu perlily kapičky ledového potu a košile se mu lepila k zádům.

Zrůda!

Odploužil se do sprchy. Posadil se na studenou dlažbu, pustil si horkou vodu a doufal, že se rozpustí. Teď už chápal jejich prvotní reakce. Naprosto jim rozuměl.

Měli mě zabít. Neměli se ke mně chovat slušně. Měli mě zavřít do nejhlubší jámy a nechat sežrat krysami. Rozplakal se. A Tony mě ještě u sebe nechává bydlet. Mě, vraha! Jak se mnou může vůbec vydržet v jedné místnosti, aniž by se mu chtělo zvracet?

Zaúpěl a zvrátil hlavu dozadu. Uhodil se do temene o bílé dlaždičky, ale bylo mu to jedno.

Už chápu, proč byl tak odměřený v telefonu. Je dost daleko, nemusí se přetvařovat.

Drásal si bledou kůži na ramenou, v bolestné snaze přehlušit tu hrůzu, kterou způsobil.

Zrůda!

Spolu s vodou opouštěly odtokovým kanálkem sprchu i stružky jasně červené krve.

Vyčerpaný pláčem na chvíli usnul a když se probudil, bezduše se postavil. Mechanicky vypl vodu, utřel se, oblékl do čistého oblečení a vyčistil si zuby. Vrátil se do obývacího pokoje a sbalil složku na jednu hromadu. Při zavírání z ní vypadl disk. Rozklepaný ho uchopil do dvou prstů, jako kdyby ho disk měl každou chvílí kousnout. Dlouho se na něj díval, jako by doufal, ze drží v ruce něco, co by ho na místě zabilo. Pomalu došel k ovládacímu panelu na zdi, vložil do něj disk a vrátil se na sedačku.

„Pusť to Jarvisi, prosím,“ zašeptal tak potichu, že bylo s podivem, že ho Jarvis slyšel a splnil jeho přání.

***

„Pane, mel byste něco vědět.“ Jarvis kontaktoval Tonyho právě, když létal nad nepřítelem a snažil se sestřelit jeho letadlo.

„Co se děje?“ Vystřelil další raketu, která s ohnivým výbuchem našla svůj cíl. „Teď se to moc nehodí.“ Na poslední chvíli se vývrtkou vyhnul střele od protivníka a zařval na něj několik šťavnatých nadávek, jako kdyby ho snad mohl někdo slyšet.

„Loki si pustil video z jeho invaze. Chtěl jste, aby tyto záznamy byly před ním utajené, ale měl svůj disk.“

„Kde k němu přišel? Sakra! Co teď dělá?“ Tony vyslal pulzní střelu z reaktoru a letadlo začalo padat k zemi. Přepnul trysky a snesl se na zem k ostatním.

„Myslím, že má depresi. Sedí, pláče a nehne se z místa.“ Jarvis to oznamoval svým typickým suchým, robotickým hlasem, prostým veškerých emocí. Tony zřejmě díky tomu nasucho polkl a jeho žaludek udělal kotrmelec.

„Musím se vrátit,“ oznámil ostatním, když přistál v chráněným ďolíku mezi vzrostlými stromy.

„Proč?“ zeptala se Natasha a neuvěřitelnou rychlostí dobíjela pistole a zásobníky.

Chvíli váhal s odpovědí. „Loki zjistil pravdu. Bude potřebovat, aby na něj někdo dohlédl.“

„Proč ty? Ví to Fury?“ zeptal se udýchaný Clint.

„Bydlí u mě. Cítím se za něj zodpovědný.“ Pokrčil ramena, jako by to byla úplně jasná věc.

„Fury tě vyhodí, jestli ho nepožádáš o dovolení.“ Steve se ztěžka opíral o svůj štít.

„Vyřídím to s ním po cestě. Vy to tu zvládnete i beze mě. Už nemají čím létat. Nepotřebujete mě.“ Zapálil trysky a začal stoupat. „Do večera je máte v kapse.“

„Tony, jsi si jistý, že víš, co děláš? Nemusíš se o něj starat. I když je jiný, než býval, není to tvoje starost,“ trochu zaraženě povídal Steve. „Můžeš k němu poslat Thora, je to jeho bratr, měl by se o něj zvládnout postarat.”

„Uvidíme se doma.“ Mávl místo odpovědí a odletěl. Ostatní na něj chvíli hleděli se smíšenými pocity, ale neměli čas, museli se vrátit k boji.

„Jarvisi,“ naléhavě pokračoval v rozhovoru se svým vynálezem, „nesmí z mrakodrapu pryč. Zamkni ho v pokoji, když to bude nutné. Prostě tam musí být, až tam dorazím. Je to jasné? Za žádnou cenu nesmí odejít nebo si něco udělat.“

„Pokusím se, pane. Co mu mám říct?“

„Že jsem za pár hodin doma a ať neprovede žádnou hloupost.“

„Udělám pro to všechno, pane.“

***

Loki se dodíval na nahraný záznam a usilovně přemýšlel.
Nechápu to. Co se muselo stát, že jsem byl takový? Co mě k tomu dohnalo? Jak jsem mohl být takový hajzl? Pročísl si vlhké vlasy a zoufale zavřel oči.
Na tom ale přece nezáleží. Na ničem už nezáleží.

Když viděl, co byl schopný udělat, kolik lidí zničil a že rozpoutal mimozemskou válku, byl sám ze sebe znechucený. Více než to. Nedokázal sám se sebou vydržet. Začal nervózně pochodovat po obýváku. Nemohl v klidu sedět. Něco jako by ho popohánělo k pohybu.

Zotročil jsem Clinta a obrátil ho proti ostatním. Ten doktor kvůli mně otevřel cizí armádě bránu sem na Zemi. Thora, svého bratra, jsem nechal ve skleněném vězení padat několik kilometrů z letadla.

Zastavil se u prosklené stěny a díval se na noční New York. Světla pocházející z domů, barů, obchodů a pouličního osvětlení byla nádherná, miloval ten pohled z okna. Dnes mu ale nepřinesl žádnou radost. Naopak, měl pocit, že ani nemá právo se na tu krásu dívat. Opřel si o sklo obličej. Příjemně chladilo jeho horké tváře.

Byl jsem krutý k Natashe. Tonyho jsem vyhodil z tohoto okna. Tonyho! Jediného člověka, který byl od začátku na mě hodný. Při té myšlence se rozvzlykal. Jak jsem ho mohl chtít zabít? A jak jsem mohl být tak zlý a krutý k ostatním? Proč jsem vůbec chtěl ovládnout Zemi? Kdo by o to vůbec stál?

Bylo zde příliš mnoho otázek, které neuměl zodpovědět. Například se ve složce psalo, že uměl ovládat magii.

Jak by to bylo možné? Copak to existuje? Ale na tom už nesejde. Nezasloužím si chodit po téhle planetě. Po žádné planetě.

Zajímalo ho akorát, co měla Clara za důvod, aby mu složku nechala na stole. Musela vědět, že se podívá. Musela ho nenávidět, ale důvod ho nenapadal. Svezl se na zem, zády opřený o průhlednou stěnu si přitáhl kolena k hrudníku a vrazil si prsty do vlasů. Tahal se za ně a kolébal se dopředu a dozadu. Slané slzy mu z tváří kapaly na zem.

Chtěl vidět Tonyho. Ale copak si může dovolit vůbec cokoliv chtít? Rád by mu to vysvětlil, omluvil se, nějak to napravil. Stále si však nevzpomínal na nic z toho, co viděl na obrazovce. Nenapadal ho žádný důvod svého počínání a už vůbec si nedokázal představit, co by mohl říci na svoji omluvu. Pro jeho chování žádná omluva neexistovala.

Jsem zrůda a vrah! Ach Tony!

Seděl dlouho v chmurných myšlenkách a přemýšlel, co má dělat. Měl by umřít, aby už nikomu nemohl ubližovat. Ano. To by měl. Nechtěl žít s tím, co viděl, že provedl. A ani si na to nevzpomínat a nevědět důvod. Rozhodl se.

Udělám to. Zvedl hlavu a v očích měl odhodlání.

„Jarvisi, můžeš pro mě něco udělat?“ zeptal se prázdným hlasem.

„Jistě, pokud to bude v mých silách.“

„Chtěl bych, abys Tonymu něco vyřídil.“

„Mám vytočit jeho mobil?“

„Ne… chci mu nechat vzkaz. Půjdu se obléknout a pak odejdu.“

Jarvis počkal, až Loki dojde do pokoje, a rychle za ním zavřel a zamkl dveře. „Nemůžu vás pustit ven. Je mi líto,“ řekl hlasem, ve kterém nebylo po lítosti ani slechu.

„Jak to myslíš, že nemůžeš?“ Vzal rozčileně za kliku. „Pusť mě okamžitě ven!“

„Mám své příkazy. Mohu vám pustit nějakou hudbu, pro zkrácení dlouhé chvíle?“

„Co to je za příkazy a kdo ti je dal?“ Lomcoval klikou dál, ale bezúspěšně. „No tak… pusť mě ven. Prosím,“ naléhal na něj.

„Pan Stark se vrací do Stark Toweru. Já vás mám udržet doma živého, než se vrátí. Takže jsem pro jistotu vypnul vodu v koupelně, kdybyste náhodou přemýšlel o utopení.“

„Proč bych se měl topit?“ upřímně se podivil.

„Jen plním příkazy. Co bude s tou hudbou?“

„Dělej, jak myslíš,“ povzdechl si, věda, že ho nepřesvědčí. „Kdy se Tony vrátí?“

„Během několika hodin.“

„Dobře. Počkám.“ Odevzdaně si lehl na postel a koukal do stropu. Jarvis mu pustil uklidňující písně od Enigmy, které ho vůbec neuklidnily.

Co jsem vlastně čekal? Že to bude jednoduché? Za to, co jsem provedl? Ale proč se Tony vrací? Do telefonu říkal, že tam budou ještě nějakou dobu muset zůstat.

Najednou dostal strach. Nechtěl se s Tonym vidět. Nemohl mu jít na oči. Tolik mu ublížil, ohrozil několikrát jeho život a on pro něj zařídil druhou šanci. Rád by věděl, co k tomu Tonyho vedlo. Možná, že bude natolik shovívavý, že mu to prozradí. Pokud ovšem dostane odvahu se zeptat. Mučil se podobnými myšlenkami tak dlouho, až nakonec vyčerpaný událostmi usnul.

Tony ho našel schouleného na posteli objímajícího polštář. Kdyby situace nebyla tak vážná, zatetelil by se nad roztomilostí boha, ležícího s vlasy rozprostírající se mu okolo jeho hlavy jako ebenový vějíř a ústy lehce pootevřenými.  Posadil se k němu na postel a čekal, až se probudí.