Málem jsem si vyzvracela duši. Zapletené vlasy povolily a nebýt JungKooka a jeho rukou, už by se dávno míchaly v tom hnusu, který ze mě šel. Netoužila jsem sice po tom, aby mě viděl v takové stavu, ale přišla jsem si tak slabá, až jsem měla strach, že se znovu nepostavím. Teď ze mě šla už jen voda smíchaná se žaludečními šťávy. O to to však bylo bolestivější pro můj krk a celé tělo.

„Už je dobře?" zeptal se, když už mě natahovalo spíš jen na prázdno.

Neměla jsem sílu ani pokývat hlavou, ale jako odpověď mu muselo stačit, když jsem se svalila dozadu do jeho náruče.

„Na," podal mi lahev, abych si mohla vypláchnout.

Tak nepříjemně mě škrábalo v krku. Cítila jsem svědění na obličeji od slz, které na slunci velmi rychle usychaly.

Mezitím, co jsem plivala vodu, cítila jsem, jak mi znovu jemně zaplétá všechny vlasy do copu, aby se mi při další náhlé nevolnosti nepřipletly do cesty. Jen upřímně doufám, že žádná další nevolnost nebude.

„Nevím, jestli má cenu se vracet, možná to přijde zase," zamumlala jsem slabě, stále klečíc na zemi.

„Určitě už nepřijde," snažil se mě povzbudit.

Neprotestovala jsem, když mě vzal do náruče a byla vážně ráda, že se o mě takhle dokázal postarat. Měla jsem pocit, že neujdu snad ani ty čtyři metry zpátky k přístřešku. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a nespokojeně zamručela, když mě začal pokládat do dek. Chtěla jsem, aby mě držel dál.

„Pořád je ti špatně?" položil mi studenou látku na čelo a pomalu s ní přejížděl po celém mém obličeji.

Bylo to hrozně příjemné. Slastně jsem vzdychla a zavřela oči.

„Je to lepší, nejspíš už nemám co zvracet," jakmile svou ruku sundal, stočila jsem se do klubíčka a kolena jemně, ne však příliš na sílu, přitáhla k sobě.

Dělalo mi to takhle dobře.

Nevím, co se děje, ale můj žaludek mi právě uštědřuje pěknou lekci. Nebylo mi sice špatně jinak – nebolela mě hlava nebo tělo, jenom jemu se zkrátka něco nelíbilo. Zhoršovaly to taky podmínky tady na ostrově. Jestli jsem měla horečku, kdo ví? Bylo tu nehorázné vedro, slunce doslova řádilo a já se potila jako snad nikdy předtím. Do toho jsem už asi dvakrát během tohoto dne zvracela.

Slyšela jsem ho, jak si nahlas povzdychl, a pak se se svým tělem uvelebil za mnou. Hned, co rukou zamířil někde, kde mám pupík, tak jsem se chtěla ohradit a zeptat se, co jako dělá. Nemám teď vážně náladu na mazlení a podobné věci, když je mi tak mizerně.

Ne mé překvapení mě však velmi něžně začal hladit po bříšku. Tak lehce, až jsem to chvílemi pomalu ani necítila. Bylo to hrozně příjemné a mimoděk mi to přivodilo jednu vzpomínku z dětství.

Byla jsem tehdy nemocná a měla problémy právě se žaludkem. Máma se mnou probděla celou noc, pokaždé mi držela vlasy, když jsem musela zvracet. Pomohla mi se umýt a uložila mě do postele. Ležela tam se mnou a přesně takhle mě hladila po bříšku.

Při vzpomínce na mou mámu mi vyhrkly slzy do očí. Co asi teď dělá? A co táta a brácha? Je to věčnost, co jsem je neviděla jinak než na obrazovce notebooku. Volali jsme si často, ale po roce stráveném v Koreji mi už opravdu začínali chybět. Když jsem sedala do letadla v Incheonu, byla jsem smutná, že nechávám Seoul za sebou, protože to to byl naprosto perfektní a nepřekonatelný rok. No po druhé straně jsem se šíleně těšila na svou rodinu.

Na náš rodinný dům s bazénem, svůj pokoj, který nebudu muset sdílet s nikým dalším jako na koleji univerzity. Své dva miláčky Tobyho a Eda, což jsou dva retrívři, které jsme si asi před čtyřmi lety pořídili jsem už taky neviděla věčnost. Ale hlavně jsem se těšila na rodinu.

Mělo být léto, které je ve znamení spousty barbecue večerů u nás na zahradě. S prarodiči i sousedy se takhle vždycky scházíme a máme skvělý čas.

„Chci domů," popotáhla jsem.

„Já vím," šeptl nazpět.

„Jak dlouho ještě? Už nemůžu," nesnažila jsem se stírat své slzy.

Teď si nepřijdu zdeptaná jen fyzicky kvůli špatnému žaludku, ale psychicky taky. Jak dlouho budeme čekat? Přijde vůbec někdo nebo tady zůstaneme napořád a umřeme? Nemám nadále sílu tady přežívat.

„Kdybych mohl, tak něco udělám. Nejde to ale..." zněl lítostivě.

Já vím, že nemůže. Nejspíš se cítí úplně stejně jako já, jen je daleko silnější a nedává to tolik najevo. Potřebovala bych alespoň špetku jeho odvahy a pozitivismu. Hodně by mi to usnadnilo život.

„Je mi hrozně," znovu jsem popotáhla.

„Chceš ještě prášek?" nechal mě, ať se otočím čelem k němu.

Nemohla jsem takhle komunikovat.

„Ten minulý jsem vyzvracela, je to akorát plýtvání," zavrtěla jsem hlavou a dobrovolně ho nechala se postarat znovu o můj obličej.

Přišlo mi to ale zbytečné, určitě se za chvíli rozbrečím znovu a budu tam, kde jsem teď.

Deptá mě to tady. Přijdu si v depresi jako nikdy předtím a jediné, co mám skutečně chuť dělat, je vážně jen ten pláč. To je víc než frustrující.

„Co jsi jedla? Z čeho to máš, že to přišlo tak naráz?" nasadil zamyšlený výraz a prsty mě jemně hladil ve vlasech.

Pokrčila jsem bezradně rameny.

Nevzpomínám si, že bych jedla cokoli jinak než předtím. Všechno ovoce se snažíme umývat jak jen to jde. Ze slané vody, když jsem se nalokala, mi bylo špatně ze začátku, takže tou to taky nebude.

Zavírala jsem oči, protože mě přemohla únava. Možná bude lepší, když to všechno prostě zaspím. Vyrušil mě ale, jakmile promluvil.

„Dess, nejsi těhotná, že ne?" oči jsem při slově „těhotná" znovu dokořán otevřela a setkala se s jeho velkými vykulenými kukadly.

„Ne, já..." zakoktala jsem.

Docela mě přistihl nepřipravenou s touhle otázkou. Antikoncepci sice už neberu, protože ta jediná, která tady byla, došla. Proto taky nebylo zbití a zkrátka omezit tyhle rozkoše způsobující aktivity na minimum. A pokud už, tak s takovou opatrností, aby k tomu opravdu nedošlo.

Bez mučení ale přiznávám, že pro mě bylo těžké to vydržet. A ať to zní sebeblběji, co chcete dělat na ostrově, kde jste jen sami dva a není tu doslova vůbec nic, co by se dalo dělat? Člověk pak dá každému zpestření za vděk.

„Hm?" pobídl mě, abych pokračovala a vypadal, že za chvíli vyletí z kůže, jestli něco neřeknu.

„Nevím," otočila jsem se na záda, čelíc tak stropu z palmových listů.

„Ale lepší bude si to ani nepřipouštět," zavrtěla jsem rozhodně hlavou.

Nemám tušení, jaké má těhotenství průběh. Nikdy jsem se o to nezajímala. Vím, že některé ženy můžou zvracet, některé naopak ne. Jen prosím, ať tohle není nějaké znamení. Nevím, co bych pak dělala.

„To řekneš tak v klidu?" zněl překvapeně.

„A co chceš slyšet? Já to nepoznám, jasný? A doktora nebo těhotenský test, který by mi to řekl, tu nemáme," zaklela jsem.

Nemám nervy s ním jednat, když se ptá na tak blbé otázky. Fakt ne.

„Snad ne, dával jsem si pozor," zamumlal spíš pro sebe, než aby to říkal mně.

„Já vím, že jo. A nedovolila bych to, kdybych ti nevěřila, ale víš, co se říká..."

Nechápavě zamrkal, takže asi neví.

„Pár kapek lásky unikne i během aktu, nejen při vyvrcholení," udělala jsem uvozovky.

Jenom doufám, že to není hořká pravda, na kterou jsme právě dojeli.

„Prostě věřme, že mi něco nesedlo a bude to v pohodě, jo?" snažila jsem se ho přesvědčit.

Nepotřebuju se začít deptat ještě něčím dalším.

Nevím sice, co bych dělala v normálním životě, kdyby se mi to stalo. Pravděpodobně bych si ho nechala, protože jsem od jakživa proti potratům. Jenže tady? Už se ztrácím ve dnech, které jsme tu strávili a záchrana pořád nikde. Nevím, jak bych se tady s tím vyrovnala.

**

S touto kapitolou nejsem nijak spokojená. Sama netuším, proč mám neustále tendence dělat z Kooka tátu, když je vlastně nejmladší. Ono to... nějak samo asi. Možná si myslím, že jeho dítě bude fakt cute, pokud nějaké bude mít. Kdo ví?

Jinak se omlouvám za příšerně dlouhé čekání a bohužel si nemyslím, že to bude v budoucnu lepší. Jsem teď na Taiwanu a je to tu poměrně náročné, komplikované, a tak bych mohla pokračovat. Pokud vás zajímá víc, zveřejnila jsem první díl o svém dobrodržuství v knize Slovo Autora.

Omlouvám se a slibuji, že to napravím... jen zatím nevím kdy.

Andy