Týden pryč, k Vánocům blíž.

Jisung byl většinu času v práci, ale něco se přeci jen změnilo.

Místo nudného vysedávání v pokoji ho Minho neustále zval ven. Téměř každý den, když měl čas.

Přestože měl spoustu práce ve svém novém tanečním studiu, vždycky si upravil rozvrh, aby se vyrovnal Jisungovým směnám.

Vždycky si sedli do kavárny, popíjeli kávu, nebo horkou čokoládu a povídali si. Jako by se snažili nahradit ty roky, co se neviděli.

Jisung po dlouhé době cítil nějaké rozptýlení od bílého světa uvnitř nemocnice.

Nemluvě o inspiraci, kterou dostával každé jejich setkání. Vždycky přišel domů s hloupým úsměvem na tváři a rovnou sedal ke stolu. Vzal tužku a dal své ruce prostor, aby psala melodii, která vycházela přímo z jeho srdce. Nemusel nad tím přemýšlet.

Neměl toho moc. Za týden napsal pár řádků malých kulatých not, ale ani to mu nekazilo radost.

Přeci jen po letech dal volný průchod svým myšlenkám, emocím. Všechno, co se mu v práci usadilo v hlavě mohlo ven. Myšlenky neměly slova, ale jejich melodie byla krásná, plná příjemné tenze a neustálé aktivity.

Jen díky návratu jeho první lásky.

,,Sungie, Vypadáš dnes skvěle!" vypískl Felix nadšeně, když se po náročném pracovním dni setkali kousek do nemocnice. Byl to totiž právě Felix, který kontaktoval celou jejich partu ze školy, aby se po letech setkali, když byl Minho zpátky.

Dnes byl den D.

,,Snažil jsem se..." přiznal trošku stydlivě.

,,A kvůli komu asi?" zakřenil se vyšší a propletl si s ním paže jako to dělali už na škole. ,,A jak to teda máte? Dáte se zase dohromady?"

Jisung nad jeho otázkou nejistě zabodl pohled do země. ,,Vlastně jsme se o tom moc nebavili. Jen spolu trávíme čas, nic víc," ani si neuvědomil, jak zklamaně to řekl.

Jejich rozchod sám o sobě nikdy nebyl oficiální, prostě se jim postupně vytratila komunikace, i když se ji snažili držet i na dálku. Nevěděli, kde zažít.

,,Těžko říct..."

Celý zbytek cesty strávil potichu, jen poslouchal Felixův dlouhý monolog a u toho žmoulal svůj sytě rudý svetr.

Byl overthinker. Překvapivě.

Z ničeho nic však ucítil silné paže, které ho chytily za pas, zvedly do vzduchu a roztočily. Překvapeně zakřičel snad přes celou ulici, ale ten veselý smích poznal okamžitě.

,,Chane! Bože to je doba!" vydechl Felix nadšeně.

,,Rád vás vidím," odpověděl, když konečně položil Jisunga na zem. Ani na vteřinu ho však nepustil, protože se k nim blondák přidal do skupinového objetí.

Chan poté prohrábl své tmavé vlasy. ,,Měli bychom jít, ať nečekají dlouho."

,,Nepřišli jste s Jeonginem spolu?" podivil se Jisung, ale tentokrát mu odpověděl Felix.

,,On a Hyunjin šli před večeří nakupovat."

Pokračovali v cestě a Jisung si nově příchozího pečlivě prohlédl.

Chan měl vlastní nahrávací studio jen pár bloku odtud, takže se párkrát do roka setkali, ale i tak vždy obdivoval jeho styl.

Platformy, řetězy a samá černá barva. Musel říct, že se to k němu hodilo víc, než upnuté džíny, za které se mu i jeho přátelé na škole posmívali.

Za chvíli už stáli před prosklenými dveřmi do restaurace. Byly doslova zarostlé vinou révou.

Chan vešel jak první, jeho pohled směřoval přímo dozadu, kde seděli čtyři mladí muži. I když v jeho pohledu to byla stále stejná třeštidla jako před lety.

Jisung si nostalgicky prohlédl barevný, ale zároveň vkusný interiér. Spousta květin, kaktusů a okrasných křovin. Pořád miloval vůni černého čaje a čerstvé máty.

,,Kde je Minho?" zeptal se, když došli ke stolu.

,,Taky tě rád vidím," zamumlal hnědovlasý mladík s tmavě modrým rolákem. Seděl s nohou přes nohu a s falešným arogantní úsměvem si Jisunga prohlížel.

Ti dva se přeci jen neviděli aspoň dva roky.

S pobaveným úsměvem oběhl stůl a obejmul ho kolem krku. Nezapomněl ani na provokativní, přátelský polibek do vlasů. ,,Moc rád tě vidím Minnie!"

,,Ah, nech mě! A neříkej mi Minnie!"

Ostatní se začali smát a zabrali volná místa.

Jisung trošku zklamaně semkl rty, když si uvědomil, že poslední volné místo bylo naproti němu. Chtěl, aby Minho seděl vedle něj.

,,Když jsem zavíral fitko, psal mi, že se zdržel ve studiu, ale za chvíli tu bude," pronesl nejmenší, ale za to nejvíce urostlý z nich. Díky upnutému tričku perfektně vynikly jeho svalnaté ruce a velká hruď.

,,Stále nevěřím, že se vrátil! Myslel jsem, že už ho nikdy neuvidím," přiznal poslední z této barevné partičky. Měl světle hnědé vlasy, elegantní světlý svetr s béžovým sakem a pruhovanými kalhotami.

,,Aby neukápla slza štěstí, až přijde, Miláčku..." odpověděl Chan uraženým tónem. To, že mu pod stolem mnul stehno už nikdo neviděl.

I když možná to bylo poznat podle Jeonginovým růžových tváři.

,,Mám hlad," prohlásil Hyunjim do ticha a natáhnout se pro jídelní lístek, přestože věděl, že si s největší pravděpodobností dá to stejné co vždycky.

Nad jeho komentářem se všichni zasmáli a začali postupně vybírat své jídlo. Jisung tu měl jasného favorita a to bylo červené kari s kuřecím masem. Dával si ho vždycky.

On a Minho sem dříve chodili a tehdy si i on dával jen jedno konkrétní jídlo.

Když odložili menu, přišlo slečna servírka a začala zapisovat jejich objednávky.

,,Červené kari s kuřecím masem a tofu na rajčatech," řekl nepřítomně. Stále koukal na vchodové dveře a netrpělivě klepal prstem do stolu.

,,Konečně jsi začal jíst a rozhodl ses pro dvě porce?" šťouchnul do něj Felix, když slečna odešla.

Zmateně zvednu hlavu. ,,O čem t—" doteď si to neuvědomil. Objednal i pro Minha. Aniž by se ho zeptal.

Co když si Minho bude chtít dát něco jiného? Po letech se mu chuť mohla změnit.

,,Sakra..." zaklel, když vyskočil ze židle. ,,Půjdu to zrušit," odešel i přes námitky ostatních, kteří tvrdili, že si na sto procent dá přesně tohle.

A nebyl by to on, kdyby do někoho nevrazil. Jako vždy dával větší pozornost barevnému interiéru, než cestě.

Narazil přímo do něčí hrudi, ale překvapilo ho, když kolem sebe ucítil pevný stisk dvou paží. Rozhodně nebyl potřebný a nezpůsobil ho náraz, protože rovnováhu měl.

Čokoládová vůně mu však napověděla.

,,Ji, koukej na cestu," zasmál se Minho, který se vůbec pozastavil nad faktem, že menšího objímal kolem pasu.

Nervózně zvedl pohled, ruce stále na jeho hrudi a prohlédl si jeho tvář.

Proč je pořád tak perfektní?

,,Promiň. Nějak jsem nedával pozor," vydechl.

,,Kam tak běžíš, neměl bys sedět s ostatními?" podivil se. Samotnému mu bilo srdce jako o závod. Byli blízko, věděl, že by ho měl pustit, ale vždycky miloval jak mu Jisungův úzký pas perfektně pasoval do rukou.

,,No..." s nejistým pohledem se od něj odtáhnul. Hned však postrádal jeho dotek. ,,Vždycky jsme sem chodili spolu a omylem jsem objednal za tebe, ale šel jsem to zrušit!" vyhrkl.

Vyšší překvapeně pozvedl obočí. ,,Cos mi objednal?"

,,Um, tofu na rajčatech," odpověděl. Bál se, že bude naštvaný, ale ke svému překvapení uviděl jen nadšený úsměv.

,,Bože, miluju tofu na rajčatech! Co Felix řekl, že půjdeme sem, těšil jsem se na to!" oči mu zářily jako dítěti, co očekávalo novou hračku. S rozdíl, že tohle bylo něco, co tu jedl pořád. ,,Ale nevěděl jsem, že síť o pořád pamatuješ," přiznal a svou rukou ho jemně postrčil zpět ke stolu. ,,Pojďme zpátky."

Jak Jisung miloval jeho úsměv. Dokonalý i po letech. Byl tak očarovaný, že nic nenamítal a nechal se prakticky dovést ke stolu.

Nastala fáze objímání a nadšených pozdravů. Ne všichni měli tu čest ho vidět před dveřmi vlastního bytu.

,,Páni, vypadáš jinak!"

,,Ty vypadáš naopak úplně stejně," uchechtl se Changbin.

Minho s dramaticky uraženým výrazem zakoulel očima a konečně se posadil.

,,Náhodou trošku zmužněl," namítl Hyunjin.

,,To dělá ta bunda," nebyl by to Seungmin, kdyby si odpustil jakoukoli cynickou poznámku, nad kterou se všichni jen pousmáli.

Po několika letech byli opět kompletní.