Říct, že se Jisung těšil, byl slabý pojem. Nemohl ani dospat a poprvé po několika letech vstal dříve, než mu zvonil budík.

Do práce šel s úsměvem, kolegové ho nepoznávali. Všechno jen protože potkal muže, kterého tak dlouho neviděl.

Zatímco se nemohl dočkat jejich nadcházející schůzky, v hlavě si přehrával jejich společné vzpomínky. Sdílená láska k hudbě. První pusa. Probdělé noci, kdy se schovával v jeho objetí. Nadávky na školu a v neposlední řadě tráva a alkohol. Ale to jsou jen detaily samozřejmě....

Už nebyli teenageři, ale dospělí lidé. Měli práci, zodpovědnost.

I přes to všechno se těšil jako malé dítě.

°•°•°•°•°

Hned když přišel domu, pečlivě ze sebe smyl pach nemocnice. S ručníkem kolem pasu šel ke své skříni a vytáhnul mobil.

,,Sungie, copak se děje?" ozval se hlas jeho nejlepšího kamaráda.

,,Potřebuju pomoc," řekl s povzdechem a zapnul kameru. Neměl důvod se stydět, Felix ho viděl i v horších situacích. ,,Opomenu fakt, že jsi mi neřekl, že se Minho vrací a ještě jsi ho nastěhoval o patro víš," řekl s vyčítavým výrazem.

Druhý v tu chvíli měl taky zapnutou kameru a nedokázal zakrýt svůj pyšný úsměv. ,,Takže už jste se potkali!"

,,Potkali a pozval mě ven..." prohlásil se stydlivým úsměvem. Ani si neuvědomil, jak si znovu okusoval spodní ret při myšlenkách na jejich setkání.

,,O můj bože! Rande! Já to věděl, zase se dáte dohromady!" vypískl nadšeně. ,,Promiň že jsem ti nic neřekl. Nedovolil bys mi to."

,,To máš pravdu," vydechl nejistě a otevřel svou skříň. ,,Ale teď vážně. Za hodinu máme sraz a mě úplně přestal fungovat mozek."

Blonďak se spokojeně zahihňal. Jako by se vrátili do svých školních let, kdy měli Jisung a Minho úplně první oficiální rande. Vybírali spolu outfit skoro cele odpoledne, aby vypadal co nejlépe.

,,Ukaž co máš!"

Zabralo to téměř celou hodinu, ale našli ten správný fit. Světlé džíny, béžový svetr s páskem do pasu. Felix moc dobře věděli, že až Minho znovu uvidí, jak dokonalé proporce těla Jisung má, rozteče se na místě.

Přesně to chtěl.

Poradil mu s líčením, přidal hnědý kabát a byl připravený. Nervózní, jako by to bylo jeho úplně první rande, ale připravený.

,,Vypadáš skvěle! Ty vole, jsem na sebe pyšný!" vydechl Felix když si ho skrze kameru prohlížel.

,,Jsi skvělý Lix," zahihňal se a naposledy si prohrábnul vlasy.

Nebyl by to však Jisung, kdyby nedostal nějaké úzkostné myšlenky.

,,Co když to beru moc vážně? Třeba se chce jen bavit, zůstat přáteli. Nikdo neřekl, že je to rande..." zamumlal nejistě.

Felix tuto úvahu očekával, přeci jen ho znal skoro deset let a věděl, jak moc nad vším přemýšlel.

,,Je sám. Ty jsi sám. Pozval tě ven, určitě tě chce zpátky!"

Nervózně si zkousnul ret, ale nedokázal si odpustit stydlivý úsměv.

Opravdu se cítil jako na střední. Uvnitř byl stále ten hyperaktivní kluk, co se zbláznil do, o dva roky staršího, ale atraktivního, kluka.

Podíval se na čas. Měl jen pět minut. Aniž by tomu mohl zabránit, pro jeho mozek to byl spouštěč paniky.

,,Lix, co když se ztrapním?! Bože, kdybys ho viděl, vypadá ještě líp než předtím! Já vypadám pořád stejně hrozně, tohle nemůže dopadnout dobře! Možná bych měl říct, že jsem nemocný a—"

,,Sungie, uklidni se!" okřikl ho Felix, načež menší nejistě svěsil ramena. ,,Vypadáš skvěle, tak se vzchop! Musíš si znovu ulovit svého muže!"

,,A-ale—"

Zvonek. Někdo zvonil.

,,Bože, to je on!" vyhrkl zděšeně. Nemohl teď otevřít, vypadal jako hromádka chaosu. Měl i slzy na krajíčku.

,,Hej, nádech, výdech! Bude to v pohodě, tak ho nenech čekat!" řekl blonďák. Občas si sám ťukal na čelo nad jeho úzkostlivostí. Možná by mu měl sehnat prášky na zklidnění. Měli kamaráda, který studoval psychiatrii, určitě by něco sehnal.

Jisung ho poslechl a upravil si trošku rozčepýřené vlasy. Zhluboka se nadechl. Vydechl.

Tohle zvládnu. Ať už je to rande nebo ne. Ať to dopadne jakkoli. Zvládnu to.

,,Pak ti napíšu, drž mi palce!" schoval mobil do kapsy a po posledním zaváháním otevřel dveře.

Tam stál Minho, dokonalý jako vždy. Perfektně upravené vlasy, černá kožená bunda, šedá šála kolem krku a černé kalhoty. Vypadal skvěle.

Co mají v Japonsku za vzduch?!

Minho ho však vytrhl z myšlenek, když s úsměvem pronesl: ,,Moc ti to sluší."

Naprosto se nad ním rozplýval. Byl opravdu jediný muž s tak dokonalou postavou a panenkovským vzhledem. Krásné oči. Přitažlivé rty. Nemluvě o růžových tvářích.

Na chvíli se ptal sám sebe, jak tu mohl Jisunga nechat a odejít do Japonska?

,,Můžu tě unést na horkou čokoládu? Dostal jsem doporučení," navrhl.

Jisung nadšeně zakýval hlavou. Už to byla doba, co měl dobrou čokoládu.

,,Kdo ti dal doporučení?"

Nad jeho otázkou nejistě odvrátil pohled. ,,Hyunjin..." přiznal.

Menší věděl, že se červenal, ale nemohl si pomoct. Měl radost jako malý kluk.

,,Půjdeme?"

Vánoce byly za dveřmi, to Jisung tak nějak vnímal. Plně ho však toto uvědomění udeřilo, když vešli do jeho oblíbené kavárny na rohu ulice.

Haloweenské dýně vyměnily čepičky, ozdoby a malý stromeček na pultu. Už při otevření dveří tu příjemně voněla skořice, perník a sladké kaštany. Světýlka, věnce.

Kdykoli viděl v obchodech první tematickou výzdobu, byl jen otrávený, protože Vánoce nikdy neslavil. Teď se jen jemně pousmál nad písní Karol of the bells, která hrála z retro rádia nad kávovarem. Ani si neuvědomil, že si začal broukat, dokud ho Minho nevrátil na Zem.

,,Pořád zpíváš krásně," pronesl Minho z ničeho nic. Vždycky jeho hlas obdivoval, proto byl rád, že ho mohl znovu slyšet.

Jisung nedokázal vykoktat žádnou odpověď, proto jen stydlivě kývnul hlavou a snažil se schovat svůj dětský úsměv.

Mezitím Minho objednal, zaplatil, i přes Jisungům nesouhlas, a posadili se úplně dozadu k oknu, kde byl výhled na ulici.

,,Když jsme u zpěvu, zůstal jsi u toho, že jo? Určitě máš nějaké skvěle nové písničky," úplně zapomněl jaký fanoušek byl. Minho vždy klečel na kolenou, jen aby si mohl pustit jeho nově nahranou písničku.

Realita pro něj nejspíš bude zklamání.

,,Vlastně ne... Pracuju v nemocnici a na hudbu nemám čas...." zamumlal. Když o tom mluvil, samotného ho mrzelo, jak zahodil tu jedinou věc, která ho naplňovala.

Ne, to by se mělo škrtnout.

Když byl donucen hudbu zahodit.

,,Vůbec?" vydechl vyšší šokovaně.

Jisung už očekával další přednášku o tom, jak zahazoval svůj talent a že to byla chyba, ale zapomněl, že před ním seděl Lee Minho.

,,Vždyť jsi miloval hudbu, naplňovala tě. Nikdy jsi neměl tak dokonalý úsměv, jako když jsi zpíval, skládal, nebo s Chanem nahrával..." byl z toho pomalu víc skleslý jak sám Jisung. ,,Proč?"

,,Pamatuješ jaký měli rodiče názor má hudbu," povzdechl si. ,,Když jsem jim řekl, že chci studovat hudbu, jen jsme se dva dny v kuse hádali. Nakonec vypsali přihlášky za mě a tu, kterou jsem tajně poslal na uměleckou školu zrušili..." při vzpomínkách na toto období měl husí kůži a nepříjemný tlak v hrudi.

To byl ten bod, kdy se z něj stal monotónní mladý muž bez inspirace a jakékoli motivace.

Minho však vypadal ještě zklamaněji než on sám. ,,To neviděli jak jsi byl šťastný? Jak jsi zářil, když jsi vyhrál talentovou soutěž a dostal jsi nabídku do YG a HYBE? Vždyť jsi mohl být úspěšný idol!"

,,Víš, že to stejně nebylo nic pro mě. Nesnáším pozornost, takže nelituju, že jsem odmítl," vydechl s nervózním úsměvem.

,,Ale pořád..." namítl lítostně.

Menší znovu mykl rameny. ,,Neměl jsem na vyber. Vyhodili by mě z domu a já neměl kam jinam jít..."

,,Mohl js—!" zastavil se hned ve druhém slově své fráze a provinile semkl rty.

Chtěl říct, že by mohl bydlet u něj. Kdyby věděl, že byl v takové situaci, bez přemýšlení by mu nabídnul finanční i fyzickou podporu. Jeho rodina měla peněz dost a kdyby udělal rodičům nějakou službu, dostal by pro Jisunga kolik potřeboval.

Bohužel v té době už tu nebyl a jejich pokusy o udržení kontaktu selhaly téměř okamžitě.

Naštěstí tuto podivnou atmosféru přerušila obsluha, která donesla jednu kávu, velký hrnek s čokoládou a dva kousky cheesecaku.

Jisungovi se okamžitě rozzářily oči. ,,Pořád si pamatuješ moje oblíbené jídlo?!"

,,To budu vždycky..." odpověděl Minho s úsměvem. Miloval jeho výraz, když viděl tento dezert.

,,Ty sis nedal čokoládu?"

,,S tím dortem bych měl cukrovku."

Zahodili všechna nepříjemná témata a soustředili se na sdílení svých zážitků a aktualitách. Minho mu povídal, jak vyhráli několik soutěží, dostal se do Evropy, a naopak Jisung sdílel vtipné situace z nemocnice.

Zjistil také, že se Minho vrátil kvůli smrti babičky, která vlastnila taneční studio kde sám začínal. Už roky netancovala, ale stále ji patřilo a v závěti ho odkázala právě svému talentovanému vnukovi.

Samozřejmě nechyběly drby, drby a drby.

Shodli se také, že by to chtělo sraz s ostatními. Někteří se velmi změnili a jiní naopak vůbec.

Ten den se Jisung vrátil na byt s veselým úsměvem, který mu držel ještě další ráno.

Znovu si připadal jako na střední. Hlavu měl pomatenou jedním konkrétním mužem, žaludek mu osídlila stovka motýlů a krve v tváři nikdy neměl dost.

Opravdu to bylo reálné? Jejich vztah nebyl zničený?

Aniž by si to sám uvědomoval, z jeho úst vycházelo tiché broukání. Nebylo to však něco, co by už někdy slyšel.

Šlo o úplně novou melodií.

,,Bože..." v rychlosti se opřel dlaněmi o svůj stůl, div ho celý nezbořil a popadl papír s tužkou.

Pět dlouhých čar a notová osnova byla na světě.

Vymyšlený úryvek si broukal dokola a dokola, aby stihl zapsat úplně všechno. Každý křížek, každou disonanci, každou harmonii.

Srdce mu tlouklo tak rychle. Před sebou měl krátký zápis not. Jeho vlastních not.

Neměl toho moc, pouze dva naškrábané řádky. Pro něj byl však důležitý fakt, že to bylo poprvé za dlouhá léta, co vymyslel melodií, i když by z toho neudělal ani refrén.

,,Mám to..." zašeptal se slzami v očích.