Eleanor zavřela oči a najednou si připadala tak ztracená, jako by se nemohla vyznat ve svých pocitech. Když své oči znovu otevřela, tak se on upřeně díval do těch jejich a ona měla najednou pocit, jako by už nebyla tak sama.

Hladil jí po tváři a šeptal jí do ucha její jméno. Jeho dech se jí rozlil po licích a jako záplava horka se dostal až do jejího těla.

Vzhlédla k němu a on jí ještě několikrát zašeptal do ucha ,,Eleanor," a pak jí jeho prsty opět pohladily po její tak jemné, krásné a sametové tváři.

,,Kdo jsi pane?" zeptala se Eleanor a přitom se snažila ovládnout svůj zrychlený dech.

,,Jsem....teda vlastně byl jsem...přítelem tvého zesnulého muže. Teda já jsem ho aspoň za přítele pokládal," řekl a znovu se jí o tváře ovanul jeho dech.

,,A jak se jmenuješ pane?" zeptala se znovu Eleanor a přitom se mu snažila hledět zpříma do očí.

,,Jmenuji se Gabriel Filipy a chráním tento hrad. Teda spíš to co z něj zbylo... Před všemi kdo by jsem chtěli vstoupit. Protože tady je můj domov, paní, i když z něj už toho mnoho nezbylo. Ale za to všechno muže váš manžel a můj přítel, který se o to osobně postaral," odpověděl a přitom se jejich pohledy setkaly.

„Přesvědčila jsem tě, pane?" zeptala se po chvíli a přitom z něj nemohla odtrnout oči.

,,Že jsem úplně zešílel? Ach ano, ano madam, přesvědčila," odpověděl na to tichým hlasem a přitom jí stále hleděl do těch nádherných očí.

,,Doufám že jsem vám dala dost patřičný důkaz pane, k tomu že tento hrad je můj," řekla po chvíli Eleanor, když se odtrhla od jeho pohledu a on jí znovu pohladil po tváři.

Vzhlížela k němu beze stopy dřívějšího strachu a čekala, že jí odpoví... a její světlehnědé oči se dívaly mírně, ale upřeně a její ohnivě rudé vlasy se u spánků a na čele zvedaly a vlály ve větru od moře, aby zachytily slábnoucí světlo dne.

,,Je nádherná," zašeptal si Gabriel sám pro sebe a přitom se na ní znovu podíval.

   Smetanově bílá pleť a břitká urputnost. Něco tak dokonalého se objevovalo v jeho snech, seslaných vševědoucím a velmi zkušeným Bohem, který bravurně předváděl, jak to vypadá, když si umíní člověka definitivně zatratit.

Bohem, jenž znal nejlepší způsob, jak ho zdrtit... jedinou ranou, jedinou nesnesitelnou ztrátou.

,,Snaží se v tom pokračovat?," zeptal se sám sebe a přitom jí pohlédl do očí a měl pocit že se v nich utopí.

,,Zkažená duše, zchátralé sídlo .Proč jsi sem proboha přišla?" ptal se sám sebe a přitom sklouzl pohledem k jejím rtům, ale odpověď na tuto otázku vlastně znal... ,,Abych tě očarovala a abych tě přiměla zaplatit jedinou měnou, kterou znáš," znělo mu v hlavě a přitom z ní stále nemohl spustit pohled.

,,Ano to dala, paní," odpověděl po chvíli a potom jí zase silně chytl okolo pasu, ale když uviděl zářící prsten na její ruce, tak opět zpozorněl.

,,Odkud máš ten prsten, paní. A kde jsi ho vzala?" zeptal se a přitom jí vzal za ruku a podíval se na onen prsten na světle.

,,Proč tě zajímá ten prsten pane?" řekla Eleanor a zaraženě se na něj podívala.

,,Řekni mi odkud ho máš, paní?" zeptal se znovu a tentokrát jí propaloval pohledem.

,,Poslal mi ho můj manžel, spolu s pergamenem o naší svatbě." řekla Eleanor a přitom se mu podívala do očí.

,,Ten bídák, tak on mi sebere prsten a vydává ho za svůj, jen proto aby získal srdce ženy, kterou ale si vzal jen pro věno, protože jí nikdy ani po svatbě neviděl. Ten prašivý pes a já mu tolik věřil a pokládal ho za přítele a on mi sebere prsten. To nejcennější co mi kdy můj otec dal," zahromoval vztekle Gabriel a přitom se na Eleanor rozžhaveně podíval.

,,Ten proklatý sobec!" vykřikl a pak jí vzal opět za ruku, jenže Eleanor, před ním ucouvla a pak se najednou z ničeho nic ocitla na hraně zábradlí, přes které by málem přepadla, nebýt Gabriela který jí rychle zachytil.

,,Musíš dávat pozor paní kam šlapeš," řekl a najednou se Eleanor ani nevěděla jak ocitla natiskla na jeho hrudi.

Sklonil se k ní a pak se jejich rty na dlouhou chvíli zase opět setkaly a Eleanor bilo v tu chvíli srdce jako splašené, protože zažila něco co dosud nikdy.

,,Proč se líbá s mužem kterého vlastně ani nezná?" ptala se sama sebe, ale pro tuto chvíli jí to bylo jedno, protože se jí opět příjemné teplo rozlilo po celém těle.

,,Ochráním tě Eleanor, neměj strach...Ochráním tě před vším...když už nosíš můj prsten," zašeptal jí do rtu Gabriel a ona ho nechala, aby jí opět znovu políbil.   

„Přišla jsem, pane, protože Faulkhurst je teď mým domovem... je to můj vdovský podíl, který mi minulý měsíc věnoval král Eduard a žádám tě, abys mě okamžitě pustil!" vykřikla po chvíli Eleanor, když se probrala z onoho nádherného pocitu opět do reality a její pohled žhnul plameny.

,,Vážně chceš abych tě pustil paní, nebo se s tebou pomiloval," řekl Gabriel a opět si jí k sobě přitáhl.

,,A jakým právem to žádáš pane?" zeptala se Eleanor a přitom mu pohlédla do očí, které žhnuly touhou.

,,Ano, je právě takovým pokušením a měl by se od ní odtrhnout, než se zcela přestane ovládat. Ale nemohl, protože ona byla vírem tepla, jenž se kolem něho vlnil a pokoušel ho, přestože nemohl....Protože musel splatit jiné, tíživější dluhy," znělo mu v hlavě a pak se k ní znovu sklonil aby jí políbil.

„Nevím, kdo jsi, pane, neznám tě a je mi to jedno. Faulkhurst možná vypadá zpustle a zdál se být přístupný prvnímu pobudovi, který šel náhodou kolem a zalíbil se mu, ale skutečnost je jiná. Je můj... Chci osít pole a na okolních kopcích chovat ovce. A postarat se, aby vesnice vstala z popela," řekla Eleanor a on jí něžně pohladil po rtech.

„Odejdi, paní," zašeptal jí tato slova do rtu a přece jen to bolelo a zanechalo to v něm více prázdna, než kdy poznal... Odsunul rameno a ona se hbitě vyprostila a rozběhla se podél výplňové zdi, až za ní vlála otrhaná sukně a hnala na něho všechnu její opojnou vůni.

Pak na něho vrhla zlostný pohled z průchodu do věže a zahrozila výhružně prstem. „Dbej v mém domově a mezi mými lidmi na své způsoby a chování, pane, jinak se ocitneš venku za branou, než se rozední," řekla nahlas Eleanor a pak zmizela ve tmě, jako by tu nikdy nebyla.

,,V jejím domově!," znělo Gabrielovy v hlavě a když jí dohonil, tak věděl že Faulkhurst ji zničí a zadusí ji svým rozpadem, pokud ji dříve nerozdrtí svými bortícími se klenbami a on sám už nemá ve své duši místo pro břemeno, jež by ho zatížilo a kdyby zde kvůli jeho nedbalosti zemřela... protože v ní jako balvan vězí ostatní zmařené životy.

 Zbaví se jí ještě dnes večer, pokud už teď neběží k bráně s dítětem a s dalšími, o nichž se zmínila.

 Nasadí jí do té její bláznivé hlavy obrazy horoucího pekla a pošle ji pryč, než se zde bude moct usadit.

,,A kdyby odmítala odejít, řekne jí... ale co...Pane na nebesích tohle je jeho ohromné dilema, balancování na hraně mezi dosavadním životem a příštím," znělo mu v hlavě a pak jí našel, ještě dřív než stihla vyběhnout z věže.  

,,A co potom?," pokládal si tuto otázku, když jí chytil a přitáhl si jí k sobě.

 Vypadala nevinně a všetečně... jako vítězný anděl, který by neochvějně zůstal.

Rozvážně se nadechl, aby se ubránil svírání srdce i hrdla a bodání větru prosyceného solí v jejich očích.

,,Pusť mě, pane," prosila Eleanor a přitom se mu podívala do očí. Popošel s ní k výplňové zdi a přitom jí pohladil po tváři.

,,Ne už je pozdě, už tě nemohu pustit ani kdybych chtěl," řekl slabě Gabriel a přitom jí lehce přejel svými prsty po rtech.

,,Nemohu ani kdybych chtěl, ale musím. Očarovala jsi mě a já už tě nemohu nechat. Nemohu..," zašeptal slabým hlasem a pak utřel Eleanor slzy z jejich očí, které se jí koulily po tváři. 

,,Tak pojď, paní a vezmi si Faulkhurst takový, jaký jsi ho nalezla," řekl jí do rtu a s radostí jí ho svěřil a spojil svou vlastní temnotu s temnotou a bezměsíčné noci.

 „Ale, má paní, prosím...," zašeptal jí sladce do ucha a pak ještě dodal ,,Ale nemusíš se bát," a Eleanor se na něj jen jemně pousmála.

,,Ale já se nebojím...teď už ne," a pak se jejich pohledy i rty setkaly.

A pak byl šťastný konec a všichni společně byly šťastní :)