Jisung se další den opravdu těšil do práce. Nemohl se dočkat, až jeho denní směna skončí a on půjde navštívit paní Kim na jednotku intenzivní péče.

Stále tomu nevěřil. Jeho přáteli za jeden den nahráli a dali dohromady píseň, se kterou už se Vánoc rozloučil. Taky dostal zpátky svůj zápisník, který mu Minho vzal a Chan vrátil.

Zároveň získal spoustu komplimentů o celé skladbě. Jen mu to ukázalo, že by se měl hudbě víc věnovat a všechny obavy byly zbytečné. Zvažoval, že by vzal práci v nemocnici jen na částečný úvazek a pomohl Chanovi ve studiu.

,,Páni, ty záříš," zkonstatovala Suhua, když spolu chystali infuze.

,,Mám skvělé přátele. Co k tomu říct," zahihňal se.

Směna mu utekla jako voda a on se s mobilem v ruce vydal na JIPku ve vedlejší budově. Tam ho však čekalo velmi nečekané překvapení.

,,Nikdo se jménem Kim tu dnes neleží, jsi správně, Jisungu?" zeptala se tmavovlasá sestra, která byla právě na směně. Šlo o jeho spolužačku ze střední.

Než stihl odpovědět, přišla jiná sestra, která nechtěně zaslechla jejich rozhovor.

,,Pani Kim, to je ta, které dnes v noci selhalo srdce, ne?"

Jisung cítil, jak se mu při těchto slovech sevřel krk.

,,Co-cože...?"

°•°•°•°•°•°

,,Už by měl být tři hodiny doma a stejně mi mobil nezvedl," vydechl Minho starostlivě. Chtěl mu dát vědět, že se vrátí pozdě, protože si chtěli s Felixem po dlouhé době zatancovat staré tance. Znervózňovalo ho, že nezvedal telefon.

,,Možná usnul. Víš, že chodí ze směn unavený," snažil se ho druhý uklidnit. Znal svého nejlepšího přítele dobře a věděl, jak moc miloval krátký spánek po dlouhé směně.

,,Doufám, že máš pravdu."

Uklidili spolu studio a on se vydal rovnou domů. Stále kontroloval mobil, napsal několik zpráv, ale nedostal ani zobrazeno. Bylo to frustrující.

Odemknul jejich společný byt, uklidil boty na bok, bundu pověsil a pokračoval dále do obýváku.

,,Ji?" houkl, ale žádnou odpověď nedostal. Obývák byl prázdný a koupelna otevřená, proto nakoukl do ložnice.

Bingo.

Ležel na jejich společné posteli, ani se nepřevlékl a s naprosto prázdným výrazem koukal do stropu. Jeho mobil se válel vedle, otočený displejem dolů.

Nespal, ani ho nepřisel přivítat. Něco bylo špatně. Velmi špatně.

Došel ke straně postel a kleknul si, přičemž lokty opřel o měkkou matraci. ,,Sungie, stalo se něco?" jemně ho dloubnul do tváře, protože doufal, že byl jen unavený a jako odpověď dostane roztomile hihňání. Bohužel unavený zdravotník jen pootočil hlavu.

,,Co se stalo, Zlato?" znovu ho pohladil po tváři. Jeho výraz mu neříkal nic, a to bylo zvláštní.

,,Byl jsem za paní Kim, abych jí pustil naši písničku," zamumlal.

Zmateně naklonil hlavu a vytáhnul se na lokty. ,,A co? Nelíbilo se jí to?"

Jisung nesouhlasně sklopil pohled. ,,Dnes v noci zemřela. Přišel jsem pozdě..."

Nečekal takovou odpověď. Paní Kim nikdy neviděl a neměl k ní žádný vztah, ale věděl, jak důležité to pro Jisunga bylo. Nahráli píseň pravě kvůli tomu, aby ji slyšela před Vánoci a skladatel měl klid na duši.

Jeho prázdný a unavený výraz mluvil za vše.

Vytáhnul ho do sedu, aby jejich těla spojil v jedno hřejivé objetí. Tak jak očekával, Jisung schoval tvář v jeho hrudi a teprve v tu chvíli dal prostor všem slzám.

,,Všechna vaše práce byla k ničemu. Moc mě to mrzí," zavzlykal.

,,Není to tvoje chyba, navíc nesouhlasím s tím, že to bylo zbytečné," namítl s konejšivým úsměvem.

,,Ale-ale—"

,,Žádné ale. Copak sis doteď nevšiml, jaký přínos ta píseň měla do života nás všech?"

Jisung se nad jeho slovy zarazil a celý zmatený zvedl hlavu. ,,Jak to myslíš?"

,,Když jsem tě potkal po několika letech, trošku jsme se zděsil, když jsem viděl ,co se s tebou stalo. Byl jsi zahlcený prací, na pokraji vyhoření a o Vánocích jsi nechtěl ani slyšet," jemně ho chytil za tvář a na krátkou chvíli spojil jejich rty.

,,Zase jsi dostal tu jiskru v očích, cos ztratil. Napsals skvělou písničku o vánoční lásce a bez úmyslu jsi nás donutil spojit síly a nahrát track jako za starých časů. To nebyla práce, Ji, to byla zábava."

Nechtěl věřit vlastním uším. Stejně tak nevěřil, že muž před ním byl takový, jaký byl.

,,Ale paní Kim to nikdy neuslyší..." zamumlal.

,,Čas se zastavit nedá, to moc dobře víš. Určitě je pyšná," stále si hrál s jeho vlasy, protože věděl, jak to miloval.

Tahle slova nestačila k tomu, aby úplně zahodil svůj smutek, ale s tím nikdo ani nepočítal. Jisung byl silný a zároveň velmi citlivý. Mohl to zkoušet skrývat, ale Minho ho měl přečteného už od prvního dne, co do sebe vrazili.

,,Můžeme tady ještě chvíli ležet?" zeptal se s nosem zabořeným v brunetově mikině.

,,Nechtěl by sis něco pustit? Nedávno jsem si vzpomněl na jednu pohádku, kterou mi pustil kamarád v Evropě. Jmenuje se Tři oříšky pro Popelku. Je to staré, ale tam na to nedají dopustit," navrhl.

Jisunga tato nabídka zaujala, avšak stále měl jeden velký problém.

,,Obývák je moc daleko..." zakňoural dramaticky.

To nebylo něco, co by jeho přítele zastavilo. Jedním hopem si ho vzal do náruče a zamířil rovnou k televizi.

,,Min, pomalu!" zasmál se.

,,Žádné výmluvy, musíme tě vánočně naladit."

,,Takže doneseš i cukroví?"

,,Pro tebe cokoli."

°•°•°•°•°•

,,Už chápu, že to v Evropě tak milují. Ta herečka Popelky je skvělá!" vydechl Jisung, když stará, česko-německá pohádka skončila.

,,Ve Skandinávii prý udělali moderní verzi, ale nebyla tak dobrá."

,,Nechceš se rovnou přestěhovat do Evropy?" zasmál se, když bral z talíře poslední vanilkový rohlíček.

Nějakou chvíli ho ještě provokoval, ani si nevšimli, že jim v pozadí začaly hrát vánoční koledy.

,,Chan posílá fotku s Jeonginovou rodinou! Ani jsem nevěděl, že mají psa a dívej ten stromeček!" Jisung se trošku rozplýval, ale Minho v tu chvíli úplně zbledl.

,,My jsme zapomněli stromek! Proč jsi nic neřekl?!" vyhrkl.

Menší nechápavě naklonil hlavu. ,,My jsme doma nikdy stromeček neměli..."

Nemohli na něj házet vinu, měl na to myslet sám. Bohužel teď už bylo pozdě. Mohli jen doufat, že další den ještě uloví nějaký hezký stromek.

,,Tak si zítra uděláme výlet."

°•°•°•°•°•°

Tak jak řekli, udělali.

Na poslední chvíli jeli do města a vybrali malý, ale opravdu hezký stromeček. Po cestě koupili pár nových ozdob a Minho dal svému příteli možnost výběru.

Nikdy stromek nezdobil, proto byl úplně rozčarovaný z tolika barev a druhů baněk.

Nezapomněli ani na výborný oběd a Jisungovo oblíbené perníkové latté.

,,Kde jsi vzal ty světýlka a řetězy?" zeptal se ohromeně, zatímco popíjel svou kávu a spokojeně houpal nohama na kuchyňské lince.

,,Babička měla spoustu ozdob," vysvětlil. Snažil se zamotaný chuchvalec rozmotat a moc mu to nešlo. Jeho mužské ego mu však nedovolilo říct si o pomoc.

Nakonec všechno zvládli a Jisung s nadšeným úsměvem umístil hvězdu na špičku.

,,První stromeček, který jsem kdy zdobil," vydechl okouzleně.

Minho s úsměvem obmotal ruce kolem jeho úzkého pasu. ,,Udělal jsi skvělou práci," chtěl ho pevně obejmout, ale nečekal, že uteče z jeho paží ke svému mobilu.

Už chtěl zklamaně rozhodit ruce, ale Jisumg zapnul jeho vlastní píseň a rozběhl se zpět k němu.

Seungminův krásný hlas se rozezněl místností, ale on stihl vnímat jen jejich spojené dlaně.

,,Co kdyby pan choreograf vymyslel i tanec, aby byla skladba kompletní?" zahihňal se.

,,Even in a crowded place, I only see you
Our special spot is under the mistletoe
Fall in love, the sound of snow, flowers bloom."

Minho neváhal provedl s ním ladnou otočku. ,,Stačí říct."

,,It's all about love, in a world of red and white
Holding hands in the snow, we'll be making pink
Yeah, I love you, yes, I love you
It feels like time has stopped
The Christmas tree, only looking at us
I can hear your "one-four-three" whispered in my ear
Yeah, I love you, yes, I love you
Everything turns pink, I love you."

Jejich těla se hýbala v dokonalé synchornizaci, přestože Minho měl hlavní slovo. S pyšný úsměvem sledoval Jisungovo perfektní tělo, jak využívalo každé své přednosti k dokonalému pohybu.

Položil ruce na jeho boky a krátce spojil jejich rty. ,,Musíme to pak naučit i ostatní."

Menší nadšeně zakýval hlavou a pevně chytil jeho dlaně. ,,Skvělý nápad!"