„Clinte, pozor,” zařval Loki a kotoulem do strany se elegantně vyhl ráně od protivníka. Vytáhl se na nohy, skrčil se a kopl útočníka do hrudi. Odmrštil ho a spěchal na pomoc lučištníkovi, který byl obklíčen skupinkou mužů. Loki jich rychlým pohledem napočítal šest. Dovolil si krátký pohled stranou a viděl, že Thor se svým kladivem pacifikuje další skupinu. Utíkal tak rychle, jak mu nohy dovolovaly. Plíce ho pálily nedostatkem vzduchu. V běhu hodil poslední dva nože z pouzdra na opasku a trefil svoje cíle.

Clint vynakládal veškerý zbytek energie k obraně svým lukem, toulec na šípy zel prázdnotou. Docházely mu síly a paže únavou těžkly. Loki už byl téměř u nich, málem dokázal rozpoznat jednotlivé tváře útočníků a připravoval se ke skoku mezi ně.

Prudké trhnutí za nohu ho dostalo na zem. S tlumeným výkřikem padl na obličej a cítil, jak mu po čele do očí stéká něco teplého a mokrého. Na pravém spánku cítil tupou bolest od nárazu do čehosi ostrého a špičatého. Snažil se rychle otočit a postavit, ale rána do hlavy způsobila, že se pohyboval jako v mátohách. Viděl rozostřeně a potlačil nutkání zvracet.

Kurva, tohle není dobrý, pomyslel si. Tohle fakt není dobrý.

Někdo ho hrubě kopl do břicha a otočil ho tím na záda. Neubránil se zasténání. Automaticky si chránil rukama obličej a snažil se mrkáním a prsty vyhnat krev z očí, mísící se s prachem.

Útočník si klekl na jeho hrudník a na tváři mu přistál první úder. Ozvalo se odporné křupnutí a jeho obličej zalila další krev ze zlomeného nosu. Snažil se bránit, ale přes zalepené oči nic neviděl. Jeho marný pokus o obranu vyvolal v jeho protivníkovi škodolibý smích. Loki se ho pokoušel kopnutím ze sebe dostat, ale nešlo to. Byl o mnoho silnější a rány pěstí dopadaly příliš rychle. A on už byl tak unavený. Nakonec ucítil na svém krku nůž. Zadržel dech a ztuhnul.

Tak tohle je konec? Takhle skončím? Slepý a podříznutý jako zvíře na porážce?
Zapátral v mysli a vybavil si Tonyho úsměv. Zdálo se mu jako věčnost, kdy ho viděl naposledy. Mimoděk se usmál.

Celou cestu na misi nemluvil. Byl zahloubaný ve svých myšlenkách a spíš cítil, než viděl, že ho Thor každou možnou chvilku bedlivě pozoruje. Naštěstí s Bartonem řídili letoun, museli se naplno soustředit a tak si ho nemohli všímat příliš často.

Uvědomoval si, že Tonymu nedal slib, který po něm chtěl. I když by to rád udělal, stále toužil po smrti. Jedna noc v objetí na tom nic nezměnila. A ihned po tom byl od Tonyho nedobrovolně odříznut, od jediného člověka, se kterým se odvážil alespoň na chvíli doufat, že by to dokázal překonat. Čím větší byla jejich vzdálenost od New Yorku, tím méně v to věřil.

Let jim trval několik hodin a Loki upadal do hlubší a hlubší trudnomyslnosti. Chtěl pochopit, co ho vedlo k tomu, jak se choval. A proč mu tam Clara nechala tu složku. Tomu rozuměl ještě méně. Myslel si, že ji má rád a ona jeho. Nešlo mu do hlavy, proč myslel častěji na Tonyho, přisuzoval to tomu, že spolu trávili spoustu času.

Mátlo ho to, že Tony ho přitahoval minimálně stejně, jako ona, spíš více. Na jeho polibky myslel stále, na Clařiny téměř vůbec.
Až když se s Tonym loučil, vzrušený a frustrovaný, si plně uvědomil, že agentka mu nic neříká. Chtěl se s ní vyspat, ale s menším odstupem mu došlo, že by si to pravděpodobně ani neužil a zřejmě by to ani nedokázal dovést do konce. Tonyho chtěl a myslel na něj i ve chvíli, kdy se snažil dostat do její podprsenky. Spalovala ho bolestná touha po jeho objetí. Stejně intenzivní, jako touha po smrti.

Ubytovali se v jednom domě, který dostali od Furyho k dispozici. Místnost, ve které se usadili, byla strohá a zcela funkční. Byl zde stůl, několik židlí a velká mapa místního území, pověšená na zdi proti oknu. Clint se po dlouhém letu chtěl protáhnout, šel prozkoumat okolí a dva bratři osaměli.

Několik okamžiků strávili v tichosti. Thor očividně nevěděl, jak načít ožehavé téma a za normálních okolností by se tomu Loki zasmál, tentokrát však nemohl vyloudit na své tváři ani náznak úsměvu.  
Thor si odkašlal, zvednul na něj své modré oči a nadechl se, jako by ho čekal skok do bezedných hlubin.

„Loki…” začal, ale druhý bůh byl rychlejší.

„Thore,” požádal ho se sklopenou hlavou, „odpovíš mi na pár otázek, prosím?” Zvedl k němu pohled a ve smaragdových očích se zračila bolest a očekáváni.

„Já...pokusím se,” opatrně kývl a děsil se toho, co slíbil.

„Kdo jsem? Nebo spíš kdo jsem byl?” Vyslovil to, co ho trápilo od chvíle, kdy ho Natasha odvedla ke Starkovi.

„Jak to myslíš? Jsi Loki. Můj bratr. Právoplatný člen Avengers.”

Tohle bude těžké, v duchu odhadl Loki. „Kdo jsem byl, než mě našla Natasha? Co se dělo v době, na kterou si nepamatuji?” trpělivě upřesnil svou původní otázku.

„Je to důležité? Nechci tě ovlivňovat.” Do očí se mu nepodíval.

„Důležitější, než všechno ostatní.”
Stáhl se mu žaludek a priškrceným hlasem doplnil: „Viděl jsem, co jsem způsobil. Thore, já viděl záznamy!” Vstal a začal rázovat po místnosti. Rozpřáhl zoufale ruce, zastavil se před bratrem a z očí mu spadla jedna osamělá slza do prachu na zemi. „Proč jsem to udělal? Když mi to neřekneš ty, tak kdo? Pochop mě, prosím,” zašeptal. „Potřebuji to vědět.”

Blonďatý bůh sledoval, jak před ním jeho mladší bratr klesá na kolena. Chvíli to vypadalo, že mu snad obejme nohy, ale zůstal sedět na patách s pohledem zakotveným na svých propletených prstech, položených v klíně. Ramena se mu třásla.

Co bych za to v minulosti dal, vidět bratra v podřízené pozici, pomyslel si Thor a ihned potřásl hlavou a zakázal si tyto myšlenky.
Nevěděl, co odpovědět. Bál se, že když mu začne vyprávět jejich příběh, že to Lokiho ještě více změní a že o něj opět přijde. Užíval si bratrovu náklonnost, kterou už dlouho považoval za ztracenou. Také se strachoval, že mu tím ublíží a on se utvrdí ve svém rozhodnutí zemřít.

Bůh hromu miloval svého bratra a nechtěl přilévat do ohně zoufalství, stravující Lokiho mysl. Dával si na čas s odpovědí, pozoroval boha před sebou a nakonec se rozhodl. Druhý muž zřejmě potřebuje slyšet pravdu a on nemůže tuto skutečnost skrývat jen na základě vlastní sobecké touhy ho neztratit.

„Posaď se, bratře.” Pokynul směrem k prázdné židli. „Zkusím ti říci alespoň něco,” neochotně promluvil, když se Loki usadil proti němu, položil dlaně na stůl a čekal. „Ale těžko ti můžu odvyprávět tisíc let života.”

„Tisíc?” Ušklíbl se. „To mi chceš říci, že jsem, stejně jako ty…”

„Ano, bůh. Správně. Bůh klamu, abych byl přesný.” Opřel se pohodlněji o opěradlo, až židle na protest zaskřípala.

„To je absurdní.” Zavrtěl hlavou.
„Moji moc jsi viděl. Pochybuješ o ní?”

„Ne, to ne, ale -”

„I ty máš svou moc. Mimo jiné dokážeš kouzlit. To já neumím.”

Zase ta magie! To snad nemůže být pravda. Nebo ano? Opravdu to někde ve mně je? „Začni prosím od začátku,” požádal ho unaveně a položil ruce na stůl. Asi mi praskne hlava.

„Narodil ses na Jötunheimu vládci toho světa,” začal Thor vyprávět. Pověděl mu, jak ho jeho pravý otec hodlal nechat zemřít a jak ho našel Odin a vzal ho s sebou. Byli vychováváni společně, oba jako královští princové, aniž by kdokoliv tušil, že Loki není stejného původu, jako jeho starší bratr. Popisoval mu jejich život, společné hry, boje, hony na divokou zvěř, stejně tak studium a život v královském paláci na Ásgardu.

Loki byl výborný posluchač, sem tam se zeptal na nějakou podrobnost, ale víceméně Thora nepřerušoval a trpělivě naslouchal. Když mu líčil dění z Nového Mexika, Loki sklopil hlavu a cítil se hrozně.

Jak jsem na něj mohl poslat Ničitele jen kvůli trůnu? Ani se nedivím, že mi ho otec nechtěl dát, pokud je tohle všechno pravda.

Při poslouchání o jeho dohodě s Chitauri se rozplakal. Thor obešel stůl a objal ho. Loki ho křečovitě sevřel okolo krku a smáčel jeho plášť slanými potůčky.

„Chtěl bych tě požádat o odpuštění, Loki.”

„Cože?” Odtáhl se od něj a pozoroval ho.

„Celý život jsi žil v mém stínu a já si to užíval, místo, abych…”

„Nech to být,” zamumlal a otřel si slzy. „Na tom už nezáleží. To spíš já bych se měl omluvit tobě.”

„Proč nechceš mou omluvu?”

„Stejně si to nepamatuji.” Mávl rukou a opustil jeho paže. „Děkuji, že jsi mi to řekl. Musím to teď vstřebat.” Uslyšel bouchnutí dveří a poznamenal: „Clint je zpátky.”

Ten, jako by chtěl potvrdit jeho slova, se přiřítil do místnosti, sedl si na jednu z volných židlí a blýskl po nich zářivým úsměvem. „Co bude k večeři?”

To bylo před třemi dny. Byli na misi čtvrtý den. Ze začátku to vypadalo nadějně, ale dnes protivník odněkud vykřesal další bojovníky a z malé akce se stala najednou velká bitva o přežití. Byli na ně jen tři, posily od Furyho zatím nedorazily a jich zbývalo ještě okolo dvaceti.

Loki na další vyptávání nebo litování sebe sama neměl čas. Sotva se stíhali vystřídat v krátkém spaní. Nenašel ani minutku na hovor s Tonym. Chvíli přemýšlel, že by se nechal zabít a ukončil tak všechna své trápení, ale pak si uvědomil, že by tím akorát vystavil  životy jeho bratra a kolegy ve větší ohrožení. A to nechtěl. Bojoval ze všech sil, aby Thorovi a Clintovi hlídal záda. A nakonec na nich sám skončil.

Zlomený nos ho pekelně bolel a krev ho štípala v očích. Myslel na Tonyho. Cítil špičku nože na svém krku a myslel na jeho pokřivený úsměv.

Tony, odpusť, ale nedokážu se vrátit. Já teď umřu, ale nebude to mou rukou. Opravdu jsem se snažil. Ale jsem slabý a bezmocný. A strašně unavený. Nemám už sílu bojovat. Nevím, kdo je nade mnou, nic nevidím.

Uslyšel výkřik a ucítil, jak ho někdo hrubě popadl a postavil na podlamující se nohy. Špičkou nože zabodnutou do jeho zad mu kdosi určoval směr chůze. Podařilo se mu konečně dostat z očí krev a podíval se po ostatních. Clint i Thor byli zajati poslední skupinkou, čítající 4 chlapy. Právě jim svazovali ruce za zády a Lokiho vedli k nim.

Zastavil se. Věznitel ho pobídl nožem, aby pokračoval, ale Loki nereagoval. Byl jako v transu. Nevnímal nic jiného, než nebezpečí hrozící jeho přátelům. Něco v sobě ucítil. Byla to obrovská zuřivost, která hrozila, že jej pohltí. Hrozivý pocit vlastního hněvu se proplétal s mučivým příslibem. Okouzlující emoce mu prudce proběhla tělem, uchopila jeho hněv a vznesla se spolu s ním do výše.

Začal se třást. Bleskurychle se otočil k muži s nožem a chytil ho pod krkem. Zvedl ho v jedné ruce nad sebe v nadlidské síle. Zuřivost ho zcela ovládla. Okolo zápěstí mu tančily fialové plamínky a on cítil, že tak to má být. Cítil, že je úplný, jako by se část jeho duše vrátila zpět a až s jejím návratem poznal, že mu chyběla.

Druhý muž upustil nůž, chytil se Lokiho ruky a zoufale se snažil kopáním osvobodit. Bůh mu lhostejně svými prsty rozdrtil hrtan a odhodil ho chrčícího na stranu. Pohlédl na ostatní a v očích mu tančila smrt. Napřáhl před sebe ruce s nataženými prsty. Plamínky olizovaly jeho ruce a mazlily se s jeho kůží.

Ošklivě se usmál a zamířil na zbylé útočníky několik provazců magických pěstí ze stlačeného vzduchu a završil to zelenými blesky. Všechny našly svůj cíl. Bylo po bitvě. Vyhráli. Zuřivost ho opouštěla a nahradila ji prázdnota a únava. Klesl na kolena a padl obličejem do prachu na svůj zlomený nos. Všechno zčernalo.