,,Kde jsou sakra dokumentace?!"

,,Má je doktor Min," odpověděl Jisung kolegyni, zatímco si prohlížel příjmy na následující dopoledne.

Normálně by se už po ránu stresoval kvůli všemu, ale dnes to bylo naopak.

Cítil se energicky, vyrovnaně a těšil se až si popovídá s některými pacienty. Bylo mu jasně, že tato nálada dlouho nevydrží, ale byla to příjemná změna od stereotypu.

Celý včerejšek strávili jen on a Minho. Při každé vzpomínce se červenal jako poupě. Vlastně si připadal jako zakoukaný školák.

Měl v hlavě tolik emocí, že je všechny poctivě přepsal do dalšího textu a melodie své písně. Šlo to úplně samo.

Také se těšil na dnešní taneční hodinu. Mohl jen doufat, že ho směna moc nezničí.

Když dostal do rukou zpět dokumentace, vyjel s vozíkem na chodbu, aby rozdal léky. Paní Kim si samozřejmě nechal až nakonec. Chtěl ji říct, jak postoupil se psaním.

,,Paní Kim, léky!" řekl s úsměvem.

Starší žena byla překvapená, jakou vlnu energie sebou dnes přinesl. ,,Rada vás vidím. Vypadáte skvěle."

Pokračovali v přirozené konverzaci, zatímco Jisung soustředěně přidávám lék po léků do kalíšku a teprve až když měl všechno odškrtané se pustil do tématu, které chtěl.

S nadšeným úsměvem ji pověděl, jak pokročil, citoval některé své texty a dokonce zazpíval i část melodie.

Paní Kim jeho snahu náležitě ocenila tichým potleskem. ,,Zní to skvěle! Já vám říkala, že jste talentovaný!" spolkla naráz všechny léky, zapila je a poté se kulišácky ušklíbla. ,,Vy jste zamilovaný, že ano? Čerstvě zamilovaný!"

Jisung šokovaně zalapal po dechu a s nekontrolovatelným, stydlivým úsměvem sklopil hlavu. ,,Možná... Ale není to nikdo nový! Jen se vrátil někdo, koho jsem dříve miloval..."

,,To moc ráda slyším!" vydechla nadšeně.

Ještě několik minut si povídali. Paní Kim vzpomínala na svého milovaného manžela a Jisung pokorně poslouchal. Bavili se i o jejím pobytu v nemocnici, který byl delší, než bylo na chirurgii zvykem.

Věděl, jaká byla její prognóza a že nevypadala dobře. Každým dnem na něj žena působila unaveněji, ale snažil se zůstávat stále pozitivním.

Kde jinde by měla brát podporu než od něj, když přišla o všechnu rodinu? Slíbil si, že píseň dopíše do Vánoc a dá ji paní Kim jako dárek.

Nebýt jejího nápadu, aby znovu začal se psaním, nejspíš by se k tomu nikdy neodhodlal znovu.

Byl ji víc vděčný, než sama tušila.

°•°•°•°•°

,,Já to nezvládnu..." zamumlal Jisung ospale, když se ploužil z nemocnice. Předání směn se protáhlo, bylo téměř 18:50 a aby toho nebylo málo, cítil se jako přejetý parním válcem.

Mělo cenu tam chodit, když nebude schopný nic odtancovat?

Jako na znamení mu právě volal Minho.

,,Min?"

,,Jak jsi na tom? Přijdeš?" ozval se jeho vlas z druhé strany.

S tichým povzdechem si sám pro sebe myknul rameny. ,,Nevím, jsem hrozně unavený a teprve jsem vyšel z nemocnice... Budu tam k ničemu..." zamumlal poklesle. Opravdu se těšil, ale dvanáctihodinová směna nehrála v jeho prospěch.

Telefon byl nějakou chvíli potichu, skoro se bál, že se spojení přerušilo, ale Minho se znovu ozval.

,,Vstáváš zítra?"

,,Ne, mám noční."

,,Nechceš i tak přijít? Můžeš jen sedět vedle mě a buzerovat študáky," navrhl.

Váhal. Touha po měkké posteli byla velká, ale touha viděl svého přítele byla větší.

Ani si neuvědomil, jak dětsky a přiblble se zahihňal.

,,Dobře. Budu tam tak za půl hodinky, možná později, nevím za jak dlouho mi jede bus."

,,Jasně. Až budeš před vchodem, zavolej mi, bude nejspíš zamčeno. Dávej na sebe pozor!"

,,Slibuju, pá," řekl s opravdu hloupým úsměvem na tváři a ukončil hovor.

Při myšlenkách na další společný večer se v něm probudila nějaká zapadlá špetka energie. Opravdu se na něj těšil.

Počkal na nejbližší bus a svezl se do trošku vzdálenější části města. Skočil však ještě do malé kavárny, aby jim koupil kafé. Chtěl ho překvapit a zároveň si dodat energii.

Po půl osmé už stál před dveřmi tanečního studia.

K hrudi si přitiskl držák s nápoji, když ho zavalily vzpomínky na střední školu.

Minho tancoval každou volnou chvíli, byla to jeho vášeň a on ji s ním rád sdílel. Byl tu skoro stejně často, i když většinu času jen seděl a s údivem pozoroval jeho co všechno se svým tělem dovede.

Zajímalo ho, jestli se interiér změnil, když Minho rodinné studio převzal.

Krátce prozvonit jeho číslo a čekal. Zabralo tak minutu, než se v tmavé chodbě rozsvítilo a uviděl přes prosklené dveře obrys postavy.

,,Sungie, jsem rádi, že jsi tady!" vyhrkl hned po otevření dveří a chtěl ho vtáhnout do hřejivého objetí, ale na poslední chvíli si všiml nápojů v jeho rukou.

,,Koupil jsem ti kafé!" usmál se.

Minho si připadal úplně odzbrojení, když vytasil tento čistý a nadšený úsměv. ,,Ty jsi záchrana, ale pojď dovnitř," za volnou ruku ho vtáhnul dovnitř a dveře pečlivě zavřel.

Než se však stihl vůbec otočit, Jisung položil nápoje na prázdnou vrátnici a pomalu tmavovláska obejmul kolem pasu.

Ten se jen pobaveně pousmál a ochotně kolem, než obmotal své ruce. Schoval unaveného zdravotníka ve své hrudi, jako by na tom záležel jeho život. ,,Udělal jsi dnes spoustu práce, vedl sis skvěle."

,,Vždyť jsem toho moc neudělal," namítl zmateně.

,,Vstával jsi o půl páté, abys byl v práci brzy a tam jsi dvanáct hodin běhal. To je dost na jeden den," neodpustil si láskyplný polibek na čelo

Menší se stydlivým úsměvem sklopil tvář k zemi a odtáhl se. ,,Nemáš nahoře náhodou studenty?"

,,Oh, máš pravdu," vzal oba nápoje, aby je nemusel Jisung tahat a vydal se k jedinému otevřenému sálu.

To, že ho celou dobu držel za ruku si po celou cestu neuvědomil.

Bez varování vtrhnul dovnitř a prohlédl si stav. Všichni seděli, jako by snad měli přestávku.

,,Hej, řekl jsem, ať trénujeme ten konec!" vyprskl přísně, až Jisung překvapením pozvedl obočí. Věděl, že uměl být přísný, ale nikdy to nezažil v praxi.

,,Jsme unavení!"

,,Mě bolí ruce!"

,,Kdo to je?"

Do tohoto okamžiku si Minho nevšiml, že Jisunga stále držel za ruku a vlastně ho za sebou vedl jako malé dítě.

,,Jisungu!" vydechl Chan nadšeně a rozběhl se k němu. ,,Jaká byla směna?"

,,Dlouhá a únavná," odpověděl s povzdechem.

Vyšší si mezitím odkašlal a naštvaně kouknul na své studenty. ,,Tohle je Jisung. Pomůže mi s vaším bodovým ohodnocení do pololetí."

Toto tvrzení nemělo moc úspěch a nadšení, ale on se ničeho nedoprošoval. Napil se své kávy a spolu s Jisungem se posadili před zrcadla. Ruce stále spojené na jeho klíně.

,,Na pozice!"

Pozorovat studenty při tanci byla pro Jisunga velká nostalgie. Viděl, jak se soustředili na každý pohyb.

Když hudba skončila, chtěl začít tleskat, aby studenti dostali aspoň nějaké ocenění jejich práce, ale Minho jeho ruce chytil a dal si je zpět do klína.

Začal vypichovat každou malou nedokonalost a nebral si servítky ani k jednomu z nich. Jen Chana omlouval, ten si přeci jen tančil svoje.

Nechal to chudáky zopakovat ještě aspoň třikrát. Jisung už byl moc unavený na to, aby plně vnímal.

Ani nevěděl kdy se ocitl přitulený k jeho paži a na Minhovo rameno si opřel hlavu. Chudáci tanečníci museli žárlit, zvlášť dívky. Podle pár pohledů poznal, že by si s ním rady vyměnily místo.

Minho byl přeci jen přitažlivý mladý muž.

,,Už jste unavení a jde to na vás vidět. Pro dnešek konec, pustím vás dřív," řekl s povzdechem, když písnička skončila a on viděl, jak se některým tanečníkům podlamovala kolena.

Celá skupinka si oddechla a začali s protahováním a klábosením.

,,Na co máš kafe, když ho nepiješ," zasmál se Chan, když si sednul vedle něj.

Jisung překvapeně zamrkal a podíval se na nedotčené americano vedle něj. ,,Uh. Jsem tak unavený, že jsem zapomněl," natáhl se pro kelímek a na jeden hlt vypil skoro polovinu.

,,Něco nového? Slyšel jsem, že zase víc píšeš," zaujatě vyzvídal a měl důvod. Jisung psal skvěle a moc ho mrzelo, že skončil, protože by měl geniálního producenta pro své studio.

,,No, snažím se. Minho mi popravdě dost pomáhá..." zamumlal.

,,Takže jste se dali zase dohromady?" zeptal se. Jeongin ho vyslal pro drby, tak musel přijít s pořádným úlovkem.

Když však viděl, jak se začal kroutit a nervozitou si kousal ret, odpověď znal. I tak to chtěl slyšet.

Po celé minutě jeho nesrozumitelného mumlání dostal konečně normální odpověď.

,,Tak trošku...?" tvářičky měl růžové, bylo to roztomilé.

Nebyl překvapený, ale i tak ho to zahřálo u srdce. Jeho dva blízcí přátelé si k sobě opět našli cestu, i když byli několik let od sebe.

,,Mám z vás radost!" vydechl a pevně ho obejmul.

Jisung se jen zahihňal a objetí mu oplatit. Než však stihl cokoli říct, ucítil kolem svého pasu další ruce, které si ho majetnicky přitáhly k sobě.

,,Co mu říkáš tak zajímavého, že se celý červená?" zeptal se pobaveně, přestože oba cítili posesivní energii, která z vycházela spolu s jeho slovy.

,,Mluvili jsme o hudbě," odbyl ho a poté dal ruce v bok. ,,Vlastně jsem dostal nápad. Mám v poslední době docela volno ve studiu. Nechtěl bys tu svou píseň nahrát?"

,,Nahrát?" vydechl Jisung šokovaně. Najednou byl bdělý jako rybička. ,,Jako nazpívat?"

Chan pobaveně zakoulel očima. ,,Jasně že jo. Dlouho jsem neslyšel tvůj hlas."

Nejistě se podíval na svého přítele a pevně semkl rty. ,,Nevím, jestli to zvládnu. Nedělal jsem to dlouho a—"

Přerušil ho krátký polibek na tvář. ,,Podle mě je to skvělý nápad. Neměl by ses podceňovat."

Nějakou chvíli and tím přemýšlel. Měl sice hodně směn, ale zároveň by to mohlo být dobré odreagování. Nevěděl však, jestli to chtěl dělat sám.

,,Jen když mi s tím pomůžeš," s úsměvem se otočil a jednu ruku mu položil na hrudník.

,,Já?" podivil se Minho a on přikývl.

,,Že bys se mnou písničku nazpíval..." navrhl se stydlivým úsměvem.

Nemohl odmítnout, když vytáhl nejsilnější zbraň. Své krásné oči, ve kterých se zrcadlila znovu získaná láska k hudbě.

,,Dobře, ale jen protože jsi to ty."