Z ředitelny odcházela se smíšenými pocity a svojí hůlkou. Brumbál jí ji dal při odchodu s vysvětlením, že ji našli u Bartyho Skrka mladšího.

Konečně znala pravdu, celou pravdu, alespoň podle ředitele. A ona stála před obrovským rozhodnutím.

„Musím se vás na to zeptat," řekl jí Brumbál a netvářil se nijak nadšeně. „Na jaké straně budete stát?"

Idina netušila, jak má odpovědět. Krev není voda, nemůže se otočit zády k jedinému člověku, který jí na celém světě z rodiny zbyl.

„Na vaší," odpověděla nakonec, ale nebyla si jistá, jestli svá slova dodrží. A podle ředitelova pohledu poznala, že myslí na to samé.

Netušila, co má dělat. Procházela hradem směrem ke sklepení a v hlavě si přehrávala celý ten rozhovor i zástěrku, kterou má všem navykládat, kdyby se ptali, kam se poděla.

Ve vstupní síni ihned narazila na člověka, kterého chtěla vidět ze všech nejméně.

„Kam jsi zmizela?" vypálil na ni Draco okamžitě.

„Profesor Moody se mnou chtěl mluvit jen ohledně mé zkoušky z obrany, ale asi jsem něco špatného snědla a udělalo se mi zle, tak mě odvedl na ošetřovnu a řekl to madame Pomfreoyvé, aby mě šla zkontrolovat," odpověděla a její výraz neprozradil nic, co by naznačilo lež.

„Proč nám to Snape neřekl?" namítl Draco. „Ptali jsme se ho, ale nic nám neřekl. Jako by nevěděl, kde jsi."

„Samozřejmě, že to věděl," mávla nad tím rukou Idina. „Draco, při tom všem, co se včera stalo, jsem byla naprosto zanedbatelnou věcí, kterou by měl řešit."

Dracův obličej pobledl při vzpomínce na včerejší večer.

„A jsi v pořádku?" ujišťoval se chlapec a jeho tón hlasu se změnil na jemnější. „Ukázalo se totiž, že Moody nebyl Moody, ale Smrtijed."

„Ano, já vím," přitakala Idina a její výraz se rozzářil, když spatřila Dimitriho. Zrychlil, jakmile si jí všiml, až skoro do hradu utíkal. „Musím jít."

Draco se otočil a okamžitě se zamračil. Idina bez váhání vklouzla do Dimitriho náruče a pevně ho objala. Donutil se, aby si zachoval klidný výraz, a rychlým krokem zamířil do sklepení.

„U Merlina, kam ses poděla?" zašeptal Dimitri a ignoroval pohledy procházejících studentů. „Měl jsem hrozný strach."

„Byla jsem jenom na ošetřovně," zalhala a útroby se jí sevřely. „Profesor Moody se mnou chtěl mluvit ohledně zkoušky z obrany a udělalo se mi zle, tak mě odvedl na ošetřovnu. Nic vážného, jsem v pořádku."

Dimitri si výrazně oddechl a vtiskl jí polibek do vlasů. Do očí se jí nahrnuly slzy z toho, jak rychle na její lež skočil. Nesnášela, že mu musela lhát. U ostatních jí to tak nevadilo, ale na něm jí opravdu záleželo.

„Hádám, že víš, co se včera stalo," prohodil a pustil ji. Ihned si s ní ale propletl prsty a vedl ji ven na školní pozemky.

„Bohužel," vydechla a zamžourala do poledního slunce. „Cedrik byl fajn kluk, je ho velká škoda."

„Karkarov zmizel," prozradil jí Dimitri, ale v jeho hlase nezaslechla žádnou lítost. „Brumbál nám řekl, že proto, aby utekl před Smrtijedy a -"

Odmlčel se, jako by to nemohl vyslovit. Idina ovšem poznala, že to pouze nechce říct.

„Věříš tomu?" zeptala se tiše a mírně se otřásla nad vzpomínkou ze včerejšího večera. Na ty rudé hadí oči a holou bledou lebku, zuřivý výraz ve Voldemortově tváři, když mučil Smrtijedy.

„Nevím," přiznal Dimitri. „Abych byl upřímný, ta představa mě děsí."

„Nejen tebe," zašeptala sotva slyšitelně a pevněji sevřela jeho ruku.

----------------

Slavnostní hostina, která se konala každoročně na ukončení školního roku, se letos konala v pochmurném duchu. Namísto výzdoby síně v barvách koleje, která získala za školní rok nejvyšší počet bodů, byly za učitelským stolem pověšeny černé závěsy na počest Cedrika.

Jen s vypětím všech sil zadržovala slzy, které se jí při Brumbálově proslovu draly do očí a pálily ji v hrdle. Dimitri ji chlácholivě hladil palcem po hřbetu dlaně, ale moc jí to nepomáhalo. Obzvláště, když ředitel začal mluvit o Voldemortovi.

Na okamžik zabloudil pohledem k ní, ale než si toho někdo stihl všimnout, zase se díval neurčitě do davu.

Potom následovala hostina, ale téměř nikdo se k jídlu příliš neměl. Velká síň se po celou dobu utápěla v tichu, které jen čas od času někdo přerušil tichým šeptem.

Když pak odcházela na kolej, cítila, jak se jí sevřelo srdce. Poslední noc na hradě, poslední noc v bezpečí.