,,A-a co mi řekneš o té písničce?" musel změnit téma, jinak by byl ten, co vyhodí celou večeři do křoví.

Chvíli mlčel a díval se na své nohy, jak se motaly samy do sebe. ,,Dneska jsem napsal první slova. Díky tobě. "

,,Mě?" vydechl překvapeně, ale odpověď už nedostal. Došli před jejich bytový dům a musel hrabat klíče.

Jisung kupodivu stál vzorně vedle něj a hrál si s rukávy svého svetru. Oči se mu zavíraly únavou, měl dost.

Když se vyšší otočil, aby mu opět pomohl dál, jen se pevně chytil jeho ruky a sám vedl cestu k výtahu.

Minho nic nenamítal, i když ze začátku chtěl. Byl by nerad, kdyby to vypadalo, že využil jeho opilosti a únavy. Bohužel měl pro něj slabost už od střední. Dovolil by mu téměř cokoli.

Nastoupili do výtahu, kde začal brunet mačkat všechna možná tlačítka, dokud se netrefil do svého. Zastavili proto v každém jednom patře, než dojeli na to jeho.

,,Kde máš klíče?"

,,Kapsa..." odpověděl líně.

Minho tedy jemně prohmatal všechny jeho kapsy a ze zadní vytáhl svazek klíčů.

Odemkl a zavedl ho do ložnice. Chtěl se ujistit, že bude mít klidnou noc, když se nejspíš vzbudí s kocovinou.

Sundal mu boty a svetr, ale dál si to nepovolil.

Ne, jsi jeho ex, nesmíš bez dovolení. Už s ním nechodíš.

Byl to paradox. Před pár lety ho sám svlékl a ohřál své studené prsty o jeho hřejivou kůži.

Zeptal se, jestli bude schopný se převléct sám a když přikývnul nechal ho. Sám byl unavený a těšil se na vlastní postel.

Chtěl mu dojít pro sklenici vody, aby se měl ráno čeho napít, ale Jisungova ruka ho hned zastavila.

,,Nechoď pryč..." zamumlal tiše.

Když se otočil, nedokázal spustit oči od muže před ním. Měl jen spodní prádlo a unavenýma očima na něj koukal jako nebohé štěňátko.

Tak rád by ho znovu políbil. Těžko se odolávalo někomu tak roztomilému.

,,Měl bys jít spát a já taky," namítl, i když mu tato myšlenka moc dlouho nevydržela.

,,Ne-nechceš zůstat?" zeptal se tiše, přičemž si nervózně zkousnul ret. Nedělal to schválně, ale pro druhého to fungovalo jako ultimátní zbraň.
.
,,To přece nemůžu..." vydechl nejistě. Jen si to nalhávat a moc dobře to věděl. Kdyby neměl morální hodnoty, už by ležel vedle něj, možná bez oblečení. Stále však myslel na to, že byl Jisung opilý. Co když by ráno litoval?

,,Prosím..." chybělo mu jeho láskyplné objetí, i když byl střízlivý. Bez alkoholu by si však o nic z toho neřekl. Teď neměl zábrany a mluvil co mu přišlo na jazyk.

Byla jen otázka času, než povolí, oba to věděli.

,,Dobře, Sungie."

°•°•°•°•°•°•°

Minho otevřel oči a rozespale se přetočil na druhý bok. Rukama zašmátral do prázdna, ale když si uvědomil, že postel byla prázdná, překvapeně zamžikal před sebe.

Nebyl moc pyšný na to, že se nechal zlákat a usnul s Jisungem v jedné posteli, ale i tak ho překvapilo, že tu nebyl.

Popravdě se bál vyjít z ložnice. Jisung si určitě nepamatoval, že ho sám prosil, aby zůstal. Nechtěl, aby si myslel, že se večer stalo bůh ví co. Vypadalo by to, že jen využil situace.

Aby byl ale upřímný, sám si nepamatoval celý večer. Únava s ním házela a poslední, co věděl bylo, že si svlékl džíny a jen v boxerkách a tričku si lehnul vedle svého bývalého přítele.

Leželi na zádech, pohled spojený. Oběma se oči zavíraly únavou, ale stejně ani jeden z nich nechtěl uhnout.

Doufal, že se nic nestalo. Že jeho přítulné ruce nic nezkoušely. Vyčítal by si to tak moc, že by se mu bál jen podívat do očí.

Všechno se však rozplynulo, když se otevřely dveře a v nich stál Jisung.

Nebyl to však jen jeho úsměv, který ho překvapil. Měl na sobě jeho mikinu. Nejspíš si ji oblékl po probuzení, aby mu nebyla zima.

Ten pohled byl tak nostalgický, že mu zaplesalo srdce do příjemného rytmu. Vždycky se rozplýval, když si oblékl jeho oblečení. Bylo mu roztomile velké.

,,Udělal jsem snídani," zamumlal s úsměvem.

Ten výraz mluvil za vše. Ať se stalo cokoli, všechno bylo v pořádku. Nejspíš.

Zasedli společně ke stolu a prvních pár minut byli zcela potichu. Jen do té doby než se Minho a jeho morálka rozhodli mluvit.

,,Pamatuješ si všechno?"

Jisung si dal do úst kousek míchaných vajec. ,,Pamatuju si jen, že se mi motala hlava a tys mě vzal ven. Asi jsme šli sem, nevím," odpověděl.

,,Nebyl jsi zmatený, když ses probudil?" zeptal se nejistě.

Menší jen mykl rameny. ,,Naopak. Prvních pět minut, když jsem jen ležel a koukal na tebe mi přišlo všechno normální..." odpověděl, přičemž se podíval na svou ruku. Byla celá popsaná textem, který napsal večer a část ráno, když zalévat čaj.

,,Nejsi naštvaný?" Minho byl překvapený, ale zároveň se mu velmi ulevilo.

,,Jak bych mohl? Díky tobě jsem konečně nepsal nějaký text!" vydechl nadšeně a ukázal mu svou popsanou ruku.

,,Ty jsi génius od přírody, jak bych ti zrovna já mohl pomoct?" v jeho očích byl Jisung vždycky ten nejtalentovanější člověk, kterého poznal.

Když však viděl jeho pokleslý výraz, věděl, že to nebylo jen tak. Nic však neříkal. Řekne to sám, až bude připravený.

,,Měl jsem hrozný blok," přiznal. ,,Dostal jsem noty, měl jsem jen pokračovat, ale ani to jsem nedokázal. Chyběla mi inspirace a jakékoli emoce. V nemocnici není na takové věci prostor a já jsem tak naladěný na ten nudný, bílý život, že jsem nemohl nic vymyslet. Jako bych zapomněl, jak se cítím," vysvětlil ve zkratce, přičemž držel pohled na svém talíři.

Překvapilo ho však, když ucítil pevný, ale něžný stisk na své dlaní. Zvedl hlavu, ale viděl jen jeho smutný výraz. Nejspíš si své malé gesto ani neuvědomoval.

Na druhou stranu mu dodal kuráž opravdu říct to co měl na srdci.

,,Ten den, co ses objevil před mými dveřmi jsem napsal první noty. Po každém našem setkání jsem zapisoval každý nápad a vytvořil jemnou vánoční melodií. Pořád mi však chyběl text, protože jsem nedokázal sesmolit ani jedno slovo," zamumlal a podíval se na jejich společné ruce.

Měl ten stejný pocit jako před lety.

Jistota. Bezpečí.

Minho se na něj díval svým starostlivým a něžným pohledem. Přesně jako vždycky.

,,Není tebe, nic bych neměl. Teď mám téměř celou melodií a po včerejšku první sloku!" ani si nevšiml malé slzy, která mu sklouzla po tváři. Nerad ukazoval ostatním svou slabou stránku, ale on byl výjimka.

Šlo to samo, ani necítil potřebu cokoli skrývat. Jako by se snad nikdy nerozdělili.

,,Jsem rád, že jsi to překonal," odpověděl a pevněji stiskl jeho jemnou dlaň. ,,Jsi prostě talentovaný."

,,Ne bez tebe. Co jsi odjel, téměř jsem se hudby nedotkl. Až s tvým návratem se ve mně něco probudilo..." nebyl zrovna odborník v popisování svých pocitů, proto oceňoval, že ho vydržel poslouchat.

Minho studem odtáhl pohled, než odpověděl: ,,Rozumím ti. Taky jsi mi připomněl spoustu věcí..."

Oba věděli, na co narážel. Oba to cítil ve vzduchu. Tenzi, přitažlivost, jiskřičky. I tak, jako by se báli promluvit jako první. Oba se stejnou otázkou.

Co když ale nechce pokračovat tam, kde jsme skončili?

Jisung pevně smekl rty. Už nechtěl mlčet. Když už začal, měl by to dokončit. Jak ale začít?

,,Min, možná by to...." začal, ale jeho jazyk se okamžitě zamotal. Věděl však, že tato přezdívka s ním aspoň trošku pohne.

,,Nikam nespěchám. Zeptej se na cokoli," uklidnil ho rukou na rameni. Tak rád by si ho přitáhl do objetí, ale nemohl jen tak.

Menší se zhluboka nadechl a vydechl. ,,Nechtěl bys našemu vztahu dát ještě šanci?" zeptal se tak tiše, že mu téměř nerozuměl.

,,Š-šanci?" vydechl překvapeně a nadšeně zároveň. Nevěřil, že to doopravdy vyslovil.

,,Nemusíme, záleží na tobě!" vyhrkl stydlivě. ,,Jen mi přišlo, jakoby, že se nic nezměnilo a... Nikdy jsem nenašel nikoho jako ty..."

Minho bez varování vyskočil na nohy a vzal zmateného Jisunga sebou. Obmotal ruce kolem jeho úzkého pasu a přitáhl ho do pevného objetí.

Jisung byl že začátku překvapený, ale nakonec s klidným oddechl schoval tvář do jeho ramene.

,,Moc rád. Bál jsem se, že mi nikdy neodpustíš můj odchod..." zamumlal mu do vlasů.

,,Byl to tvůj sen. Nemohl jsem ho zničit," odpověděl.

Jenže ty jsi o ten svůj za dobu mojí nepřítomnosti přišel...

Nikdy tuto myšlenku nevyslovil nahlas. Místo toho si slíbil, že mu pomůže najít ztracenou lásku k hudbě. I kdyby kvůli tomu odešel z nemocnice a měl by ho živit sám.

,,Co kdybychom dnes šli ke mně?"

,,A co budeme dělat?" zeptal se Jisung zvědavě.

Vyšší se pyšně pousmál. ,,Začneme slavit Vánoce."