Chvíli mezi nimi bylo ticho. Nebylo nepříjemné, naopak.

Jisung se k němu lísal jako koala, zatímco si Minho hrál s jeho vlasy.

Nikdo nahlas nepřiznal, jak rychle jim tloukla srdce. Bum, Bum, Bum. Bylo to na infarkt.

Nakonec se Minho odvážil k otázce, kterou měl na jazyku.

,,Pojďme slavit Vánoce spolu."

Menší šokem střelil hlavou k němu.
,,Spolu?"

Minho zakýval hlavou. ,,Miluju Vánoce, ale když zemřela babička a rodiče jsou v Americe, nemám je s kým slavit. Navíc nedokážu překousnout fakt, že ty je neslavíš," lehce ho dloubnul do tváře, aby dal svému slovu důraz.

Červenal se studiem, ale jeho nápad mu vtiskl do tváře trošku života. Možná Vánoce neslavil, ale rád by s ním strávil víc času.

Než stihl nadšeně souhlasit, spadly mu oba koutky.

,,Ostatní počítají s tím, že beru Vánoce, mám to i napsané ve směnách..." zamumlal poklesle.

Minho už chápal, co to znamenalo, když Felix říkal, že znal jen práci. Byl naprostý workoholik. Tady však nešlo o to, že musel živit svou rodinu.

On jen ztratil ostatní důvody k životu.

Nemohl to tak nechat. Chtěl, aby to byl zase ten Jisung, který si píše texty do dlaně a každý svátek vezme jako příležitost se opít.

,,Směnu ti přehodí, o to se postarám."

Ještě že jeho babička měla lidi všude.

,,Cože, jak?" vydechl zmateně. ,,Co bys ty mohl udělat?"

,,Mám pár známých," odpověděl ve zkratce, protože se plánoval vrátit k úplně původní otázce.

,,Oslavíme teda Vánoce společně?"

Jisung nedokázal ani popsat ten žár a příjemné napětí v jeho hrudi. Srdce mu skákalo a byl malý kousek od toho, aby mu skočil kolem krku.

Než však stihl odpovědět, jeho mozek začal produkovat náhodná spojení slov. Sladká a jemná slova s nádechem skořice a vánočního koření.

Překvapením si zakryl pusu, aby nezačal křičet. Zároveň se začal rozhlížet po nějakém papíře. Žádný tu nebyl, ale stále měl ruku.

,,Min. Tužku."

,,Huh?"

Bohužel Minho nesdílel jeho tok myšlenek, proto byl na chvíli úplně zaražený. Jen na něj zíral.

Všiml si však jeho výrazu. Znal ho moc dobře. Viděl ho pokaždé, když dostal inspiraci ke psaní. Vždycky musel všeho nechat a zapsat své nápady.

Jednou dokonce přerušil jejich intimní chvilku a bez jediného kousků oblečení hledal po pokoji papír a tužku.

Prohlédl všechny kapsy a naštěstí jednu měl. Vlastně sám nevěděl, co tam dělala a proč ji nenechal ve studiu.

,,Tady."

Menší si ji okamžitě vzal a začal na svou ruku škrábat slova, která cítil.

Druhý nic neříkal. V tichosti pozoroval jeho blyštivá očka. Taky nenápadně vyplazoval jazyk jako důkaz soustředění.

Miloval ten výraz. Byl ztělesnění toho, co no Jisungovi vždy obdivoval.

,,Mám text..." zašeptal nevěřícně, když se díval na tři krátké věty na jeho předloktí.

Zopakoval to ještě jednou, přičemž si vůbec neuvědomil, kolik slz se mu dostalo do očí.

Otočil svůj skleněný pohled na černovlasého mladého může vedle něj a skočil mu kolem krku. ,,Mám to, mám to, mám to!"

Minho moc nechápal co se dělo. Neměl ani ponětí o tom, jakým tvůrčím blokem si procházel, ale když viděl, jak byl šťastný, stačilo mu to.

Nepotřeboval větší důvod.

Přitáhnul si ho blíž, nos zabořený v jeho krku, aby měl lepší přístup k jeho voňavé kůži.

Jisung přesně znal jeho záměry. Dělal to často, proto se tomu jen pousmál. Navíc měl hlavu plnou jiných věcí.

Konečně se zase posunul. Měl jen pár veršů, ale když bude pokračovat, píseň dokončí. Dodalo mu to motivaci, kterou začínal ztrácet kvůli absenci textu.

Díky komu to zvládl?

Byl tu jeden jediný muž, který po letech dokázal rozpohybovat jeho usychající srdce. Jeho první a dosud jediná láska.

,,Děkuju, Min! Ani nevíš, jak si mi pomohl a co to pro mě znamená!" mezi jednotlivými slovy cítil, jak mu slzy tekly po tvářích do jeho ramene.

Minho ho hladil kde mohl. Po zádech, po vlasech. Miloval blízký kontakt s jeho tělem. Vždy mu připadal malinký, když ho držel v náruči.

,,Nevím, ale ty mi to určitě vysvětlíš."

Nečekal však, že vyskočí z jeho pevného objetí a za ruce ho vytáhne na nohy. ,,Potom, teď to musím říct Felixovi!" ani se neobtěžoval jeho dlaň pustit, když vběhl zpět dovnitř.

Vyšší naopak cítil, jako mu srdce bilo při pohledu na jejich spojené ruce. Jaké to deja vu.

Vzpomněl si, když Jisung před několika lety udělal první nejistý krok a totožným stylem ho táhnul z jídelny. Pamatoval, jak mu srdce skákalo, tak moc, že naráželo do okolních žeber.

,,Už jsme vás chtěli jít hledat!" ušklíbnul se Chan při pohledu na šťastnou dvojici.

Celý večer konečně nabral na obrátkách a byl to právě Jisung kdo obnovil bláznivou atmosféru. Všem to chybělo, i jemu samému.

Dali si pár drinků, aby udrželi dynamiku jejich konverzací a otestovali, jak se jim za ta léta zhoršila tolerance na alkohol.

Bohužel ani Seungminova věta: ,,Na zdraví, ale ne že se budeme navzájem sbírat ze země!" nepomohla.

Už jim taky nebylo osmnáct.

Chan měl hlavu položenou na stole a nikdo nevěděl jestli spal, nebo ne. Jeongin se ho snažil probrat, ale vypadalo to marně.

Changbin byl jen v příjemné náladě, podobně jako Minho a Hyunjin, kteří ani neměli čas být ožralí. Proč?

Felix se rozhodl pro zbrklý návrat do mladých let a stáhnul k sobě i Jisunga, i když ten původně moc nesouhlasil a místo toho mu vyjmenovával třicet smrtících chorob, které může velké množství alkoholu způsobit.

Teď byli naprosto mimo. Všichni věděli, že kdyby vstali, skončili by na zemi.

,,A přesně proto bys *ick* neměl nechat děti malovat voskovkama!" vyhrkl Jisung s polozavřenýma očima a hlavou nakloněnou na stranu.

,,Moje děti jsou hodné! Nejí voskovky!" odsekl, zatímco se opíral o rameno svého přítele.

Zkrátka chaos, jako vždy.

Minho dopil svůj drink, ale další zatím neobjednával. Místo toho pozoroval Jisunga, jak něco škrábal na ubrousek a u toho kýval hlavou.

Někdo by řekl, že byl jen moc opilý. No, byl, ale Minho věděl, že hýbat hlavu do rytmu.

Znovu psal, přišlo mu to kouzelné.

V jednu chvíli Jisung zvedl hlavu a bez jakýchkoli zábran si ho prohlížel.

,,Vůbec ses nezměnil. Jak to že nikoho nemáš?" zeptal se z ničeho nic.

Tahle otázka ho překvapila. Zvlášť když nemohl s jistotou posoudit, jak moc opilý vlastně oba byli.

,,Nepřišel nikdo nový, kdo by byla zajímavý," odpověděl.

Brunet však nespokojeně pozvedl obočí. ,,Já nejsem zajímavý?" vyhrkl dramatický.

Minho s pobaveným úsměvem naklonil hlavu. Byl roztomilý, když se opil. Občas býval lehce agresivní, ale většinou jen zmateně koukal a perlil skvělými otázkami. Třeba jako teď.

,,Ty nejsi nový," odpověděl jednoduše.

Nad jeho odpovědí Jisung několik vteřin jen přemýšlel. Bohužel hlava už mu moc nefungovala, a proto se jen zahihňal a se spokojeným úsměvem pokračoval ve psaní.

Když odbila jedenáctá, museli akci ukončit, protože podnik zavíral.

Jeongin vzal ospalého Chana domů, Seungmin a Changbin odešli společně, protože bydleli ve stejné ulici.

Felix se stihnul naprosto sundat a potom, co vyhodil všechen obsah svého žaludku do prvního křoví venku, ho Hyunjin vzal do náruče a odnesl domu.

Jisung na tom byl podobně. Když vyprchala energie, kterou mu alkohol dal, začal pomalu zavírat oči. Sotva pletl nohama, proto mohl být vděčný, že na něj Minho dával pozor.

,,Jsi nějak moc opilý, Min," prohlásil.

,,Já?" zasmál se.

,,Jo! Dokonce máš dvojníka!" stál si stále za svým.

Minho pobaveně zakýval hlavou a upevnil stisk kolem jeho paží a pasu. Věděl, že nemusel nic říkat, protože opilý Jisung bude pokračovat sám, i kdyby si měl povídat sám se sebou.

Nečekal však, co na něj vytáhne za eso.

,,Jsi hrozný idiot, víš to?" zamumlal už o něco ospaleji. ,,Odjedeš a pak se vrátíš jen abys mi oživil vzpomínky na nás! Nepotřebuju důkaz jak nudný a prázdný mám život!" možná chtěl znít naštvaně, ale naopak. Zněl jako zoufalé kotě, co se ještě snažilo z posledních sil vytáhnout drápky.

Vyšší překvapeně naklonil hlavu, ale nevěděl, co říct. Měl pravdu, to on odešel.

S povzdechem ho pohladil po paži, ale něž stihnul něco říct, pokračoval.

,,Můj život nemá žádný smysl. Nemůžu ani dopsat jednu hloupou písničku!" velmi nepřirozeným způsobem sebou hodil a Minho se lekl, že ztrácel rovnováhu.

,,Tvůj život má smysl, ale to si snad uvědomíš až budeš střízlivý," povzdechl si.

Jisung začal něco nesrozumitelně mumlat. Dělal to často, zvlášť když byl opilý. Znamenalo to, že měl na mysli nebezpečné množství myšlenek, ve kterých se sám utápěl.

,,O čem píšeš písničku?" zeptal se, aby opět získal jeho pozornost.

,,Vánoční písničku! Jedna pacientka mi dala nedokončenou písničku, abych ji dopsal. Je u nás už dlouho a asi dlouho bude! Rozpadla se jí totiž operační rána. Když se dobře podíváš, vidíš i vnitřnosti!" odpověděl. Mluvil tím typickým opilý tónem a u toho mával rukama kolem.

Bylo by to i roztomile, kdyby nemluvil o cizích vnitřnostech.