Díky okénku měla dobrý přehled o tom, jak dlouho v cele pobývá. Do dřevěné konstrukce postele vyrývala jednu čárku za druhou, jak se den střídal s nocí. A protože ji nikdo nechodil navštěvovat, jediný Lupin ještě v den jejího únosu, zkoušela se odtud dostat.

Žádný pokus zatím nevyšel, bylo jedno, co zkoušela. Snažila se zesilovat kouzla, pohnout zdí nebo ji prorazit, ale nic z toho nezanechalo na kameni jediný škrábanec.

Začínalo ji to frustrovat. Někdy jí připadalo, že se zdi najednou přibližují, i když tomu tak opravdu nebylo. A čím více se cítila frustrovaná, tím více se snažila odtud dostat.

„Zatraceně!"

Idina se překulila na záda a zakašlala, zatímco se na zem začaly snášet kusy matrace a prachové peří z polštáře. Vyškrábala se do sedu a začala si vytahovat třísky, které se jí zaryly do rukou a tváří při výbuchu.

Setřela si krev, která jí z ranek vytékala, a postavila se na vratké nohy.

„Reparo." Mávla rukou a všechno, co se při výbuchu rozbilo, se vrátilo to původního stavu.

„Tvé pokusy jsou marné, tak proč to pořád zkoušíš?" ozvalo se od mříží.

Idina se otočila a zůstala stát tváří v tvář Billu Weasleymu. Jeho jizva, kterou utržil v boji proti Šedohřbetovi, v tom mdlém světle ještě víc vystupovala.

„Nudím se," odpověděla. „Nedali jste mi nic na hraní, tak se musím zabavit sama."

Billovi zacukaly koutky, ale udržel se. „Povíš mi, proč jsi na otcově straně?"

„Není to snad jasné?"

Bill pokrčil rameny a posadil se na židli, kterou vyčaroval.

„Chci to slyšet od tebe," vysvětlil. „Chci přesně slyšet, co tě vedlo k tomu rozhodnutí, když jsi Brumbálovi do očí řekla, že budeš stát na naší straně."

Idina si jej chvíli pozorně prohlížela. Mohla ho poslat do háje, ale to by znamenalo, že tu zase zůstane sama. A Bill Weasley se zdál jako lepší společník než samota.

„Odkud mám začít?" prohodila a přešla ke stolku, kde stál džbán s vodou a jídlem, kterého se zatím ani nedotkla. Vylila celý džbán vody na zem a poté jej položila zpět. Nastavila nad něj na pár vteřin dlaň a sledovala, jak se znovu plní vodou.

„Nepiješ tu, kterou ti dáváme?" zajímal se Bill.

„Nejsem pitomá," ušklíbla se a nalila si plnou sklenici vody. „Nebudu riskovat veritasérum, když můžete kdykoliv přijít a ptát se mě."

„Říkal jsem jim, že to nějak obejdeš," prozradil jí Weasley. „To jsme ale netušili, že ovládáš všechny živly."

Idina se zhluboka napila a odložila sklenici vedle džbánu. Poté mávla rukou a vyčarovala si pohodlné křeslo kousek od mříží, do kterého se posadila.

„Víš, nikdy jsem nezažila rodinu," promluvila Idina lhostejným tónem. „Brumbál mě po otcově pádu unesl a odložil na prahu sirotčince, ve kterém vyrůstal i můj otec.

Nikdo z vás nemá nejmenší tušení, jaké to tam je. Vychovatelky na vás mohou být milé a příjemné, ale nikdy to nenahradí mateřskou lásku. Nedají vám pusu na dobrou noc, neuvaří vám oblíbené jídlo.

A děti? Ty jsou učiněné zlo. Jakmile se jen trochu odlišujete, zavrhnou vás. Všechny se k vám otočí zády, aby taky neskončily mimo společnost. Poslouchala jsem urážky a posměšky už od doby, co mi byly čtyři."

Idina se na několik vteřin odmlčela, zatímco pozorovala Billův obličej. Ten se ze soustředěného změnil na nevěřícně a poté soucitný.

„Když se vrátil můj otec, nemohla jsem se k němu otočit zády," pokračovala. „Dokázal by ses snad otočit zády k tomu jedinému člověku, který ti z celé rodiny zbyl?"

„Kdyby to byl černokněžník, pak ano."

„Silná slova na někoho, kdo před takovým rozhodnutím nikdy nestál," poznamenala posměšně. „Každopádně jsem konečně poznala, co to znamená mít rodinu. Můj otec je možná Pán zla, ale zajímá se o mě. Osobně se zhostil mé výuky a zkoušel mě pokaždé, když jsem se vrátila domů ze školy.

To on mi ukázal, jak využít svou moc naplno a rozvíjet ji. Jenom díky němu mám tu moc, kterou nikdo jiný nemá. A jenom díky němu jsem ještě tady."

„Zachránil ti život?" zamračil se Bill.

Idina přikývla. „Nebýt jeho, nejspíš by mě ta moc zabila, protože jsem nebyla připravená."

„Živě si pamatuju, jak jsem tě našel na té chodbě po třetím úkolu," řekl Weasley a ona měla nutkání si teatrálně povzdechnout. Copak jí to budou vykládat všichni? „Tvářila ses tak vyděšeně a ztraceně, že stačilo málo k tomu, aby ses zhroutila. Bál jsem se, že tě nedostanu včas na ošetřovnu.

A taky si vzpomínám, jak nám Harry říkal o tvé reakci na to, kdo je tvůj otec. Nereagovala jsi nadšeně."

„Všichni se měníme," pokrčila Idina rameny.

„Nemyslím si, že až tak," nesouhlasil Bill. „To, co se událo v tobě, není jen změna. Je to totální převrat."

Idina se pobaveně zasmála. „A čím si myslíte, že to je?"

Jeho odpověď ji opravdu zajímala. Samozřejmě za to mohla černá magie a následný rituál, ale vždycky v sobě cítila podivnou temnotu, které dala volný průnik až po otcově zmrtvýchvstání. A tu způsobovalo to, že je viteál.

„To netuším," přiznal Bill. „Černá magie, nejspíš."

„Něco ti prozradím, Bille Weasley," řekla a naklonila se blíž k mřížím. „Změna je možná jenom tehdy, když ji dovolíme."