„Ať už přestane pršet!" zanaříkala jsem.

Byla jsem rozlámaná, protože krom toho, že jsem občas vyběhla ven na záchod, jsem pořád ležela pod přístřeškem. Bylo mi už relativně dobře, sice jsem pořád byla trochu citlivá na určitých částech těla, ale břicho už mě nebolelo. Jen jsem si přišla hrozně špinavá. Potřebuju sprchu, potřebuju se pořádně umýt.

„Snad brzy, zdá se mi, že už to není tak silné jako na začátku," odvětil, a pak natáhl jednu svou ruku přese mě.

Taky ho nebavilo tady neustále ležet a nic nedělat. Oba jsme byli líní, rozležení a pomalu hladoví, protože toho jídla, které jsme předtím nastřádali, taky rapidně ubylo. Navíc bych si dala konečně maso.

„Taky bys jen spal?" zívla jsem si a nechala ho, ať zaplete naše prsty do sebe. Bylo příjemné, jak za ně jemně tahal.

„Povídej mi o tom," vzdychl tak nahlas, až mi přelétlo několik jemných pramenů vlasů do obličeje.

„Hej," zamumlala jsem nespokojeně a volnou rukou si je odstranila, aby mě nikde nelechtaly.

Moje vlasy jsou v docela bídném stavu. Vyschlé ze slané vody a neustálého slunce. Ze začátku jsem ani nebyla schopná je rozčesat. Šampóny, které jsem objevila v zavazadlech, jsem se snažila šetřit a nepoužívat je často. I tak ale rychle docházejí.

„Až přestane, půjdeme se vykoupat?" zeptal se a pořád si hrál s našima rukama.

Šlo vidět, že tu opravdu nemáme co dělat. Já ty dva dny částečně prospala, protože jsem byla unavená a nebylo mi dobře. Co ale dělal on, to fakt netuším.

„Věř, že to je to, po čem teď toužím nejvíc," otřásla jsem se.

Co vlastně může být horšího než mít menstruaci a nemoci se vykoupat?

Tiše se zasmál, a pak se zavrtěl očividně celý proležený.

„Dala by sis teď koupel v obrovské vaně s pěnou?"

Čte mi myšlenky nebo co? Ano, rohovou vanu, kde by byla spousta místa a mohla bych si tam natáhnout nohy. Opřela bych se zády o její keramický povrch, ruce dala na okraj, zaklonila hlavu a odpočívala. Všude kolem by byly svíčky a nádherně by to tam vonělo po pěně do koupele. U toho by mi hrál Ed Sheeran.

Panebože. To. Chci.

Vehementně jsem pokývala hlavou, div jsem mu tím nevyrazila zuby, jak blízko u mě ležel.

„Ale je fakt, že koupání tady má taky svoje kouzlo. Kdy v životě se mi ještě poštěstí mít takový vodopád sama pro sebe?" zasmála jsem se.

Je třeba na tom hledat pozitiva a popravdě to bylo nádherné. Sice mi chyběla klasická horká voda, když bylo chladno, ale přes den se dalo vykoupat úplně v pohodě a zima nebyla.

„Nemáš ho pro sebe, jsem tu ještě já," namítl.

„Tak skoro pro sebe," opravila jsem se a protočila očima.

„Ani tě nepočítám, protože tam vždycky skočíš a za deset minut jsi zas venku." podotkla jsem. Možná jsem i těch deset minut přestřelila. Většinou totiž skočí šipku, pak si namydlí vlasy, jednou se potopí, a pak je zase venku.

„Moře se mi líbí víc," potvrdil vlastně i mou domněnku. Taky je v něm skoro pečený vařený. Je sice slané, ale ne tolik, aby člověk nemohl mít otevřené oči pod vodou. Musí tam být opravdu spousta krásy, když je tu všechno tak nedotčené, ale já si daleko netroufnu. Mám strach z hloubek a bojím se žraloků.

„Dessi, co bude, až se vrátíme domů?" zeptal se najednou.

„Co by mělo být? Budeme přece oba šťastní, že jsme doma," nechápala jsem jeho otázku a proč ho napadla tak najednou.

„Budeme se spolu ještě bavit nebo ne?"

„Já nevím, asi to nebude tak snadné, když každý bydlíme jinde," zapřemýšlela jsem.

„Tak se přestěhuju za tebou do Ameriky," vyhrkl se smíchem a já se k němu přidala.

„Ty jsi trubka, fakt..." zavrtěla jsem hlavou a přetočila se k němu čelem. S tím rozespalým úsměvem vypadal fakt rozkošně, to se mu odepřít nemůže.

„Třeba jo, kdo ví?" mrkla jsem a dala mu malou pusu na tvář. Zatvářil se překvapeně, ale pak se jeho úsměv ještě rozšířil.

„S kým vlastně bydlíš, s rodiči?" nechal mě, ať se k němu přitulím a hlavu mu položím na rameno.

„Ko..." chtěla jsem začít protestovat, když mě tak silně stiskl.

„Já vím, prsa, sorry," hned toho nechal. Nepochybně jsem celá zrudla, no pak se rozesmála.

„Díky," odkašlala jsem si, a párkrát ještě zaškytala předtím, než jsem se konečně uklidnila.

„A k tvé otázce, bydlím s našima, ale plánovali jsme s Bryanem, že se po mém návratu z Korey přestěhujeme k sobě,"

Nebyla jsem si nejdříve jistá, jestli ho před ním zmiňovat, ale myslím, že jsme si vcelku vyříkali tu věc předtím. Tedy doufám.

„Bryan... to je on?"

„Jo, to je on," odvětila jsem prostě.

„Jak dlouho už s ním jsi?" překvapil mě další otázkou.

„Tři roky, ale ani snad nemám ten pocit. Uteklo to hrozně rychle," přiznala jsem. Bryan byl moje první vážná známost. Chodila jsem s kluky i předtím, ale nebylo to nic dlouhodobého. Většinou pár schůzek, a pak jsme zjistili, že se k sobě nehodíme. U něj to bylo jiné. Skoro bych i řekla, že mě na první pohled uhranul. Spadla jsem do toho ani nevím jak. Ještě před rokem, než jsem odjela do Korey, bych pro něj udělala první poslední. Dá se však říct, že odloučení trochu změnilo mé názory.

Otevřela jsem oči a zjistila, že většina našeho času stráveného společně byla jenom o něm. Dělala jsem všechno, co on chtěl a kolikrát z toho ani nebyla šťastná. Když jsem se vracela zpátky, byla jsem plná odhodlání s tím něco udělat. Nemuselo to znamenat nutně rozchod, to ne, protože jsem si s ním hodně prožila a pořád jsem ho milovala. Jen jsem měla v plánu si vyjasnit pár věcí a nastolit trochu větší rovnováhu v našem vztahu.

„To je dlouho," přitakal.

„Asi ho musíš mít hodně ráda, když jsi to vydržela tak dlouho bez něj,"

„Měla jsem..." řekla jsem na to.

„A teď už ne?" zeptal se nechápavě.

„Je to trochu komplikovanější. Neviděli jsme se fakt dlouho. Jednou za mnou do Korey přijel a dokonce jsme se za těch pár dní stihli pohádat," uchichtla jsem se. To možná o něčem vypovídá... kdo ví?

„Pak nerozumím, kde je problém. Očividně se s ním stejně rozejdeš, až přijedeš domů."

Nevím, co šlo slyšet v jeho hlase. Možná podráždění? Nevím ani, proč to s ním rozebírám. Jsme tady sice sami a máme jen sebe, ale to ho neopravňuje vědět úplně o všem, co se mě týká.

„Ale ještě jsem se s ním nerozešla. Jde o princip..." odtáhla jsem se. Nemůžu mluvit o takových věcech, a přitom se k němu tulit. Někdy si říkám, že i to naše spaní by jiným lidem nepřišlo normální. Problém je, že tu nikdo další není a nám oběma se to očividně líbí.

Nepopírám, že by se mi líbily i další věci, ale taková já nejsem. Začít si něco tady jen proto, že tu není nikdo jiný, navíc s pocitem, že až se odsud dostaneme, nejspíš už se ani neuvidíme.

„Myslíš, že na tebe ještě čeká?" utrousil, ale pohled mi neopětoval.

„Kookie nech toho," zavrčela jsem výhružně.

„Už jsem ticho. Jen si na mě vzpomeň, až přijdeš domů a on se bude držet za ručičky s někým jiným," odseknul, a pak se ke mně otočil zády.

Perfektní. O čem je tahle hádka? Totálně o ničem. Doufala jsem, že když jsme si to vyříkali předtím, budeme konečně v pohodě. Jak dlouho trvalo naše příměří? Jeden den.