Hiiiii!

Ráda bych vám představila tento krátký příběh! Kapitol nebude mnoho, protože příběh byl psaný formou oneshotky do kpop soutěže s vánoční tématikou.

Před začátkem bych chtěla připomenout svůj instragram, kam dávám veškeré informace a teasery na nové příběhy. Odkaz najdete na mém profilu ^^

Posílám lásku,
Vaše anonymní holčena <33

Ahojky! Já jsem Jisung. Han Jisung.

Vlastně nevím, co tu dělám. Nevím, co dělám se svým životem.

Je mi dvacet pět a pracuju ve fakultní nemocnici města Soul. Pozice: zdravotní (všeobecná) sestra. Není to trošku sexistické? Jsem kluk, hm.

Ale když už nic, pacienty to pobaví, když se představím jako sestra Jisung.

Nikdy jsem však naplánoval zůstat ve zdravotnictví. Vždycky jsem miloval hudbu a mým snem bylo stát se producentem.

Bohužel život mi nepřál, a tak jsem tady. Chycen ve směnovém systému v bílém hacafraku s falešným úsměvem na tváři.

Můj život je nijaký. Bez chuti, bez zápachu.

Každá směna je stejná. Hygiena, léky, příjmy, léky, oběd, léky, příjmy, léky a zase léky. Připadám si jako v časové smyčce.

Kde jsou ty doby kdy jsem se svými přáteli skládal náhodné písně, zatímco s námi mával alkohol? Kam se podělo to nadšení?

,,Asi jsem moc starý..." zamumlal Jisung, zatímco ve skříni s léky hledal jednu konkrétní lahvičku.

,,Ty?" zasmála se černovlasá dívka vedle něj. Měla stejné bílé oblečení s modrými proužky na límci i rukávech a její tmavé, vlnité vlasy, stažené v drdolu, k tomu dělaly krásný kontrast. ,,Jsi tu doslova nejmladší."

Yeh Suhua. Jeho kolegyně a spolužačka z vysoké.

,,Jsi starší jen o pár měsíců a— kde jsou sakra ty zkurvené kapky?!" vyprskl se zoufalým povzdechem.

Slečna k němu přiskočila a vytáhla na první pokus malou lahvičku. ,,Nebuď tak nervní, bavíš se přeci o pacientovi," lehce ho loktem dloubla do žeber, načež on dramaticky zakoulel očima a skříň zavřel.

,,Kde je smysl naší práce? Kapu kapky, které stejně nepomáhají, ale doktor je i tak chtěl. Ženská na trojce říká, že je chytřejší než já, přestože nemá ani střední školu, zatímco já studoval několik let a mám diplom. Dědek na osmičce mi pořád čumí na prdel a primář mě zjebal za to, že jsou málo umytá okna! Ta slepice z břišního mi pořád nevrátila anopyrin, takže nemám co dávat pacientům a jako by toho nebylo málo, nejsme ani v polovině směny!" položil lahvičku na vozík s léky a hned vedle položil pořadník s ordinačními listy.

,,Nebuď tak negativní. Pomáháš přeci lidem, to je smysl," zahihňala se, jenže než stihla utrousit další vtipnou poznámku, na sesternu přišla postarší paní ve stejném oblečení, co měli oni.

,,Je půl osmé, proč ještě nejsou rozdaný léky?" sykla nevrle.

Jisung omluvně sklopil hlavu: ,,O-omlouvám se, pak doktor Min mi vzal dokumentace a—"

,,Nezajímá mě to, radši mazej! V osm už se jezdí na sály!"

Bez řeči přikývl, a i s vozíkem se vydal na chodbu.

Tohle byla vrchní sestra chirurgie, paní Yang. Nikdo ji neměl rád.

Rozdal léky na všech pokojích a otevřel dveře toho posledního. To byl jediný pokoj, kam chodil rád.

Ležela tam milá paní, připomínala mu pohádkovou babičku. Byla hodná, pokorná a moc vděčná za práci zdravotnických pracovníků. Pro Jisunga měla obzvlášť slabost.

,,Páni Kim, nesu vám ranní léky!" řekl s úsměvem, zatímco si postavil vozík k čelu jejího lůžka.

,,Já už myslela, že jste na mě zapomněl," zasmála se a odložila na klín svou knihu.

Jisung podle seznamu nachystal nebezpečně rozmanitý salát barevných pilulek do kalíšku. Také změřil tlak, píchnul jednu injekci a nezapomněl se zeptat, jak se cítila. U toho si tiše broukal nějakou náhodnou melodií. Vůbec si neuvědomoval, že to dělal, dokud ho paní Kim znovu neoslovila.

,,Máte krásný hlas! Říkám vám to každý den, co děláte tady? Máte být na pódiu!" prohlásila s nadšením.

,,Dřív jsem chtěl být hudebník, ale tak dobrý nejsem. Navíc teď na hudbu nemám čas. Ani energii. Je to trošku frustrující," vydechl s nervózním úsměvem a položil kalíšek s léky na stolek vedle. Rád by si povídal, ale měl spoustu práce.

Ještě chvíli si ho však prohlížela a když byl na odchodu, vytáhla ze stolu starý, poněkud ušmudlaný, kus papíru. ,,Pane Han, nemáte ještě chvíli?"

Jisung se otočil. Neměl čas, ale co by pro tak milou paní neudělal. ,,Děje se něco?"

Ona s nostalgickým úsměvem zavrtěla hlavou. ,,Ne, jen tu mám píseň, kterou složil můj nebožtík manžel. Tedy její část, víc nestihl. Byla to vánoční koleda," při každém slově cítil její stesk po svém muži.

,,Vašeho manžela je mi líto. Byl by rád, kdyby věděl, že ji všude nosíte," odpověděl s úsměvem, přestože moc nechápal důvod, proč ho zastavila.

,,Nechtěl byste ji dopsat?"

,,P-prosím?" vydechl šokovaně. Takovou žádost rozhodně nečekal. Jak by mohl po tolika letech něco složit, to nebylo možné.

Žena přikývla. ,,Chtěla jsem ji dopsat sama, ale hlava už mě na to nestačí. Můj muž miloval hudbu, měl vždycky takovou jiskřičku v očích," řekla a zvedla k němu hlavu. ,,Přesně takovou jako vy, když mluvíte o hudbě. Určitě by vám to pomohlo vyčistit mysl, vidím, jak to tu máte náročné," s jemným úsměvem k němu natáhla svou ruku s nažloutlým papírem.

Jisung na něj chvíli nevěřícně koukal. Její slova ho zahřála u srdce, ani nevěděl proč. Možná proto bezmyšlenkovitě vzal papír do rukou.

,,Co když to nezvládnu? Neskládal jsem roky a nerad bych zničil vaši památku na manžela..." odvětil nervózně.

,,Prosím vás, jste mladé vočko. Můj muž moc rád experimentoval. Jelikož jsme nikdy neměli děti a vy se o mě tak krásně staráte, není nikdo lepší, kdo by tu písničku dovedl k dokonalosti!" řekla nadšeně. Její hlas byl lehce chraplavý, ale i tak z ní vyzařovala jen pozitivní energie. Místo truchlení nad smrtí svého manžela chtěla jeho vůli poslat dál. Nejlépe mladé generaci.

Jisung váhal. Těch pár vteřin mu přišlo jako věčnost.

To, že přání starší ženy přijal si plně uvědomil, až když kráčel zpět na sesternu se zažloutlým papírem v ruce.

°•°•°•°•°

,,To je skvělý nápad, Sungie!" vydechl mladý muž s blonďatými vlasy, zatímco spolu s Jisungem popíjeli čerstvou, aromatickou kávu. ,,Pořád jsi v práci. Kam se poděl můj producent Jisung, který se mnou hulil za školou a škrábal texty do sešitu psychologie?" při svém monologu dramaticky mával rukama, div si sám nevypíchnul oči.

,,Nemám čas. Včera jsem přišel ze směny a spal dnes do oběda. Nemluvě o tom, že mám dneska noční..." zamumlal s povzdechem.

Přestože vyměnil bílou košili za hnědý svetr a pohodlné džíny, stále myslel jen na práci. V jeho životě nic jiného nebylo.

Tedy kromě jeho nejlepšího kamaráda Felixe a pár dalších bývalých spolužáků a kamarádů. S těmi se však nevídal tak často.

,,Právě proto bys to měl udělat! Je konec listopadu, měl bys využít tohoto krásného období a dopsat ten text!" pokračoval Felix.

,,Když já nemám žádnou inspiraci. Vánoce vždycky trávím v práci a rodiče je neslaví. Navíc roky jsem nepsal, nic nevymyslím," zamumlal. ,,Už jsem to zkoušel..."

Blonďák si dramaticky upravil vlasy za ucho a hlasitě usrkl svého perníkové latté. ,,Co láska?"

,,Nevím, jestli sis všiml, ale několik let jsem single," řekl s ironickým úsměvem.

Druhý otráveně zakoulel očima. ,,Přesně o to jde, Sherlocku. Někoho ti najdeme! Hyunjin říkal, že spolupracuje s úžasnými modely!"

,,Takhle to nefunguje a i kdyby, nemůžu být s žádným modelem, koukni na mě!" odvětil s rukama na stole.

,,Jsi perfektní. Roztomilé oči, kulaté tvářičky. Kdykoli spolu někam jdeme, někdo na tebe hází očka," odpověděl Felix nesouhlasně. Narozdíl od něj viděl, jak úžasný byl a že zahazoval svůj potenciál.

Tento komentář úplně odignoroval. Nebyl ten typ, co by si začal s někým jen protože mu koupil drink, nebo na něj úchylně koukal.

Jen jeden člověk v něm v minulosti projevil dostatečně velký zájem. Bohužel ten někdo byl dávno pryč.

Vzal si ke rtům teplý hrnek s kávou a hltavě se napil.

,,Chtěl bych tu píseň dopsat, ale bojím se, že to nedokážu..." vrátil se zpět k tématu.

Felix vyčítavě pozvedl obočí. Byl jeho nelepší přítel už od prváku a věděl, že kdyby nezůstal v nemocnici, byl by talentovaný producent v hudebním průmyslu.

,,Ji, s tímhle přístupem akorát v práci vyhoříš. Potřebuješ něco na odreagování a tohle je skvělá příležitost. Ta paní ti dala jedinou vzpomínku na svého manžela, protože věřila, že to zvládneš. Nemusíš spěchat, máš všechen čas světa a té paní uděláš velkou radost!"

Něco na tom bylo, ale stále měl v sobě spoustu pochybností. Na druhou stranu, když to nezkusí, bude si to akorát dlouho vyčítat.

Inspirace. To jediné potřeboval. Jak těžké bude ji najít?