,,Já se na to vyseru," vydechl unaveně, když položil hlavu na stůl.

Už uběhl týden. Dlouhý týden, co se snažil zoufale najít jakoukoli inspiraci k dopsání písně. To už byl tak starý? Čekala ho jen krize středního věku a důchod?

Přitom nezačínal od nuly. Měl před sebou papír s pár rýmy a jednou notovou linkou, nejspíš pro refrén. Téma bylo očividně láska. Popisoval krásné chvíle se svou ženou. Přišlo mu romantické, jak zamilovaní i v tak vysokém věku byli.

Jenže co on? Kromě pár neúspěšných pokusů v průběhu výšky nic neměl. Zamiloval se snad jen jednou, na střední. Nikdy znovu nepoznal ten hřejivý pocit lásky a bezpečí. Jakoby nikdo oproti jeho prvnímu vztahu nebyl dost dobrý.

Jmenoval se Lee Minho.

Bylo mu teprve patnáct, když se poprvé potkali.

Každý se za ním otáčel. Za jeho atraktivitou, perfektním a udržovaným vzhledem. Nemluvě o přátelské povaze.

Také to byl velmi talentovaný, kterého moc obdivoval. Jisung miloval hudbu, ale tančit nikdy neuměl.

A jak že se poznali?

Přes Felixe, tehdy jeho spolužáka, se dostal do skupinky mladých chlapců, se kterými se chodili bavit a užívali mladého života.

Už tehdy měl oči jen pro něj a bylo to vzájemné.

Trvalo jim téměř dva roky, než si navzájem přiznali nějaké city. Začali spolu chodit, ale rok na to dostal Minho nabídku letět do Japonska na několik let. Měl tančit pro jeden z nejlepších tanečních týmů Asie.

Jisung ho samozřejmě podpořil, ačkoli mu to bylo moc líto. Nechtěl, aby zahodil tak skvělou příležitost.

Tehdy ho viděl naposledy.

Zmačkal kus papíru, na který zkoušel psát a odhodil ho na podlahu mezi ostatní neúspěchy.

Měl to vzdát? Vánoce se blížily.

Přitáhl si nohy na židli a pevně je objal. Doteď si neuvědomoval, jak rychle vlastně dospěl. Už nebyl ten bláznivý puberťák, kterého všichni milovali za pozitivní energii, kterou nosil všude sebou a uznávali jeho hudební talent.

Teď byl jen zdravotnický pracovník Han Jisung. Bez fantazie. Bez motivace. Bez inspirace. Bez lásky. Bez funkční rodiny.

Život mu jen klouzal mezi prsty. Jeho monotónní a suchý život.

,,Co dělám špatně...?" zeptal se sám sebe, zatímco koukal ven na zataženou oblohu.

Natáhl ruku pro další papír, aby mohl začít znovu, ale když ho položil před sebe, po tvářích mu začaly klouzat první slzy.

Ani nevěděl proč brečel. Necítil nic, ale zároveň úplně všechno.

Byl ze sebe zklamaný, znechucený. Nedokázal staré paní ani splnit přání.

V tom však zazvonil zvonek.

Překvapením se otočil směrem ke dveřím. Nikoho nečekal. Jediný, kdo za ním chodil, byl Felix a ten vždycky volal, protože nemohl bez klíčů projít hlavním vchodem.

Že by někdo ze sousedů?

Utřel si slzy do rukávu a šel otevřít. Nebyl zrovna v žádném reprezentativním outfitu, ale co měl dělat?

Zatáhnul za kliku, ale když se podíval osobu před ním, šokem téměř zapomněl dýchat.

,,Min-Minho..."

Stál přímo před ním. Vyšší než dříve, atraktivnější a fyzicky mnohem vyspělejší. Stejné černé vlasy a zmatené, ale neuvěřitelně krásné oči.

Jejich pohledy se zamkly do sebe a Han nedokázal udělat ani krok. Těch pár vteřin se zdálo jako věčnost.

,,Ji..." vydechl.

Už to tu bylo znovu. Slzy, které odmítaly poslouchat jeho vůli.

Ani si neuvědomil, že mu skočil kolem krku, dokud necítil jeho perfektní čokoládovou vůni. Za ty roky nezměnil svůj oblíbený parfém. Ten, co vybírali spolu.

,,Co tady děláš?" vydechl se slzami v očích.

Minho ho hned objal nazpět, přestože s odpovědí vyčkal. Sám byl zmatený jako Alenka v říši divů a nečekal, ze ho jeho ex přítel po tolika letech obejme. Bez přemýšlení.

,,Já-já..." nedokázal ze sebe nic dostat. Jediné, co cítil, byla nostalgie. Srdce mu skákalo nahoru a dolů, zatímco objímal svého bývalého přítele.

V tu chvíli i Jisungovi došlo co dělal a udělal dva kroky zpět. Nemohl ho jen tak objímat. Už spolu nebyli.

,,Promiň, neměl jse—"

,,Ne, ne, to je v pohodě!" vyhrkl téměř okamžitě. Vlastně mi chybělo tvoje objetí...

,,Měl jsi... Měl jsi dát vědět," zamumlal. Byl tak červený, až se divil, že ještě neměl páru u uší.

Vyšší hlasitě polknul. ,,Nevěděl jsem, jestli bys mě chtěl vidět," řekl.

Na to Jisung zmateně pootevřel ústa. ,,Jak tě to napadlo? Ani nevíš jak rád tě vidím!" Minho se roztékal.

Ten jeho roztomilý úsměv a nadšení. Přesně do toho se před lety zamiloval.

,,To kvůli mně jsme šli od sebe. Navíc předpokládám, že už dávno někoho máš a tvůj ex není to, co chceš vidět. Nečekal jsem, že bydlíš přímo pode mnou..." nejistě hledal očima jakýkoli bod, kam by se mohl zakoukal. Cokoli kromě mladého muže před ním.

,,Ty jsi ten nový soused, který se v průběhu týdne stěhoval?" pro jistotu přehlédl otázku o jeho osobním životě. Nechtěl mu nahlas přiznat, že od té doby s nikým neměl nic vážného.

,,Vlastně mám pořád dole nějaký nový nábytek," vydechl. ,,Zastavil jsem nějakého pana, co šel kolem a poprosil ho o pomoc, ale řekl, že má po operaci ramene, ale že v bytě o patro výš bydlí mladý muž, který by mi mohl pomoct. Chtěl jsem se rovnou seznámit, tak jsem zazvonil, ale nečekal jsem, že to budeš ty," zajímavý příběh, plný náhod.

Jisung se nad tím jen pousmál. Byl přátelský jako vždy.

,,Moc rád ti pomůžu!" prohlásil s tím nejzářivějším úsměvem, který Minho od svého odjezdu viděl.

Seběhli dolů, kde leželo pár krabic a společně je vynesli až do čtvrtého patra. Bylo to namáhavé, ale ani jeden z nich bolest svých svalů téměř nevnímal.

Jisung se dokázal soustředit jen na jeho dokonalý obličej a úsměv. Opravdu tu byl? Vrátil se?

Pokud tohle byl sen, už nikdy se nechtěl probudit.

Naopak Minho obdivoval jeho nervózní a roztomilé pohledy, kdykoli se očima potkali. Nemohl se jich nabažit, tak jako dřív.

,,To byla poslední?" zeptal se Jisung, když položili krabici do předsíně.

Byt měl stále trošku zapadlý v chaosu, ale vypadal obyvatelně.

Minho zakýval hlavou. ,,Jo, díky za pomoc. Na to jak vypadáš jsi silný."

,,No dovol," pronesl dramaticky. ,,Jako že vypadám slabě?" znovu se mu podíval do očí a vážně pozvedl obočí.

Trvalo přesně pět vteřin, než vypukli v záchvat smíchu.

,,Víš, že tak jsem to nemyslel," zasmál se.

,,Já vím, já vím," utřel jsi jedinou slzu smíchu a dal ruce v bok. ,,Mimo mísu, jak jsi přišel na tenhle byt? Tohle je taková velká náhoda, že začínám věřit v karmu, osud a tyhle věci," zahihňal se.

,,Vlastně mi to tady doporučil Hyunjin," odpověděl jednoduše. ,,Před měsícem jsem mu psal, že se vracím do města a potřebuju byt. Od Felixe dostal tip na majitele téhle bytovky, tak jsem napsal," vysvětlil svůj příběh, který se najednou Jisungovi nezdál tak náhodný.

Felix to udělal schválně.

,,To je had," vydechl s nervózním povzdechem.

,,Říkal jsi něco?"

,,Ne! Ne, jen že mi měl říct, že přijedeš!" opět cítil motýly v žaludku jako když byl mladší. Příjemný hřejivý pocit, který uměl vyvolat jen on.

Jedině Lee Minho.

,,Vlastně jsem byl přesvědčený, že mě už vidět nechceš, protože když jsem se na tebe zeptal, ani jeden mi toho moc neřekl," přiznal.

,,Nevím, co má Felix za lubem, ale opravdu tě rád vidím," zahihňal se jako malé dítě. Nemohl si pomoct.

Vyšší se nervózně poškrábal na tváři. Dělal všechno proto, aby schoval svůj připitomělý úsměv. ,,Tak kdybys měl čas a zájem, nemohl bych tě někam pozvat? Třeba na kafé, nebo jídlo?" zeptal se opatrně.

Vůbec nad tou větou nepřemýšlel, vyšla z něj automaticky.

Jisungovi nad jeho nabídkou zaplesalo srdce a okamžitě přikývnul. ,,Moc rád!" vydechl se svým nadšeným úsměvem. ,,Zítra mám ranní, tak co kolem třetí?"

,,Jo, to zní skvěle."

°•°•°•°•°

,,Opravdu si myslíš, že to byl dobrý nápad?"

,,Samozřejmě!" vydechl Felix a skočil svému příteli rovnou do náruče. ,,Ačkoli to Jisung nikdy neřekl nahlas, nedokáže se přes něj přenést a oba víme, jak šťastní spolu byli. Vždycky měli svůj vlastní svět," hrál si s jeho černými vlasy, jako by je chtěl svázat do culíku, přestože neměl žádnou gumičku.

On a Hyunjin spolu chodili od konce střední. Trvalo jim, než k sobě našli cestu, ale teď spolu byli šťastní jako nikdy.

Vyšší se jen usmál a pevně chytil jeho úzký pas. ,,Asi máš pravdu, Zlato. Sám Minho se na Jisunga ptal. Co když se ale nepotkají? Pořád je v nemocnici, nebo spí."

,,Ti dva na sebe majíradar," vtiskl mu další polibek na čelo. ,,Beztak už spolu něco tropí."