Tma za okny už začínala pomalu ustupovat, hvězdy ztrácely na svém lesku. Poslední paprsky měsíce svítily do pokoje ještě několik minut, než se ztratil z oblohy.

Idina zívla, ale přílišnou únavu necítila. Její mysl běžela na plné obrátky. Čím více četla, tím větší vzrušení v ní narůstalo. Nemohla uvěřit tomu, že něco takového našla. Že něco takového vůbec existuje.

Vyskočila na nohy a rychlou chůzí opustila knihovnu. Celé prázdniny v ní trávila nespočet času, pokud nebyla zrovna s Dimitrim nebo na nějaké akci. Schody do otcovy kanceláře vyběhla a sotva popadala dech, když se k ní konečně dostala.

„Neuvěříš tomu, co jsem našla!"

Voldemort za svým stolem zvedl pohled od pergamenů a zvědavě se na svou dceru podíval.

„Slyšel jsi někdy o Dědictví Zmijozelovy krve?" zeptala se Idina a zvedla ruku se starou knihu, kterou před pár minutami ještě četla v knihovně.

„Samozřejmě," souhlasil lhostejně. „Dozvěděl jsem se o něm ještě za studia, když jsem zjistil pravdu o svém původu. Nemohl jsem s tím ovšem nic dělat, protože nejsem žena."

„Proč jsi mi o tom neřekl?" zajímala se a posadila se do křesla před otce. „Mohla jsem dávno začít s přípravami na ten rituál! Je to naše šance, jak tuhle začínající válku vyhrát už teď. Ta moc je obrovská, jen si představ, co bychom s ní dokázali!"

„Ještě nejsi připravená převzít takovou moc."

„Cože?" Idina na otce vytřeštila nevěřícně oči. „To nemůžeš myslet vážně!"

„Myslím to naprosto vážně," odvětil Voldemort klidně. „Abys tu moc zvládla, potřebuješ toho znát mnohem víc, než pár kouzel černé magie."

„Pár kouzel černé magie?" zopakovala po něm nevěřícně. „Tvrdě dřu, abych se neustále zlepšovala! Jsem připravená!"

„Ta moc tě může zabít, pokud na ni nebudeš dostatečně silná!" vykřikl Voldemort rozzlobeně. „Nedovolím, aby ses zabila jenom proto, že si chceš něco dokázat!"

Idina rozhodila rukama a bezmyšlenkovitě kolem sebe vyslala kouzla, která se roztříštila o zeď a okno, které se vysklilo.

„Dokážu ti, že jsem připravená!" odsekla nahněvaně.

Voldemort nehnul ani brvou. „Jak?"

„Zabiju Brumbála," odpověděla bez váhání. „Chceš ho přece odstranit, ne?"

„Nezabiješ," odporoval. „Ten úkol dostane někdo jiný."

„Kdo?" zamračila se Idina. Nenapadal ji nikdo, kdo by byl dostatečně schopný, aby Brumbála zabil. Možná jen Severus Snape.

Voldemort se krutě usmál. „Draco Malfoy bude tímto úkolem brzy pověřen."

Idina na otce vytřeštila nevěřícně oči. „Cože? To jako vážně?"

„Chápu tvé rozhořčení, ale nepověřím mladého Malfoye zabitím Brumbála proto, že bych snad věřil jeho schopnostem," vysvětlil jí otec. „Lucius zklamal při boji na Odboru záhad a skončil spolu s dalšími Smrtijedy ve vězení, kde je nechám za tohle pochybení nějakou dobu hnít.

Když tu ale není Lucius, potřebuji jeho místo zastoupit. Draco je dostatečně starý, aby nosil Znamení zla, nastoupí na místo svého otce."

„A ten úkol mu svěříš, protože chceš Luciuse ještě víc potrestat?" ujišťovala se Idina. „To není tak špatné, ale je ti doufám jasné, že Draco na to nemá žaludek?"

Voldmertovy rty se stáhly do úsměvu.

„Ty na to spoléháš," usoudila nakonec. „Víš, že Draco je oproti svému otci slabý, sotva by dokázal někoho mučit."

„Možná se ohání čistou krví a věří v naši věc, ale to neznamená, že by pro ni udělal to, co my."

Idina nemohla jinak než souhlasit. Draco Malfoy se vždycky oháněl svým původem a slovy o tom, že mudlovští šmejdi jsou odpadem společnosti, ale sotva by byl schopný někoho zabít ve jménu čisté krve.

Stačilo se podívat na jeho reakci při osvobození Smrtijedů z Azkabanu. Tehdy na ni vyjel, jako kdyby udělala něco, co mu bylo proti srsti.

„Jak ti mám teda dokázat, že jsem připravená?"

„Dej tomu čas, dcero, a ten tvůj přijde."