Tak jako tak to byl skvělý večer. Ani na chvíli nenastalo trapné ticho, stále měl někdo co říct.

Changbin mluvil o tom, jak se mu hezky rozjelo vlastní fitko, Chan házel teasery na své nové písničky a Seungmin si stěžoval s jak otravnými lidmi se jako psychiatr musel stýkat na fakultě. Nechyběl ani Felix a jeho zážitky s dětmi ve školce, nebo Hyunjinovy příhody z focení všech možných kolekcí různých značek. Jeongin se naopak rozplýval o své kavárně, kterou poslední měsíce zařizoval a chystal velkolepé otevření.

Minho o své práci moc říkat nemohl. Stále se ve studiu rozkoukával, proto spíše popisoval zážitky z Japonska a zájezdů po světě.

Ten kdo však většinu času mlčel byl Jisung. Nedokázal nic říct. Byl prostě šťastný.

Žádná nemocnice, zadní pacienti. Žádní rodiče.

Jen on a jeho sedm přátel, kteří ho vždy brali takového, jaký byl. Každý jeden z nich měl pro něj důležitý význam.

V Chanovi viděl inspiraci v hudbě a zodpovědnost.

Changbin, ztělesnění síly a vůle. Vždy mu ukazoval, že díky snaze dosáhne všeho.

Hyunjin byl ten, kterým vždycky šel, vychrlil na něj všechny trable, spolu si pobrečeli a poté bezstarostně pomlouvali ostatní.

Felix měl u něj vždy speciální místo. Nebyli sluníčková dvojčata pro nic za nic.

Seungmin možná ne vždycky věděl co říct, ale vždycky věděl, jak pomoct.

Jeongin byl jako jeho mladší bráška, kterého nikdy neměl.

A Minho? Ten byl pro něj vším. Tedy myslel, že byl, dokud se znovu neobjevil u jeho dveří.

Když se díval na urostlého muže naproti němu, téměř nevěřil, že to byl ten osmnáctiletý mladík, do kterého se zamiloval.

Občas ho Minho přistihl, jak si ho prohlížel a Jisung vždycky jen stydlivě odvrátil pohled. Neviděl kvůli tomu zasněný úsměv, který mu vyšší věnoval.

Žaludek plný motýlů, rudé tváře a husí kůže. Stejné příznaky.

,,S kým letos slavíš Vánoce?" vyrušil ho Jeongin z hlubokého přemýšlení. Všichni věděli o jeho situaci s rodiči, ale tak nějak doufali, že za ty roky se něco změnilo.

,,Pořád Vánoce neslavím," odpověděl. ,,Jsem na oddělení jediný, kdo nemá děti, takže si vždy vezmu vánoční směnu. Stejně jediný, s kým bych je mohl trávit jsou rodiče a ti je slavit odmítají," řečeno ve zkratce, ale nevymyslel vy výstižnější odpověď.

,,To zní osaměle," zamumlal Chan, který nevěřil, že jeho vždycky veselý kamarád bude mít stále takový postoj k Vánocům.

Minho to taky neposlouchal s největším nadšením. Ještě více ho mrzelo, že Jisung vůbec nevypadal, že by mu to vadilo. I když malý smutný plamínek v jeho očích zahlédl.

Zároveň však viděl jak si nervózně hrál se svými prsty. Nikdy neměl rád, když se kolem něj řešila vážnější konverzace, do které byl zapletený. Byla jen otázka času než—

,,Asi si odskočím," prohlásil a zmizel.

Dokud svůj dech nevypustil, Minho vůbec nevěděl, že nějaký držel.

,,Opravdu se změnil," řekl Seungmin po krátkém, ale dost hlasitém, tichu. Všichni byli vděční, že ho proboural.

,,Už jsem vám to říkal. Zná jen práci..." zamumlal Felix.

,,Kde je ten ADHD čipmanek, co zpíval a skákal na každém rohu, nebo se přiblble smál?" přidal se Hyunjin.

Všichni měli stejný názor a proto zavládla krátká chvíle ticha. Jen do doby než Felix téměř zakřičel přes celou restauraci.

,,Minho!"

Tázaný překvapením téměř vyskočil že židle. ,,No?"

,,Ty to změníš!"

,,J-já...?" měl ve tváři takové pochyby a zmatení, že se ti škodolibí z nich, Seungmin a Jeongin, začali smát.

Blonďák zakýval hlavou. ,,Musíte se zase dát dohromady!" vydechl nadšeně a tiše si u toho zatleskal.

,,Do-dohromady?" zakoktal, tváře rudé jako rajče.

,,Koukal jsi po něm celou večeři. Aspoň zkus schovat fakt, že jsi do něj pořád zakoukaný," uchechtl se Hyunjin s horkou čokoládou u úst.

Changbin souhlasně přikývl. ,,Taky víme na koho ses ptal úplně první po svým návratu."

Na to asi nebylo co říct, proto jen stydlivě koukal na svůj ledový čaj.

,,He has lost his cool," zapěl Seungmin s pobaveným úšklebkem.

Minho zakoulel očima a pod stolem hodil nohu přes nohu. ,,Jasně že se mi pořád líbí, koukni na něj! Je ještě roztomilejší než předtím! I tak nevím, jestli to půjde dát dohromady. I když jsem si šel za svým snem, nikdy jsem si neodpustil, že jsem ho tu nechal samotného, zvlášť když vidím jak jeho jiskřička uhasla! Nemůžu to po něm chtít, určitě už se přeze mě přenesl," tímto proslovem překvapil všechny u stolu.

Nejen kvůli tomu, že Minho jako takový nikdy moc nemluvil o svých pocitech, pokud to nebyl Jisung. Zaujalo je jak přímý a zamilovaný vlastně byl. Jako před lety.

Chan mu položil ruku kolem ramen. ,,My ti rozumíme, ale myslím, že promluva by vám neuškodila? Když už nic, kup mu nějaký hezký vánoční dárek."

,,To je skvělý nápad! Někdo by mu měl říct, že není normální neslavit Vánoce!" vypískl Felix.

Ať se tomu bránil, jak chtěl, jeho přátelé mu dávali víc a víc argumentů, proč by to měl aspoň zkusit.

Nejspíš měli pravdu. Jisung stojí za pokus. Kéž by jen za jeden. Minho by pro něj podstoupil cokoli.

Podíval se na čas. Byl pryč už dlouho, trošku ho to znervóznilo.

Na otázku, jestli není pryč nějak dlouho, všichni zakývali hlavami a starostlivě se ohlíželi k záchodům.

Samozřejmě neváhal ani chvíli a vydal se za ním. Možná to byl nějaká blbost a jen se zakoukal na jeden z obrazů, které visely po celé restauraci, ale jistota byla jistota.

Prohlédl pánské toalety, ale byly prázdné, což se mu zdálo dost divné. Ani píseň Santa Tell Me, která hrála v rádiu mu nepomohla.

Chtěl se vrátit za ostatními, ale všiml si otevřených dveří na venkovní terasu. V létě bývalá otevřená a oni tam často sedávali. Rostla tam spousta květin a okrasných keřů. Jako by jedli ve skleníku.

Proč ale byly otevřené teď? Zima jako na Sibiři a z venku táhlo.

Vykoukl ven a uviděl Jisunga sedět vedle stolu a židlí, poskládaných do komínků. Ani ho to nepřekvapilo.

Menší si ho vůbec nevšímal, jen zasněně koukal na bílou zimní oblohu.

Aby ho nevyděsil, upozornil na sebe rukou na jeho zádech. ,,Není ti zima?"

S překvapeným úsměvem se otočil za známým hlasem. ,,Možná trošku. Ale potřeboval jsem čerstvý vzduch," odpověděl.

Trvalo mu, než odpověděl. Nedokázal spustit oči z jeho růžových tvářiček. Končetiny si roztomile držel u těla, protože svetr nezachytával dostatek tepla a u toho na něj mrkal jako panenka.

Chtěl ho nějak zahrát, ale sám měl jen černou volnou mikinu. Bez ní by umrznul.

Opatrně kolem něj obmotal svou paži a čekal, jestli Jisung pochopí jeho znamení. Nervozitou mu srdce málem vyskočilo z hrudi. Naštěstí se po chvíli přitiskl k teplu jeho těla a nechal se obejmout.

Přesněji, schoval se u něj jako malý plyšový medvídek. Kdo byl Minho, aby cokoli namítal.

,,Jsi studený, nebylo by lepší jít zpět?" zeptal se, přičemž mu jemně mnul paže pro větší teplo.

Jisung zavrtěl hlavou. ,,Asi jsem si měl vzít volno. Zbyla by mi aspoň nějaká sociální baterie..." zamumlal, aniž by k němu zvedl pohled.

Nikdy nebyl sociální typ a jeho přátelé to věděli. Když celý den mluvil s lidmi a producíroval se po oddělení s falešným úsměvem, nemohl už lidi ani vidět. Až na výjimky samozřejmě.

,,Proto děláš s lidmi?" zeptal se pobaveně, přičemž pomalu prohrábl jeho hnědé vlasy.

,,Nesnáším lidi," odpověděl s povzdechem.

Ani si neuvědomil, že se při tom více přitulil ke svému bývalému příteli. Jako by teplo jeho těla bylo všechno, co potřeboval a Minho byl víc než ochotný mu dát svou poslední kapku.

,,Opravdu nechceš slavit Vánoce?" vracet na stůl téma, kvůli kterému zmizel, možná nebylo to pravé ořechové, ale nechtěl to nechat ležet. Nechtěl ho v tom nechat.

,,Nikdy jsem neslavil Vánoce, ani s rodiči, to víš," zamumlal a konečně zvedl hlavu, aby se jejich pohledy mohly setkat. ,,Jen tehdy s tebou."

Minho přísahal, že mu srdce málem vyskočilo až do krku. Stále byl slabý proti jeho nevinnému pohledu. Ty krásné dlouhé řasy a růžové tváře. Nemohl uhnout očima.

,,Ten prstýnek od tebe pořád nosím," odvětil s úsměvem.

,,Opravdu?!" vyhrkl Jisung překvapeně. Doslova mu vyrval ruce ze svých vlasů, aby mohl tvrzení zkontrolovat. Opravdu.

Na jeho malíčku byl kovový prstýnek s vyrytou růží. Dříve ho nosil na ukazováčku, ale za ty roky mu o dost vyrostla ruka.

Tehdy ho koupil v malém stánku na školním výletě. Pamatoval si i malou černovlasou holčičku, která sbírala peníze do plechové dózy.

Vzpomínky, i ten fakt, že prstýnek stále měl, mu zaplavily hruď příjemným pocitem. Stejně tak však ucítil patrný tlak v žaludku.

Oči se mu zalily slzami, aniž by to mohl ovlivnit. Vlastně se ani nesnažil, jen držel sklopenou hlavu a doufal, že si Minho ničeho nevšimne.

Bohužel ve chvíli, když první slzy dopadly na jeho hřejivou ruku, nebylo cesty zpět.

,,Co se stalo? Řekl jsme něco špatně?" zeptal se zmateně. Tak moc ho chtěl chytit za tvář a políbil každou čerstvou slzu. Věděl, že nemohl.

Jisung zavrtěl hlavou a tváře si utřel do rukávu. Stále však nepustil jeho dlaň. ,,Jen jsem šťastný, že ho máš..." vydechl tiše a s úsměvem. Ten však zmizel, když pokračoval.

,,Ten stříbrný řetízek, co jsem dostal od tebe mi roztrhl otec. Při hádce, když jsem se stěhoval," tentokrát už slzy neudržel tak dobře a naopak si jeho dlaň přitiskl k hrudi, jakoby ji chtěl obejmout.

Vyšší s pokleslým úsměvem obmotal druhou ruku kolem jeho těla. Ani ve snu nedoufal, že ten řetízek ještě měl. Bohužel když slyšel, kdo byl důvod, nemohl si pomoct, ale cítil silnou nenávist vůči této konkrétní osobě. nějaký řetízek byl vedlejší.

,,Nemůžeš za to, tvůj otec je idiot," řekl to na plnou pusu. Proč by se měl krotit? Ten muž ničil život té nejúžasnější osobě, kterou kdy potkal. Neměl v plánu si brát servítky.

Jisung nic neřekl. Jen se poddal jeho hřejivému objetí a zhluboka vdechl silnou čokoládovou vůni.