Tato kapitola obsahuje scénu pro dospělé.

**

„Hrozně mi chybí hudba," řekla jsem to, co mi přišlo jako první na mysl.

Protáhla jsem celé své tělo předtím, než jsem se hlavou znovu uvelebila na jeho ruce, a pak propletla naše prsty.

„To je pravda, taky mi chybí," přitakal a tou samou paží mě přitáhl více do své náruče.

Tiše jsem se uchichtla nad jeho počínáním. Přítulný byl sice i předtím, než jsme se políbili, ale teď si dovolí daleko víc. Neustále mě hladí a tiskne k sobě, jako by se snad chtěl ujistit, že tu skutečně jsem.

Myslela jsem, že po tom budu mít výčitky svědomí. Vždyť jsem to nechtěla a doma na mě nejspíš někdo čeká. Pokud ještě vůbec.

Jenže nic nepřišlo. Bylo mi tak hrozně dobře a kolikrát jsem to byla já sama, kdo ty doteky vyhledával.

Mohla jsem jen tak ležet na pláži, mazlit se s ním a dny by plynuly závratnou rychlostí. Nevěděla jsem, co si o tom všem myslet, ale rozhodla jsem se už nadále nepřemýšlet. Co bude, bude. Teď jsme tady a je nám tak dobře.

„Co ti chybí nejvíc?" jemnými polibky obdarovával mou bradu a nos.

Měla jsem problém se soustředit.

„Vždycky jsem byla spíš pro klasickou hudbu. Ale klidně bych si poslechla i něco normálního," vylezlo ze mě kostrbatě.

Můj velký oblíbenec byl vždycky Ed Sheeran. Jednou bych se chtěla podívat na jeho koncert.

„JungKookie..." zavrčela jsem a převalila se nad něj, aby toho konečně nechal.

Jak si asi máme povídat, když to pořád dělá?

„Dýcháš ještě?" pozdvihla jsem provokativně obočí, poukazujíc tak na to, že na něm teď ležím úplně celá a vlastně se ani nikde nepodpírám.

„Myslím, že jo," vycenil zuby a za chvíli jsem jeho ruce měla zase kolem pasu.

„Co jsi poslouchal ty?" zeptala jsem se na oplátku a svými lokty se pohodlněji zapřela vedle jeho hlavy.

Uvidíme, jak bude schopen chlapec přemýšlet teď.

„Hm.... Big Bang," polknul.

„A dál?" přibližovala jsem svou hlavu k jeho a vyžívala se v tom, že mám teď pěknou nadvládu.

Je sice pravda, že bych asi nevyhrála, kdyby mě chtěl dostat zpátky na lopatky, ale prozatím jsem měla výsadní postavení.

„N-nech toho," zanaříkal, docela frustrovaný z toho, jak jsem blízko a přitom se nic neděje.

Rozhodla jsem se ho dál netrápit a sebe vlastně taky. Raději jsem naše rty spojila a všechno z hlavy převedla na vedlejší kolej, dál tomu nevěnujíc pozornost.

Líbala jsem ho pomalu a něžně, protože tohle je většinou můj styl. Překvapil mě však, když nadzvedl svou hlavu a pak i tělo, zvedajíc nás oba do sedu. Ústy sjel na bradu, a pak i krk. Na všech těch místech se moje kůže rozhořela. V břiše mi tancovali motýlci, vysílajíce vibrace do celého mého těla. A to nemluvím o neutichajícím žáru mezi svýma nohama.

Vždyť já jsem taky jen člověk, a přestože můj život nikdy nestál na sexu a podobných věcech, je to sakra dávno, co jsem s někým byla a milovala se. Naráz jsem si připadala úplně stejně nedočkavá a nenechavá. Prsty jsem hladila jeho šíji, vlhké vlasy, a pak sjela až na bradu. Odtáhla jsem ho od svého dekoltu a chtivě si vzala jeho rty. Už nic pomalého, nic něžného a romantického. Nemusel mě vybízet ať otevřu ústa, udělala jsem to sama, boříc svá ústa do jeho tak, aby k sobě pasovala, co nejlíp.

„Dess..." slyšela jsem, jak vzdychl.

Přestával se zcela kontrolovat a stejně tak jeho ruce. Už dávno opustily bezpečnou zónu na mých zádech a raději se přesunuly nahoru, tisknouce má prsa, která byla ještě schovaná v plavkách.

Stále jsem v sobě měla ten blok, který mi říkal, že to nejde. Nemůžu mít sex s klukem, kterého znám dva měsíce, a ještě k tomu, když jsem tady.

Ale... není to jedno? Já to chci, on to chce a není tu absolutně nikdo, koho by naše počínání mohlo pohoršovat.

Uvelebila jsem se pohodlněji na jeho klíně a zapříčinila tak kontakt našich citlivých míst.

A v ten okamžik? Žádný blok tam už nebyl.

Neprotestovala jsem, když mě prudce svalil na záda. Písek a to, jak mě všude škrábe, jsem se už dávno naučila ignorovat. On mi ten pocit nezkazí.

Objala jsem nohama jeho pas a nemohla se nabažit toho pocitu, kdy se tak intimně dotýkáme. Měla jsem pocit, že mé nitro snad shoří dřív, než se mezi námi stihne něco stát. Přišlo mi to až bolestivé a k nevydrží.

Nechala jsem mu prostor ať se zbaví mých plavek a celá se zachvěla, jakmile se měkkými rty začal věnovat mým prsou.

A tak dlouho...

Nestyděla jsem se za své steny, protože na to vůbec nebyl čas a ani prostor. V mé hlavě nebylo vůbec nic o studu a podobných věcech. Bylo tam naprosto vymeteno. Hlava neovládala tělo. To, jako by ovládal někdo úplně cizí. Ruce měly neustálou potřebu se dotýkat jeho napnutých paží, hladit hrudník, a pak se naprosto bez ostychu chystaly sáhnout po jeho plavkách.

Chtěla jsem to všechno urychlit. Už jsem neměla sílu to protahovat a čekat. Tahle předehra se mi zdála snad jako ta nejdelší za celý můj život, přestože mohla trvat teprve pár minut. Přišla jsem si celá bolavá z toho vzrušení a zkrátka jsem stála jen o to, abych to už mohla konečně odplavit ze sebe pryč.

Jak to všechno přišlo náhle, tak to i odešlo.

„Do háje!" vykřikl JungKook a hned mi pomohl se posadit.

Už i tak bylo pozdě. Nečekala jsem to a nalokala si. 

Úplně jsme v tomto našem rozpoložení zapomněli, jak blízko vody ležíme a naráz naše maličkosti přelila velká vlna. Slunce se pomalu schovávalo za tmavé mraky, moře se bouřilo a s přílivem očividně přicházela bouře.

„Moje plavky!" chtěla jsem se natáhnout po horním dílu, který plaval kousek ode mě. V tu chvíli ale přišla další vlna a on zmizel.

„Nech ho být," zastavil mě, jakmile jsem se chtěla rozejít do vody.

„Uplave," zavrčela jsem naštvaně.

A přiznávám, že jsem vážně neskutečně naštvaná byla. Po té chvíli s ním mě něco doslova tak schladí. Chtěla jsem, ať se to stane a něco tak stupidního nám to pokazí.

No a pak mi ještě k tomu uplavou plavky.

Jakmile mi došlo, že má prsa nic nezakrývá, ihned jsem si je zakryla rukama.

„Je nebezpečné tam jít, může tě stáhnout proud," vzal mě kolem ramen, jako by se bál, že se tam skutečně rozejdu.

Příroda je tu divoká, nedotčená. Je nádherná, ale zároveň nebezpečná. Zdá se být až fascinující, jak rychle se krásná klidná zátoka dokáže změnit ve vlny bijící monstrum. Už dlouho jsme tu neměli tropickou bouři, ale tipuji, že z toho, jak tmavé mraky se sem řítí, nás právě jedna další čeká.

„Tohle byly jediné plavky, které mi velikostně pasovaly," zamumlala jsem spíš pro sebe, než abych to říkala jemu.

Mířila jsem po jeho boku k přístřešku, kde byl zbytek našich věcí.

„Můžeš chodit bez nich," navrhl a zasmál se.

Zpytavě jsem se na něj podívala, jestli to fakt myslí vážně. Pak mě taky namíchlo, že jsem očividně jediná podrážděná z toho, jak se to zkazilo.

„Tak nebuď nakrknutá," lehce do mě šťouchl, a pak mi podal tričko, abych se mohla obléknout.

Sám mě napodobil, protože se poměrně rychle začal zvedat vítr a pocitově se dost ochladilo.

„Jsem," zavrčela jsem.

„Copak ty nejsi?" nevydržela jsem to.

Musela jsem se zeptat. To jeho vůbec neštve, že se to z ničeho nic tak pokazilo?

Nechápavě jsem sledovala, jak ke mně přistupuje, a pak mě něžně bere do náruče, tiskna naše těla k sobě.

„Hrozně jsem. Ale nebojím se, že to nedokončíme později," zatvářil se teď tak hříšně, že nebýt bouřky, která se na nás valila, tak ho tu povalím na zem a dokončím rovnou.

A klidně i sama. To má být jako nějaká provokace nebo co?

„Teď bychom si měli vzít věci a jít se schovat," políbil mě na nos, a dále se mi už nevěnoval.

Pár vteřin jsem ze sebe vydýchávala náhlé napětí, ale pak se konečně sebrala a začala mu pomáhat.

***

Tak jsme tady měli moment Kooka a Dess, co vy na to? Brali byste více takových? :)

Velmi pěkně děkuji za úžasné ohlasy, jste nejlepší! Vždycky, když mi pípne notifikace s komentářem, tak se culím jako idiot a to víte, že to pěkně nakopává k psaní dalších dílů.

Už jsem to sice jinde psala, ale napíšu to i tady. Rozjela se konečně Schovej se a najdi s Jiminem, tak kdo ho má rád, šup přečíst, díly budou už přidávány zhruba pravidelně jako u jiných fan fikcí.