„Au, řeže mě to do zad," zamumlala jsem nespokojeně.

Nahlas si povzdychl, a pak mi pokynul, abych zvedla ruce. Jakmile jsem to udělala, tak mi oblékl obrovskou huňatou mikinu.

„Lepší?" zatahal mě za pás a nechal mě, ať se uvelebím na jeho klíně.

Sám se opřel o chladné kameny, zabalený ve vlastní mikině.

„Jo," stulila jsem se k němu a opřela si o něj i hlavu.

Mohli jsme tu sedět už pár hodin.

Schovat se před bouří byl dobrý nápad, protože venku to vypadalo, jakože se děje snad třetí světová. Neměli jsme však jiný úkryt než jeskyni za vodopádem. Bylo tu možná bezpečno, ale zato pořádně vlhko a hrozná zima.

„Až ti budou brnět nohy, tak mi řekni,"

„Nějakou dobu to zvládnu. Asi bys neměla sedět na té chladné zemi, ať ještě neonemocníš,"

Obalil mé tělo rukama a mě zaplavilo příjemné teplo. Když jsem zavřela oči, bylo mi rázem jedno, kde jsem. Zavalila mě totiž vlna bezpečí a spokojenosti.

„Je dost studená," dala jsem mu na souhlas.

Taky mám strach, ať ještě nechytím nějaký zánět, to by mi tak chybělo v těchhle podmínkách. Dost mi stačí, že za chvíli zase přijdou ty příšerné dny.

„Snaž se na chvíli usnout, hm?"

Zvedla jsem svou hlavu a uviděla, jak se jemně usmívá. Opětovala jsem mu to a div spokojeně nezapředla, když mě začal hladit ve vlasech.

„Nemám na spánek ani pomyšlení," odpověděla jsem čistou pravdu.

Přestože jsme se k sobě tak tulili, byl to pro mě velký teplotní rozdíl a pořád mi byla zima. Pak mě taky štvala kapající voda a hučení vodopádu. Nehledě na to, že jsme oba seděli a v sedu neusnu už tím tuplem.

„Řekni mi... přemýšlel jsi nad tím, co bude, až se vrátíme zpátky?" napadlo mě najednou.

„Pravdu?" zeptal se, na což jsem přitakala.

Sledovala jsem jeho obličej ze zdola, přestože on mi pohled nadále neopětoval. Byl až moc zabraný do pročesávání mých vlasů a tvářil se u toho docela nepřítomně. Jako by jeho myšlenky byly úplně jinde.

„Bojím se,"

„Proč?" zamrkala jsem nechápavě.

„Nejspíš se tam děje hotová pohroma. Pohřešují nás, media určitě šílí. Nechce se mi do toho mumraje. Žiju v něm už od patnácti," složil ruku k těm mým, jemně je šťouchaje, vyzývaje k akci.

Vzala jsem ji bez komentáře do své a naše prsty zapletla do sebe. Měl je studené, jen důkaz toho, že je mu asi taky zima.

„To chápu," přitakala jsem.

Nedovedu si ani představit, jaké to je žít v něčem takovém. Zní to jako sen a možná je, no i ten má bezpochyby své stinné stránky.

„Kdybych se vrátil, neměl bych asi nic. Kluci jsou pryč a všechen ten můj sen s nimi," zněl smutně.

Nechtěla jsem touhle konverzací zase připomínat jeho přátele. Očividně ale neexistuje téma, u kterého by si na ně nevzpomněl. Nejspíš byli hodně silně spojení s celým jeho životem.

„Ale pořád máš ještě rodinu," namítla jsem a snažila se ho vyvést z pesimismu.

„To jo. Pak teda... nevím. Možná bych se vrátil domů," odpověděl nerozhodně.

„Co ty?" upřel na mě tmavé oči.

„Nemám důvod přemýšlet dlouho. Přijela bych domů a pokračovala v tom, co jsem plánovala. Najít si práci a odstěhovat se od našich," pokrčila jsem rameny.

„To zní jako plán," pousmál se.

„Nojo, ale stejně jsem teď tady," mávla jsem volnou rukou.

„Až někdo přijde, rozdělíme se, že jo?" netvářil se teď nijak.

Nevím, jestli byl zklamaný, naštvaný, nebo mu to bylo opravdu tak jedno.

„N-nevím," zakoktala jsem.

A je to pravda. Ani mě nenapadlo, že jestli nechám věci mezi námi takhle plynout, tak pro mě nejspíš bude velmi těžké ho opustit. A co Bryan? I když u něj bych se ani nedivila, kdyby po naší poslední hádce už nadále nečekal. On mi vlastně ani tak moc vrásky nedělá.

„Ale kdybys někdy měl cestu do US, vzpomeň si na mě," uchichtla jsem se.

Opětoval mi to a já byla ráda, že je špatná nálada alespoň trochu zažehnána.

„To samé platí o Koreji a tobě," vzal mou bradu mezi prsty a nadzvedl ji k sobě.

„Budu si to pamatovat, i když..." napadla mě jedna zásadní věc.

„Jak moc se budeš bát znovu sednout do letadla?"

„Ach jo..." vykulil roztomile oči a ještě předtím, než se nadechl k odpovědi, mě jemně políbil na rty.

„To je taky pravda. Po tom, co jsem zažil," zamručel nespokojeně, věnuje mi další pusu.

Fakt jsem měla problém se soustředit na naši konverzaci, když tohle dělá. Měla jsem chuť ho odehnat, no zároveň jsem chtěla pokračovat.

„Já si to moc nepamatuju," přiznala jsem a rukama objala jeho krk.

Musela jsem se trochu líp natočit, protože mě pomalu začínalo bolet za krkem z toho, jak je moje hlava zakloněná.

„To máš vlastně štěstí," zvedl pravý koutek.

To je fakt. Můj mozek to nejspíš chce úplně vytěsnit a zkrátka mi neumožňuje si na to pořádně vzpomenout. Pořád jsou to jen střípky a momenty. Jako v traileru na akční film. Všechno hodně rychle přeskakuje, až nejsem schopná vidět detaily.

„Ale hlavně, že jsi tady," zmáčkl mě pevněji a tentokrát jsem to byla já sama, kdo mu nedovolil z polibku hned utéct.

Sice mě veškerá nálada na pokračování toho, co začalo na pláži, přešla, ale krátit si čas mazlením klidně můžeme.

Nemám tušení, co to bylo. Ale jako by se stával mou drogou. Pokud tedy pominu, že po něm toužím fyzicky, stejně tam něco je.

Ten pocit.

Když se usměje, dělá to se mnou něco nevysvětlitelného. Přijdu si hrozně zmatená.

To, že k němu něco cítím jsem si ujasnila. Vždyť mě vlastně zachránil a teď tady spolu přežíváme už takovou dobu. Úplně sami dva. To, že je tam nějaká fyzická přitažlivost přišlo časem a jsem s tím taky smířená. Jsem zkrátka taky jen holka, co má hormony a vedle sebe vcelku přitažlivého kluka. O tom vcelku by se dalo diskutovat, což?

Nejspíš by pro mě nebyl úplně ideálem krásy, kdybychom tady nebyli zcela sami, ale hezký v obličeji je. No a to tělo... vlastně jsem ho tak trochu vyhrála, no ne? Jeho kariéra se na něm pěkně podepsala, a to opravdu v pozitivním slova smyslu. Když to vezmeme od pěkně tvarovaných ramen, přes paže, hrudník a bříško. Ach jo, já byly vždycky spíše na předek, ale i ten zadek ujde, nebudu si nic nalhávat.

A jo, fakt jsem ho vyhrála.

Fyzickou přitažlivost jsem si teda vysvětlila, no, co ten zbytek? Co ty úsměvy a hlas, ze kterého mám chvění. To je taky fyzická přitažlivost?

To právě nevím.

Bouře trvala celou noc. Ráno po ní zbylo akorát pár spadlých stromů, vlhko a mlha. Ptáci už zase nadšeně štěbetali a vítali nás do nového dne. Byla jsem naprosto vyčerpaná, protože jsem v noci spala minimálně. Pospíchala jsem k našemu přístřešku přímo tryskem a o to víc byla zklamaná, v jakém stavu jsem ho našla.

„Ale né..." zanaříkala jsem. Vzpěry byly vyvrácené, mnoho palmových listů pryč. Naštěstí jsme vzali všechny důležité věci, takže se nic dalšího nezničilo.

„To nevadí, opravíme to raz dva," prošel kolem mě JungKook.

Snažil se být plný optimismu, ale vím, že byl taky unavený.

Spolkla jsem proto všechny hořké poznámky o svém vlastním vyčerpání a bez řečí mu začala pomáhat. V poledne, když bylo slunce opravdu vysoko, jsme si dali pauzu. Rozkrájela jsem nějaké ovoce, abychom se najedli, a pak jsme si na chvíli i zdřímli. Je fakt, že jsem se po malém šlofíku cítila o něco líp.

Všechny úpravy jsme stihli do setmění. Na ohni jsme si opekli pár sladkých brambor, a pak konečně lebedili zase znovu pod naším přístřeškem.

**

A jo, i tahle fan fikce pokračuje, přestože jsem si s novým dílem dala tak na čas. Vůbec jste si čekání nezasloužili, když na to minule bylo tolik ohlasů a velmi se omlouvám. Slibuji, že přes Vánoce se to zlepší. Teď ale nevím, kde skočit.

Andy