Znovu běžela ven, stejně jako před několika dny, když ji vytočila Irina. Na pozemcích nikdo nebyl, odpoledne venku vyučování zřejmě nikdo neměl. Dobelhala se až k Zapovězenému lesu, kde se zády opřela o strom.

Netušila, jestli je víc vyděšená nebo naštvaná. Hořké slzy ji pálily v hrdle a zalily jí oči, téměř nic neviděla. Od úst jí stoupaly obláčky páry, zatímco zhluboka dýchala. První slzy si našly cestu ven a začaly jí stékat po tvářích.

Tiše vzlykla a sjela po kmeni zády až do dřepu.

Hlavou jí běhal rozhovor s Harrym a Hermionou a přemýšlela. Mohla by to být pravda? Je opravdu dcera obávaného černokněžníka, který záhadně zemřel, když se pokusil zabít ročního Harryho Pottera?

Vysvětlovalo by to spousty věcí, ozval se jí v hlavě hlásek. Proč jsi ve Zmijozelu, proč ti tmavnou oči při vzteku, proč umíš mluvit s hady, proč neovládáš svoji magii tak jako ostatní...

„Myslela jsem, že když už se čtvrtý rok budeš učit, tak se budeš i víc ovládat."

Slova slečny Higginsové jí probleskly myslí. Ano, ona si to myslela také. Jenže neovládala, jako by měla v sobě víc magie, než dokáže uhlídat.

Vjela si rukama do vlasů, lokty se opřela o kolena.

„Jsi Voldemortova dcera a přihlásila jsi mě do Turnaje tří kouzelnických škol, protože jsi viděla možnost, jak dokonat dílo tvého otce."

To opovržení ze slov, která Harry vyslovil, stále ještě slyšela. Rezonovalo jí v hlavě. Dokonat dílo tvého otce...

Co na tom, že se Harryho výraz potom změnil, když zjistil, že o tom neměla ani tušení. Že se s Voldemortem vůbec nespojovala. Nikdy ji to ani nenapadlo, jak by mohlo. Myslela si, že její rodině prostě zemřeli a neměli žádné příbuzné, tak jako jiné děti v sirotčinci.

Setřela si slzy a umínila si, že žádné další nebudou. Najednou ji neovládal strach, ale vztek. Zapovězeným lesem se prohnal svištivě vítr, na jezeře se rozhoupaly vlny.

Myslela na Luciuse Malfoye, který o ní určitě věděl. Jak by nemohl, když patřil k blízkým Smrtijedům? A Narcisa to taky musela vědět. Teď už věděla, proč ji pozvali na mistrovství. Pochybovala ovšem, jestli to ví Draco. Poznala na něm, že je překvapený, když ji jeho otec pozval.

A další kdo to věděl, byl Brumbál. Neřekl jí ani slovo, nechal ji žít ve lži. Proč taky někomu říkat, že jste potomkem někoho, jehož jméno se bála kouzelnická komunita vyslovit?

„Slečno Raddleová."

Ohlédla se a spatřila Severuse Snapea. Vlasy i hábit mu vlály ve větru, který bezmyšlenkovitě spustila. Neunikly mu černé oči, které představovaly jediné - zlost.

„Musíte se uklidnit," promluvil na ni znovu a přiblížil se o několik kroků. Nevypadal, že by měl strach, ale u něj nikdy přesně nešlo poznat, co cítí.

„Věděl jste to?" zeptala se chladně.

„Odpovím vám na to, ale pouze v případě, že teď půjdete se mnou do mého kabinetu," odpověděl Snape.

„Takže věděl," odfrkla si zlostně.

„Slečno Raddleová, chci vám pomoct," řekl profesor a v jeho hlase nezazněl žádný sarkasmus, ironie ani jízlivost. Myslel to vážně. „Pojďte se mnou a já vám na všechno odpovím."

Idina chvíli přemýšlela, než přikývla a vydala se s ním zpátky do hradu. Vítr i vlny ustaly, jakmile byla vevnitř. I její oči nabraly světlejší barvu, přesto byly stále tmavé.

Vešla do profesorova kabinetu a posadila se do křesla, na které jí ukázal. Sám se posadil až ve chvíli, kdy před ni postavil sklenici s džusem.

„Vidím, že jste se trochu uklidnila," podotkl a mírně přikývl. „Chápu, že je pro vás takové zjištění šílené a nemyslitelné. Potter je idiot, že vám to řekl."

„Proč jste mi to tajili?" zeptala se ostře.

„Profesor Brumbál uznal za vhodné, abyste měla co nejdéle, řekněme, normální život," odpověděl Snape. „Chtěl vás uchránit od tajemství, které by v ostatních studentech nebo jejich rodičích vyvolávalo strach. A chtěl, abyste se konečně někde cítila dobře, vítaně."

„Nenapadlo ho, že je to víc ke škodě než užitku?" odsekla.

„To byl můj názor," přiznal profesor lektvarů. „Žádal jsem ho, aby vám to řekl, jakmile za vámi půjde s prvním dopisem. Měla byste dost času se s tím smířit a uvážit, co je nejvhodnější řešení. Samozřejmě mě neposlouchal."

„Kdo všechno to ví a proč?"

Severus chvíli váhal. „Ředitel, protože to byl on, kdo vás dal na práh sirotčince. Já, protože jsem byl Smrtijed a věděl o vás od vašeho narození. Profesorka McGonagallová, jakožto zástupkyně ředitele. Potom samozřejmě Potter, který si spojil dvě a dvě, když se mu podařilo ve druhém ročníku zamezit znovuoživení vašeho otce. Slečna Grangerová taky, vzhledem k tomu, jak nerozluční i s Weasleym jsou. A jako poslední většina členů Weasleyovy rodiny. Když se slečna Weasleyová vrátila z Tajemné komnaty, říkala vašemu otci jménem, které dostal při narození - Tom Raddle. Díky tomu si to domysleli i všichni ostatní."

„A Malfoyovi?" zeptala se a přimhouřila oči. Zcela přešla fakt, že jí právě o sobě prozradil část své temné minulosti.

„Lucius Malfoy i jeho žena Narcisa o vás také věděli, nicméně pochybuju, že by vás poznali," odpověděl popravdě Severus. „Proč se ptáte zrovna na ně?"

„Lucius Malfoy mě v létě totiž pozval na Mistrovství světa ve famfrpálu a nechal bydlet u nich poslední týden prázdnin," odpověděla Idina. „Myslela jsem, že se mi to zdálo, ale když jsem se mu představila, vypadal překvapeně a potom, jako by se mu v očích mihl záblesk poznání."

„Je pravda, že vaše křestní jméno není zrovna obvyklé," přitakal Snape zamyšleně. „Navíc není pitomý, kolik dívek se stejným jménem a věkem běhá po Anglii?"

Idina souhlasně přikývla. Byla by velká náhoda, kdyby se někdo takový objevil.

„Když jsem teď tedy odpověděl na vaše otázky, mám pro vás návrh," řekl profesor.

„Jaký?" zamračila se Idina a zvědavě se podívala na sklenici s džusem. Neušlo jí, že má poněkud jinou barvu, než normální dýňoví džus.

„Musíte se naučit ovládat, oprostit svoji mysl od věcí, které by vás mohly rozčílit," odpověděl Snape. „Chci vás naučit nitrobranu."