Šestnáct dní. Tak dlouho trčela někde ve sklepení bez možnosti úniku. Žádná její kouzla nefungovala, byla tam uvězněná, dokud se nestane zázrak a Smrtijedi ji nenajdou.

Nedařilo se jí ovlivnit přes tu bariéru strážné, které za tu dobu párkrát viděla. Její magie se nedostala dál než po kamenné zdi cely.

Nic, co se tam nacházelo, neuniklo její frustraci a vzteku. Jednu nechala vybuchnout i záchod, který jí způsobil řeznou ránu na obličeji, když jeden ze střepů ležel přímo na ni. Nestihla dostatečně rychle zareagovat, a tak tam teď měla strupy. Malé jizvičky měla hlavně na dlaních, které to odnášely nejvíc.

Zrovna ležela na posteli, když sebou překvapeně škubla a posadila se tak rychle, až se jí zatočila hlava. V duchu si nadávala, že ji to nenapadalo dřív.

Urychleně vstala a posadila se do středu místnosti. Zavřela oči a soustředěně dýchala. Myslela na svého otce a Malfoy manor, kam se chtěla dostat. Cítila, jak se odpojuje od svého fyzického těla. Její duše, pokud to tak mohla nazvat, letěla temnotou několik vteřin. Poté všechno začalo nabírat barvy a tvary.

Objevila se v otcově kanceláři. Voldemort stál u okna a díval se z něj do zapadajícího slunce.

„Otče?" promluvila nejistě.

Pán zla sebou polekaně škubl a otočil se na ni. Rozhodně jej překvapila, což pro ni byl nečekaný jev. On vždycky věděl všechno a překvapení na sobě nedával znát, nikdy.

„Idino?"

„Super, povedlo se to," oddechla si.

„Proč jsi průsvitná?" zajímal se zvědavě Voldemort a přešel blíž k ní.

„Astrální cestování," vysvětlila Idina a natáhla přes sebe jednu ruku. Opravdu vypadala jako duch, její ruka se ve slunečních paprscích třpytila. „Jsem pitomá, napadlo mě to až teď."

„Fascinující," vydechl její otec. „Takže tam, kde jsi, můžeš používat svou magii?"

Idina přikývla. „To sice ano, ale nejde se z cely dostat. Zkoušela jsem to, žádné kouzlo se toho kamene nebo mříží ani nedotkne. Jídlo mi nosí výhradně ve spánku."

„Kdo tě unesl?"

„Kingsley, Lupin, Tonksová a dva další členové Řádu," odpověděla pohotově. „Chtějí, abych přešla na jejich stranu. Jsou to idioti, když věří, že bych to mohla někdy udělat."

„Víš, kde tě drží?" zajímal se Voldemort. „Nikomu se nedaří tě najít, dali si opravdu záležet na ochranných kouzlech."

„Jediné, co jsem viděla, byl vnitřek mé cely," zavrtěla hlavou. „Ale musím se odtamtud dostat. Co nejdřív."

„Poruš Tabu."

Idina na otce vytřeštila oči. „Cože?"

„Vyřkni Tabu," zopakoval Pán zla. „Všechna kouzla, která chrání tvou celu, budou zrušena. Pokud budeme mít štěstí, chytíme i nějakého člena Řádu."

Idina měla chuť si vrazit facku. Proč ji to nenapadlo dřív? Měla pocit, jako kdyby jí pobyt v cele vymýval mozek.

„Ale ještě chvíli počkám," navrhla. „Když teď vím, jak se dostat ven, počkám, až za mnou někdo zase dojde."

„Dobrá," souhlasil Voldemort. „Neví o viteálech?"

„Nejspíš nemají nejmenší tušení, že něco takového existuje," zavrtěla hlavou. „Určitě by se na to vyptávali."

„Nezkusili použít lektvar pravdy?"

„Pokusili, ale až tak mimo nejsem," obrátila oči v sloup. „Od prvního dne si vytvářím vlastní vodu, kterou piju."

Voldemort přikývl. „Říkala jsi, že se tě snažili obrátit proti mně. Jak?"

„Hlavně to zkoušeli přes Dimitriho," odpověděla. „Mysleli si, že to se mnou něco udělá. Akorát jsem se na ně naštvala.

Navíc ještě vytáhli to, jak jsem byla vyděšená po našem prvním setkání, že jsem se skoro zhroutila."

Voldemort nakrčil tázavě čelo.

Idina si povzdechla. „Byl to pro mě šok, nebylo to dlouho, co jsem o sobě věděla pravdu. A tys byl najednou zpátky, v plné síle. To by šokovalo každého."

Jakmile to dořekla, ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále!"

Dveře se otevřely a dovnitř vešla Bellatrix s Rabastanem po boku. Nijak nedali najevo, že by si jí snad všimli.

„Můj pane, prošli jsme všechny známé domy členů Řádu, ale ani v jednom se Idina nenacházela," oznámila mu Bella.

„Nevidí mě," vydechla Idina překvapeně a podívala se na otce.

„A nikde nebyla ani zmínka o tom, kde by mohla být," dodal Rabastan. „Jako kdyby se propadla do země."

„V zemi přímo nejsem, ale dobře," utrousila Idina suše. Voldemort po ní hodil varovným pohledem.

„Hledejte dál, někde být musí!" nařídil jim ostře. „Chyťte nějakého člena Řádu, bude určitě něco vědět!"

„Ano, můj pane."

Bellatrix s Rabastanem se mu uctivě poklonili a opustili kancelář.

„Hádám, že tě neviděli, protože nesdílí stejnou krev," promluvil po pár vteřinách ticha Voldemort. „Jenom potomci Zmijozela tě, podle mého názoru, mohou vidět v astrální podobě."

„Nejspíš," přitakala Idina. „Kdyby se cokoliv změnilo, znovu se objevím. Ale hádám, že za pár dní se vrátím domů."

Voldemort přikývl a sledoval, jak Idina zavřela oči. Postupně se vytrácela, až nakonec zmizela úplně. Když se vrátila do svého fyzického těla, donutilo ji to zalapat po dechu.

Rty se jí ovšem poté okamžitě roztáhly do úsměvu. Brzy se odtud dostane.