Padesát osm čárek. Tolik je teď na našem stromě. Přijde mi naprosto neuvěřitelné, že je to tak dlouho, co jsme tady. Pořád jsem si myslela, že o tomto čase budu už dávno doma, uvidím se s rodinou a Bryanem. Nevím, co přesně jsou to za pocity ale myslím, že moje naděje pomalu umírá. Pořád tam je, to ano. Dívám se na obzor každý večer i ráno s tím, že tam uvidím loď, vrtulník, cokoli. Ale asi je přirozené, že pomalu začínám propadat zoufalství, když to budou pomalu dva měsíce bez civilizace.

Jednou z mála pozitivních věcí, kterou tady shledávám, je, že jsem si konečně zcela zvykla na spaní v přístřešku. Opravdu se kolikrát ráno probudím a cítím se dobře, vyspale a nejsem ani rozlámaná. Cítím na sobě, že jsem trochu zhubla. První tři týdny byly s jídlem taky docela kritické. Teď jsem se po zdravotní stránce cítila o dost líp. Asi se mi to nějak vybalancovalo. Ostrov byl naštěstí poměrně bohatý na různé ovoce. Bylo těžké se k němu dostat, ale čím delší dobu jsme tu strávili, tím vynalézavější jsme byli. Tedy především JungKook.

Občas jsme měli ovoce, když spadlo nebo se nám ho podařilo sundat dolů. Taky jsem našla něco, co připomínalo brambory a bylo to jedlé. Kdysi jsem četla, že batáty už divoce nerostou vůbec nikde, ale tohle mi je velmi připomínalo. Byla to fajn kombinace, mít tuhle bramboru třeba s rybou. Byla jsem vděčná za to, že alespoň jídlo pro nás zatím problém není. Máme ho tu dostatek a stejně tak i pitné vody.

Základ pro život možná nechyběl, ale co ty ostatní věci? Hrozně se mi stýskalo po rodičích. Po teplé vaně a pěně. Po zelenině a sladkých jídlech. Jak bych si jen dala takové palačinky s Nuttelou nebo javorovým sirupem.

Dny horka se přežít daly. Bylo sice vedro, ale člověk se schladil ve vodě a bylo mu o hodně líp. Horší byly deště. Všechno naráz zvlhlo a nebylo se před tím protivným pocitem kde schovat. To se pak dny neuvěřitelně vlekly.

„Pozor, skáču!" zakřičel a o pár vteřin později se ozvala rána a mě postříkala voda.

Zavrtěla jsem hlavou nad jeho dětinským chováním, ale i tak jsem se zasmála.

Dál jsem si hleděla svého a natahovala se po zbytku šampónu, který jsem měla položený na okraji tůně. Tohle je předposlední lahev. Předtím jsme s ním nešetřili, protože jsme si mysleli, že už tady dávno nebudeme. Ukázalo se ale něco jiného a každá kapka se teď zdála velmi vzácná. Pak už totiž budeme jen o vodě.

„Hej!" křikla jsem a málem si lokla.

Doplaval ke mně nejspíš pod vodou a stáhl mě za nohu pod hladinu.

„Jsi jak malý," obořila jsem se na něj, a pak připlavala více ke břehu, abych se mohla postavit na vyvýšený kámen, který tam byl.

Tůň sice nebyla příliš hluboká, ale čím blíž člověk plaval k vodopádu, tím více bylo dno vymleté. S mým strachem z hloubky jsem se proto zdržovala především u okraje.

„Promiň," uchichtl se a postavil se vedle mě.

„Tady máš šampón, ale šetři,"

Po tom, co jsem si trochu nandala do své dlaně, jsem mu ho předala a neodpustila si poučení.

Moje počínání zopakoval, a začal si mydlit hlavu.

„Vypadáš srandovně s tou pěnou," zadržovala jsem smích, když jsem viděla, jak si masíruje vlasy.

Bílá pěna se v té černé pěkně vyjímala.

„Nevypadáš o moc líp," vrátil mi a sotva to dořekl, na nose mi přistál bílý obláček.

„Neprovokuj," zúžila jsem oči.

Několikrát vyzývavě pozvedl obočí, a pak vzal do zaječích ve stejnou dobu, co jsem se já na něj vrhla.

Dokážeme se kočkovat kvůli naprostým kravinám, ale byla to taky snad jediná sranda, kterou jsme tu měli.

„Jen počkej, až tě dostanu!" křičela jsem na celé kolo a okolní skalnatý prostor mi to vrátil jako ozvěnu.

Už dávno by byl na opačné straně jezírka, kdyby chtěl. Myslím ale, že mě pak schválně nechal, ať ho doženu a potopím pod vodu.

Nejspíš mi občas taky chce dopřát ten pocit vítězství, který má on kdykoli se s ním pustím do křížku. Ve fyzických aktivitách proti němu fakt nemám šanci. Smutná pravda.

„Ale dobře, tak už mě nechej," odstrkoval mě.

„Zapomeň," skočila jsem mu na záda.

Měl docela problém, aby si nenalokal ale nakonec dokázal zůstat nad hladinou s námi oběma.

„A teď ke břehu!" rozkázala jsem.

„Pff," ozvalo se pode mnou.

Nevím ale, na co si vůbec stěžoval, když udělal pár temp a byli jsme tam.

Z jeho zad jsem vylezla na kámen, kde jsem se posadila. Voda mi byla akorát nad pás. Ne moc vysoko, ale zároveň ne moc nízko.

„Pojď sem, sundám ti to z hlavy,"

Beze slova se otočil na záda a zavřel oči. Začala jsem jemně prohrabávat jeho vlasy, abych z nich dostala všechnu pěnu pryč. Většina se sice už smyla, když jsme se tu honili, ale někde ji stále měl.

„To je příjemné," zavrněl.

Zasmála jsem se, ale jinak to nekomentovala. Za chvíli nebylo po bílé barvě v černých vlasech ani stopy.

„Ještě!" otevřel oči.

„Příště, teď to musím smýt ze sebe," ukázala jsem na svou hlavu, která byla taky ještě pořád plná pěny. Určitě jsem vypadala zcela úžasně, o tom není pochyb.

Se zabručením se odklidil z mého klína, a já si pak pořádně umyla svoje vlasy. On mezitím plaval kolem a asi si krátil volnou chvíli. Většinou neodcházel, když jsem tu byla. Výjimečně, pokud jsem se chtěla umýt úplně nahá. Přestože to tu bylo opravdu kouzelné, byla to džungle. Bála bych se tu zůstat sama. Takhle, když vím, že je poblíž, nevnímám divné zvuky kolem.

„Co se jít podívat pod vodopád?" navrhl, když jsem byla hotová.

Pohledem jsem shlédla několikametrovou skálu, ze které padala voda.

„Dobře," přitakala jsem.

Plavala jsem těsně za ním a neodvažovala se vzdálit ani na kousek. Vypadalo to, že za vodopádem je možná nějaká jeskyně. Kvůli vodě jsem to však nemohla říct s jistotou. Cítila jsem proud vody, když jsme doplavali ke břehu a dva metry od nás padala voda do jezírka. Vodopád sám však nebyl moc vysoký, mohl mít jen pár metrů, a taky z něj neteklo mnoho vody. Jinak bychom se přiblížit neodvážili, bylo by to až moc nebezpečné.

Vylezl opatrně po kamenech až nahoru, a pak ke mně natáhl ruku. Byla jsem mu vděčná za to, že mě drží. Kameny byly kluzké a některé vypadaly i ostře.

Pomohl mi nahoru a stále nerozpojil naše ruce, když mířil směrem k padající vodě. Na okrajích byl proud ještě slabší než ve svém středu.

Cuklo to se mnou, když mě zalila malá sprška, ale najednou... byli jsme vevnitř.

„Páni," bylo jediné, co ze mě vyšlo.

Z druhé strany vodopádu bylo sice temno, ale pořád sem pronikalo dostatek světla na to, abychom viděli, jak to v jeskyni vypadá. Všude kolem ve skalnatých stěnách to hučelo nejspíš vodou, která se za nimi ukrývala.

Vidět celé jezírko skrz pramínky vody bylo nádherné.

Na druhé straně vodopádu, než odkud jsme přišli, byla voda ještě slabší.

Zatáhla jsem ho proto za ruku a postavila se pod její proud.

„Bože, to je jako sprcha!" vykřikla jsem nadšeně.

Jak dlouho jsem neměla sprchu? Zdá se mi to jako věčnost.

Otočila jsem se k němu a střetla se tak s čokoládovým pohledem. Výhled mi trochu ztěžovaly kapky, které mi padaly na tvář a já musela dávat pozor, aby mi nespadly rovnou do očí.

„Co je?" zatvářila jsem se nechápavě.

„Nic," pokrčil rameny a ve své dlani pořád tiskl tu mou.

„Tak proč se tak díváš," zamrkala jsem, abych na okamžik zahnala vodu.

Bylo to ale zcela zbytečné, když padala další. Po pár vteřinách jsem ji i tak začala ignorovat. V hlavě mi totiž začala blikat červená kontrolka, která mi oznamovala, že už je to zase tady.

Zase jsem cítila jeho horké dlaně na zádech, dech na tváři a čelo tisknoucí se k mému. Špičky našich nosů od sebe byly vzdálené na milimetry a jeho oči byly teď tak blízko, až jsem chvílemi měla problém na ně pořádně zaostřit. Čekal několik vteřin a dával mi na výběr.

Už jsem však neodolala. Vypla jsem tu zpropadenou kontrolku ve své hlavě, která mě jako jediná ještě pořád udržovala ve střízlivém stavu. Zavřela jsem oči a rty šla vstříc.

**

Omlouvám se za tak dlouhé čekání na nový díl, ale není to teď ve škole žádný med, takže pěkně válčím a času moc není. O svátcích a v lednu vám to však vynahradím, tak to se mnou ještě chvíli přežijte ;).