,,V Evropě slaví Vánoce mnohem víc. Pochází to totiž z jejich náboženství."

,,Ty s tou tvojí Evropou," zasmál se Jisung. ,,Ale je pravda, že Jeonginova rodina bere Vánoce vážněji, když jsou křesťani."

Štědrý den. Pro některé nejkrásnější dne v roce, ale pro Jisunga obyčejný pracovní den. Tedy doteď.

Stále si nebyl stoprocentně jistý, jestli ten hřejivý pocit byl to, co v něm měly Vánoce vzbuzovat, ale co na tom záleželo?

Jsou to svátky, které má člověk trávit s těmi, které má rád. Chtěl být s tím jediným, kdo mu po letech ukázal, že v životě bylo víc než práce.

,,Zrovna mi píše Chan!" na jeho tváři se objevil pyšný úsměv a ukázal Jisungovi fotku, kterou právě obdržel. ,,Požádal Jeongina o ruku! Nemůže přestat brečet!"

,,Nene!" vypískl nadšeně. ,,Jak to, že mi nic neřekl?!"

,,Řekl bys to Felixovi, Felix Hyunjinovi a ten Jeonginovi."

Brunet dotčeně zkřížil ruce na prsou. ,,To není pravda!"

,,Tenhle koloběh známé," položil mobil na stůl a přitáhnut si bruneta do pevného objetí. Schoval tvář do jeho ramene a rukama obepnul Jisungův pas jako ocelový korzet.

Mohl se snažit hrát uraženého, ale s vlhkým dechem, co lechtal jeho kůži to nebylo možné. Vtiskl mu proto do vlasů láskyplný polibek. ,,To lechtá!" zahihňal se.

,,Voníš jako vanilka," zamumlal s úsměvem.

Jisung se stydlivým výrazem naklonil hlavu. Co udělal, že si zasloužil někoho takového?

Kdyby mu někdo před měsícem řekl, že stráví Vánoce jinde než v práci, nevěřil by.

Teď tu stál, se svou první a dosud jedinou láskou v náručí. Mladý muž, který mu byl velkou inspirací v jeho bílém a monotónním světě.

V uších jim zněly vánoční koledy a za okny padal čistý sníh. Vánoce jako z pohádky.

,,Něco pro tebe mám," řekl Minho, když ho za ruku zavedl do obýváku. ,,Zavři oči."

Nemusel říkat dvakrát. Semkl víčka a trpělivě čekal. Měl v sobě takovou dětskou zvědavost.

Za celý život dostal jeden vánoční dárek, a to právě od něj. Stříbrný řetízek, který Minho koupil z peněz za vyhranou soutěž v tanci. Dokonce do něj vlastnoručně vyryl jejich iniciály.

Při hádce s otcem o něj přišel. Šlo o poslední vzpomínku po jeho odletu do Japonska, proto nebylo překvapením, že tehdy vyplakal všechny zbylé slzy.

,,Otevři."

První se podíval na pyšný úsměv v jeho tváři. Ten mu napovědět, aby sjel pohledem níž. Konkrétně na smaragdově zelenou krabičku.

Ještě ji ani neotevřel a srdce mu bilo jako splašené. Když na něj však vykoukl zlatý řetízek, málem neudržel své slzy.

Byl téměř totožný s tím, o který přišel. Kov nahradil dražší kov a vypadalo to, že Minho přenechal vlastní práci na profesionálovi, páč písmo na medailonku bylo profesionálně úhledné.

,,Min, ten je překrásný!" vydechl.

Druhý neváhal a hned mu ho připnul kolem krku. ,,Moc ti sluší."

,,Děkuju, děkuju, děkuju!" vykřikl, když svému příteli skočil do náruče.

Minho s ním udělal dvě otočky, než Jisunga bezpečně postavil na zem. Chtěl znovu spojit jejich rty, ale on se mu vykroutil z rukou.

,,Taky pro tebe něco mám! Zavři oči!" řekl nadšeně. Tomu úsměvu se nedalo odolat.

Slyšel, že odběhnul do ložnice a přicupital zpátky. ,,Můj dárek není tak cenný... Je spíš nostalgický," jako by ho najednou přepadla nervozita.

Chtěl otevřít oči, ale Jisung mu je přikryl dlaní. ,,Ne, ještě ne."

Jen se pousmál, když ucítil, jak mu něco připnul kolem zápěstí.

,,Můžeš."

Byl to pletený náramek s korálky. Malý, ale roztomilý dárek přímo od srdce. Jakoby se v tom zrcadlová Jisungova povaha.

,,Když jsme byli nakupovat, všiml jsem si skupinky děti, které stály u malého stánku a prodávaly vlastnoručně vyrobené šperky. Připomnělo mi to tu holčičku, od které jsem koupil ten tvůj prstýnek," vysvětlil jednoduše a vytáhl svůj deníček.

,,Taky jsem složil další písničku, kterou bych ti rád věnoval..."

Chtěl mu dát i něco jiného, když neměl peníze. Hrozně dlouho nad tím přemýšlel, než dostal jednorázový nával inspirace a vznikla píseň, na kterou bude navždy pyšný.

Minho překvapeně zatajil dech. ,,Mě?"

,,Ano, tobě!" zasmál se a ukázal mu stránku s naškrábaným textem.

Zvědavě si pročetl text a s dojatým úsměvem parafrázoval název písně:,, Want so bad."

Menší stydlivě přikývl. ,,Když jsem to psal, myslel jsem na tebe," přiznal.

Přečetl si celý text a nedokázal ovlivnit jednu slzu, co mu stekla po tváři. ,,Nikdy jsem nic takového nedostal," utřel svou slzu do rukávu a znovu Jisunga pevně obejmul. ,,Děkuju."

,,To bylo to nejmenší," zahihňal se, když ho ve svých pažích schoval jako přerostlé dítě.

Vánoce. Čas, který se tráví s rodinou. Jisung možná to štěstí neměl, ale co na tom záleželo?

Našel svou ztracenou inspiraci, lásku k hudbě. Konečně viděl to, co předtím neviděl.

Stále vzpomínal na paní Kim. Nebýt jí, všechno pro něj mohlo dopadnout jinak. Píseň možná nikdy neslyšela, ale určitě by si ji zamilovala. Tak jako oni.

Minho zapnul nahrávku Jisungovi písně a za pas si ho přitáhnout blíž. ,,Pojďme si ještě zatančit."

Nedokázal slovy popsat ten pocit nadšení, který cítil. ,,Kdykoli."

Dokud měl po boku své přátelé a tohoto mladého muže, už nikdy nebude sám.

---The end---