Užili si spolu skvělé odpoledne. Zašli na oběd, nakoupili chybějící potraviny a obešli několik obchodů. Koupili si také typické, vlněné vánoční svetry. Vybrali si je navzájem.

Jisung dostal růžový s hvězdičkami a jeho přítel odešel se zeleným svetrem, na kterém byly zobrazení sobi se saněmi.

Mimo spousty jídla a vánoční nálady odešel s malým látkovým pytlíkem. Nevěřil tomu, ale pořídil mu dárek. Nebyl velký, ani drahý. Přeci jen neměl moc peněz.

Šlo spíš o malou, osobní drobnost. Rád by mu dal víc, ale nevěděl jak.

Zatímco Minho běžel do sprchy, šel do jejich nově společného pokoje. Pořád si na to zvykal.

Začal ve svém batohu hledat notes, kam přepsal svou píseň. Měl ji totiž seškrabanou na několika kusech papírů. Díky práci v nemocnici si zažil určitý systém, který v průběhu tvorby nedodržoval a chtěl si vše aspoň potom dát do pořádku.

Zápisník však nikde.

Zkontroloval to znovu a znovu, ale opravdu ho neměl. Zavolal Chanovi, jestli ho omylem nenechal ve studiu, ale dostal jasnou odpověď.

,,Ne, určitě tam nezůstal, uklízím vždy pečlivě. Promiň, musím končit, než mi Jeongin rozbije kufr."

Takže ho ztratil? Do nemocnice si ho nebral.

Začal lehce panikařit a v očích cítil první slzy. Měl sice beat u Chana v počítači, ale pokud deník opravdu ztratil, přišel o slova, která tak pracně psal a upravoval.

Nejen, že to nestihl nahrát do Vánoc, ale ještě bude muset dopisovat slova. Za co se mu duch Vánoc takto mstil?

Měl oči plné slz. Opět. Proč musel být tak citlivý?

,,Ji, co se děje? vydechl zmatený Minho, který se vrátil ze sprchy pouze s ručníkem na ramenou a v kraťasech.

,,Ztratil jsem písničku pro paní Kim! Ten zápisník zmizel!" vyprskl, přičemž se stihl zajíkat slzami. ,,Nejen, nejen že jsem to nenahrál, ale, ale dokonce jsem ji ztratil..." už úplně přestal věřit, že by vánoční píseň staré ženě pustil.

Jeho přítel ho však chytil za tváře a posadil se na postel, aby mohl Jisunga přitáhnout na svůj klín.

,,No tak, máš přeci melodií u Chana a text můžeš dopsat. Není potřeba slz," všechny je utřel z jeho tváře a něžně ho políbil na tvář.

,,Ale-ale paní Kim si ji nikdy neposlechne! Dnes jsem za ní byl a doktoři ji dali čas do Vánoc!" schoval se u něj jako dítě a vzlykal.

Minho ho jemně hladil po zádech a snažil se uklidnit jeho trýznivé vzlyky. Nevěděl však co v této situaci dělat.

Vedle totiž dobře, kde jeho zápisník byl. Ukradl mu ho z batohu včera večer a teď nejspíš ležel u Chana, nebo si ho jeden z jeho přátel odnesl domů.

Ucítil, že mobil v jeho kapse zavrněl a na tváři se mu objevil úlevný úsměv.

,,Ji, co kdyby sis dal rychlou sprchu a já ti pak pomůžu hledat?" navrhl.

Co mohl dělat? Ukradl si od svého přítele poslední pusu a odešel do sprchy. Když však vodu vypnul, uslyšel hlasy. Minho asi zapnul televizi.

Osušil se, oblékl si čisté oblečení ve formě tepláků a volného trička. Trošku si upravil vlasy a podíval se do svých očí zarudlých od pláče.

Možná to bylo opravdu znamení, aby s hudbou definitivně skončil a věnoval se pouze práci. Rodiče to do něj tloukli celý život a ti většinou pravdu mají.

Že jo?

Sklesle svěsil ramena a po tichém povzdechu se vrátil do obýváku spojeného s kuchyní.

Co však nečekal byla velká skupinka lidi kolem gauče. Tak moc se vlastních přátel lekl, že málem udělal dva kroky zpět do koupelny.

,,Co tu děláte? Děje se něco?" nechápal a jeho otázka šla hlavně k majiteli bytu. Jak sem během deseti minut dostal dalších šest lidí?

,,Máme pro tebe společný dárek a chtěli jsme ti ho dát společně ještě než ty dvě hrdličky odjedou!" vysvětlil Felix nadšeně.

,,M-mně?" zakoktal celý zmatený

Skepticky probíhal pohledem ze svého přítele a zpět na ostatní. ,,To-to přece—" než však stihl Větu dokončit, Minho ho svými hřejivými dlaněmi chytil za ramena a vtiskl mu polibek do vlasů.

,,Klid, radši napni uši," řekl s úsměvem.

Chtěl se zeptat co tím myslel, ale v tu chvíli Chan vytáhl svůj tablet s aplikací, kterou moc dobře znal.

,,Jste připravení?" zeptal se mladý producent. ,,Je to šité horkou jehlou, snad nás za to nezabiješ."

,,Zapni to už!" okřikl ho Hyunjin s dramatickým rozhozením rukou.

Jisung byl úplně zmatený, jako by se objevil na jiné planetě. Když však stiskl play a uslyšel velmi povědomou melodii, jeho srdce se zastavilo.

,,Red and white, we're underneath the Christmas lights.
Hold me tight, I'll never leave your side."

S otevřenou pusou do kořán poslouchal text své vlastní písničky. Každý tón, každý detail postřehl.

,,One of a kind, yeah, you make me feel alive.
You're the light of the night, I just love it when you shine.
Stars in the sky, yeah, they glisten in your eyes.
Feeling red 'cause I'm shy, you're my angel in white."

Nevěřil, jak skvěle zněly všechny harmonie dohromady. Felixův hluboký hlas, Jeonginovy čisté tóny a Changbinův důrazný rap. Všechno bylo přesně tak jak si představoval. Bez jediné chyby.

,,Underneath the mistletoe
We're dancing in the night
Face to face I love it when you smile.
You make this Christmas red and white."

Seungminův průzračný hlas ukončil celou skladbu a Jisung si až teď uvědomil, že mu po tváři tekly slzy volným proudem.

Nevěřil, že právě slyšel to, co slyšel. Nevěřil, že jeho přátelé nahráli skladbu, o které někteří z nich sotva věděli. Nevěřil, že to zvládli tak dokonale.

Zatímco mlčel, ostatní si vyměňovali nervózní pohledy. Co když se mu to nelíbilo? Co když to pokazili?

Všechny pochyby však zmizeli ve chvíli, když Jisung rozmrznul ze svého transu a utřel své slzy do rukávu.

,,To-to bylo perfektní. Ani nevím, co říct," zavzlykal.

Každému z nich spadl kámen ze srdce. Jejich producent byl tak citlivý, že se někteří z nich začali smát.

Tak jako tak mu věnovali velké skupinové objetí. Přesně jako na střední.