Dvacet pět.

Tolik čárek je na stromě, kde je JungKook každé ráno vyrývá. Přijdu si, že jsem stále v nějakém snu. Tohle se neděje, že jo? Nejsem tady už dvacet pět dní...

Bohužel jsem... my oba.

Pořád jsem doufala, že někdo přijde a vím, že doufá i on. Přestože se naše pochyby zvětšují, naděje zůstává. Ta nás donutila připravit velkou vatru ze dřeva v případě, že bychom něco spatřili na obzoru. Jen doufám, že ji budeme moci použít, co nejdřív.

Krom rostoucích obav zde však přicházejí i veselejší věci. Je to hlavně plné bříško, které mám díky svému šikovnému společníkovi. A taky díky moři, které naštěstí svými dary nešetřilo. Stále se tu pravidelně objevují krabi a JungKookovi se dokonce podařilo párkrát ulovit i ryby. Mám pocit, že na co ten kluk sáhne, to se mu daří. S ohněm to sice chvíli trvalo, ale rozdělat ho takhle bez ničeho by donutilo zapotit se i zkušené poustevníky.

Pak taky, zdá se, přestalo větrné období a noci už taky nejsou tak chladné. Párkrát jsme dokonce přespali pod hvězdami jen v lehkém oblečení. Oba jsme si už zvykli na nekončící slunce a naše kůže se zbarvila do krásné čokoládové. Doma bych za tento odstín vraždila, protože je pro mě téměř nemožné se tak pěkně opálit.

S velkou nudou přišly i kreativní chvíle a vylepšovátka. Vymysleli jsme dveře do našeho malého příbytku v případě, že by přišel znovu déšť. Zabezpečili jsme proti němu také ohniště. Já si pohrála s látkami a svázáním několika kusů k sobě jsem vytvořila vcelku použitelné polštáře.

Na to, že jsme dva mladí dospělí uprostřed ničeho, jsme si poradili dobře. Nevím, co víc by člověk tady mohl udělat pro, alespoň přijatelné, žití.

„Bože je to nádherné." Povzdychla jsem si blaženě při pohledu upřeném na černou oblohu. Hvězdy zde byly tak jasné. Strávila jsem rok v Seoulu, kde jsem je neviděla ani jednou. Přes smog a světla je to nemožné. V San Franciscu je taky nemožné je vidět.

„Úžasné." Přitakal mi v odpovědi.

„Kdy jsi naposledy viděl hvězdy?" zeptala jsem se a sama musela zapřemýšlet.

„Nevzpomínám si." Zaznělo.

„A ty?"

„Víš, že taky ne?" zavrtěla jsem hlavou. To je neuvěřitelné. Ani jede si nemůžeme vzpomenout, kdy jsme naposledy viděli noční oblohu plnou hvězd? Je tak smutné, co s námi civilizace dělá.

„Tady svítí hvězdy velmi jasně." Podotkl, a pak se zády svalil do ještě sluncem vyhřátého písku. Moře, které bylo dnes klidné, nám omývalo nohy. Taky mělo příjemnou teplotu.

„Dess, co jsi vlastně dělala v Soulu?" překvapil mě otázkou. Lehla jsem si na bok tak, abych na něj líp viděla a pousmála se nad jeho spokojeným obličejem. Ruce měl pod hlavou a s úsměvem na rtech hleděl nad sebe.

„Studovala jsem tam, ale byl to jen výměnný pobyt s mou univerzitou." Řekla jsem jednoduše, zahrabávajíc prsty do písku.

„Co studuješ?"

„Chci být učitelka a chci učit hudební výchovu, konkrétně klavír."

Klavír mi hrozně chyběl. Už od mala je to něco, na čem jsem doslova závislá. Od chvíle, co jsem poprvé spojila své prsty s klávesy, nebyl den, kdy bych za něj alespoň na moment nezasedla. Teď jsem bez něj téměř měsíc.

„To je pěkné, vždycky jsem chtěl umět na nějaký nástroj." Zasmál se.

„Copak vás na nic neučí, když jste ti zpěváci?" zamrkala jsem překvapeně. Zpěv a nástroje je něco, co jde ruku v ruce.

„U nás tohle neděláme. Nedoprovázíme se sami. Jeden z mých přátel na klavír uměl. Kvůli vytíženému rozvrhu jsem neměl šanci se něco naučit."

Je asi pravda, že jakmile se do k-pop průmyslu člověk jednou ponoří, hodně těžko se zase vynoří. Pracovitost a úsilí Korejců je obecně něco, co nikdy nepochopím. Zůstávají pracovat dlouho po pracovní době, přestože za to nic nemají. Žádný work-life balance, jak je tomu ve Spojených státech. Na tohle bych neměla.

„Možná je to chabá útěcha, ale alespoň si teď odpočineš, ne?" napadlo mě.

„Tolik dní volna jsem neměl, ani nepamatuji." Přitakal, a pak ke mně natočil obličej. Jeho oči byly v té tmě až černé a jen se v něm odráželo světlo měsíce. Jaká romantika, což?

Jen myšlenka na to a začala jsem se hlasitě smát. Když si vzpomenu, jak hrozně mě štvaly páry v Koreji, které byly téměř všude. Jako by celý Soul byl hot dating spot. Hrůza. Někdy jsem se cítila fakt v depresi, že jsem sama a můj přítel je doma, téměř přes deset tisíc kilometrů daleko.

„Co... co je?" nadzvedl se na loktech, zcela nechápajíc, co dělám.

„Ale nic, nech to být." Mávla jsem rukou, uklidňujíc se. Tohle je snad poprvé, co jsem se tady něčemu zasmála fakt od srdce a s chutí.

„Ne, řekni mi to, chci se taky zasmát!" nafoukl tváře a vypadal jak ryba. Roztomilá rybka.

Zavrtěla jsem hlavou a postavila se.

„Dessi!" vykřikl a chytil mě za cíp plavek.

„Hele nech toho, nebo mi ty plavky spadnou!" plácla jsem ho po ruce.

„Ne, dokud mi neřekneš, čemu ses tak smála." Pořád mě za ně tahal, ale mě se naštěstí podařilo uniknout. Rozutíkala jsem se podél pláže a slyšela jeho kroky za sebou.

„Co je v mojí hlavě, to tam zůstane!" řvala jsem.

„Beztak to bylo něco nemravného, a proto to nechceš říct!" sotva dořekl tuhle větu, tak mě se smíchem chytil.

„Ne!!!" jakmile jsem jeho ruce ucítila u žeber, byla jsem jasná. Začala jsem se kroutit jako žížala a oči se mi zalily slzami.

„Nech toho, jsem hrozně... bože!" klela jsem, ale pak ani ty nadávky ze mě nevyšly, jak hrozně jsem se smála. Jsem příšerně lechtivá a on se toho očividně snažil zneužít.

Už jsem pomalu ani neměla hlas z toho všeho křiku, když toho konečně nechal.

„Uh... zabiju tě." Poslala jsem výhružku a bacila ho do břicha, když se svalil zpátky do písku vedle mě. Mohlo mě napadnout, že když před ním začnu utíkat, tak asi daleko neuteču. Jednak tu není kam utéct, a pak mě se svýma nohama, které byly o dost delší než ty moje, doběhl levou zadní.

„To bys byla sama proti sobě." Jako pomstu mi začal rozhrabávat vlasy.

„Nech toho!" odstrkovala jsem jeho ruky. Co jsem? Dítě? Aby mě pořád tak cuchal. Ale počkat, čemu se vlastně divím, že jo?

Vydala jsem ze sebe bojový pokřik, a pak se vyhoupla nad něj. Vzala jsem obě jeho ruky a dala je za hlavu. Klid, konečně!

„Teda jsi nějak zdivočela ne?" zasmál se a pohledem sjel celou mou postavu, která nad ním klečela.

„Když na tebe nic jinýho nezabírá." Protočila jsem očima otráveně.

Pak jsem se ale zasmála spolu s ním a zavrtěla hlavou nad naším dětinským chováním. Pustila jsem jeho ruce a měla v plánu slézt. Překvapilo mě však, když se vyhoupl do sedu a objal svými pažemi.

Zmateně jsem zamrkala, nechápajíc jeho jednání.

„Jsem rád, že jsi tu zrovna ty." Široký úsměv opadl a nahradil ho jiný. Jemnější a možná i něžnější. Stejně něžný jako dlaně, které se mi usadily na holých zádech. Jemně třely mou kůži, která začínala hořet.

„Já taky."

To zvláštní napětí jsem cítila až v kostech a možná se mi i jemně roztřepaly kolena, přestože jsem vlastně seděla. Byla jsem jen malý krůček od toho, abych své ruce usadila kolem jeho krku, zavřela oči a nechala vůlí Boží ať se děje.

Cítila jsem jeho horký dech, ofina mě zašimrala na čele a jeho nos se jemně střetl s mým.

Jenže to nejde.

Silně jsem se zevnitř kousla do rtu, a pak se odtáhla.

„Já nemůžu, promiň."

**

Skoro! Skoro to tam bylo :D.