Bylo už pozdě večer, poslední zářijový den skončil víc jak před hodinou. Oheň v krbu pomalu dohasínal, ve společenské místnosti už nikdo nebyl, až na ni.

Idina klečela před stolkem u krbu, rozsvícená byla jen nejbližší světla, aby dobře viděla. Před ní stál kalamář s inkoustem, do kterého co chvíli namáčela brk. Tmavé vlasy jí kolem obličeje dělaly závoj, zatímco se nakláněla nad pergamen.

Drahá maminko,

dnes je to měsíc, co jsem nastoupila do čtvrtého ročníku. Jako každý rok máme jiného profesora na obranu, nikomu už to nejspíš ani nepřipadá zvláštní. Začínám věřit tomu, co se mezi studenty šeptá - to místo je prokleté.

Hned první hodinu nám ukazoval kletby, které se nepromíjí. Všude se o nich píše, že jsou zlé a špatné, ale musím se přiznat, že mě fascinovaly. To, jak můžeš ovládnout něčí mysl a manipulovat s ním, jak někomu můžeš způsobit nevýslovnou bolest jediným slovem a usmrtit někoho dvěma... Jsem špatná, když mě fascinovaly a zaujaly?

Tento měsíc jsme se věnovali čistě kletbě Imperius, kterou na nás profesor sesílal a nutil nás, abychom se jí vzpouzeli. Nebylo to lehké, ale při třetí hodině se mi konečně podařilo neudělat to, co mi říkal hlas v hlavě. A byla jsem jako jedna z mála!

Málem bych zapomněla, letos se u nás koná Turnaj tří kouzelnických škol! Chtěla jsem se přihlásit, i když jsem měla jisté pochybnosti, že by mě mohl Ohnivý pohár vybrat, ale stanovili věkovou hranici na sedmnáct let, takže nic.

Už se ale nemůžu dočkat, až dojedou Krásnohůlky a Kruval. Bude určitě zajímavé tu mít někoho nového...

Myslím na tebe a pozdravuj tátu.

S láskou

Idina

Dívka si po sobě dopis přečetla a odložila brk do kalamáře. Někdy se cítila trapně, že takové dopisy vůbec píše. Její rodiče byli mrtví, neměla komu psát nebo je poslat. Přesto ji čas od času přepadl smutek, který se pokusila zahnat právě napsáním dopisu.

Představovala si, jak dopis odnáší sově a říká jí, kam ho má odnést. Odnes ho domů, mamince a tatínkovi...

Tohle se jí ale nikdy nesplní. Byla sirotek bez rodičů ponechána osudu, aby se jím prokousala bez rodičovské lásky a s krutými dětmi kolem sebe.

Jedna neposlušná slza se jí skutálela po tváři. Nechala ji téct, potom se objevily další. Nenamáhala se je utřít, bylo by to zbytečné. Tiše vzlykla a schovala si obličej do dlaní.

-----------------

Draco Malfoy stál tiše ve stínu schodů do chlapeckých ložnic a udiveně sledoval, jak se Idině otřásají ramena tichými vzlyky. Připadala mu teď zranitelná, stejně jako všechny dívky kolem.

Vždycky ji viděl jako sebevědomou zmijozelskou studentku, která se o sebe dokáže postarat a nepotřebuje, aby za ni kdokoliv mluvil. Ne jako ta slepice Pansy, která se ho neustále držela jako pijavice...

Nedávala najevo, jak moc ji poznamenal život v sirotčinci. Draco věděl, že se tam k ní děti nechovaly pěkně, ale to bylo všechno. Idina nikdy víc neřekla, pouze tohle hned v prvním ročníku. O sirotčinci ji slyšel mluvit jen minimálně, vlastně pouze tehdy, když se její spolužáci ptali, jak to tam chodí a vypadá v prvním ročníku.

Upřímně ji litovat, i když to nedal najevo. Neuměl a nechtěl si ani představit, že by musel vyrůstat mezi mudly a stydět se za to, že ovládá magii. Představa, že by se mu všichni stranili, byla příšerná.

A přestože neznal důvod, proč jeho otec pozval Idinu na mistrovství, byl za to rád. Kdyby mohl, nikoho jiného by asi ani nevybral, aby s ním trávil prázdniny. Užíval si ten poslední týden, který u nich strávila. Provedl ji zahradami, ukázal dokonce i sklepení, které v domě měli, vzal ji do velké knihovny...

Sám pro sebe se usmál, když se náhle Idina napřímila. Rychle si setřela slzy z tváře, složila pergamen a odlevitovala kalamář s brkem zpátky na stolek u okna. Potom vyskočila na nohy a rychlým krokem zamířila ke schodům do dívčích ložnic.

Draco se tichými kroky přesunul ještě víc do tmy. Idina si ho nevšimla, proběhla kolem něj a zmizela na schodech.

-----------------

Tiše, aby nevzbudila své spolužačky, za sebou zavřela dveře a přešla ke své posteli. Vytáhla zpod něj kufr a otevřela ho. Obezřetně se rozhlédla, jestli holky stále spí, a zalovila v něm. Vytáhla kovovou krabici, kterou z kufru nevytahovala, a položila si ji na kolena.

Když ji otevřela, spatřila uvnitř nespočet dopisních obálek plné dopisů. Vzala jednu prázdnou, na které byl nadepsaný adresát Pro nikoho, a vložila nově napsaný dopis dovnitř. Zalepila ji a položila úplně nahoru.

Chvíli si vnitřek krabice prohlížela, dokud ji nezačaly znovu štípat slzy v očích. Všechno rychle uklidila a vrátila kufr zpět pod postel. Potom vyskočila na nohy, převlékla se do pyžama a ulehla.

Trvalo jen pár minut, než se pokojem začalo ozývat páté pravidelné oddechování.