,,Já nevím..." zamumlal Jisung s očima zabořenýma v poškrtaném papíře.

Spolu s Felixem seděli v jejich oblíbené kavárně nad sezónní perníkovou kávou. Měli za sebou krásné odpoledne s výborným obědem, dokonce nakoupili skoro všechny dárky, které potřebovali.

Jediný škaredý mrak, který se nad nimi vznášel byla noční směna, na kterou musel menší z nich nastoupit.

,,Ten text je skvělý, napsal jsi ho bez přemýšlení a od srdce. Není důvod ho nějak upravovat," namítl Felix.

,,Zítra před obědem to musím s Chanem dát dohromady a odpoledne přijde Minho, aby nahrál jeho části," namítl. Neklidně si prohrábnul vlasy a upil své kávy. ,,Chci mít jistotu, že to bude perfektní. Zatáhl jsem do toho několik lidí a nechci plýtvat jejich časem..."

,,Zlato, je to hudba. Hudba nikdy není perfektní, je to abstraktní dílo s nevyčíslitelnou cenou," odvětil nesouhlasně a chtěl mu zpod rukou sebrat papír, ale on ho rychle schoval pod stůl s varovným úšklebkem.

Felix si jen povzdechl. Nemělo cenu se s ním hádat. ,,Každopádně, chceš mi jako říct, že po noční jdeš k Chanovi do studia, kde budeš do večera?"

,,Mám pak celý týden denní a Chan jede dvacátého druhého k Jeonginovým rodičům. Chtěl jsem, aby to bylo před Vánoci."

,,Ty nejsi normální," zafňukal. Někdy si ťukal na čelo, když viděl, jak pracoval. Vlastně nechápal, že měl volný čas na produkci a trávení času se svým přítelem.

Když se nad tím zamyslel, věděl to Minho? Pokud ano, proč mu neřekl, jak blbý nápad tohle byl?

Jisung po chvíli schoval papír do kapsy. Rozhodl se poslední volné chvíle věnoval svému nejlepšímu příteli. ,,Co Hyunjin? Něco nového?"

Na to Felix dramatický praštil do stolu. ,,Tak to si poslechni!"

°•°•°•°•°•°

Jisung s povzdechem zavřel dokumentaci a prohlédl si prázdnou sesternu, kterou osvětlovala pouze zářivka z chodby.

Zatím nebyl unavený, čemuž se ani nedivil, když měl v sobě už čtyři kávy.

Noční směny byly jedny z klidnějších a méně náročnějších. Pacienti spali, doktoři se drželi mimo oddělení a nebyla taková pravděpodobnost, že mu nad hlavou bude hučet helikoptéra. Byl tu úplně sám a mohl se věnovat úpravě svého textu.

Už to byla doba, co skládal. I když mu chyběl ten pocit volnosti a možnost vypsat své pocity na kus papíru, přišlo mu, že to nebylo dost.

Stál si za tím, že jeho staré texty byly lepší a tyhle nestaly za nic.

Byl starý? Opravdu přišel o fantazii?

Kdyby se do jeho života nevrátil Minho, nenapsal by ani notu. Bylo to znamení, aby dal od hudby ruce pryč?

Z myšlenek ho však vyrušilo zapípání a robotický hlas, který oznamoval, že někdo z pacientů stiskl signalizaci.

,,Prosím, pozor. Volání z pokoje číslo osm. Lůžko, dva."

,,Paní Kim?" zamumlal překvapeně. Proč byla vzhůru?

Měl tu pár pacientů, kteří by si ho i v noci zavolali kvůli každé kravině, ale tohle nebyl ten případ.

Bez váhání se zvednul a mířil přímo k pokoji úplně vzadu.

Otevřel dveře, vypnul signalizaci hned pomocí jednoho doteku. Byl docela klidný než si všil, že jeho pacientka zoufale lapala po dechu, zatímco sípavě držela své tričko v okolí srdce, čelo opocené.

Zděšením zatajil dech a rozběhl se k lůžku. ,,Páni Kim!"

°•°•°•°•°•°

,,Vypadáš nějak přejetě," zamumlal Chan, když šel Jisunga vyzvednout u vstupu do jeho studia.

,,Dlouhá noc..." přiznal a prošel dovnitř, aby netáhlo.

Tuto odpověď si mohl každý vyložit jinak a nikdo by neměl Chanovi zazlívat jeho odpověď.

,,Šetřil tě Minho?"

,,Chane!" vykřikl a jeho tváře zrudly víc, než už byly kvůli zimě venku. ,,Tak jsem to nemyslel, měl jsem noční," vysvětlil.

,,Wou, wou, wou. Ty jsi nespal ani hodinu a plánuješ dneska dodělat celý song? To je nějaký pokus o sebevraždu? Já myslel, že tě Minho vrátil do normálu!"

,,Koupil jsem si kafé, budu v pohodě."

°•°•°•°•°•°

Bylo to skvělé dopoledne, až nostalgické. Chan seděl za počítačem, Jisung obsadil malé elektrické piano a tvořili jako za starých časů.

Bál se, aby nebyl moc nervózní a upjatý, ale jeho obavy se nevyplnily.

Smáli se, nadávali, experimentovali, jedli a znovu se smáli.

Jisung ani nevěřil, že stihli do oběda dodělat hudbu pro celý track. Dokonce i nahrál pár svých vlastních částí. Nemohl se dočkat, až nazpívá ty zbylé se svým přítelem po boku.

,,Jsem unavený," zakňučel Jisung po deseti minutách nic nedělání.

Když neměl endorfiny z hudby, dopadla ho únava. Nečekaně.

,,Osmá káva nepomůže?" zavtipkoval Chan, zatímco objednával jídlo.

,,Humoristo," odsekl a položil se na měkký gauč uprostřed studia.

Za hodinu měl přijít Minho a on se na něj opravdu těšil. Neviděli se jen den a půl, ale jemu to přišlo jako šílená doba.

,,Oběd přijede za půl hodiny, tak si jdi chvíli lehnout. Já půjdu na chvíli dolů, Jeongin potřebuje klíče, protože si své zapomněl," řekl a poté odešel.

Menší ho poslechl bez pokusu o zapírání. Věděl, že i ta chvíle mu pomůže a on bude plný energie, až jeho láska přijde.

Oči se mu taky zavřely v sekundu, co práskly dveře.

°•°•°•°•°•°

,,Konečně ti můžu ukázat své studio!" zaradoval se Chan, když černovlasého muže pouštěl do tepla.

Minho nadšeně zakýval hlavou. ,,Mám velká očekávání, ale první mě zajímá, kde ne Jisung? Nebere mi mobil," řekl skepticky.

,,Tak nějak spí a nejde probudit. Ani teplý oběd nezabral," vysvětlil, přičemž si nejistě poškrábal zátylek.

Vydali se do samotného studia a Minho hned hledal očima svého přítele. Ležel na gauči, schoulený do klubíčka, s tváři schovanou a zakrytý jen vlastní mikinou. Chrupkal jako malé děťátko.

Pobaveně pozvedl obočí dřepl si vedle gauče. ,,Ji. Vstávej," jemně ho pohladil po vlasech, ale on sebou téměř ani nehnul. ,,Cos mu dal, že tak spí?"

,,Já?" vydechl pobaveně. ,,Ten magor měl čtyři kávy jen co sedí tady a dalších několik v práci. Když mi řekl, že měl noční, chtěl jsem ho poslat domů, ale odmítl. Dobře, že spí teď."

Téměř nevěřil svým uším. Po noční šel rovnou sem?

,,Asi bych mu měl promluvit do duše..." zamumlal starostlivě.

Nechali ho ještě spát a místo toho probírali všechna témata, která od školy nestihli.

Chan vysvětloval, jak plánoval na Štědrý den požádat Jeongina o ruku a druhý básnil o skvělých chvílích v Japonsku. I tak vždycky skončil s větou 'ale teď je tu Jisung. Podruhé už bych ho za nic nevyměnil'.

Ani nestíhali sledovat čas a bylo pět večer. Jisung stále nerušeně spal a nevypadal, že by se měl někdy v blízké době probudit.

,,Možná bych ho měl vzít domu. Leží zkroucený jak žížala," zamumlal Minho.

,,Nedodělali jsme tu písničku, bude nás nenávidět," namítl Chan. ,,Za týden jsou Vánoce, já jedu pryč a Jisung má teď hodně směn. Nejsme schopní se potkat."

Vyšší nejistě semkl rty. Měl pravdu. Ta písnička byla všechno, na co se teď soustředil, a dokonce kvůli tomu zapomínal myslet na své zdraví.

,,Musí být tak unavený, že stejně nic nenazpívá," povzdechl si. Jeho zdraví bylo důležitější.

Chan váhal, ale nakonec smířeně přikývl. Sám by to bez další dávky kofeinu asi nezvládl. ,,Dobře, zajdu si na záchod a uklidíme to tu."

Mezitím Minho hodil všechny Jisungovy věci k sobě do batohu a poté so dřepl vedle něj. Několik vteřin jen koukal do jeho jemné a dokonalé tváře. Byl na několika kontinentech a nikdy neviděl nikoho takového.

Nikdo nebyl jeho Jisung.

,,Měl bys na sebe dávat větší pozor. Takhle se zničíš," vtiskl mu láskyplný polibek na čelo, ale to už se vrátil Chan.

Pomohl mu všechno uklidit a vypnout, aby mohli hned odejít. Pote se vrátil ke gauči a vzal svého přítele do náruče. Snažil se nenarušit jeho spánek krásy, ale bohužel se mu to nepovedlo.

Brunet ospale otevřel oči a hlasem plným únavy zamumlal: ,,Min... co se...děje...?"

,,Vůbec nic, ještě můžeš spát," bál se, že když bude vzhůru, začne se s ním hádat, aby mohli nahrát zbytek písničky, ale štěstí bylo na jeho straně.

Únavou se mu oči opět zavřely k sobě a jediné k čemu se zmohl bylo položil hlavu na přítelovu hruď, a ještě víc se k němu přitulit.

Byl tak sladký, Minho by ho nejradši umačkal jako plyšáka.

Ani si nevšiml, že je celou dobu pozoroval Chan s pyšným úsměvem na rtech.