Jisung rozespale otevřel oči a musel říct, že ho velmi překvapilo, když koukal z okna na frekventovanou křižovatku. Neusnul v Chanově studiu? Proč byla taková tma?

Zmateně otočil hlavu a uviděl svého přítele, který se soustředil na cestu.

,,Min?"

,,Jak se ti spalo, Růženko?" zeptal se s úsměvem.

Musel si před svou odpovědi poskládat všechno co se dělo. Vůbec si nepamatoval, že by svého přítele potkal. Byl přeci u Chana se studiu a—

,,Co ta písnička?!" vykřikl zděšeně. ,,Nahrál jsem jen pár částí. Sakra, proč jsem jenom musel usnout?! Musíme se vrátit a dodělat to!"

Minho však zavrtěl hlavou. ,,Ne, Ji, musíš si odpočinout. Bylo nezodpovědné jít po noční pracovat do studia, zvlášť když máš zítra denní."

,,Ale-ale pak už to nestihnu! Chci to dodělat před Vánoci!" byl tak unavený ze všeho, že mu začaly padat slzy po tvářích, aniž by to mohl ovlivnit.

Chtěl si odpočinout, ode všeho. Nejradši by se zavřel doma se svým milým a zůstal s ním celý den v posteli.

,,Ta písnička musí být před Vánoci..." zavzlykal.

Minho byl opravdu zaskočen. Předpokládal, že se s ním bude hádat, možná si vletí do vlasů, ale ne, že se rozpláče.

Naštěstí už byli ve své ulici a on zaparkoval, aby mu mohl věnovat plnou pozornost. Byl jen unavený.

,,Nic se nestane, když to nahrajeme později. Lepší, než aby sis ublížil," řekl, přičemž ho pohladil po stehně, jenže Jisung zoufale zavrtěl hlavou.

,,Páni Kim je na JIPce! Sám jsem ji tam vezl, selhává jí srdce!" schoval tvář do svých dlaní, aby ho ušetřil pohledu na jeho oteklý obličej z pláče. ,,Bojím se, že-že se nedožije Vánoc! Chci jí tu písničku věnovat, ale teď už na to není čas! S Chanem se prostě nesejdu..."

Minho v jeho vzlycích slyšel čisté zoufalství, ale hlavně únavu a smutek. Na paní Kim mu záleželo víc, než přiznával. Taky se sám cítil trošku špatně. Kdyby věděl co se se starší ženou dělo, možná by ho tam nechal pracovat a dodělat písničku.

Ne, to bylo špatně. Potřeboval odpočinek.

Vyskočil z auta a rozběhl se k Jisungově straně. Otevřel dveře a vytáhl ho ven, aby mu mohl věnovat pevné objetí.

,,Neplač, určitě se to ještě nějak vyřeší. Pomůžu ti s tím, slibuju," hrál si s jeho hebkými vlasy, zatímco ho druhou rukou držel na pas.

On však jen zavrtěl hlavou a chytil se svého přítele ještě pevněji. ,,Nemá to cenu. Bylo to zbytečné, všechno! Snažil jsem se zbytečně..." vzlykal dál.

,,Tak to není! Zase jsi našel cestu k hudbě a dostal do svého života něco jiného než práci!" namítl a na chvíli se odtáhl, aby ho mohl pohladit po tváři. Cítil v břiše tolik motýlů, když na něj koukal těma nevinnýma očima zalitých v slzách.

,,Dal si do ní kus srdce, kus sebe. Zase jsi objevil kouzlo Vánoc..."

Studený vítr jim pročísl vlasy, zatímco k jejich uším doléhaly vánoční koledy, které šly z vedlejšího obchodu.

Tento večer byl krásný a Minho nechtěl, aby ho Jisung utopil v slzách.

,,Ale, ale paní Kim..." zašeptal o něco klidněji. ,,Chci, aby to slyšela. Nebýt jí, nikdy bych se do toho nepustil..."

Dostal nápad. Skvělý nápad.

,,Neboj, všechno dobře dopadne," jemně ho políbil na čelo a poté i na jeho měkké rty. ,,Pojďme dovnitř, musíš si odpočinout."

Jisung si utřel slzy z tváře a pevně chytil jeho dlaň. ,,Snad máš pravdu..."

°•°•°•°•°

,,Underneath the mistletoe
We're dancing in the night.
Face to face I love it when you smile oh woah.

You make this Christmas red and white."

,,To bylo perfektní!" vykřikl Chan nadšeně, když Seungmin vyšel z nahrávací kabiny.

,,Ta písnička je vážně skvělá, Jisung by se tomu měl věnovat."

Minho s úsměvem zakýval hlavou a podíval se na čas.

Byla jedna hodina, takže měl ještě čas. Chtěl totiž Jisunga vyzvednout z práce a unést ho na nákupy.

Vánoce se blížily a on chtěl nakoupit co nejvíce věci na Štědrý den dopředu, aby se vyhnuli stresu a frontách v obchodech.

Chan uložil zvukovou stopu a unaveně se protáhl. ,,Ještě že zítra odjíždím k Jeonginovi," pustil do beden nějaké vánoční písničky, aby trošku uvolnil atmosféru a neseděli tu v tichu.

Kromě Jisunga byli vlastně kompletní, což bylo žádoucí. Měl radost, že se všichni zvládli sejít v jeho studiu navzdory rušnému období.

,,Úplně mě to přeneslo do mladých let," přiznal Changbin uvolněně a ostatní souhlasně přikyvovali.

,,Minho měl pro jednou dobrý nápad," zašklebil se Felix, zatímco svému příteli pletl ve vlasech malý copánek. ,,Něco nového ve vašem zamilovaném světě?"

,,Uhm, bydlíme teď u mě," řekl 'tu první věc, co ho napadla. ,,Ptal jsem se ho proč má tolik směn a on řekl, že kvůli nájmu a jídlu. Jelikož spí hodně noci u mě, navrhl jsem, abychom platili nájem spolu jen na jeden byt, aby měl více volného času. Je to brzo, jsme spolu pár týdnů, ale chtěl jsem ho ulehčit stresu a tlaku."

,,Jak šlechetné. Co bys neudělal pro sex navíc, co?" zasmál se Hyunjin.

Minho nemohl přiznat, že se opravdu červenal. Ne, to mu jeho pýcha nedovolí.

,,Jsou tu někde kapesníky? Ubrousky?"

Mohli se provokovat jak chtěli, ale každý z nich měl v paměti spoustu nostalgických vzpomínek. Z doby, kdy se všichni scházeli u Chana v garáži a na mikrofon od herních sluchátek nahrávali písničky, které složili v hodině a Jisung seškrábal text na první papír, co měl po ruce.

Bylo to příjemné. Měli by to zopakovat častěji.

°•°•°•°•°

,,Měj se, Jisungu!"

Byl tak šťastný, když opustil oddělení, ostatně celou nemocnici.

Únava ho užírala do morku kostí a z vánoční nálady se mu motala hlava. Všude hrály koledy, svítila barevná světla. Kdo by to čekal v monotónní nemocnici?

Nebyl na to zvyklý, kromě jedné výjimky Vánoce nikdy neslavil, proto byl pořád lehce nesvůj. Zároveň se mu vždycky vykouzlit úsměv na tváři, když si vzpomněl, s kým bude Vánoce trávit letos.

Měl však na mysli jednu důležitou věc. Neměl pro něj dárek. Fantazie ho zradila a on nevěděl, co mu pořídit. Nechtěl, aby to bylo něco obyčejného, co položí na stůl a nikdy to nevyužije, jenže co to bylo? Co Minho potřeboval?

Celou dlouhou alej směrem k autobusové zastávce se snažil něco vymyslet. Vánoce byly za pět dní, čas se krátil.

Vytočeně odkopnul šišku, která mu stála v cestě, ale než stihl hlasitě zanadávat, jeho mobil se rozezněl.

,,Min?" vydechl překvapeně.

,,Otoč se," zněl jeho jednoduchý rozkaz.

Podíval se nalevo, napravo a uviděl u silnice jeho černé auto. Minho stál vedle a vesele na něj mával.

A toto málo mu stačilo k nadšenému úsměvu. Dokonce se za ním rozběhl, to by neudělal ani pro některé své pacienty.

Skočil mu přímo do roztažených paží a schoval tvář v jeho rameni. ,,Co tu děláš?" zeptal se nadšeně, přičemž se nadechl jeho čokoládového parfému. Sám ze sebe cítil jen dezinfekci a chtěl se toho zbavit.

,,Chtěl jsem s tebou nakoupit všechno na Štědrý den. Taky suroviny na cukroví."

,,Nemáme cukroví dost?"

,,Vždycky se hodí víc. Navíc mě baví házet po tobě mouku."

,,Hej!" vydechl dramatický a jemně ho praštil do paže.

Tak jako tak byl rád, že se ukázal. Kromě krátkého spánku byl tohle jediný scénář, který byl ochotný na dnešní odpoledne přijmout.