Idina otevřela dveře a vešla do místnosti. V přijímací hale svítily pouze svíčky, které sloužily jako zdroj světla. Postavené ve dvou řadách tvořily uličku, kterou se rozešla k oltáři.

Neviděla je, ale věděla, že tam jsou. Členové nejužšího kruhu, kam patřila jen hrstka nejvěrnějších Smrtijedů, stáli v temnotě a tiše přihlíželi. Jen oni a Voldemort mohli být svědky toho, jak získá své právoplatné dědictví.

Došla až k oltáři, u kterého poklekla. Všechno bylo nachystané tak, jak to přikazoval postup ve starých pergamenech. Salazar Zmijozel nestanovil jen to, že dědictví se bude dědit pouze v ženské linii, ale i podmínky pro získání dědictví.

Idina vzala do levé ruky nůž a přitiskla si ho k pravé dlani. Obě ruce pak zvedla nad obsidiánovou misku. Nemusela se ani dívat do pergamenu s textem, který jí tam Voldemort nachystal. Znala všechna slova zpaměti.

Odříkala první část a bez mrknutí oka si přejela nožem po dlani. Stiskla dlaň a nastavila ji tak, aby krev tekla přímo do misky. Připadala jí to jako věčnost, než jí byl dostatek.

Poté vzala ampulku se stříbřitou tekutinou a odzátkovala ji. Za odříkání druhé části textu ji vylila do misky, kde se okamžitě začala mísit s její krví.

Plameny svíček na oltáři se znenadání zvětšily o několik centimetrů. Idina ze tmy uslyšela zašustění, ale nevěnovala mu pozornost. Už zbýval jen poslední krok k tomu, aby dokončila rituál.

Vzala obsidiánovou misku do dlaní a odříkala poslední část posvátného textu. Přímo před jejíma očima se její a jednorožčí krev dokonale promíchala. Přiblížila si misku k ústům a naklonila ji. Pomalými doušky vypila veškerou krev a poté misku s mírným třísknutím položila zpět na oltář.

Tělem jí projela vlna energie, která ji donutila na několik vteřin zavřít oči a sevřít dlaně v pěst. Cítila, jak v ní narůstá nevídaná moc. Dřívější pocit moci nebyl nic v porovnání s tím, co cítila teď.

Otevřela oči, které nadále nebyly hnědé, ale černé. Rituál je změnil v černé tunely bez emocí.

Idina si stoupla a otočila se čelem ke všem přítomným, kteří tiše vyčkávali. Aniž by něco řekla, mávla rukou a v místnosti nastala neprostupná tma. Vítr, který vyslala ze své dlaně, sfoukl všechny svíčky.

Když mávla podruhé, nerozsvítily se jen svíčky, ale všechny svíce v místnosti, včetně krbu. Pár Smrtijedů překvapeně ucouvlo před náhlým světlem.

Idina se zeširoka usmála. Získala své dědictví, moc, kterou nikdo jiný na světě nemá.

----------------------

Toužila svou moc vyzkoušet a Voldemort jí to dovolil. Ji a několik Smrtijedů poslal na jednu mudlovskou rodinu, v níž jeden člen oplýval kouzelnickou mocí.

Když se objevili před domem, ve kterém rodina bydlela, rozdělili se. Ne snad proto, aby jim nikdo neutekl, ale proto, aby si užili tu paniku. Když lidé zjistí, že jsou obklíčeni, začnou většinou vyšilovat.

Idina podle pověsti věděla, jakou moc zakladatelé získali. Proto si ani nevytáhla hůlku. Pouze ledabyle mávla rukou a vchodové dveře se s prásknutím otevřely.

Vyděšené výkřiky se ozvaly z horního patra domu. Idina za nimi zase zavřela a s mírným úsměvem se přesunula do obývacího pokoje, kde se posadila do křesla.

Ani se neobtěžovala si nasazovat masku, chtěla být viděna.

Vychutnávala si to ticho, které na pár vteřin nastalo. Poté se ozvaly kroky na schodech.

„Ať je tam kdokoliv, varuji vás, jsem ozbrojený!" vykřikl mužský hlas mírně roztřeseně, ale odhodlaně. Idina tiše vyčkávala, stejně jako Smrtijedi, kteří postávali kousek za ní.

Muž, který je varoval, váhavými kroky vešel do obývacího pokoje, v prstech tiskl hůlku. Když viděl, kdo do jejich domu zavítal, přes tvář mu přeletěl stín zděšení. Nebyl o mnoho starší než ona sama, hádala jej maximálně na pětadvacet.

Idina luskla prsty a jeho hůlka jí v mžiku přistála v nastavené dlani.

„Mudlovským šmejdům hůlka do ruky nepatří," řekla ledovým hlasem. „A to ty jsi, že ano?"

„Prosím, vezměte si mou hůlku a nechte nás být," vydechl roztřeseným hlasem. „Už nikdy kouzla nepoužiju, odstěhujeme se, ale nechte nás být."

Idina se pobaveně zasmála a Smrtijedi s ní.

„Ale to by pak nebyla žádná zábava," namítla a podívala se ke stropu. Slyšela nejisté kroky. „Kohopak to schováváš nahoře?"

Mávla rukou a ve stropu se objevila obrovská díra, kterou dolů propadli tři lidé.

„Ne!" vykřikl muž a vrhl se vpřed, ale mučící kletba ho zasáhla dřív, než stačil udělat druhý krok.

Rty se jí zkroutily do krutého úsměvu. Tohle bude ještě zábava, problesklo jí hlavou, když si stoupala.